Stüdlgrat

Časové a jiné praktické údaje

(časové údaje pocházeji z EXIF informace v digitálních snímcích)

náhledy nejsou klikací

20. června 2003 17:03:45 Příprava na odjezd z Prahy.

20. června 2003 18:48:14 Benzínka před Rozvadovem.

20. června 2003 19:08:00 Rozvadov hraniční přechod.

21. června 2003 0:20:06 Parkoviště u LucknerhausuGPS .

21. června 2003 9:14:16 Vstáváme v sobotu ráno.

21. června 2003 11:14:49 Odchod od Lucknerhausu.

21. června 2003 11:56:14 Lucknerhütte.

21. června 2003 13:24:27 (Můj) příchod na Stüdlhütte.

21. června 2003 14:59:37 Odchod od Stüdlhütte.

21. června 2003 15:20:45 Na hangu nad Stüdlhütte.

21. června 2003 16:54:58 Studelgrat, již v sestupu.

21. června 2003 16:54:58 Stüdlgrat, již v sestupu.

21. června 2003 17:57:56 Návrat na Stüdlhütte.

22. června 2003 3:52:03 Odchod ze Stüdlhütte.

22. června 2003 4:21:21 Začátek ledovce.

22. června 2003 5:09:12 Příchod pod nástup.

22. června 2003 5:34:20 Začátek lezení.

22. června 2003 6:33:07 Další lezci nastupují na Stüdlgrat.

22. června 2003 7:35:21 První slunce.

22. června 2003 8:21:01 Vrchol Grossglockneru.

22. června 2003 8:21:01 Vrchol Groβglockneru.

22. června 2003 8:37:29 Začátek sestupu z vrcholu.

22. června 2003 8:47:22 Pohled do Pallaviciniho kuloáru.

22. června 2003 9:54:25 Erzherzog Johann Hutte.

22. června 2003 9:54:25 Erzherzog Johann Hütte.

22. června 2003 12:55:28 Příchod na parkoviště

Odjezd z Prahy v pátek v 17 hod, u benzínky na Rozvadově za hodinu a tři čtvrtě, za dalších 20 minut na hraničním přechodu. Příjezd v sobotu ve čtvrt na jednu, čili cesta trvala 7 a čtvrt hodiny.

Vstali jsme v sobotu v devět a vyrazili ve čtvrt na dvanáct. U Lucknerhütte jsme byli za tři čtvrtě hodiny, na Stüdlhütte ve čtvrt na dvě, čili výstup trval 2 hodiny (1 km převýšení, dole na ceduli je psán čas 3 nebo 3 a půl hodiny). Pozn. - značně redukované vybavení, totéž s čím jsme lezli.

Odchod ve 3 odpoledne. Prudší úvodní hang trval 20 minut. Pak už je ledovec. U nástupu do cesty asi za hodinu a čtvrt. Vrátili jsme se v šest, čili výlet celkem trval 3 hodiny (nějakou chvíli jsme seděli u nástupu a pak pod ledovcem).

Vstávali jsme ve 3:15. Byli jsme sice první, ale během krátké chvíle se k nám připojila, jak se zdálo, celá chata. Pak se ukázalo, že to byli hlavně ti, kdo šli na Groβglockner normální cestou. Balení a jídlo (žádné vaření) trvalo něco přes půl hodiny a vyšli jsme před čtvrtou. Byla tma, ale nepatrně se začalo rozednívat, také trochu svítil měsíc, takže jsme šli bez baterek. Byl to ovšem nejdelší den v roce. Vycházeli jsme první, další po nás - na normálku - vyšli tak o 20 minut později. Časy jsme měli stejné jako den předtím - úvodní hang za 20 minut, celkem k nástupu za hodinu a čtvrt (půl km převýšení). Asi 20 minut jsme se matrošili a začali jsme lézt v půl šesté. V půl sedmé se na ledovci objevili další zájemci o Stüdlgrat, jednu chvíli jsme jich napočítali 23, ale možná že někdo šel jinam. Slunce vyšlo časně, ale zahřálo nás až v půl osmé. Na vrcholu jsme byli v 8:20, čili vlastní lezení trvalo 3 a čtvrt hodiny (půl km převýšení), od chaty 4 a půl hodiny (1 km převýšení)(analogické časy v průvodci jsou 3 resp. 4 hodiny). Na vrcholu jsme byli první, ale prakticky vzápětí tam začali přicházet první lezci normálkou a sestupovat už jsme museli proti nepřetržitému proudu vzájemně navázaných lezců.

Na vrcholu jsme se zdrželi jen čtvrt hodiny a začali jsme sestupovat v půl deváté. V sedélku mezi Groβ a Kleinglocknerem jsme byli za 10 minut. Zde jsme viděli lezce v Pallaviciniho žlabu, byli asi v polovině (tři čtvrtě na devět). Na Erzherzog Johann Hütte jsme přišli v 10, čili to trvalo hodinu a půl. Pak následovalo občerstvení. U auta jsme byli v jednu, takže celý sestup (2 km převýšení) trval 4 a půl hodiny.

Byli jsme z toho vstávání dost unavení, takže jsme často zastavovali - na kafe apod, také nás zastihly nějaké zácpy, přesto příjezd do Prahy už v půl desáté večer. Takže to zase trvalo tak sedm a půl hodiny.

Trasa: Rozvadov - Mnichov - Kufstein - Pass Thurn - Felbertauern tunnel - Kals. Z Prahy 1240 km tam a zpět.

Mýta a poplatky: Dálnice do Kufsteinu je oficiálně bez známky, Felbertauern tunnel - 10 Eu

Pozn. - pro orientaci v Rakousku je klíčová oblast (a tunel) Felbertauern, je značená už na dálnici do Innsbrucku, na sjezdu v Kufstein Sud, a pak ve všech místech, kde se projíždí.

Stüdlhütte: ubytování 7,5 Eu v Matrazenlager. Zamlouvat snad není nutné. Možná ve vrcholné sezóně. Ptali jsme se na pokoje, ale neměli. Vařit se tam nedá, jen venku. Ale prodávají horkou vodu (litr vody "na čaj" - 1,8 Eu). Pivo 3,3 Eu, čaj 1,9 Eu. Bůhvíproč neměli nikde vystaveny ceny jídla ani ubytování, jen nápojový lístek. Za sekanou s bramborem jsme platili 7,5 Eu. Štrůdl - 3 Eu.

Počátek května 2003. Příjezd k LucknerHausu asi v jednu v noci, spánek na parkovišti do 10. Výstup na Stüdlhütte za 3,5 hod (pěší turistika, bez ledovce, místy trocha bořícího se sněhu). Výlet k nástupu - v bořícím se sněhu na ledovci asi hodina a půl. Ráno z chaty v 4:45, u nástupu v 6:15. Skála byla příjemně suchá, trochu studená a místy pěkně záblo na ruce, jištění průběžně (na půlku složeným polovičním lanem). Na vrcholu 9.45. Oficiální doba se píše 4-6 hodin. Zpět přes KleinGlockner (několik desítek lidí v protisměru). Krátké ohřátí ve winterraumu ErstHerzhogJohanshütte. Pak sestup po ledovci ke Stüdlhütte - nepříjemné boření ve sněhu. V Praze ve 3 ráno.

Výstroj, výzbroj: pohorky (nikoliv tedy skelety, v těch by mohlo být obtížné lezení), cepín a mačky (použity až v sestupu z Kleinglockneru k ErstHerzhogJohansHütte), lano, pár expresek, tak cca 5 smyček, žádné skoby ani vklíněnce. Cestou použity asi 2 friendy, ale není nutné. Není třeba štandovat, je to velmi lehké a dobře jištěné.

Poznámky k jištění: Cesta je dostatečně odjištěna borháky a Theniusovými skobami. To jsou prosté kusy tyčí zapuštěné do skály. Mají na konci otvor, do něj se ale karabina vejde málokdy. Mají sloužit k jištění lanem bez karabin nebo se na ně karabiny dají navléct. Mohou také sloužit jako chyt nebo stup. Jiné jistící prostředky nejsou nutné, dokonce i smyčky přes hroty jsme dávali výjimečně. Ve dvou nebo třech místech je cesta přetvořena ve ferratu. Asi ve dvou místech byla cesta vedena tak, že by bylo velmi obtížné místo přelézt bez umělých pomůcek. Měli jsme pro 3 jedno poloviční lano. První šel na dvojitém laně, jištění průběžně, bez štandování.

Poznámky k vybavení: Minimalizováno. Neměli jsme spacáky. Na 3 lidi jen 50 m polovičního lana, žádné friendy ani vklíněnce ani skoby jen jednu ledovcovou (zbytečně), 7 expresek, 4 volné karabiny, 5 smyček. Oblečení a jídlo jen nezbytně nutné. Na Stüdlhütte jsme nic nenechávali a už jsme se tam nevraceli.

Orientace: Nebyli jsme si zpočátku úplně jistí na nástupu. První skoby totiž nejsou hned vidět. Je tam jinak pamětní deska komusi, která však nemá za účel označovat začátek cesty. V průběhu lezení orientace dostatečná podle hřebene a skob. Údaje z průvodce (viz níže) jsme nepoužívali.

Počasí, sněhovoledové podmínky: V celé Evropě hrozná vedra, tady v noci mrzlo, ne moc. Přes den na Stüdlhüte 10 stupňů, ale pocitově dost zima, protože byl vítr. Sníh se nám nikde moc nebořil, ani při výletu uprostřed dne. Časně ráno to bylo ještě lepší. Skála byla dost studená, prakticky stále jsme měli rukavice. Výjimečně krátké úseky s namrzlou skálou.

Sestup: Nevraceli jsme se na Stüdlhütte, ale stále jsme zprava sledovali hřebínek spadající z Adlersruhe (po něm se zpočátku sestupuje po řetězech z Erzherzog-Johann-Hütte). Pokud se postupuje podle hřebínku, tak je nebezpečí trhlin asi minimální. Ledovec skončil výškově v úrovni Stüdlhütte, pak jsme šli po pěšině. V úrovni zelených luk jsme se napojili na horizontálně probíhající značenou cestu. Pak jsme hledali svůj směr po různých pěšinách, takže sestup již neměl průběh ideální přímky, ale v zásadě bez větších problémů jsme sešli nad Lucknerhütte.

Český element: Na chatě a Groβglockneru bylo ten den tak 70% Čechů. Ne nadarmo se Johann Stüdl narodil v Praze a chata do roku 1928 patřila pražské pobočce DAV. Zdá se, že se staré časy vracejí.

Popis cesty v průvodci: End/Peterka: Glockner- und Granatspitzgruppe, 1995(pozn. - podotýkám, že jsme údaje skoro nepoužívali)

J. Kerer, P. Groder, 10.9.1864. — 1. turistický průstup: E. Pegger mit M. Groder, J. Kerer, 16.8.1865; 3. průstup: ZDAV 1870—71/530. Až do III, četné skoby („Thenius Haken“ – k jištění lanem bez karabin, pozn. - kusy tyče), převýšení 534 m, 3 hodiny.; od Stüdlhütte celkové převýšení 997 m, 4 hodiny., strmé skály, často pokryté ledem! Standardní výstup. Držet se hlavního směru hřebene (jen s malými odchylkami), orientaci napomáhají skoby; v nástupu jednoduchý přechod ledovce. — V horní polovině skalní výšvih (1989), zde přímo na hřeben (IV), obcházet západní stranou (III) — (ca. 30 m). Foto str. 45, 49, 311, 331. Dřívější jméno „Neuer Kalser Weg", pak pojmenována na počest Johanna Stüdla; všechna vlastní jména na hřebeni podle E. Eggera. Pro sestup nutná ledovcová výzbroj.

Přehled: Jihozápadní hřeben vychází ze sedélka Luisenscharte a odděluje jižní stěnu od západní. Hřeben pod Luisenscharte směrem k Schere (R 611) se nazývá „Luisengrat" (s Luisenkopfem, 3205 m), a odděluje ledovec Teischnitzkees (na západě) od Ködnitzkees (na východě).

Přístup: Od Stüdlhütte, 2801 m, po R 610 na Teischnitzkees a do sedélka Luisenscharte (l ½ hod.).

Nástup: v Luisenscharte, 3264 m (R 609). Na západní straně hřebene asi 100 m vzhůru, pak přes bloky a pásy na hřeben. Přes stupňovité skály (Petrovy schody) k velké plotně (Modrá deska). Přes plotnu a výšvih (Horní rada (?)) na Kazatelnu (nejexponovanější místo). Pak následuje Červená skvrna (načervenalá skála vlevo na plotnovém výšvihu). Odsud doprava přes světlešedé plotnovité stupně (III), pak krátký skalních schod („Klapfl") a jednoduše k vrcholovému kříži.

J. Kerer, P. Groder, 10.9.1864. — 1. tour. Begehung: E. Pegger mit M. Groder, J. Kerer, 16.8.1865; 3. Begehung: ZDAV 1870—71/530. Bis III, mehrere TH, 534 mH, 3 Std.; von der Stüdlhütte gesamt 997 mH, 4 Std., steile, oft vereiste Felsen! Standardanstieg. Im Wesentlichen ist die direkte Gratlinie (mit nur geringen Abweichungen) entlang der sichtbaren TH einzuhalten; im Zustieg einfache Gletscherbegehung. — In der oberen Grathälfte Felsausbruch (1989), hier direkt am Grat IV, westseitige Umgehung ÜI— (ca. 30 m). Foto S. 45, 49, 311, 331. Früherer Name „Neuer Kalser Weg", dann zu Ehren Johann Stüdls benannt; alle Eigennamen am SW-Grat durch E. Egger. Für den Abstieg Eisausrülstung erforderlich.

Übersicht: Der SW-Grat fußt in der Luisenscharte und trennt die S-Wand von der W-Wand. Seine Fortsetzung von der Luisenscharte abwärts zur Schere (R 611) ist der lange „Luisengrat" (mit dem Luisenkopf, 3205 m), trennt das Teischnitzkees (im W) vom Ködnitzkees (im O).

Zustieg: Von der Stüdlhütte, 2801 m, mit R 610 auf das Teischnitzkees und in die Luisenscharte (l ½ Std.).

Anstieg: E in der Luisenscharte, 3264 m (R 609). An der W-Seite des Grates ca. 100 m aufwärts, dann über Blöcke und Bänder auf den Grat. Über gestuften Fels („Petersstiege") zu einer großen Platte („Blaues Brett"). Über diese und einen Steilaufbau („Hoher Rat") auf die „Kanzel" (luftigste Stelle). Es folgt der „Rote Fleck" (rötlicher Fels links am Plattenaufschwung). Rechts davon über hellgraue Plattenstufen (ÜI) weiter, danach eine kurze Felsstufe („Klapfl") und einfach zum Gipfelkreuz.