Hlavní strana Kavkaz

Deník

16.4. Odlet z Prahy.
17.4. Přílet Tbilisi. Přejezd do Gudauri. Výstup na SadzeleGPS.
18.4. Pokus o výstup na Dedu EnuGPS.
19.4. Přesun do Kazbegi a na meteostaniciGPS.
20.4. Výstup na ElektrozinkGPS.
21.4. Výstup na Kazbek.
22.4. Sjezd do Kazbegi, přesun do Gudauri.
23.4. Jirka s Lenkou na Bidaru.
24.4. Jirka s Lenkou na Dedu EnuGPS, ostatni Tbilisi.
25.4. Lyžování na vlecích, večer přesun do Tbilisi.
26.4. Odlet do Prahy.

16.4. Odlet z Prahy.

Letadlo odlétá ve tři čtvrtě na deset večer, a tak jsme, aspoň my Pražáci, mohli ještě dneska ráno do práce. Přímý let ČSA z Prahy do Tbilisi byl zaveden nedávno. Je o něco dražší než doprava s Turky, ale za to pohodlí to stojí. Navíc můžeme mít víc bagáže - hlavní zavazadlo 20 kg a příruční 12 kg.

 

Pavlík na letišti hlásí, že má těžce zablokovaná záda. Musí brát Tramal, ale pojede.

 

Letadlo není plné, a tak můžeme naštěstí let strávit vleže.

17.4. Přílet Tbilisi, přesun do Gudauri, výstup na Sadzele.

Letadlo přilétá do Tbilisi v pochmurných čtvrt na čtyři ráno. To je ale místního času, pro nás to je o dvě hodiny méně - čtvrt na dvě. U východu na nás čeká dle domluvy Rezo. Poznáváme ho podle červené bundy, on nás zase podle lyží.

 

Reza jsme si našli na internetu na www.gudauri.ru. Byl tam výčet ubytování, ale zaplatitelné nám připadalo bydlení pouze u Reza GPS a ještě v tzv. Kempingu AjvngouGPS . Například v tzv. SporthoteluGPS je totiž možné bydlet v přepočtu za cca 2 tisíce Kč na den. Gudauri je jedno ze dvou gruzínských lyžařských středisek a pobyt zde není pro řadového občana. (Druhé středisko je Bakuriani a je úplně jinde - 90 km na východ od Tbilisi.)

 

Před odjezdem jsme řešili, jestli máme aklimatizovat v Gudauri nebo v o 20 vzdálenějším Kazbegi, které je vlastním východiskem na meteostaniciGPS na KazbekuGPS. Gudauri má výhodu, že je o něco výše - 1900-2200 m, (Kazbegi 1750 m). V  Gudauri jsou také lyžařské vleky, které nám ulehčí postup až do výšky 3300 m už první ospalý den, případně poskytnou náhradní program při špatném počasí či špatné formě apod. Řadu skialpových výletů je také možné podniknout přímo "od domu". Přímo z Kazbegi podobné cíle nejsou, dalo by se ale aklimatizovat na výstupové trase na meteostaniciGPS nebo dojíždět zpět ke Gudauri. Mnozí to také tak dělají. Původně jsme se báli, že by se nám z Gudauri hůře zjišťovaly poměry na meteostaniciGPS a sháněl od ní klíč. Rezo ale říká, že lidé z meteostaniceGPS obsluhují vleky v Gudauri a budem je tak mít přímo na ráně.

 

Odnášíme tedy zavazadla do Rezova minibusu Mitsubishi a vracíme se do letištní halyGPS vyměnit peníze. V hale jsou také bankomaty, takže i to je možnost jak získat místní měnu.

 

Dalším bodem programu je nákup potravin. Jak bylo řečeno, tak jsme si žádné nevezeme. U Reza budeme mít  polopenzi. Druhému jídlu tady sice říkají oběd, je to ale jídlo, které vám podají po návratu z túry nebo kdy řeknete. Potřebujeme tedy jen jídlo na pár dnů na opuštěnou meteostaniciGPS. Jak víme, tak se v Gudauri, navzdory rozsáhlému lyžařskému areálu a alespoň zvenku honosných hotelů, nedá koupit skoro nic. Nepatrně lepší to je paradoxně ve vísce Kazbegi, kde je několik menších krámků. Rezo nám ale doporučuje nakoupit už v Tbilisi, protože už i tady jsou obchody, které mají otevřeno stále.  Jsou tu i  celé supermarkety. Rezo nás ale přiváží k menšímu obchoduGPS . Tady se trochu trápíme - studujeme ruské nápisy na potravinách a dlouho vybíráme. Obsluha nám není příliš nápomocná, protože nemluví rusky (ani česky :-)). Na meteostaniciGPS se sice taví voda ze sněhu, ale na místním plynu, tak potraviny nemusí být úplně instantní. Nakonec ale mají skoro všechno co potřebujeme. Z toho co nemají, si uvědomuju jen kaše na snídani. Možná jsme je ale jenom nepoznali. 

 

Pak následuje přejezd do Gudauri. Je to asi 100 kilometrů. Výšku nabíráme až těsně před Gudauri, až tehdy se taky objevuje první sníh. Během cesty se rozednívá.

 

Když vidíme Rezův důmGPS zvenku, tak jsme spíše zaražení (Foto). Uvnitř je to ale o několik tříd lepší. Úroveň je sice stále lehce sportovní, ale je tam teplo, čisté postele a když pochopíte jak se pouští sprcha, tak se můžete i umýt. Rezo po cestě volal ženě, a tak nás po příjezdu čeká připravená snídaně. Ta je po gruzínském způsobu bohatá a rozmanitá a naše pochyby o volbě základny se úplně rozplývají. Zaráží nás karafa s vínem jako součást snídaně. Bojíme se o plnění našich sportovních cílů, a proto necháváme víno na druhé jídlo.

 

Jirka nás chce terorizovat a chce hned vyrazit na svahy. Vleky ještě ale naštěstí nejezdí, až od deseti. Máme tedy dvě hodinky na rychlý spánek.

 

Rezo jde s námi, aby nám všechno ukázal. Ke pokladně a začátku vleků to máme od domu jen pár set metrů - zkratkou závějemi mezi domy a po silnici. Poblíž pokladny stojí celá baterie západně vypadajících rolb (Foto). Některé z nich mají ovšem rozbitá okna. Rezo s námi pojede nahoru a chystá si svůj snowboard. To nezbývá než obdivovat, protože mu je přes šedesát. V pokladně si pořizujeme za 3 lari nevratnou čipovou kartičku a nabíjíme na 3 jízdy po 3 lari (1 lari = 12 Kč). Jednou jízdou se ovšem myslí jedna etáž vleků a na nejvyšší místa - KudebiGPS a masív SadzeleGPS - je třeba použít etáže tři. Celodenní permanentka stojí 25 lari a tak by se vyplatila, kdybychom se ze samého vršku chtěli svézt aspoň třikrát.

 

Dost už ale těch trojek :-).

 

Sedačková lanovka je západní provenience a rozdílem je snad menší péče o klienty při nasedání a pak třeba spousty odpadků pod lanovkou. Postupně vyjíždíme až na vrchol KudebiGPS - 3007 m. Při nadmořské výšce SporthoteluGPS a začátku vleků 1980 m to je pěkný kilometrový rozdíl. Na SadzeleGPS - přesněji asi na západní vrchol o výšce 3280 m - dnes lanovka nejezdí. Prý to není neobvyklé - buď je vítr nebo nejsou lidi nebo je něco rozbité. To je ale dobře, protože na SadzeleGPS máme v plánu vyjít vlastními silami. Nejprve sjíždíme do sedla mezi KudebiGPS a SadzeleGPS a pak stoupáme asi 400 výškových metrů na SadzeleGPS. Viditelnost se mezitím zhoršuje a tak se docela hodí, že máme souřadnice vrcholu v džípíesce. I na samotném vrcholu je nulová viditelnost. To je škoda, protože SadzeleGPS je v hlavním kavkazském hřebeni a určitě by bylo na co koukat. Jelikož je Kavkaz podle jedné z teorií dělítkem mezi Asií a Evropou, tak jsme přišli též o možnost pohlédnout zpět do rodné Evropy. My jsme všechny ale s Pavlíkem varovali, že máme na horách většinou špatné počasí. Lenka s Jirkou prý zas jen dobré. Teď se prostě jen ukazuje, kdo má silnější fluidum :-).

 

Sjezd je skvělý - i my co neumíme zas tak moc lyžovat v terénu se cítíme skoro jako na sjezdovce. Díky roční době a zeměpisné šířce je dosti teplo a můžeme i tady nahoře jet v nezáludné vrstvě měkkého firnu. Dolní část trasy je po sjezdovkách. V areálu není narváno a tak i v pozdním odpoledni občas jedeme po urolbovaných varhánkách. I počasí se umoudřuje. Dobře naladěni se připojujeme k ostatní zlaté mládeži ve skibaru mezi první a druhou etáží (Foto). Rozjařilé partičky popíjejí alkohol přímo z velkých lahví. Naši euforii ochlazuje nové sněžení a též cena kafe - 5 lari. V dolní etáži odpoledne už není ježdění nic moc - je to pěkné oraniště. Však taky sezóna 20.5. končí. Taky na velikonoční pondělí jako v Peci pod Sněžkou. Jenže tady jde o velikonoce pravoslavné, takže o 14 dní později (viz Náboženství).

 

K obědu neboli večeři je boršč a jako hlavní jídlo čakapuri. (neplést s chačapuri :-)). Je to jehněčí maso dušené v omáčce tkemali. No a pak nakládané houbičky, zeleninka a spousta dalších věcí. Teď už se nebráníme sklence vína a tak po nabitém dni a nedospané noci málokdo přežíváme sedmou hodinu večerní.

18.4. Pokus o výstup na Dedu Enu

Deda EnaGPS je též v hlavním kavkazském hřebeni, je to nejvyšší skialpový vrchol v oblasti Gudauri - 3488 m a popis cesty slibuje téměř lezecký závěr po vrcholovém hřebínku. Deda v gruzínštině kuriózně znamená matka, takže Matka Ena.  Aby toho nebylo dost, tak otec se řekne mama. Gruzínština rozhodně do indoevropské jazykové skupiny nepatří.

 

Výstup začíná na Křížovém průsmyku, což je sedlo v hlavním hřebeni ve výšce 2379 m, kudy prochází legendární vojensko-gruzínská cesta z Ruska do Gruzie. Mohli bychom tam dojít přes třítisicovou BidaruGPS, dohromady by to ale byl dost vydatný výlet, navíc zase není dobrá viditelnost. Proto prosíme Reza aby nás tam odvezl. Pavlík si bude doma léčit záda a tak se nám lyže vejdou do auta. Silnice z Gudauri přes Křížový průsmykGPS je hodně rozbitá. Původně to byl asfalt, ale teď jsou v cestě ohromné díry. Cesta je vyfrézovaná v závějích, které jsou vyšší než auto. To vše ale není zásadní, hlavním problémem jsou nové závěje, které vytvořil na silnici vítr. Lenka měla včera pocit, že Rezo není s ježdění přes průsmyk moc nadšený. Teď tušíme proč - terén za moc nestojí a mikrobus Mitsubishi, ač čtyřkolka, je nějak nemocná a v těžším terénu kašle a těžce dýchá. První závěje projíždíme, ale u druhých už musí Rezo otočit. My už to dojdeme pěšky. Džípíeska ukazuje asi 600 metrů k průsmyku.

 

Po překonání plochého průsmyku pak jdeme ještě asi kilometr stále po silnici z mírného kopce. Není moc vidět a kvůli nesprávnému schématu výstupu nemáme jistotu, kde ze silnice odbočit ani o které údolí přesně jde.

 

Za mostemGPS odbočujeme doleva do svahů. Mlha je prozářená sluncem a je to spíš jako ve skleníku. Když se na chvíli mlha roztrhne, tak vidíme, že samotné údolí i boční svahy jsou dosti příkré a pro nebezpečí lavin se rozhodujeme k návratu. Dosáhli jsme výšky jen 2700 metrů.

 

Lyže se propadají krustou  a sjezd není příjemný. Na silnici si dáváme lyže na baťohy a vyrážíme do kopce ke Křížovému průsmykuGPS. Chceme zkusit, jestli by se nedalo z průsmyku podél silnice jet k Rezovu domuGPS . Brzo nám ale zastavuje maršrutka jedoucí do Tbilisi. Je zpola plná, osazenstvo ale trpělivě čeká až si dovnitř na podlahu složíme hromadu lyží a podle potřeby se uskrovní. Do Gudauri to je jen pár kilometrů, snad proto nám řidič slevuje ze šesti na pět lari, protože v maršrutce jinak platíte stejnou cenu nezávisle na tom, který úsek trasy jedete. V Gudauri nám zastavuje přímo před Rezovým domemGPS.

 

Pavlík se neflákal a pilně aklimatizoval na sjezdovkách. Dostal se tak vlastně výše než my.

 

Až doma se shodneme, že jsme byli o údolí severněji.

 

K obědovečeři je nejprve polévka - šči ze šťovíku - velmi skvělá. Hlavním chodem a atrakcí je šašlyk, který Rezo připravuje za domem. Trochu nás utlačují závěje, ale zvládáme skupinové foto pod širým nebem. Dnešní večeře je slavnostní, protože je velikonoční pondělí. U stolu se objevují  noví spolustolovníci - nějaká rodinka s dětmi a Borja - původně gynekolog a nyní podnikatel ve stavebnictví. Zase se servírují další pochutiny a víno. Víno pochází od známého z Kachetie - vinařské oblasti na východ od Tbilisi. Nastolujeme otázku, zda jsme z Tbilisi vlastně vyrazili správným směrem. Rezo smíchává dva druhy, protože vypozoroval, že hosté mají rádi, když je víno sladší. Směs obsahuje 95% vína Saperavi a asi 5% druhu Kindzmarauli. Obě vína jsou suchá, ale Kindzmarauli je i bez přislazování hodně sladké. Lenka v průvodci našla, že Kindzmarauli znamená víno předků.  Rezo nepije, nechceme se ptát proč. Po dávných zkušenostech z Gruzie to ale považujeme spíše za výhodu.

 

Místo tzv. tamady - jakéhosi velitele stolu a z našeho pohledu zejména konzumace alkoholu - ale rád zaujímá Borja. My jsme v Tbilisi koupili láhev vody. Při perspektivě vynášky o 2 km výše na meteostaniciGPS jsme se rozhodli spíše přispět k náladě tohoto velikonočního pondělí (Foto). Borja tedy po gruzínském zvyku konzumaci řídí, a tak si postupně připíjíme na rodiče, na děti, na Gruzii, na Česko, na mrtvé, polomrtvé a živé a spoustu dalších věcí, které si již nepamatuji. Borja má břitké myšlení a skvělou gestikulaci, takže často jen fascinovaně zíráme, jak jeho ruce v prostoru vykreslují pohyb lidí, peněz, věcí a ideí při získávání falešných pasů, zahraničních víz, osnování pojišťovacích podvodů, bojích s ruskou soldateskou a machinacích politických stran. Gruzínská gynekologie nepochybně utrpěla zásadní ránu, když o něj přišla.

19.4. Přesun na meteostanici

Dnes by bylo dobré vstát a vyrazit co nejdřív, protože  nás čeká jízda do Kazbegi a pak výstup na meteostaniciGPS, která je o dva kilometry níž. Nechceme ale také vyrazit do závějí na Křížovém průsmykuGPS jako první a tak vyrážíme v osm. Borja jede taky, bude dělat Rezovi garde na zpáteční cestě, kdyby uvázl. Průjezd průsmykem je bez problémů (Foto). Pak sjíždíme dolů do Kazbegi, kde už není žádný sníh. Rezo pak v Kazbegi přejíždí mostGPS do Gergeti, což je ale prostě jen část Kazbegi za řekou. Pak se snaží strmými hrbolatými uličkami vyjet co nejvýš. Trochu doufáme, že by to mohlo jít až ke kostelu SamebaGPS ve výšce 2200 m, takže bychom měli 400 výškových metrů k dobru. V kostele trvale bydlí mniši a vede tam cesta. Místo toho ale jízda končí u posledních domků Gergeti, ve výšce asi 1850 metrů (Foto). Ale i jeden kilometr vzdálenosti a sto výškových metrů se hodí. Sníh stále nikde, a tak si připevňujeme lyže na otravné baťohy, loučíme se s Rezem a v půl desáté vyrážíme v lyžákách vzhůru blátem (Foto).

 

To trvá ale jen asi tak půl kilometru, pak přesedáme na lyže, protože na vedlejší cestě už je sníh víceméně souvislý. Mezi přáteli máme po léta diskuzi, jestli je zátěž - lyže či boty - lepší nést na zádech nebo obuté - pokud by se člověk nebořil. Tady je to ale jasné - člověk by se bořil :-). O pět kilo lehčí baťoh je taky výrazně příjemnější. Výstup lesní cestou na planinu s kostelem SamebouGPS trvá hodinu a půl a je bez příhod. Jirka si to asi nemyslí, protože mu špatně lepí stoupací pásy  a stále mu padají. Vynikající fyzická kondice mu ale dovoluje časové ztráty vždy znovu dohánět a dle potřeby postupovat bez lyží. Ušli jsme 2 kilometry - od mostuGPS jsou to tedy 3 km. K SameběGPS nejdeme, protože je asi 700 metrů stranou naší trasy a dnes toho budeme mít i tak dost (Foto).

 

Nad SamebouGPS už jsme na holých stráních. Směrem ke KazbekuGPS odsud vede výrazný hřebínek, asi stará moréna ledovce, a naše cesta vede jejím úbočím. Před námi jde skupinka tří Rakušanů s dvoučlenným gruzínským doprovodem. Zvolna se jim přibližujeme.  Dalším postupovým bodem je sedlo AršaGPS. Je v místě, kde se náš hřebínek zanořuje do příčně probíhajícího masívu. Je to 7 km od mostuGPS, nadmořská výška 2940 metrů. Jsme zde ve tři čtvrtě na tři, po pěti hodinách chůze. Zde se nám otvírá pohled na Kazbek a ledovec Gergeti. Trasa dosud nebyla příliš strmá. Vždyť také jinak důstojných 2 km převýšení je rozprostřeno na jedenácti kilometrech trasy.

 

Úsek za sedlem AršaGPS je ještě mírnější. V dlouhém traverzu klesáme jen nepatrně a pak znovu stoupáme až k okraji ledovce (Foto). Ten je ve výšce 3250 m, 9,5 km od mostuGPS . Víme o něm vlastně jen podle džípíesky, ve které máme bodGPS převzatý z internetu, protože sníh je na ledovci i mimo něj a nevidíme žádné trhliny.  Zanedlouho docházíme zaostávající Gruzínce. Vypadají, že toho mají plné zuby. Brzo chápeme proč - Gía a Vlado dělají Rakušanům nosiče a mají čtyřicetikilové baťohy.

 

Kamenná budova meteostaniceGPS stojí na druhé straně mimo ledovec ve výšce 3680 metrů a závěrečné stoupání je opět strmé. Jsme zde v půl osmé večer, po 10 hodinách chůze.

 

MeteostaniceGPS má jednu udržovanější místnost, kde se vaří (Foto). Jsou tu velké plynové bomby dovezené snad v létě s pomocí koní, nádobí, stůl a lavice. Jsou tu taky kamna, ale dnes se topit nebude. Otvor bez dveří vede do další přilehlé místnůstky, kde spí Gruzínci. Pak je po obou stranách chodby řada menších stejných místnůstek s palandami. Jejich úroveň klesá se vzdáleností od stravovací místnosti a rychle dosahuje nejvyšší míry vybombardovanosti. Gía říká, že na záchod máme chodit ven mezi kameny, protože oficiální záchod je v zimě zapadaný sněhem. Rakušané obsadili nejbližší místnost, my hned tu naproti (Foto). Pro dvě party je stravovací místnost trochu malá, snad proto na nás Rakušané koukají nevraživě a vůbec se chovají divně. Značný podíl na tom asi má všeobecná únava. Jsme jak jsme přišli - v bundách a lyžákách, aby nám nebylo zima, a dlouho čekáme, až se ze sněhu nataví voda pro všechny - na čaj a nějaký instantní pokrm.

 

Rakušani jdou spát a Gía nám nabízí vodku. Patří k několikačlenné skupině, která v sezóně po jednom rotuje jako obsluha meteostaniceGPS. Teď, mimo sezónu, si je Rakušané jednorázově zaplatili za to, že jim vynesou věci a budou jim vařit. Lidé obsluhující meteostaniciGPS v zimě pracují u vleků v Gudauri a Gía říká, že je členem horské služby. Moc nechápu, jak jsou tyto skupinky organizačně propojeny ani jak by přesně vypadala eventuelní záchranná akce horské služby. Vrtulník nemají a Gía, kromě toho, že je zničený po vynášce, špatně chodí, protože vyfasoval malé skialpové boty. Vlado je o dost mladší, Gíův žák a kamarád.  Gía ho učil jezdit na lyžích, že to dokonce dotáhl na dobré místo na celostátní úrovni. Vlado je sportovec a nepije. Také nemluví, protože ruštinu už nebrali. Zato je nejmladší, což v gruzínském kontextu znamená, že má za úkol hostům dolévat do skleniček alkohol. Gía říká, že u nich věk znamená absolutní úctu a on že by staršího člověka poslechl, i kdyby si myslel, že je to úplný trouba. I teď, když je dospělý a sám má děti, by si například nedovolil kouřit před svým otcem. Gía se postupně dostává ze zadumanosti a tak se našim vzpomínkám mohou opět těšit naši příbuzní, rodné země, světlé zítřky a jako specialitka hory, a třeba mrtví a živí, co se na nich nacházejí.

 

Probíráme také vnitrostátní záležitosti. Říká v zásadě totéž co Borja - když Osetinci chtějí, tak ať si jdou - je to jen pár lidí a opuštěná země, Rusové ale v celé věci hráli nefér. No a manifestace vládní opozice, to je jen kamufláž, vždyť to jsou lidé, kteří s prezidentem Sakašvilim spolupracovali. Kdoví, jestli by po jejich vítězství všechno nebylo ještě horší.

20.4. Výstup na Elektrozink

Rakušani vyrazili brzo ráno na Kazbek. Nám na dnešní "odpočinkový" den Jirka s Lenkou naplánovali skialpový výstup na 4250 metrů vysoký ElektrozinkGPS. Pavlík s Ondrou nemusí mít všechno a budou dnes odpočívat. Než stačíme vyrazit, tak se Rakušani vracejí kvůli silnému vichru v horních partiích KazbekuGPS. Snad nám vítr na mnohem menším ElektrozinkGPSu nebude vadit. Stoupáme nejprve jako při výstupu na Kazbek, pak ve výšce 3900 metrů vstupujeme na ledovec a šikmo vzhůru křižujeme na jeho druhou stranu. Kvůli trhlinám jsme navázaní na laně (Foto). Pěkná otrava - člověk musí neustále sledovat lano a s přesností na decimetry udržovat jeho napnutí. Stoupání je mírné - na tři a půl kilometrech máme vyjít do výšky jen 600 metrů. Není to však pravda v úplném závěru, kde musíme kvůli strmému svahu dokonce na chvíli jít bez lyží.

 

Sníh není pro sjezd moc příznivý. Jak se to obvykle dělá, tak se při sjezdu ledovcem už nejistíme - trasu už jsme prošli a v rychlosti je také menší šance propadnutí do trhliny.

 

MeteostaniceGPS nás vítá svým protivným nepohodlím. Gía s Vladem tráví většinu času ve spacáku v posteli, protože jinak je zima. Rakušané chtěli aby šli na KazbekGPS s nimi, kluci jsou ale asi unavení ze včerejška a Gíu zlobí ty boty. Taky ho možná neláká představa, že se po vysilujícím výstupu z parťáka promění ve sluhu, který musí ostatním uvařit. Kvečeru Gía vybírá z odpadkového pytle hořlavé komponenty a zatápí v kamnech. Moc tepla není, ale je to o mnoho příjemnější. Škoda, že si místňáci nezorganizovali na meteostaniciGPS dopravu paliva. K výbavě stavení patří také benzínový agregát, který je určen k výrobě elektřiny ve večerních hodinách. Benzín tu ale samozřejmě taky není.

 

Gía na kritiku říká, že není kdo by do meteostaniceGPS investoval a taky komu by se tady chtělo něco zvelebovat. Mezi návštěvníky není totiž zvykem šetrně zacházet s vybavením - a když někdo třeba příjde bez klíče, tak dveře prostě vylomí. Za pobyt na meteostaniciGPS se přitom platí - 20 lari za den. Vako Dundua z Kazbegi nám v emailu uváděl cenu 25 lari, ale nevíme jestli nám Gía slevil nebo Vako započetl inflaci :-).  Na zdi je barvou pro letní návštěvníky napsáno, že ti co stanují u stanice a využívají její - vlastně nevím co - tak platí 10 lari. V létě tu prý stanují stovky lidí! Gía říká, že se snaží o to, aby se klíče co nejvíce půjčovaly a věci se neničily. Vyzvednout se dají přímo u něj v doměGPS v Gergeti. My tento dojem nemáme - výlet jsme připravovali s předstihem několika měsíců, psali jsme na všechny emaily co jsme byli schopní najít na internetu a co a jak s klíčem nikdo neřekl, maximálně se nám snažili vnutit průvodcovské služby. Obsluha stanice ovšem nemá internetové stránky.

 

Ondra s Pavlíkem jsou stejně jako my všichni z meteostaniceGPS otrávení a naplánovali si, že co nejdříve vystoupí na KazbekGPS nejjednodušší cestou a odjedou pryč. Jirka s Lenkou mají sportovnější cíle - lezení a sjezdy na svazích se sklonem 55 stupňů - například na OrcveriGPS nebo jihozápadním úbočí KazbekuGPS. Je ale málo sněhu a tyto svahy jsou nyní tvořeny čistým ledem.

 

Proto se všichni rozhodujeme jít zítra na KazbekGPS normální cestou.

 

Společenské napětí trochu opadlo. Naši Mnichované při každé příležitosti s Rakušany konverzují a ti nás začínají postupně akceptovat. Je to zvláštní skupinka - dva horští vůdci a bratr jednoho z nich.

21.4. Výstup na Kazbek.

Vyrážíme v sedm hodin, Rakušané odstartovali na svůj druhý pokus o půl hodiny dříve. Všichni doufáme v lepší počasí - skutečně je modro a bezvětří. Na poslední chvíli vyřazuju z výstroje péřovou bundu. Mírně stoupáme zpočátku stejnou cestou jako včera na ElektrozinkGPS. Jak jsme v naší skupině zvyklí, tak každý jde vlastním tempem a vzdalujeme se od sebe na stovky metrů. Už není bezvětří a jak stoupáme, tak se vítr zesiluje. Daleko vpředu na Kazbeckém sedleGPS vidíme podle zvířeného sněhu, že vítr bude dost prudký. Asi po 2 hodinách stoupání kolem nás projede vracející se Rakušan. Postupně se ukazuje, že vlastní tempo v prudkém větru není moc dobrá taktika, protože při čekání bez pohybu se skoro nedá vydržet kvůli zimě.

 

Ondru s Pavlíkem, kteří vyšli trochu dřív, jsme nedohnali, a ti si - po třech hodinách chůze, čtyřech kilometrech, ve výšce 4300 metrů - vyhrabávají díru ve sněhu, aby při čekání byli aspoň trochu za větrem (Foto). Kdyby museli čekat na sedle nebo výš, tak by to bylo daleko horší. Taky zalézám do díry a oblékám si nyní už všechny vrstvy co mám. Nedovedu si představit, jak bych se jinak na větru převlékl. Zkouším jestli se mi windstopperové rukavice vejdou do palčáků - naštěstí ano. Vybaluju taky lyžařské brýle. Normálně je nosíme neradi, protože se při chůzi do kopce mlží, teď se ale určitě potit nebudeme. Ta péřovka mi bude hodně chybět. Ondra se ale třese i v péřovce - už tu stojí déle a svoje dělá i únava a výška.

 

U opěrné jámy se postupně scházíme všichni. Lenka soudí, že tentokrát ona nemusí mít všechno a hlásí návrat do údolí. Ondra by se rád zbavil váhy lyží a též, asi stejně jako my s Pavlíkem, perspektivy, že na nich bude muset jet dolů. A přezouvá se do maček. To mu rozmlouváme - teď už jsme na ledovci a bez lyží bychom se asi kvůli trhlinám museli jistit. Otázka je, jestli bychom neměli jít na laně i na lyžích. Ale nejdeme.

 

Stoupáme na Kazbecké sedloGPS , které se nalézá mezi Kazbekem a vrcholem GergetiGPS a je ve výšce 4500 metrů (Foto). Je půl jedné. Otvírá se nám pohled severní úbočí KazbekuGPS, kudy vede závěrečná část výstupové trasy. Ocitáme se tak také na ruském území, protože hranice probíhá po linii Maili-chokGPS - GergetiGPS - Kazbecké sedloGPS - KazbekGPS. Pohraničníci tu ale nejsou, hory se dost dobře hlídají samy. S větrem to teď bude lepší, protože vane od západu. My se v sedle obrátíme k východu a bude nám foukat do zad. Povrch ledovce je zvrásněný návějemi ubičovanými větrem. Dolů se pojede hodně špatně a nerovnosti jsou to nepříjemné i pro postup nahoru. Totéž si asi myslí Rakušané i Jirka jdoucí před námi, protože ve výšce 4650 metrů nacházíme jejich odložené lyže. Následujeme jejich příkladu a obouváme si stoupací železa. Ve vyšlapaných stopách a lehčí o lyže by se nám nyní stoupalo mnohem příjemněji nebýt přibývající únavy. Na cestě jsme už 7 a půl hodiny.

 

Cesta mezi oba vrcholy KazbekuGPS je strmější. Potkáváme sestupující Rakušany. Gratulujeme a oni nás povzbuzují. V sedle, ve výšce 4850 metrů, jsme ve čtvrt na čtyři - za 8 a čtvrt hodiny. Potkáváme taky Jirku, který taky už sestupuje. Jirka nám dává druhý cepín, protože zbývajících 150 výškových metrů je led o sklonu 45 stupňů (Foto).

 

Rakušané i Jirka lezli na vrchol bez jištění, ale my se vzhledem k únavě se rozhodujeme, že se jistit budeme. Tím se také řeší dilema, že máme pro nás dva jen tři cepíny. Postupné jištění nás však stojí další zdržení. V kolik přesně jsme na vrcholu, to nevím, protože jsme v sedélku nechali všechny věci včetně džípíesky a foťáků. Mezitím se totiž zatáhlo a vichr je tak silný, že nepochybujeme, že na vrcholu nebudeme déle než několik vteřin :-). Při lezení už se trvale třesu zimou. Nechávám tělo ať dělá co umí. Ze školy vím, že se třesem zvyšuje produkce tepla až o 40% :-). Pár desítek metrů v mírnějším terénu před vrcholem rozpažuju ruce a nechávám se na vrchol větrem dotlačit (včas připažuju :-)). 

 

Pár vteřin na vrcholu je pryč a spěcháme dolů. Jsme rádi, že můžeme bez problémů slanit do sedélka. Teď z kopce už to půjde dobře. Jen vítr zas bude foukat do obličeje. Jazykem cítím, že mám kolem pusy led. Už několik hodin taky nemám dobře prokrvené prsty na rukou.

 

Máme tu další povyražení - kvůli mlze není skoro vidět a vichr rychle likviduje stopy zpátky. Navazujeme se proto na lano a hledáme cestu. Někdy pomůžou zbytky stop, velké slovo má i džípíeska. S úlevou nacházíme depo se svými lyžemi.  Teď už není vidět vůbec nic. Je půl šesté. Normálně bychom rychle sjeli dolů, teď ale bude třeba každých pár metrů hledat cestu podle džípíesky. Rozhodujeme se pokračovat pěšky spojeni lanem.

 

Jsme kousek před Kazbeckým sedlemGPS . Propadám se nohou do trhliny, ale daří se mi překročit na druhou stranu. Také Pavlík má vzápětí podobný zážitek.  O malou chvíli později zase cítím, že se mi noha zas boří do sněhu. Snažím se opět rychle šlápnout jinam, ale pád do trhliny už se nedá odvrátit. Brzy mě zachytí lano. Mizím v trhlině celý, ale visím těsně pod povrchem. Pavlík leží na sněhu opřený o lyže, aby udržel moji váhu. Nevím v jaké je kondici ohledně konstruování kladkostroje, jak nás to opakovaně učili na lavinovém kurzu. Já bych toho na jeho místě asi moc nezkonstruoval :-). Nejprve uvažuju, že si kvůli odlehčení nejprve sundám baťoh s lyžemi a vyhodím je ven. Pak se mi ale daří i s plnou polní a s Pavlíkovou pomocí z trhliny vylézt (Foto). Je jasné, že trhliny jsou všude okolo. Co nejméně měníme polohu a nandaváme lyže. Je tři čtvrtě na sedm, na cestě jsme 12 hodin.

 

Na lyžích bez příhod překračujeme zakryté okolní trhliny a stále spojeni lanem sjíždíme ze sedélka. O sto výškových metrů níže lano balíme. Jsme sice stále na ledovci, ten je tu ale již mírný a jet na laně je hodně nepohodlné.

 

Sjezd nakonec není tak špatný, vítr totiž nafoukal téměř spojité skvrny sypkého sněhu, ve kterém jsme schopni manévrovat. Nebýt únavy, tak bychom si to určitě užívali. I tak jsme ale rádi, že teď už postupujeme rychle a žádné komplikace nás nejspíš nečekají.

 

Na meteostaniciGPS jsme ve čtvrt na devět, na cestě jsme přes 13 hodin. Znovu si podáváme ruce - výstup končí vždy až na chatě.

Lenka uvažuje, že by zítra dala opravný pokus a Jirka jí nabízí doprovod. Ten je opravdu k neutahání. Aspoň verbálně :-). My ostatní víme bezpečně, že se ráno z postele jen tak hned někam nepoženeme :-).

 

 Our ascent to Kazbek
snow pit - sněžná jáma, ski depo - tam jsme nechali lyže, crevasse - ta padací trhlina

22.4. Sjezd do Kazbegi, přesun do Gudauri.

Ráno je ale vše trochu jinak. Je zas modro, ale silný vítr zas řádí. Lenka rozhoduje, že se pojede dolů a to co nejdřív. Je otrava poslouchat a navíc holku. Nepodává nám to moc citlivě. Rozhoduje ale vlastně v náš prospěch proti sobě. A o urychlení se snaží, abychom jeli co nejníž v dobrém sněhu, než se oteplí.

 

Rakušané i Gruzínci vyrážejí před námi. My máme za úkol zamknout, ale klíč nechat na meteostaniciGPS pro další návštěvníky, kteří sem dnes příjdou.

 

Nejprudší úsek pod meteostanicí scházíme, pak nasazujeme lyže. Ukazuje se, že sníh je nezáludný a to, čeho jsme se nejvíc báli - sjezd ve špatném sněhu s těžkým baťohem - bude jeden z nejpříjemnějších sjezdů na našem kavkazském výletě. Jsme ještě zdecimovaní ze včerejška - všechno bolí a my s Pavlíkem máme lehce omrzlé prsty a místa na tváři. Proto jedeme rezervovaně, nestydíme se i plužit, protože když by měl hodně unaveného člověka baťoh při pádu zatlačit tváří do sněhu a sníh se přitom dostat všude pod oděv i do řady tělních otvorů, tak jde důstojnost stranou. Jde to ale fakt dobře, i když občas někdo spadneme (Foto). Jak sjíždíme dolů, tak ustává i vítr a zůstává jen slunce, jiskřící sníh a někonečné hory kolem. Z tohoto sjezdu budeme mít určitě nejvíc fotek (tytyty hlavně Ondro, co s tolika skoro stejnými fotkami budeme dělat? :-)). Ondra ale chytil slinu i po jezdecké stránce, snad si chce s horami vyřídit účty, a řítí se dolů pádynepády jako kamikadze. 

 

V sedle AršaGPS potkáváme Gruzínce co jdou na meteostaniciGPS. Nemají lyže, mají ale psa. Podle Gíi to jsou zdatní lezci - Everest a tak. Chvilku jsou zmatky, jestli nahoře zůstaly klíče, pak se ale vše vysvětlí a my pokračujeme ve spanilé jízdě.

 

Jsme na posledním pahorku nad SamebouGPS a zkoumáme, jak bychom se k ní dostali s co nejmenší námahou. SamebaGPS je ale na druhém konci planiny na vyvýšenině, také sníh už je zpoloviny odtátý a tak se asi nevyhneme krátkému pěšímu výletu. Necháváme lyže u památníku s křížkemGPS , o kterém nevíme co znamená, ale viděli jsme ho na fotkách (Foto). Pak přes travnaté louky i sníh jdeme asi půl kilometru k SameběGPS .

 

SamebaGPS je kostel (Foto). Pravoslavný jako většina kostelů v Gruzii. Zopakuji, že je ve výšce v 2200 metrů. Na severní stranu shlíží na vesničku Kazbegi s božským převýšením 550 metrů. To je fakt hodně. Když se koukáte z posledního patra paneláku a s hrůzou si představujete, že byste měli skočit nebo spadnou, tak vězte, že jde o výšku řádově desetkrát menší (Foto). I jinde jsme v Gruzii viděli kostely nebo hřbitovy vysoko v kopcích. Je jasné, že člověk uctí boha i své mrtvé lépe a přesvědčivěji, když při si předtím mákne. V Kazbegi mají ještě jeden kostel - Elia. Také na kopečku, ale pro nižší výkonnostní kategorii. 

 

Kostel není moc rozhlehlý. Má hradby, aby lidi nepadali zpátky do Kazbegi. Na nádvoří kostela se prochází takovou věží s průchodem - já nevím, jak to mám říct  - řekněme jakoby Prašnou bránou. Všude je znát snaha o renovaci, restauraci. Kostel je taky v noci nasvícen.  Též je tady elektřina. Kdybych si nenechal nabíječku u křížkuGPS , tak bych mohl vyřešit telefonát Rezovi, že přijedeme dříve.

 

Prvního mnicha vidíme při vyzvánění. Za každým úderem nechává dlouhou odmlku.

 

Asi takovouhle: --------------------------------------------------.

Není kam pospíchat:  --------------------------------------------------. 

 

Druhý mnich se objevuje, když vcházíme do kostela. V samotném kostele je oltář, spousta obrazů a ikon. Taky se zde topí. Nejen utrpení, ale i temperované prostředí může usnadňovat kontakt s bohem. Mniši se staví za pultík s duchovně laděnými suvenýry. Kupujeme nějaké pohledy.  

Lesní cesta od křížkuGPS do Kazbegi je naštěstí ve stínu, a tak můžeme jet až dolů po sněhu, i když hodně rozbředlém. Na horním konci Kazbegi, přesněji Gergeti,  putují lyže zase na záda. GPS trasa od Romana Pekaře nám pomáhá proplétat se mezi domky (Foto). Možná by ale stačilo jít vždy prostě z kopce :-).

 

Máme za úkol stavit se v Gíově doměGPS . Dlužíme ještě za pobyt na meteostaniciGPS.  Vlado na nás čeká a odvádí nás k domu, který má vchod z postranní ulice, ale jeho parcela sousedí s ulicí, po které jdeme. Gía trvá na tom, že musíme jít dovnitř. Necháváme batohy a lyže venku a jdeme dál. Ve společenské místnosti je prostřeno a už jsou tu hosté. Gía nám představuje dva členy pohraniční stráže a kolegu z meteostaniceGPS. Rádi přijímáme nabízené chinkali, což jsou těstové taštičky s mletým masem. Jako pelmeně - jen větší a navíc opečené. K mání je, jak je zvykem, i spousta dalších pochutin. Po túře přijde k chuti i pivo nalévané z originální pet láhve. Jmenuje se Natakhtari. Pivovar prý založil nějaký Čech. Druhé zdejší pivo je Kazbegi, tohle je ale prý lepší a jemnější.

 

To už říká Gíova žena, která taky sedí u stolu a má sklenici piva. Tak přeci jen se něco v Gruzii změnilo. Když jsme v osmdesátých letech byli v chudé vísce ve Svanetii, tak si ženy ke stolu sedat nesměly.  Žena dělá učitelku ruštiny ve škole v Kazbegi. Je Gruzínka, ale pochází z ruského Vladikavkazu. Snad to je příčinou názorových neshod manželské dvojce, které lze spíš jen v náznacích vytušit při povídání o politice. Když se na to ptáme, tak se odpovědi se smíchem vyhýbají. Možná, že to sami ani nevědí. Vladikavkaz je vzdálen jen 40 kilometrů a kotlina Kazbegi má geograficky blíže k ruské straně než přes hřeben do ostatní Gruzie. Pochází odsud zásobování po celý rok a zejména v době, kdy je Křížový průsmykGPS v zimě neprůstupný. Proto je zavření hranice po nedávném konfliktu dost problém.

 

Kolega z meteostaniceGPS je Gíův nejlepší přítel. Jsou stejně staří, chodili spolu do školy, byli spolu na vojně, dostali občanky ve stejný den a jejich manželky mají stejný den narozeniny. Přitom jde o dvě oddělené ženy :-). Další dvojčecí příznaky jsem zapomněl a bohužel i přítelovo jméno, neboť jsou spolu s Gíou hlavními vydavateli klíčů pro meteostaniciGPS/a>. Jeho dům je, jak jinak,  někde blízko od GíovaGPS . Nepije se jen pivo, ale i kořalka. Vlado má teď s doléváním větší honičku než nahoře na meteostaniciGPS  (Foto).Gía volá řidiči maršrutky a ubezpečuje se kdy pojede a jestli se tam vejdeme. Chceme ještě stačit muzeumGPS v Kazbegi a tak se loučíme.

 

Maršrutka má konečnou hned na náměstíčku za mostemGPS, tam kde je socha KazbegihoGPS. MuzeumGPS je taky za mostemGPS,  ovšem pár set metrů na druhou stranu, po vodě. Paní v muzeu na nás hledí starostlivě, zanedlouho se bude zavírat. Slibujeme, že to vezmeme hopem. Tématicky je muzeum národopisné. Veškeré popisy jsou však v gruzínštině a informační náboj se tak blíží nule. První patro je zasvěcené básníku Kazbegimu.

 

Je tam taky další hlídač. Kouká na nás se sympatiemi a říká, že dřív také lezl na Kazbek. Zmiňujeme se, že by bylo dobré, aby v muzeu byly nápisy třeba i anglicky. Celkem logicky nám ale odpovídá, že se máme my naučit gruzínsky.

 

Cesta zpátky je bez příhod a domů přijíždíme jen chvíli po Rezovi, který se kvůli nám vrátil z Tbilisi.     

23.4. Jirka s Lenkou na Bidaru.

Pražská sekce vytváří malý lazaret - Pavel záda, Ondra si včera při jednom z pádů pohmoždil nohu a mě konečně skolila viróza. I tak nevím jestli bych někam šel, stejně jako Pavel cítím omrzlé prsty a představa dalšího chladu je přímo odpudivá.

 

Jirka s Lenkou jsou ale nezničitelní a vydávají se na skialpový výlet na BidaruGPS (3174 m). Jen mlha jim brání nalézt vrchol a obracejí jen o pár desítek metrů níže - v sedle mezi BidarouGPS a SadzeleGPS.

24.4. Jirka s Lenkou na Dedu Enu, ostatni Tbilisi.

Jirka a Lenka mají nevyřízené účty s Dedou EnouGPS a nevadí jim, že to bude bez přestávky už osmý den sportování. Nechávají se od RezaGPS opět odvézt na Křížový průsmykGPS k nástupu.

 

Kluci mají na první pohled bláznivý nápad - na otočku výlet do Tbilisi. Ale proč ne? Zjišťujeme kdy pojede maršrutka. Rezo říká, že máme jít k plácku u policejní stanice. Je to jen pár set metrů do kopce. Maršrutka tu už stojí. Obhlížíme budovy kolem plácku - policejní stanice, bar, půjčovna lyžíGPS ... je tu taky bankomatGPS. Maršrutka nejprve jede několik set metrů postranní ulicí ke SporthoteluGPS a zase zpět a vyráží směr Tbilisi. Sedadla se postupně zaplňují. Zdá se nám, že řidič jede celkem rozumně. Některé ženy se ale po absolvování nebezpečných dopravních situacích křižují (sjezd serpentin, míjení s velkým vozídlem v protisměru apod. - viz Náboženství). Při příjezdu do Tbilisi už je maršrutka plná. Chceme zpátky jet posledním spojem a jelikož je pátek, tak máme obavy o místa. Snažíme se to řidiči vysvětlit, nerozumí ale dobře rusky. Nakonec říká, abychom přišli o půl hodiny dřív. Když na autobusovém nádražíGPS v Didube vystupujeme, tak nám bleskne hlavou, že tu nejsou žádná nástupiště a maršrutka je nadepsaná jen gruzínsky. V rychlosti si stačím ještě nápis vyfotit.

 

Než vyrazíme na metro, tak se ukazuje, že máme všichni stejný problém - potřebovali bychom si odskočit. Na nádraží není žádná hlavní budova ani povědomý nápis či obrázek. Oslovení domorodci nám nerozumějí, všude spousta lidí. Ve stále narůstající panice hledáme -  až nám přináší úlevu zeleň poblíž metra. Později zjišťujeme, že to takto řeší i domorodci. A to i v nejdůstojnějších částech města. Krátce studujeme jak se jezdí metrem - ale známe to z jiných měst bývalého SSSR. U okénka se koupí žeton a ten se hodí do turniketu. V metru jsme jako doma, jsou to stejné vozy co jezdily dřív v Praze. Valja nám doporučila, abychom vystoupili na Rustaveliho třídě a po ní, kolem ParlamentuGPS, došli do starého města.

 

Už před odjezdem z Prahy jsme slyšeli o demonstracích v Tbilisi. Prostor před ParlamentemGPS je plný provizorních buněk pro kempující opozici. Asi nějaká manifestační recese. Přímo před parlementem je velká tribuna s nápisy Pryč se Saakašvilim a podobně (Foto). Jsou tu lidé, jinak je ale klid. Z hlavní třídy se noříme do uliček starého města. Domečky, pavlače a visuté schody tvoří nejroztodivnější slepence. Většina toho je v dezolátním stavu. Až to ale jednou všechno zrenovují a vytvoří tu chodeckou zónu, tak to bude nejkrásnější a nejspíš nejluxusnější část města (Foto).

 

Když vycházíme zpět na Náměstí svobody, tak už se ozývají naše žaludky, protože se blíží oběd. Vcházíme do proskleného podniku na kraji náměstí. Nechali jsme se od Valji instruovat, co máme jíst v restauraci. To je dobře, protože jídelní lístek tu mají jen v gruzínštině a servírky také jinou řečí nemluví. Valja nám doporučila chačapuri (neplést s čakapuri :-)). Je to těstová placka ve tvaru lodě, loď obsahuje sýr. Máme si dát variantu s dvěma vejci a bude prý to tak akorát.

 

S napětím se s doporučeným půlhodinovým předstihem vracíme na autobusové nádraží v DidubeGPS . Vše ale funguje - maršrutku poznáváme podle řidiče a místo tam pro nás je taky. Maršrutka se postupně plní nadoraz. Při odjezdu nás v ní je osmnáct. Vedle řidiče jsou dvě místa, první řada v kabině má jen tři místa, protože tam jsou dveře, další dvě řady se sklápěci sedačkou doplní na čtyři místa a úplně vzadu jsou taky čtyři místa. Žádný velký komfort. Cesta však probíhá bez příhod.

 

Jirka s Lenkou už jsou zpět z túry a setkáváme se u večeře. Tentokrát už neudělali orientační chybu a dosáhli 3500 m vysokého vrcholu Dedy Eny. V závěru jako variantou dokonce nějakým strmým kuloárem, který si také sjeli.

 

Poslední večer u Reza si připíjíme čačou - gruzínskou kořalkou z hroznového vína. Čača je totiž název pro to, co zbude z hroznového vína, když se vylisuje. Vinaři pro to určitě budou mít nějaký jednoslovný výraz. Rusky to je otžim. Podobné technologické a názvoslovné souvislosti má původem italská grappa a analogické produkty mají i další národy. Během naší dávné návštěvy ve Svanetii jsme se setkali spíš s čačou pálenou z brambor. Asi z nouze při nedostatku hroznového vína.

25.4. Lyžování na vlecích, večer přesun do Tbilisi.

Dopoledne využíváme toho, že vleky jsou na víkend zase puštěné. Lyžuje se skvěle a euforie z pohybu se dá těžko rozeznat od radosti, že už pojedeme domů :-).

 

Letadlo letí až ve čtyři ráno, ale chceme mít rezervu a taky se ještě pár hodin projít po městě. Gudauri opouštíme po obědě.

 

Na půli cesty do Tbilisi stavíme u pevnosti AnanuriGPS. Je to hrad a sídlo vévodů (eristavů) z Aragvi, kteří tomuto kraji vládli od 13. století. Počátek novější historie hradu spadá do 18. století. Stojí na břehu řeky Aragvi, která se právě zde ztrácí v přehradě Žinvali. Hrad není velký, zato velmi malebný a vstup je volný (Foto).

 

Někde před Tbilisi je po levé straně pomník, který jsme při první noční cestě z Tbilisi považovali za něco jako raketový motor. Jsou to však opřená kopí tříset Aragvinců, kteří před tzv. Krcianskou bitvou s Peršany v roce 1785 přísahali, že řaději zemřou než by se vzdali. To taky zřejmě splnili. Pět tisíc Gruzínců tenkrát stálo před sedminásobnou přesilou Peršanů a vše skončilo velkým masakrem.  Ve hře tenkrát byla i ruská strana, protože Gruzínci s nimi měli od roku 1783 vazalský/spojenecký pakt. Rusové, zdá se, Gruzíncům nepomohli. Rusko-gruzínské vztahy se dodnes řeší v Darjalské soutěsceGPS (2008) i před ParlamentemGPS v Tbilisi (2009). Viz Historie.

 

Když se blížíme k Tbilisi, tak vidíme vlevo vysoko na kopci Křížový klášterGPS (Džvari). Na druhé straně řeky, tam, kde se řeka Aragvi vlévá do Kury, leží město Mccheta, dříve hlavním město Gruzie.

 

Na letištiGPS v Tbilisi není úschovna. Rezo z toho viní Turky, kteří jej nyní mají v pronájmu. Nějaká úschovna je prý na nádražíGPS, nějaký vyčleněný vagón, či co. Ale tam by Rezo věci nedával. Velkoryse nabízí že nás vysadí někde v centru a pak zas večer s věcmi přijede a odveze nás na letištěGPS.

 

V blízkosti centra přejíždíme most Metechi a na Evropském náměstí provádíme výsadek. Do starého města se sice musíme vrátit, ale tady se zas dá zastavit. Láká nás úbočí vrchu Sololakis. Brzo jsme u malebného kostela NarikalaGPS (Foto). Máme skvělý výhled na město. Kolem kostela je prázdno, ale z reproduktorů nad dveřmi se line vícehlasý liturgický zpěv. V 19 hodin se ale dveře otevřou a vypustí ven zástup věřících. Zpěv nebyl ze záznamu. Sobota od 17 do 19 hodin je v Tbilisi čas bohoslužeb.

 

Vrch Sololakis má spíš tvar hřebene a tak se vydáváme na hřebenovku. Vpravo dole je vzdálené, ale stále hlučné město, vlevo je tiché údolí botanické zahrady, kde se rozhléhá jen zpěv ptáků a šum malého vodopádu na potoce. Dominantou vrchu je Kartlis Deda - Matka GruzieGPS . Dvacetimetrová hliníková socha  představuje ženu v gruzínském národním oděvu. V levé ruce má džbán s vínem a v pravé vztyčený meč - na znamení pohostinnosti k přátelům a nesmlouvavosti k nepřátelům.

 

Scházíme do starého města a večeříme v podniku orientovaném spíše na turisty. Máme trochu honičku s výběrem gruzínského jídla. Odžapuri - směs opečeného vepřového masa a brambor - nás uspokojuje chutí i množstvím.

 

Rezo je opět strojově přesný a za pět minut devět čeká na Evropském náměstí. Na letištiGPS se s ním loučíme a vydáváme se tábořit do odletové haly.

 

Měníme zbylé lari na eura a na váze odhadujeme jestli se nám podaří propašovat pár kilo nadváhy. Nikdo naštěstí neprotestuje, když si v letištní haleGPS vytahujeme karimatky a čas si krátíme spánkem.

26.4. Odlet do Prahy.

Registrace nám trochu kazí náladu. Váhu tu mají dobře uzpůsobenou k vážení lyží a dodržují předpisy, takže pár kilo nadváhy se nám prodražuje. Navíc chtějí platbu v lari, tak musíme zas zpátky měnit svoje eura.

 

Letadlo je plné a nedá se ležet. Poslední nepříjemnost se odehrává na Ruzyni - Ondrův ba'toh nedorazil. Po chvíli vyjednávání ho ale máme zpátky.

 

Nepříjemnosti z cestování letadlem a nevyspání nám ale v žádném případě nemůžou zkazit radost z povedeného výletu.

 

Hlavní strana Kavkaz