Aktuální zprávy z našeho výletu do Peru.
Pozn.: Je vzdy uveden mistni cas. Ve Vidni a Madridu je stejny jako v Praze, v Peru je o 7 hodin mene. SEČ = středoevropský čas.
Ola prepisuje moje SMS na tyto stranky nebo je primo edituji kdyz mam pristup k internetu. To pak musim primo v html kodu a podle toho to vypada.
Nedele 20.6.2004 7.00, Praha-doma, 300 m n.m. Tak dneska ráno vyrážíme. Moc toho nenapíšu. Už jsem mel dávno vyrazit na Hlavní nádraží. Doufam, ze to neni posledni zprava. V.
Nedele 20.6.2004 19:10, Viden-letadlo do Madridu, SMS, 200 m n.m.. Už sedíme v letadle. Presun do Vídne probehl dle plánu i když vylepšený o dovoz moji zapomenuté kreditní karty z Prahy do Vídne. V.
Pondelí 21.6.2004 12:38, Madrid-letadlo do Limy, SMS, 200 m.n.m.. Tak už jsme v letadle do Limy. Vše je v porádku. Z Vídne tlak v kabine odpovídal 1830 m. V Madridu jsme z hotelu na letište šli pešky dle GPS. Bylo to 960 m. Presto jsme se neztratili :-). Z Madridu do Vídne GPS ukazuje 1771 km. V.
Pondelí 21.6.2004 13:01, Madrid-letadlo do Limy, SMS, 200 m.n.m. Do Prahy to ted je 1380 km. V.
Pondeli 21.6.2004 17:13 (utery 22.6. 0.13 SEČ), Lima-letiste, SMS, 50 m n.m. V kabine nam cestou sem vyrabeli tlak odpovidajici 1350 m, ke konci ale 2200 m. Tak jsme tedy štastne v Lime. Tedy v letadle zustala mikina a nedorazil jeden batoh. Tentokrát ne moje. V.
Úterý 22.6.2004 8:46 (15.46 SEČ), Lima-hostel Espana, SMS, 50 m n.m.. Batoh se našel, mikina ne. Odpoledne jedeme do Huarázu. na tropy je tu dost zima. Ja a Pavlik K. mame jen kratasy a sandaly a pak uz jen nejake utocne obleceni, coz je casto hranicni. V.
Úterý 22.6.2004 19:00 (streda 23.6. 2.00 SEČ), autobus z Limy do Huarazu,SMS, 3950 m n.m. (tady samozrejme neni signál ale pošlu to až se dostaneme k Huarázu). Práve jsme autobusem prekrocili sedlo mezi Limou a Hurázem ve výšce 4 tis m. Bylo to trochu znát ale nebylo nám špatne. Smog prestal 200 km za Limou. V autobuse je celkejm prepych - jídlo, video a tak. Za 400 Kc 400 km. Slunce chodí po obloze doleva. A v sedm hodin tma jako v pytli. Proste rovník.
Streda 23.6.2004 11:00 (18.00 SEČ), Huaraz-internetova kavarna, 3050 m n.m. Jeste bych dodal, ze tu maji spatne mesic - brisko dorustajiciho srpku smeruje dolu. Bydlime v hostalu v pokojich po peti, libi se nam tam. Vetsina z nas pocituje vysku - zpravidla jen pocit rozhozeneho dechu. Ted po chozeni po meste nas trochu boli hlava. Rozhledli jsme se po kramcich kvuli nakupum potravin a vyzbroje (benzin, papinak, horolezecka vybava). Velky supermarket tu neni, takze je spousta prilezitosti k pilovani spanelstiny. Take jsme se s u horskych pruvodcu v Casa de quias informovali na pomery na horach. Huaraz ma 100 tis. obyvatel a je to uz dost folklor. Neplanujeme na dnesek nic velkeho. Jeste odpoledne vyjit kousek nad mesto kvuli aklimatizaci a kluci chteji koukat na fotbal. Zitra mozna dame intenzivnejsi aklimatizaci - autobusem do 4400 m a pesky do 4800, ale jeste uvidime co na to telo. Ve stinu vecer i rano byla v zasade zima, pri chozeni po meste by se asi daly nosit kratasy, ale jde to i v dlouhych. Domorodci tu maji jinak zimu a v Lime i tady nejsou vyjimkou bundy a dokonce saly a rukavice. To ale trochu prehaneji. Mobilni sit mela dobre pokryti v Lime, pak po celou cestu sem nic a signal se objevil az bezprostredne u Huarazu. Tak si to asi maluju, ze do naseho prvniho udoli bude sahat 15 km kruznice (mapy pokryti oblasti)( mene podrobne). To by pak znamenalo preruseni vysilani na 10-14 dnu. Do hor pojedeme ale az za par dni. V.
Pátek 25.6.2004 10:00 (17.00 SEČ), Huaraz-internetová kavárna, 3050 m n.m. Z folklorních vecí jsem zapomnel zmínit bežne nabízenou koku, resp. caj z koky. Nabídli nám ho vecer když jsme prijeli a dnes jsem ho videl v samoobsluze. Dva hrnícky jsem vypil, ale nic moc jsem na sobe nepozoroval, možná jsme díky posunu casu byli moc unavení. Vcera jsme videli mesíc ve dne, bríško srpku pro zmenu smerovalo nahoru. To je ale samozrejme správne, protože to je ke slunci.V Huarázu mají kohouty (krome jiného), kterí se zacínají ozývat tesne pred východem slunce (v šest). To mnozí z nás registrují, protože stále ješte nemáme uplne srovnaný cas a po šesté vstáváme. S místní rocní dobou asi souvisí, že tu není žádný obtežující hmyz. Vcera jsem se odmlcel, protože mi bylo špatne po aklimatizacním výletu. Musím opravit, že to byl výlet z 3300 m do 4400 m n.m. Tím jsme se ocitli ve stejné vzdálenosti od stredu Zeme jako vrchol Everestu. Zeme je preci jenom trochu placatá. Pro obtíže s výškou je však (naštestí) smerodatná výška od hladiny more. Do výchozí výšky nás odvezl mikrobusek, zde nazývaný colectivo. Je v nem asi 12 míst k sezení, ale pri návratu ze stredecního výletu jsme se s Pavlem pripojili dopravou k místnímu obyvatelstvu a v jednu chvíli Pavel napocítal 25 lidí, asi i s detmi na klíne. Colectivos jezdí stredem údolí podle Rio Santa, ale vyrážejí i do bocních údolí. Tam již nejsou silnice, jen polní cesty, casto velmi nerovné a casto velmi príkré. Colectivos jsou vetšinou Toyoty, které tuto zátež zvládají, ale jejich životnost bych moc vysoko neodhadoval. No, zpátky k aklimatizacnímu výletu. Cílem bylo jezero Churup, což je velmi pekné místo. Ústrednímy dojmy ale pro vetšinu asi byly zážitky z výšky, neboli nám bylo špatne. Mne se behem výletu darilo zdánlive spíše lépe, ale pak jsem jediný vecer zvracel. Prekvapilo me, že se obtíže dostavily, i když už jsme byli zpátky "u kyslíku". Mozná jsme to s výletem prehnali, v té výšce jsme také ušli asi 15 km, a trochu nám delá starosti náš puvodní plán odejít zítra do základního tábora ve výšce 4400 m. Nejprve jsme chteli odchod odložit, nakonec ale pujdeme a dle potreby k prvnímu prespání sestoupíme o 500 m níže. Dnes také krome nakupování chceme stihnout krátký výlet do výšky - necháme se vyvézt co nejblíže k 4000 m. Chystáme se odejít na 11 dní. Zítra ráno nás colectivo odveze do vesnicky Collon (3300 m) a pak pujdeme do zákl. tábora. Veci nám ponesou osli, naštestí. Obávám se, že na to konto se nákup potravin ponekud rozrostl. Na den je potreba cca na osobu cca 1 kg potravin, to je pro všechny 100 kg. Plánujeme také nákup 20 litru benzínu. Od domácí v hostelu si pujcíme 5-tilitrový papinák. Ve výšce 4400 m se jinak varí vše 2x déle - bod varu je totiž níže a rýži treba nejde vubec uvarit. Brát papinák do hor, jak se zdá, zde není obvyklé, ale používali jsme ho na Pamíru, snad to není nesmysl. To nám umožní si jako zpestrení vzít normální brambory. Nekterí, zejm. Honza, byli proti papináku, myslím ale, že jen zpanikaril když slyšel, že ho ponese osel. V údolí Ishinca, kam zítra jdeme, jsou možné dva "lehké" výstupy do 5500 m (Ishinca a Urus) a pak jsou tam dva vrcholy neco málo pres šest tisíc - Tocllaraju [tokljarachu] a Ranrapalca. Myslím, že to vyjde tak na dva vrcholy. Do údolí nesahá mobilní sít, další vysílání bude tedy za 11 dní.
Pondeli 28.6.2004 21.45 (utery 29.6.2004 5.00 SEČ), Huaraz-internetová kavárna, 3050 m n.m. Prave jsem se nepredpokladane vratil s Hankou do Huarazu. Vystup do zakladniho tabora probehl bez problemu. Vse nam zaridil trekovy pruvodce, ktery nejak zahadne sidli v nasem hostelu. Pripevneni zavazadel na osly probehlo bez problemu a naseho prispeni (na rozdil nasich zkusenosti s konmi ci spise majiteli konu na Tan Sanu). Kazdy osel nese 2 batohy 25 +25 kg. Plus jsme meli jednoho osla navic, na jidlo. Prebytek si kazdy nesl sam na zadech. Ale bylo toho jen tak 10 kg. 6 oslu doprovazel jeden honak, arriero. Oslove nebyli privazani a v zasade bez problemu kraceli po jedine ceste udolim. Zpocatku jsme jim nestacili, pak ale buhviproc zpomalili. Na 12ti kilometrove ceste byla jedna zastavka. Cesta udolim byla prijemna, podel ricky, nekdy po louce, vetsinou ubocim ostre zarizleho udoli. Dopravili jsme se tedy z 3300 m (Collon, colljón) do 4400 m Base Campu Ishinca. Base Camp je na rozsahlem plochem prostranstvi v zaveru udoli. Konec udoli jiz tvori moreny ledovce. V teto vysce jiz nejsou stromy, ale trava a kytky ano. Zlaty rovnik. Dno tedy tvori hlina a trava a prostranstvi proteka nekolika rameny potok, ktery ale lze prekrocit jen po mostku. Bylo tam roztrouseno cca 7 skupinek stanu, ktere se na velkem prostranstvi ztracely. A k nasemu prekvapeni i zdena chata. A co je velmi dulezite, s volne pristupnym zachodem, navic splachovacim a vykachlickovanym (méně důležité). My jsme si postravili stany za potokem, kvuli soukromi. Vzhledem k jistym potizim nekterych kamaradu tim padem neprakticky daleko od hygienickeho zarizeni. Musim ted prestat, z kavárny mě vyhazují... V.
Úterý 29.6.2004 20.20 (středa 30.6.2004 3.20 SEČ), Huaraz-internetová kavárna, 3050 m n.m. Pokračuji tedy tím, co se stalo v sobotu. Po postavení stanů jsme byli nějakou dobu v base campu (BC) a pak jsme někteří vyšli do výšky 4700 m. V noci sněžilo. To je v této roční době a nadmořské výšce neobvyklé. Tento rok je vůbec špatné počasí. Když vyšlo slunce, tak sníh, alespoň v BC brzo roztál. Většina vydala k Laguna Ishinca do výšky 5000 m a tam jsme setrvali asi 4 hodiny. David nešel kvůli obtížím a také přijel do hor kvůli fotografování a Daniele a ne strádání při výstupech. Při návratu nám hlásil, že chtěl číhat na západ slunce, ale to ho vypeklo a ze zenitu odkráčelo doleva místo doprava jako u nás. To má také zajímavé důsledky pro uvažování o výstupech. Severní stěna u nás je pojem. A vlastně nevím jak zabarvený. V severní stěně je jistě chladněji a může to znamenat větší obtíže. Na druhou stranu na jižní straně spíše roztaje sníh a ten je horší než zmrzlý sníh a žádný sníh. Zde jsou ovšem ke slunci přivráceny severní stěny. Následující noc pro změnu pršelo a i přes den občas sprchlo. Bylo rozhodnuto přemístit stany do vyššího tábora, do výšky 4900 m, aby se usnadnil výstup na Ishincu (5530 m) a zejména více než šestitisícovou Ranrapalcu. Hanka se necítila dobře od samého příchodu do BC a mně se udělalo špatně v průběhu pobytu v 5000 m (u Laguna Ishinca). Proto jsme zůstali v BC. Pavlové a Honza chtěli z vyššího tábora jen vystoupit na Ishincu a vrátit se do BC (to tedy mělo být dnes) a myslím, že i Daniela s Davidem. Ondra Bubák, Michal Tenisák a Michal Myšák (nejstatečnější si zaslouží plná jména :-)) chtěli zůstat nahoře kvůli výstupu na Ranrapalku. Měl bych asi uvést, že v údolí pro nás připadají v úvahu 4 vrcholy - Ishinca, Urus, Ranrapalca a Tocllaraju. Ishinca a Urus jsou řádově lehčí - výškou (5500 m) i technicky a jsou dosažitelné během jednoho dne z BC. Ranrapalca a Tocllaraju mají přes 6 tisíc metrů, což obnáší další kejkle kolem aklimatizace a také je nutný postupový tábor na ledovci (odlišný od zmíněného vyššího tábora, který je níže a na suchu). Oba vrcholy navíc mají větší technické obtíže, oba bohužel kolem vrcholu, kde je únava z hypoxie největší (v 5500 m n.m. je jen 50% kyslíku). Na Ranrapalce jsou 3 lanové délky skalního lezení, na Tocllaraju zase odtrhové trhliny ledovce vrcholové pyramidy a strmý led (firn?). Počasí třeba může být důležité, ale pro celý náš pobyt zde je klíčové jak se co nejdříve a nejlépe aklimatizovat. Proto bych zhodnotil stav aklimatizace všech ve chvíli kdy jsme se viděli naposledy. Nejlépe asi Tenis, tváří se jakoby nic, vynechává některé alimatizační výlety a spřádá nejodvážnější plány. Pak asi Pavel K., byl všude, obtíže jen malé. Ondra měl obtíže spíše zpočátku, ale nic nevynechal. Pavel H. možná stejně. Někde blízko Daniela. Myšák hlásil horší stavy, těžko říct, co z toho byly střevní obtíže, chodil myslím všude. Sebe jsem hodnotil tak stejně, díky přechozí aklimatizaci v Alpách jsem zpočátku lépe chodil do kopce, na Laguna Churup jsem byl s Pavlem K nejvýše, ale pak mi bylo večer nejhůř. Ke konci pobytu u Laguna Ishinca (v 5000 m) se mi začalo také dělat zle a večer bylo hůře jen Hance. V obou případech bylo zvláštní, že se stav nezlepšil po sestupu a také vlastně teď v Huarázu se necítím úplně dobře. Je to způsobeno nachlazením, uvidíme do jaké míry (doufám že do velké). Honza hlásí občas obtíže - zkrátil aklimatizaci na L. Churup i L. Ishinca, také je nachlazený. David nebyl na L. Ishinca, ale postupně se zlepšuje. Roli určitě hraje malá motivace. Hanka také o vrcholy nestojí, aklimatizaci ale absolvuje současně s virózou, nejspíš tou samou co já. Víc ale kašlala. Byla na L. Churup, v BC Ishinca se jí ale velmi nedařilo. Po oba dny byla unavená, kašlala a zejména měla stále puls 100-120 za minutu. Měl jsem obavu z plicního edému. Ten se může zhoršit v noci. Proto jsme se za několik hodin poté, co všichni odešli nahoru, rozhodli s Hankou sejít do Huarázu. Z BC zavolali vysílačkou kamsi, odkud volali telefonem naši domácí Marielu v hostelu, aby zařídila náš odvoz z Collon. Vše proběhlo v pořádku. Vzali jsme jen nejnutnější věci a během 3 hodin jsme byli v Collon. Hanka byla nastěstí schopna sama jít. Mariela za námi přijela osobně a potmě na nás s taxíkem čekala u začátku stezky. Hance se udělalo lépe hned ten večer. Stále nevím jistě jestli to byl plicní edém, jako druhou možnost, podstatně méně nebezpečnou jsem uvažoval kombinaci prosté virózy s prvním stupněm výškové nemoci. Dle konsensu z Lake Luis musí mít výškový plicní otok alespoň 2 subjektivní příznaky ze čtyřech - dušnost, kašel, velká únavnost, pocit tlaku v plicích a 2 objektivní ze čtyřech - rychlý puls, rychlý dech, modrání, chrčení na plicích. Diagnoza se dá upřesnit měřením sycení krví kyslíkem pomocí oximetru. Hanka měla ze subjektivních kašel, únavnost a pocit tlaku v plicích, z objektivních rychlý puls a chrčení. Dýchala 22x za minutu, což se nepovažuje za rychlé. Uvádí se ale, že dušnost a rychlý dech jsou i při otoku vzácné. Mě osobně nejvíce znepokojil rychlý tep. Takže stále nevím, myslím, ale, že sestup byl na místě. No a teď musím zas končit...
Streda 30.6.2004 13.20 (20.20 SEČ), Huaraz-internetová kavárna, 3050 m n.m. Ted jsem se asi hodinu a pul snazil na tuto stranku dostal nejake aktualni fotky, ale zaseklo se to a vse co jsem napsal a udelal zmizelo. To me zlomilo, jdu se rekonvalescentovat a pripravovat na zitrejsi odchod do hor.
Streda 7.7.2004 14.36 (21.36 SEČ), Huaraz-internetová kavárna, 3050 m n.m.
Čtvrtek 15.7.2004 12.18 (19.18 SEČ) , Huaraz-internetová kavárna, 3050 m n.m. Hola amigos! (hola je ahoj, také se tím zdraví, když se potkáte na horách, taky se to říká do telefonu čte se olá, přízvuk je na druhé slabice a někdy se mi zdá, že si to vychutnávají a přízvuk je i na první, nevolá se to, jen tak slabikuje a “la” se vysloví měkce – jako když šišláte na dítě (nebo naopak) a pusa se na “la” otevře pořádně, ne jako to děláme v Praze). Tak jsem minule kvůli nedostatku času skutečně už nic nestihl napsat. Takže teď to bude trochu zpřeházeně. Abych byl aktuální tak uvedu, že jsme se včera vrátili z Huascaránu, na jehož ubočích jsme v různých táborech strávili téměř týden a dobývali jeho severní vrchol. Tím také skončila horská část našeho výletu. Než se pustím do dalších líčení, tak musím uvést něco o letošním počasí v Bílých Kordillerách, protože úzce souvisí s našimi sportovními výkony. Počasí je špatné. Typicky v tomto ročním období (zde je zima) je nejstálejší počasí, beze srážek. Rána bývají úplně modrá, v odpoledních hodinách se objeví nějaké mráčky. Tento rok je nejméně každý druhý den zataženo, dešťové a na horách sněhové srážky jsou časté. V Huarázu byla například dokonce minulý týden průtrž mračen. Taková, že v Čechách člověk ví, že stačí 20 minut počkat a bude po všem, tohle ale trvalo tři hodiny. Pro horské výstupy to má značný význam – jednak srážky a vítr vše velmi znepříjemňují, oblačnost komplikuje orientaci, ale hlavně nový sníh výstupy téměř znemožňuje. Ve velkých výškách je málo kyslíku – uvádí se, že v 5500 m je jen polovina kyslíku, co v nížině. Aklimatizace řeší pouze vedlejší metabolické efekty hypoxie, nedostatek kyslíku zůstává. Fyzický výkon je tedy možný jen takovou intenzitou, jak tělo stačí “nadýchat” kyslík potřebný k výdeji energie. Neboli člověk se, zejména nahoru, pohybuje jen velmi pomalu. Každá další zátěž – například v podobě těžšího nákladu nebo nutnosti prošlapávat hluboký sníh – činí již tak bolestně namáhavý a pomalý pohyb téměř nemožným. Pevný povrch je tedy pro pohyb vzhůru velmi důležitý. To je také jeden z důvodů, proč se výstup zahajuje ještě v noci. Sníh totiž až do výšky 5500 m na slunci natává a v noci zmrzne. Dalšími důvody je obvykle lepší počasí v dopoledních hodinách a také časová rezerva při obtížích – aby bylo problémy možné řešit ještě za světla. Nezapomínejme, že zde tma přichází v šest večer. Ve větších výškách, kde sníh netaje dochází ke ztvrdnutí povrchu upěchováním větrem a jakýmsi sleháváním. A k tomu je také nutné počasí bez srážek. Tento rok je tomu tedy jinak, neví se proč. Předpověď počasí zde neexistuje. Co se tedy stalo? Všichni kdo zůstali v quebrada (kebrada, údolí) Ishinca (až na Honzu) vystoupili na vrchol Ishinca – výška 5500 m. I David, který o to nestál. Tenisák, Bubák a Myšák 1. a 2.7. vystoupili na šestiticícový vrchol Ranrapalca. Šlo o výstup severní stěnou, klasifikace D+ (D je ve francouzské klasifikaci čtvrtý stupeň z šesti) a sestoupili normální cestou – severovýchodními úbočími, klasifikace D. Využili bezmračné noci a úplňku, vstávali :-) v deset večer, na vrcholové plató se dostali v osm ráno. Pochod vrcholovým plato k pyramidce vrcholu vynechali pro hluboký sníh a velké vyčerpání a začali hned sestupovat. Pro ilustraci uvedu, že Myšák, který byl více než ostatní vyčerpán předchozími střevním problémy, na sestupu několikrát usnul. Původně chtěli sestoupit až do BC, ale zjistili, že jim činí problém i chůze po rovině a zůstali ještě ve vyšším táboře ve výšce 5000 m. Na Ranrapalcu nikdo v posledních týdnech nevystoupil. Daniela s Davidem po Ishince odešli do Huarázu, aby se dále věnovali nehorskému programu. Pavlové s Honzou si dali po Ishince jeden den odpočinku a vystoupili na 5 a půl km vysoký Urus Este, vrchol, který ční přímo nad BC. Z života v BC musím uvést příhodu, kdy si těsně vedle našich stanů postavila tábor jiná výprava, myslím španělská. Na obrovském prostranství BC měli nejbližší stan asi tak deset metrů od nás a vůbec se s námi nebavili. Měli kuchaře a velký stan na vaření a jako jídelnu. Navíc si přivezli slepice, které vypustili mezi stany a které se samozřejmě vydaly na obhlídku také k nám. Bubák vyjádřil přesně naše pocity, když jednu slepici před zraky užaslých Španělů velmi zdařile nakopl. Od té doby máme často užívané úsloví – dej si pozor nebo ti nakopnu slepici. Já jsem se snažil dohnat co se dalo – 1.7. jsem se vrátil do BC, 2.7. jsem vyšel na nevýznamný vrcholek o výšce asi 5200 m. Na další den jsem přemluvil Pavla, aby se mnou ještě jednou šel na Ishincu. Tentokrát jako traverz – výstup ze sedla pod Ranrapalcou a sestup normální cestou. Je to chodecká záležitost, celé jsme to absolvovali v mlze. Na vrcholku jsme zažili sršení elektřiny z hůlek na batohu a tak jsme rychle pelášili dolů. 4.7. se všichni vypravili do Huarázu a my s Pavlem jsme vyšli do C1 na Tocllaraju ve výšce 5200 m (foto). Jak jsem již uvedl, byl to druhý šestiticícový vrchol v údolí, na který jsme pomýšleli. Na rozdíl od Ranrapalky nemá skalní úseky, po celou dobu našeho pobytu v BC byl ale zahalen v mracích. Pro obtíže v oblasti vrcholové pyramidy je klasifikován jako D. Nějakým způsobem od severu asi chránil Ranrapalcu od oblačnosti. C1 je již na sněhu, takže nic moc. Našim cílem bylo pomoci mé opožděné aklimatizaci a dojít co nejvýše. Abychom se nepřipravili o možnost výstupu na vrchol, tak jsme vstali ve 2 ráno a asi v půl čtvrté jsme vyrazil na cestu. Celý den jsme byli v mlze a mracích. Sníh byl bohužel velkou část cesty hluboký – řekl bych třetinu cesty do půli lýtek, třetinu po boty a třetinu jsme se nebořili. Cesta k vrcholu se dá značně zkrátit překročením velké trhliny ve výšce cca 5600 m. Z dálky se nám zdálo, že by to v jednom místě mohlo jít. Pak se, k naší radosti, ukázalo, že v trhlině je ponechán žebřík. Stoupání do převisu, po žebříku upevněném jen nahoře, však nebylo nic příjemného (foto – žebřík na zpáteční cestě, tentokrát slaňování). Po devíti hodinách těžké práce jsme byli pod vrcholovou ledovcovou pyramidou, 90 metrů pod vrcholem. Zde jsme se bohužel museli rozhodnout výstup ukončit pro velké vyčerpání, špatné počasí a obtíže s trhlinami kolem vrcholu. Naše stopy zpět byly bohužel opět zapadány sněhem a v C1 jsme si zvládli jen roztavit jeden ešus sněhu na čaj a pak už jsme jen odpočívali ve spacácích až do rána. V noci a ráno foukalo, mrzlo a sněžilo a tak vstávání a balení nebyla žádná lahůdka. Další den – 6.7. - jsme sestoupili až do Huarázu. Z BC do Collon jsme si oslíky dělali sami. No a teď musím líčení přerušit, protože mně čeká biftek...
Čtvrtek 15.7.2004 21.30, (16.7.2004 4.30 SEČ), Huaraz-internetová kavárna, 3050 m n.m. Jsem v jine kavarne a nemuzu rozchodit cestinu. Pekne jsme se nacpali bifteky a spoustou zeleniny. Zaludek se ted rozhoduje co s tim udela. Nez se pustim do liceni dalsich sportovnich akci, tak bych chtel neco uvest na tema
Obchod a služby
Ted jsem se totiz prosel asi 200 metru po Avenida Luzuriaga, hlavni tride Huarazu, a poridil jsem koupi dzinu (640 Kc), hodinek (240 Kc), navstevu holicstvi a koupi rady dalsich drobnosti. Obchody jsou tu o velke hustote. Zvlastnosti je, ze se stejne zamerene obchody a sluzby soustreduji na jedno misto, kde si musi neuveritelne konkurovat, ze nevim, jak se mohou prodejem uzivit. Napriklad na Av. Raymondi, ktera je za rohem od naseho hostelu, je na 100 metrech asi osm zelezarstvi. Totez plati o prodejcich mandarinek, suvenyru, obchodech s botami atd. V Lime zase bylo v jedne ulici nekolik obchodu firmy Bata. Pricinu tohoto jevu se mi nepodarilo zjistit. Nove se tento trend ale objevuje v nejvyspelejsich statech. Napr. v Kanade jsem videl, jak na jsou na jednom miste prodejny aut konkurencnich vyrobcu. Delaji si vzajemne nejen konkurenci, ale i reklamu. Obchudku je zde opravdu neuveritelne mnozstvi a vetsinou maji obrovske mnozstvi zbozi. Pozitivnim zazitkem pro me byla oprava sandalu. Zasel jsem na otevrene trziste, do mist, kde jsou kramky s botami a nasel jsem tam i poulicni sevce. Sedelo jich opet v rade za sebou asi sedm. K jednomu jsem zasel a posunky vysvetlil svuj problem. Ukazal mi na zidli a pustil se hned do prace. Vubec jsme neresili, jestli to bude zitra nebo na pockani nebo kdy. Trochu jsem se bal jak to udelame, kdyz jine boty nemam, ale to ho vubec netrapilo. Nechal me s bosyma nohama sedet na ulici a rychle udelal co bylo treba. Jsem take nadseny, ze zde na spouste mist lze nakoupit treba tkanicky nerozmanitejsich delek a barev. V Praze mi pripada, ze prodejce bot servis tohoto druhu naprosto nezajima a odkazuje zakazniky na domaci vyrobu. Samoska, kde se chodi s kosikem, je tu jen jedna, mala, ale zato se v ni da platit kartou. Je tu ale obrovske zastresene trziste, kde clovek poridi vsechno od brambor pres drogerii po praseci hlavy. Smlouvani je bezne, ale neni to moc tragicke, u levnejsich veci se bez problemu da zaplatit neusmlouvana cena. Nektere veci, jako treba limonady, maji nevim proc fixni cenu. Opakuji, ze nevim, jak prodej muze ty lidi uzivit. Je klidne mozne, ze je to jakysi produkt obrovske chudoby a nezamestnanosti. Pro cloveka ze zeme s desetkrat vetsim prumernym platem se tu ale řada veci obstarava prijemne. No a ted uz musim koncit, specham na nase oblibene jidlo (vyber je krome chutove stranky take dan bezpecnosti ohledne strevni infekce) - ctvrtka grilovaneho kurete s hranolky. Po prepoctu za 25 Kc.
Pátek 16.7.2004 19.20, (17.7.2004 2.20 SEČ), Huaraz-internetová kavárna, 3050 m n.m. O Huascaránu.
Huascarán geograficky a jako sportovní cíl
Huascarán je hora, nalézající se v Bílých Kordillerách. Nějak automaticky, asi že má stejný tvar jako Elbrus, jsem myslel, že je sopečného původu, ale byl jsem opraven, že vznikl jako ostatní hory v okolí tektonickou činností (JB). Černé Kordilliery jsou s Bílými rovnoběžné, mezi nimi teče Rio Santa. Označení Bílé a Černé je dáno sněhem v Bílých. Přitom není jasné, proč není sníh v Černých K., které jsou sice nižší, ale také dosahují 5000-5500 m. Huascarán má dva vrcholy, jižní a severní. Jižní je vyšší – 6768 m, severní má 6664 m. Je to nejvyšší hora v Peru, v Jižní Americe jsou však další 4 vrcholy ještě vyšší. Leží však v jiné oblasti (na pomezí Chile a Argentiny) a tak je Huascarán široko daleko největším obrem. Ostatní šestiticícové vrcholy Bílých Kordillier k výstupu obvykle vyžadují jeden tábor na sněhu. Sněhový tábor je nepříjemná věc, která bere fyzické i psychické síly, a na Huascaránu vzhledem k jeho výšce jsou takové tábory nutné dva. Jižní vrchol je vyšší a navíc dostupnější, takže je jasné, že se na něj leze častěji. Tento rok se však na jižním vrcholu objevila velká trhlina, kterou nelze lehce překonat a přednostním cílem se stal severní vrchol. Cesta k oběma vrcholům je zpočátku stejná protože vede přes sedlo mezi nimi (Garganta) a má tedy společné všechny tábory. Objektivně nejnebezpečnější však není poslední úsek k vrcholům nýbrž cesta mezi prvním a druhým sněhovým táborem, protože vede séraky a je vystavená pádům lavin. Zajímavé je, že poprvé vylezla na Huascarán žena – Annie Peck, v roce 1908. Jižní vrchol byl zdolán až za 24 let expedicí německých horolezců a kartografů. Legrační je, že jediné použitelné mapy pro oblast jsou výsledkem práce těchto kartografů z let 1932 a 1936. Tábory Huascaránu v souhrnu – BC 4200 m, morénový kemp 4900 m, C1 5300 m a C2 6000 m.
Huascarán a my
Všimli jsme si, že se Ondra po Huascaránu “utrhl” a napsal domů o této části našeho výletu sáhodlouhý email. Požádali jsme ho o poskytnutí textu a tento je beze změny zde:
Tak jsme zase zpatky mezi lidma, zdravi, opaleny (nekteri spis spaleny) a stastny, ze uz se nemusime rochnit ve snehu. Do Huarazu jsme se vratili vcera (streda v noci). Jak jsen psal, byli jsme na Huascaranu, vybrali jsme si severni vrchol tohodle mistniho obra, jeho vyska je 6 697 m. Na jiznim vrcholu letos zatim nikdo nebyl, brani v tom mnozstvi trhlin, ktere se tam vytvorily a hodne snehu, takze hrozi i dost velke nebezpeci lavin. Navic na severni vrchol vede daleko zajimavejsi cesta.
Ve ctvrtek 8.7. jsme dojeli autem do Musha (3 000 m) odtud jsme slapali do zakladniho tabora ve vysce 4 229 m. S vynaskou materialu nam pomohli mistni oslici. Krasna krajina s mnozstvim ruznych kytek a zajimavych pokroucenych stromu. Tabor se nachazel vysoko nad udolim a na takovych terasach s paradnim vyhledem na hlavni udoli reky Santa, dalo se dohlednout az do Huarazu.
Patek 9.7.protoze veci je hodne a najednou bychom to nepobrali rozhodujeme se jit do morenoveho kempu (4 900 m) nadvakrat. Cesta traverzuje pres uchvatne skalni plotny, treni nasich podrazek je nekdy zkouseno na maximum, slunicko sviti a tak z nas pekne leje. V morenovem kempu jsme neco kolem jedne hodiny odpoledni. Kemp se nachazi na sikmych skalnich plotnach tesne pod ledovcem, najit misto pro stan neni az takova sranda. Nakonec po mensi uprave stavime jeden stan, nahazime do nej vynesene batohy a hura dolu do zakladniho tabora. Uzivame si vecer s vyhledem do udoli a na oblohu plnou nekonecneho mnozstvi hvezd, je videt jizni kriz a nad huascaranem velkej vuz vzhuru nohama.
Sobota 10.7. neni moc co psat, vstavame, balime vse co tu jeste zbylo a hura stejnou trasou do moren kempu. Jdeme vic nalehko nez vcera, takze z toho mame takovej celkem odpocinkovej den.
Nedele 11.7. balime vse krome par veci a jednoho stanu, kterej bude slouzit jako depo na veci a uz na snih, jdeme do takzvaneho kempu 1 na ledovci ve vysce 5 300 m. Pres den slunicko nesnesitelne pali, ale vecer jakmile zaleze, tak nastane okamzite kosa, no at nezeru jako krava. Varime dobrotu, mam stesti, jsem ve skupince s Tenisakem a s Mysakem a to jsou pekny masozravci, takze veca bez masicka neexistuje, spagety mam take moc rad, no proste fajn kombinace.
Pondeli 12.7. uvedomuji si, ze mam vlastne narozeniny, hned me napada co tu proboha na vlastni narozky delam, proc nejsem nekde v teple a v pohode u vody, pekne v plaveckach. rychle tyhle uvahy zahanim, jinak bych se z toho pos. Slapem do kempu 2 coz je v sedle mezi obema vrcholy Huascaranu ve vysce 6 000 m. Cesta vede rozbouranym ledovcem, proplejtame se mezi seraky ruznych velikosti (vetsinou dosahuji mohutnosti naseho panelaku v Cimicich) a divime se zakonum gravitace, jak to ze to jeste stoji. Misty se i celkem leze preskakujem a prelejzame nekolik trhlin ruznych velikosti. Uf, prudkou cast dnesniho dne mame za sebou, ted uz jen dojit do sedla. Stany stavime ve vysce 5 900 m tesne pod sedlem, je tu vhodne misto a jsme chraneni pred pripadnym dareckem z vrsku, snezi, takze zalejzame do stanu a varime neco k piti. Jsme ve stanu tri, tenisovi neni moc dobre, takze nic nepozriva a spi, me taky neni uplne ok, ale naki piti davam, mysak je nejvic v poho, ale taky pospava. Domlouvame se s klukama vedle, rano ve ctyri vyrazime na vrsek.
Utery 13.7. ve dve zvonej hodinky, citim se dobre, jo myslim, ze dneska mam svuj den. Vstavat se musi velice opatrne, nase tela vyprodukovala pres noc mnozstvi tepla, ktere se nestaci v te zime vstrebat a tak se uvnitr stanu vysrazi v paru, ta v zapeti mrzne, takze steny stanu jsou pokryte snehem, ten pada na veci, do spacaku, hnus. Po akrobatickem vykonu, zvanem oblekani (jeste budu muset zapracovat na vecim rozsahu pohyblivosti svych vlastne uz tricetiletych kloubu, nechapu jak to dela vindy se svoji vejskou) varime, neco se do sebe snazime natlacit, vlocky, cinskou polivku (jen ji vidim, tak jdou na me mrakoty) jeste piti na cestu, vse trva dlouho, voda neni a snih se roztapi pomalu. Tenisovi a Vindymu je blbe, nejdou. Venku se dooblect a vyrazime. Po vcerejsim snezeni nejsou zadne stopy, tma, takze trochu hledame cestu. Fouka vitr, mrznou mi nohy, porad musim myslet na to abych hejbal prstama, pomaha to. Uz se tesime na slunce, kolem seste vychazi, ale zacina lezeni a neni cas na nic myslet kolem. Celkem to ubejva, dejcha se dobre, zima se slunickem ustoupila. V 6 300 m davame svacu a piti, od Amazonky se blizi mraky, musime sebou hodit, abychom to stihli az na vrsek. Uz je to vylezene, ale jeste je potreba dojit po hrebeni az na samotny vrsek. Mraky jsou tady, v okamziku je prd videt, zvazujem co delat, mame jeste obavy z navratu, neda se nic delat. 200 m pod vrskem to otacime a uhanime dolu co to da. Co to stoji driny pri pohybu nahoru o to snadneji a rychleji to jde dolu. Za dve hodinky jsme u stanu, kluci nas videli, Tenis navaril, ale zadny masicko, jen bramborova kase aaa klobaska, nezklamal. Do stanu lezem tak jak jsme v botech, jak to tam vypada si asi kazdej dokaze predstavit, slovo ktere na to uzivame radeji vynecham. Nikdo nema na to bejt tu dalsi noc. Balime a jdem dolu. Cast cesty pres ledopad nam dava zabrat, je dost noveho snehu a mlha, vytahujem GPS, ale pak stejne spolehame na vlastni smysly a odhad. Jsme v kempu 1, davame susenku a pěti a upalujem dal az do pohadky - morenoveho kempu, zadnej snih, parada. Nas stan - depo stoji, vse je jak ma byt, je dost hodin, tma varime, kurna i tady je poradna kosa. Spacaky jsou vlhke, moc nehreji, to bude noc. Predseda Pavel Honzatko je dost v pr. Jdem jeste na navstevu, ale jo, jde to, rano bude lip.
Streda 14.7. Predseda je dobrej, ale vypada to, ze prodelal lehci plicni edem. Dejchal jak lokomotiva a pres noc vykaslaval pekny sragory, ale to ze sesel do nizsi nadm. vysky pomohlo. Rano je hra na nervy, venku kosa, vsechno zmrzle, ale lezet se uz nechce. Za kazdou cenu se udrzuju ve vlhkem spacaku, nevytahnu paty driv nez prijde slunko, dari se. Vylejzame a nasavame energii. Balime vse nakladame na vlastni hrbety a jdem pomalu, pak cim dal rychlejc a rychlejc dolu. Uz jsme dole na loukach, je nadherne vecerni svetlo, teplo, deti si hrajou, no proste ta prava vecerni vesnicka pohoda je asi vsude stejna. Nemit na nohou ty tezky krapy a na zadech trochu lehci batoh, tak je to fajn vejlet. V Mushu davame piti, babka tvrdi, ze taxi no problem, smlouvame cenu (bez toho to nejde) nakonec jedem dvema osobakama dolu na hlavni silnici do mestecka Mancos. Vysedame a shanime neco dalsiho. Uz je tma, u benzinky kde stojime je totalni chaos, nahaneci porvavaji a snazi se sehnat posledni zakazniky toho dne. Zastavujem kolektivo, jo, prej ctyri se vejdou. Otvirame dvere, auto je plne, ale tri se i s bagazi natlacili. Kam? To je mi zahada. Ja se zbytkem zastavujem velkej autobus Yungaj Expres, jede az do Limy. No nevim kdy tam dojede, proto za behem nasi kratke dopravy cca 50 km jsme staveli nescetnekrat a nakladali babky s nusema a pytlema, uz jsme jako spravni gringaci byli trochu nervozni, to nas jen tlacil hlad. Huaraz, kuratko k vece, studena sprska a postylka, to jsou ty spravny radosti zivota. Kurna vzdyt ty narozky jsem neoslavil zas tak spatne, nebo ze by jo, no jeste to rozmyslim :-))
Moc dekuji za vsechna prani k narozeninam, kterych se mi od vas dostalo, je to prijemne vedet, ze si na cloveka nekdo vzpomene. Trochu jsem se rozepsal, ale zazitky jsou prilis zive a ja se potreboval s nekym podelit, takze diky za vyslechnuti, snad vas to nebude prilis nudit. Mozna jsem to pojal trochu moc dramaticky, takze to berte s rezervou. Na kopec jsme vlaste nevylezli, ale jak prohlasil Honza Bocek "kuci to nevadi, cundr to byl, ale paradni, ne" a ja s nim souhlasim :-). OB.
Huascarán a jeho pověst
31.května 1970 v 15:24 otřáslo Huascaránem zemětřesení o síle 7,8 Richterovy stupnice. Ze západní strany severního vrcholu se odtrhla velká část ledovce. Na cestě do údolí lavina strhávala další led, sníh, kamení a bláto a postupovala rychlostí až 300 km/hod. Hlavní proud směřoval až 16 km západně a jižně do údolí řeky Santa. Vedlejší proud se však přehoupl severněji přes dvěstě metrů vysoký hřeben, který měl domněle chránit městečko Yungay a Yungay zaplavil. Všech 18 tisíc obyvatel Yungay zahynulo. Zachránilo se jen 240 lidí, kteří stačili utéci na pahorek sloužící jako hřbitov. Domy Yungay zmizely pod desetimetrovým nánosem bahna. V celé oblasti zahynulo 80 tisíc lidí a milion zůstal bez přístřeší. V té době v údolí Llanganuco [ljanganuko] tábořila skupina čtrnácti českých horolezců. Llanganuco je zařízlé severně od Huascaránu, mezi něj a dalšího sněžného obra – Huandoy. Výprava se původně nechystala na Huascarán nýbrž na Huandoy. Nevím přesně proč tábořili v půli cesty mezi začátkem údolí a base campem ve výšce 3900 m. Toto místo však zasáhla relativně nepatrná vedlejší odnož kamenné laviny. Všichni členové výpravy a jeden Chilan zahynuli. Pamětní deska nese však 16 jmen. Jeden z nejlepších horolezců výpravy totiž zahynul ještě před zemětřesením - nešťastnou náhodou v chodeckém terénu .
Dnes jsme podnikli výlet do nového Yungay a k jezerům Llanganuco.
Výlet k jezerům je velmi příjemný. Z Yungay to je asi 30 km po horské silnici a je obvyklé cestu absolvovat autem. Auto přijede až k jezerům (může dokonce pokračovat dál a dojet až do BC Llanganuco). Jezera jsou ve výšce 3850 m. Jejich hladina je azurově modrá, kolem jsou mnohasetmetrové, snad i kilometrové skalní stěny. Asi půlkilometrovou procházkou od hráze prvního jezera se dá dojít k symbolickému památníku, kde jsou desky se jmény obětí hor. Není jich mnoho, je zde jen malé procento obětí zdejších hor, největší z nich však nese jména šestnácti českých horolezců (jeden z nich zemřel náhodně ještě před zemětřesením).
Nové Yungay je vystavěno více severněji. Z místa katastrofy je vybudován památeční areál. Je to prakticky jen prostranství snad 500 x 500 m, kde jsou rozptýleny obrovské balvany. Uprostřed jsou 4 palmy, které prý katastrofu přežily. To je vše, co z Yungay zbylo. V místě hlavní třídy je vybudována cesta a rozcestníky ukazují místa ostatních ulic. Část plochy, zejména kolem hlavní třídy, je zahradnicky upravena. V jižní části areálu je pahorek-hřbitov, který zde byl již před zemětřesením. Je upraven do teras, na kterých jsou hroby a na samém vršku stojí socha Ježíše, který rozpažuje směrem k Huascaránu. I hroby a Ježíš tu byly již před zemětřesením.
Sobota 17.7.2004 18.20, (neděle 18.7.2004 1.20 SEČ), Huaraz-internetová kavárna, 3050 m n.m. Zakončení.
Dnes jsme už jen tak poflakovali po městě, nakupovali poslední suvenýry. Také jsme navštívili rybí restauraci, zvanou cebicheria [čebičeria], což jsem nenalezl ve slovníku. Mělo to být typické peruánské jídlo. To asi bylo, ale překvapení bylo spíš nepříjemné. Přinesli nám talíř plný nedovařených mořských potvor, který jsme spořádali hlavně díky velkému hladu. Večer se chystáme do kina na nějaký dokument o horách a pak už jen zbývá nepříjemné balení. Tímto končím aktuální deník našeho výletu a fotografie a další text nechávám na dopracování do Česka.
