Hoher Dachstein

Výstup: Steinerweg (V-) v téměř kilometrové jižní stěně Hoher Dachsteinu (2995 m n.m.)

Poznámka: Cestu jsme den před vlastním výstupem z výzkumných důvodů vylezli do stanoviště 4 a pak jsme slanili.

Fotografie

Hoher Dachstein. První pohled na jižní stěnu z parkoviště.

Steinerweg (V-).

Nějaká kopretina.

Starček (?).

Vaření nad chatou.

Hořec jarní.

Přechod sněhového pole.

Dolez na stanoviště 1.

Hledání cesty nad stanovištěm 3.

Dnes by to stačilo.

Za hodinu a půl - u nástupu (Anseilplatz).

Ráno v den výstupu.

Závěr traverzu na Salzburgské lávce (IV).

Cizí lezci na stanovišti č. 14.

Pohled směřem k východu.

Pták, v pozadí Gosausee.

Hoher Dachstein 2995 m.

Klettersteig na normální cestě.

Sestup po ledovci (ještě neupravená část).

Ohlédnutí na severní stěnu Hoher Dachsteinu.

A jsme doma. I pivo na verandě jsme stihli.

Smetánka.

Silenka nadmutá.

Poslední pohledy do jižních stěn.

Praktické poznámky

Trasa. Praha – Písek - České Budějovice – Dolní Dvořiště – Linz – Salzburg – Eben - Filzmooz – před Ramsau odbočení do hor přes mýto (vybírá se jen ve dne, jen na cestě zpět a od těch, kdo nemá lístek na lyžařský vlek nebo na lanovku na Hunerkogel, 7 EUR za os. auto) – parkoviště u dolní stanice lanovky (zdarma).

Celkem (Radotín – parkoviště pod Dachsteinem) 484 km 6:30 hod (sobota dopoledne, začátek prázdnin v Rakousku, 2x svačinka, zácpa před Ebenem), zpátky bez zastávek a zácp – 6 hod.

Chata Dachstein Südwandhütte - 1871 m n.m., elektřina 0, svícení rozvedeným plynem, menší množství nízkonapětové elektřiny ze slunečních kolektorů. Sprcha 0, teplá voda ano, kachlíková umývárna, splachovací záchody. Peníze vybírají každý den večer. Za matracenlagr chtěli 12 Eu za osobu. Prostor na vaření 0, (nám) tolerováno vaření u chaty. Místa na stany – jen jedno nad chatou u cestičky.

Přístup pod stěnu. Většinu cesty shodná s nástupem na Klettersteig Johann (jde do štrbiny vpravo od Hoher Dachsteinu), proto cestička dost vyšlapaná, v problematických částech červené tečky. Nejprve z kopce. Pak přes skalní práh mezi vodopády (obtížnost 1-2). Když je hodně vody, tak jsou tam vodopády tři, výstup vede pilířem mezi druhým a třetím (číslováno zleva při pohledu do kopce). Tentokrát zdálky žádná voda, patrno 4-5 žlabů, zdálky se to nedá znavigovat. Zblízka po pěšině ale pak jednoduché. Malé množství vody ve třetím a druhém žlabu (Foto)(u prvního jsme nebyli). Po pěšině se dá jít až pod ledovec, tam opustit cestu na Klettersteig Johann a jít doleva a přes sněhové pole (Foto) až pod nástup. (V té době jediné) sněhové pole se dá přejít bez jištění. Někteří, jak jsme pak pozorovali si nandavali mačky. Bylo široké asi 70 m, takže 50 m lano k jištění nestačilo. Sněhové pole se dá obejít zespoda a zleva (mezi sněhem a stěnou). Pak je třeba z pěšiny na Klettersteig odbočit dříve – v úrovni dolního okraje skalně-suťového žebra, které ohraničuje sníh zprava (při pohledu zdola). Traverz v udusané prachosuti nepříjemný, podejití žebra příjemnější, výstup mezi sněhem a skálou je za I-II, mírně rozlámaný terén, v zásadě dobře průchodné. Ostatní 4 dvojky, které jsme za dva dny viděli, sníh nějakým způsobem traverzovali. Všechny úvahy o vodopádech a sněhových polích se samozřejmě vztahují jen k vrcholu výjimečně teplého léta v roce 2003. V místě nástupu (míněno místo kde se ze sněhu vstupuje do skály, stanoviště ještě nemá číslo) je jeden šroubovací nýt. Od něj se tedy leze ještě volně jedna necelá délka (obtížnost II) do místa navázání (Anseilplatz, stanoviště E na schématu nebo by se dalo nazvat nula). První den jsme na Anseilplatz putovali 2 hodiny a 20 min. (jištění přes sníh, jištění na první dvojkové délce). Druhý den až na Anseilplatz 1:30 hod.

Hlavní trasa výstupu dobře patrná už od chaty (a třeba i z parkoviště). Zblízka pak často ale orientační problémy. Stanoviště opatřená zpravidla jedním borhákem a jedním šroubovacím nýtem. Mezi nic fixního, jen skoby od dobrovolníků. Dobře zajistitelné. Nutný materiál bych odhadoval na 8-10 expresek, 2 volné karabiny, 5 smyc, 4-6 friendů. Možná by stačilo méně.

Nultá délka směřuje doleva (lezená volně), za II. První jištěná délka (mezi stanovišti 0 a 1) je krátká. Druhá délka skoro plné lano (IV). Na stanovišti 2 jsme smotali lana a lezli volně do 3 (nejtěžší je odlez od 2). Oficiální stanoviště 3 jsme spolehlivě nenašli, osamocený borhák se zdál příliš vpravo, improvizované stanoviště vlevo od něj. Orientační problémy. Prostor ohraničen shora převisy, zleva pilířem. Pilíř vede na začátek ploten. Dalo se jít dolů a traverzovat pilíř - to jsme, už nevím proč, zavrhli. Pak se dal pilíř traverzovat ve stejné úrovni – zkusili jsme, velmi rozlámané a problematické (Foto). Nakonec jsme směřovali dosti nahoru (a doleva na pilíř) přes spáru. Pár kroků odpovídalo obtížnosti asi za IV. Ve středu pilíře se dalo sestupovat a traverzovat dále doleva, my jsme ale na hrotu pilíře lezli přímo nahoru. Krok tak za IV plus, exponovaný, protože na pilíři. Pak již lehký terén a oficiální stanoviště 4. Sem jsme lezli jednom přeloženém polovičním laně. Těch 25 m stačilo jen tak tak. Dále orientační problémy. Přímý směr nahoru a mírně vlevo přes skobu s kroužkem – bylo to těžší než inzerovaných II-III, dále terén pár metrů asi III. Do 25 m od stanoviště 4 nebylo žádné vhodné místo na štandování, proto jsme začali lézt současně. Snad se od stanoviště 4 mělo lézt více vlevo. Pak slibovaných 150 m ploten skutečně za II-III minus. Lezeno stále současně, s občasným (minimálním) jištěním za skalní hroty. Viděli jsme jen jednu skobu. Na konci ploten (Dachgiebel, stanoviště 8) jsme byli za 1:45. Lezli jsme spíše spěšně, jistili se minimálně a terén jsme znali z předchozího dne. Jen tak jsme si udržovali náskok před dalšími 3 dvojkami, které nás ovšem v dalším neznámém a těžším terénu předehnaly (zejména po orientační chybě nad stanovištěm 13). Nad stanovištěm 8 orientační problém. Další cesta není od 8 přímo vidět, je třeba traverzovat trochu doleva za roh. Stanoviště 9 OK. Nad 9 je třeba dávat pozor a neminout odbočku do Salzburgské lávky (= traverzu). Pár metrů po odbočení je stanoviště 10. Kdo mine 10 a leze dál nahoru, tak pak musí traverzovat plazivě Steinerovou lávkou, což je těžší. Salzburgská lávka má 70 m a traverz je rozdělen na 3 stanoviště (délky mají obtížnost 2 , 3 a 4). První a druhá se ale dají spojit do jedné. Pozor – mezi první a druhou je potřeba přelézt (jednoduše) o polici výše, ačkoliv ta původní neskončila. Později je přelezení obtížné. Závěrečná část traverzu je za IV, dobře odjištěná, obrovská expozice (Foto). Prodloužením Salzburzského traverzu je možné přejít na lehčí Pichlovu cestu, která pokračuje stejným směrem až na JV hranu. Nad stanovištěm 13 orientační problém. Nelézt nahoru a mírně doprava (nejprve spára za IV, pak koutek se spárkou za cca V), ale jít spíše doleva a za roh. Směřuje tam velká červená šipka. Jinde v cestě barevné značení není, což ukazuje že toto místo je zdrojem častých omylů. Při vylezení špatným směrem je ale možný návrat dlouhým traverzem doleva po polici (II-III) do 14 (Foto, foceno z oné police). Při pokračování špatným směrem se naleze do Mnichovského komínu. Ten má být lehčí a obchází nejtěžší místo ve Steinerweg. Není k němu ale žádný popis a není jasné, kde se vrátit do Steinerweg. Dále hlavní směr jasný. Víceméně jsme ale kolem stanoviště 18 ztratili souvislost s popisem. Postrádali jsme oblezení komína zprava na délce 17-18. Spíše jako oblezení zprava se jevila délka 18-19, která ale jinak byla v souladu s popisem nejtěžší. Pak už můžeme říci k orientaci velmi málo. Jen že na konci délky 19-20 (již naše subjektivní číslování) bylo velmi těžké místo – kout s převisem, ve kterém byl úzký komínek. Ten nebylo možné s batohem na zádech vylézt. Skoby a prodlužující smyčka ukazovaly, že jsme nebyli jediní komu to místo dělalo problémy. Pak jsme v souladu s popisem vylezli z komína doleva do lehčího terénu. Pak to přestalo být jasné a s menšími problémy (a zcela jistě nestandardně) jsme se výše dostali zpátky do komína a jím již lehce 70 m na JZ hranu. Asi jsme se už neměli do komína vracet. Postup po JZ hraně na vrchol je velmi jednoduchý, je tam pěšina se zabradlím z ocelového lana. Od Anseilplatz na vrchol uplynulo 8:50 hod.

Sestup. Schází se normálkou, to je cca 100 m klettersteigu nad ledovcem. Jednotlivé kovové části nejsou spojené lanem, ale v kritických místech lze dosáhnout z jednoho chytu na druhý (Foto). Díky okrajové trhlině je problematický sestup na ledovec. Tentokrát bylo třeba učinit odvážný překrok na neúplný most ledovce (nedosahoval až ke skále) a sněholedem vylézt 2-3 m z trhliny. Pořídili jsme bez maček a jištění. Klettersteig kupodivu stále sahá až do úrovně ledovce. Ledovec má zpočátku asi 30 st, mačky ale nejsou potřeba (Foto). Pak již je na ledovci upravená cesta. Problematickému přechodu na ledovec se dá vyhnout cestou přes Felsensteigweg. Je to klettersteig, který odbočuje z normálky asi 50 m nad ledovcem. Vede přes malý postranní vrchol v JV hřebeni. Sestup na ledovec není problém (jen opisujeme) a obejde se také prudší svah ledovce na normální cestě. (Dobré schéma sestupu na stránkách HO Sakal, analogický pohled viz Foto). K horní stanici lanovky to je asi 50 min. Pod lanovkou se zpočátku schází klettersteigem, pak pěšky. Z vrcholu na horní stanici lanovky to trvalo 2:00 hod, sestup pod lanovkou dalších 1:20, celý sestup z vrcholu na chatu tedy 3:30.

Shrnutí časových intervalů. Celý výstup od chaty k chatě 13:50 hod. (nástup 1:30, výstup 8:50, sestup 3:30), jsou v tom všechny přestávky.