Učinil jsem pokus vyčlenit informace důležité pro fázi plánování a příprav.
Kdy na Kilimandžáro vyrazit?
Viz Klima a počasí.
Náš vlastní výstup byl naplánován na 4 noci směrem nahoru a jednu noc směrem dolů (viz červené stany na obrázku dole). Počítalo se 6 dní. Jistě by šlo postupovat rychleji a na vrchol dorazit třeba třetí den místo pátého. Problém je ale nadmořská výška a nutnost aklimatizace. Bez předchozí aklimatizace považuji naše tempo za hraniční a téměř nikdo se nevyhnul nepříjemným pocitům z výšky (= lehká výšková nemoc, viz..). Současně ale málokomu tato okolnost zabránila ve výstupu na vrchol (viz Úspěšnost při výstupu).
Příjemnější by tedy bylo prodloužit si výstup o den nebo dva. Existuje doporučení, jak rychle postupovat, chceme-li se výškové nemoci zcela vyhnout - vystoupat maximálně výškových 300 metrů za den a každý třetí den zůstat ve stejné výšce (zelená linka na obrázku výše). Výjimkou je poslední den, kdy v dosažené výšce nezůstáváme - tam pak lze přitlačit a překonat řekněme i 1000 metrů. Toto doporučení se však při výstupech skoro nikdy nedodržuje. Jde o to, že je to moc pomalu a otrava a že je zásadní rozdíl mezi lehkou výškovou nemocí, která se dá vydržet a těžkými formami výškové nemoci (otok plic a otok mozku), na které se dá úspěšně zemřít. Více viz Výšková nemoc.
Tam pak však jde o to, že pobyt na hoře je drahý (viz Náklady na Kilimandžáru). Cestovkám by pak dražší cena výstupu odradila některé zákazníky. Cestovky jsou současně zainteresovány na tom, aby většina účastníků byla při výstupu úspěšná, protože jde o reklamu. Samotní vůdcové jsou pak motivování méně abstraktně - po ukončení výstupu dostávají spropitné. To sice nemá odrážet úspěšnost v dosažení vrcholu, ale spíše celkovou úroveň všech služeb, ale každý pochopí, že spokojený klient spíše něco "vysolí". Trvání výstupu je tedy dobře vyladěné tak, aby bylo dosaženo vrcholu, i když za cenu velkého vypětí.
Stedman upozorňuje na teoretickou možnost prodloužení výstupu, i když ten už začal. Prý toho však prakticky nikdo nevyužívá.
Další možností by bylo podstoupit aklimatizaci někde jinde. Nabízí se blízká Mount Meru. I tam se však něco platí. Je také třeba si dát pozor, aby předaklimatizace proběhla co nejtěsněji k vlastnímu výstupu, protože jinak zase odezní. Lze si představit, že aklimatizace odezní tak rychle jako nastoupila. I týdenní pobyt třeba někde vysoko v Alpách bude po 1-2 týdnech v nížině skoro k ničemu.
To zatím byl vlastní výstup a zbývá ještě doprava ke Kilimandžáru a zpět.
Cestování letadlem nám zabralo 12 hodin. Cesta autobusem z Nairobi do Moši (362 km) trvala 8 hodin. Pak ještě zbývá cesta autem z Moši k začátku pěšího výstupu, což v případě cesty Rongai bylo skoro 100 km a cestou jsme strávili skoro 6 hodin. (Viz deník 4.8. Let Praha–Nairobi, 5.8. Přílet do Nairobi, přejezd do Moši, 6.8. Přejezd do Rongai, výstup do kempu Simba, vždy souhrny nebo schémata na konci popisu dne.)
Jeden den se tedy letí, další den se pak jede autobusem. V Moši se spí - večer se provede instruktáž a večer a ráno balení. Pak se cestuje k nástupu a stejný den odpoledne probíhá první krátká pěší etapa. Pak jsou 3 plné etapy, pátý den je výstup na vrchol a značný sestup. Šestý den se dokončí sestup a přejíždí se do Moši, kde se pak spí. (Viz obrázek výše.)
My jsme tedy odlétali 4.8 a vraceli se 14.8, což je 10 nocí/11 dnů. Jeden den navíc jsme ovšem strávili v Nairobi, protože nebyl letecký spoj. Takže jinak by stačilo 9 nocí/10 dnů.
Zájezd jsme si pořídili od Arcadia Air. Bylo kompletně postaráno o spaní, dopravu a kromě tří obědů a večeří v civilizaci i o jídlo. A to vše včetně samotného výstupu.
Arcadia Air je v Africe napojena na Spawu. Vlastně nevím jestli se to tak píše - znělo to jako "spaua" a žádnou písmenkovou mutaci, co mě napadla, jsem na internetu nenašel, takže je to asi jinak. Měli jsme však informaci, že Spawa je velmi blízká nebo totožná hlavní společnosti, co se o nás v Africe a zejména při výstupu starala - společností ZARA. Podle webových stránek se zabývají pořádání výstupů a safari v oblasti Kilimandžára. RA v ZARA pochází od Rafael a pana Rafaela jsme potkali poslední den v Nairobi (viz 14.8. Let Nairobi–Praha).
Organizaci výletu v Africe byl označil jako velmi dobrou - vždy byl někdo správný ve správný čas na správném místě a vše fungovalo.
Lehce frustrující byl jen špatný informační tok směrem k nám, což souviselo se spoustou lidí, kteří se o nás starali a mezi sebou se asi moc nebavili. To je ale též z nezvyku jezdit s cestovkou.
Arcadia Air
Nám. 14.října 2, 150 00 Praha 5
tel.: 257 310 609, 734 321 432
fax: 257 310 609
office@arcadia-air.com
www.arcadia-air.com
V Keni/Tanzanii 24-hod. asistenční linka:
+254 722 521 702, +254 733 607 181, +254 720 491 700
ZARA
www.zara.co.tz
Průvodci
Ptal jsem se našich průvodců - Zakarii a Agostina, jestli by pro ně bylo dobré, kdyby je klienti kontaktovali přímo. Říkali, že ano, i když nevím jak přesně by to pro ně bylo výhodné, protože by asi nemohli uspořádat výstup bez Zary. Třeba by se to nějak příznivě promítlo do ceny výstupu.
Oba mi dali svoje emailové adresy - Zakaria: zakariamtui@yahoo.com, Agostino: augustinoseka@yahoo.com. Oběma jsem napsal hned po návratu, ale neodpověděli. Agostino se ozval až po dvou letech (dnes - tento odstavec píšu 12.12.2013), takže jeho email je správně a nejméně jednou za dva roky se na něj dívá :-).
Řeč je o zdravotním pojištění. Máme pojištění Alpenvereinu a to by asi stačilo. Pochybnosti nám však ušetřilo další povinné pojištění od cestovky, které nebylo drahé a aspoň byla jistota (=pojistota :-)).
Dle doporučení jsme si zařídili očkování proti břišnímu tyfu a hepatitidě A a B. Též proti žluté zimnici – viz níže.
Povinné očkování není žádné. I když se opakovaně se udává, že má být očkování proti žluté zimnici. Tam jde ale asi o to, že se oba státy brání importu choroby, čili opatření by se mělo týkat jen osob, které cestují ze zamořených oblastí. Úředníci na přechodech však nejsou schopni toto odlišit a dle nálady potvrzení zřejmě někdy vyžadují. My jsme se očkovat nechali a nechali jsme si vystavit mezinárodní očkovací průkaz, který toto potvrzení obsahoval. Průkaz však nikde nechtěli.
Otázkou byla prevence malárie – což se provádí každodenním pojídáním léků, kterými se malarie též léčí (ale menšími dávkami). Vzhledem k nadmořské výšce, ve které jsme se pohybovali, byli komáři jen v Moši (850 m), kde obě noci skutečně štípali. Byl to problém, protože klimatizace buď nefungovala nebo byla na spaní moc hlučná a člověk nechtěl být kvůli horku přikrytý. Měli tu ale na stropě sbalenou moskytiéru, možná by stálo její použití za úvahu.
Malarická prevence je asi pro tyto dva dny nevhodná – léky nelze brát třeba jeden den, musí se začít předem a pokračovat nějakou dobu po návratu. Cestovka v Moši klientům doporučovala, aby případnou prevenci přestali při výstupu brát – kvůli tomu, že je lidem od výškové nemoci často špatně od žaludku a tyto léky to dělají taky. Což nevím jak jde dohromady s nutností trvalého podávání. Jinak malárie vypadá jako chřipka a má inkubační dobu týden až měsíc, vzácně déle. Na to je třeba myslet po návratu.
Informace o nemocech a očkování:
Břišní tyfus - jedna dávka - minimálně 10-14 dní před očekávatelným rizikem expozice. Posilující očkování se provádí rovněž jednou dávkou každé 2-3 roky. V některých zemích uznávají jen 2 roky. Vakcína se podává do svalu v oblasti ramene.
Virová hepatitida A - jedna dávka - minimálně 14 dní před možnou expozicí. Hodně se diskutuje možnost očkování 7 dní před odjezdem, protože většině osob stačí. K dosažení dlouhodobé imunity se podává další dávka - po 6-18 měsících (už po výletě). Imunita pak trvá zcela jistě 10 let, dosti jistě 10-15 a většinou přes 20 let. Vakcína se podává do svalu v oblasti ramene.
Žlutá zimnice - jedna dávka - minimálně 10 dní před expozicí. Přetrvává 10 let a pak se obnovuje, je-li třeba. Obnovování pro nás neplatí, protože s tím nepřicházíme do styku. Dává se podkožně nebo do svalu - zase do ramene oblast. U starších lidí představuje určité riziko (je to oslabený virus).
Očkování není cenově zcela zanedbatelné. Toto pochází odněkud z internetu:
Virová hepatitida A, Havrix, 1100 Kč
(varianta s hepatitidou B, Twinrix, 1500 Kč)
Břišní tyfus, Typherix nebo Typhim, 480 Kč
Žlutá zimnice, Stamaril, 500 Kč
Jde tedy o částku cca 2000 Kč. A kvůli hepatitidě A je třeba se – nejčastěji již po výletě – přeočkovat pro dlouhodobou účinnost, takže další tisícovka. No ale v relaci k ceně celého balíčku, o které cudně pomlčím, to mnoho není.
Víza jsou potřeba do obou států, není je ale nutné vybavovat předem. Vždy se vyřizují na přechodech. Což pro nás v případě Keni bylo letiště, v případě Tanzanie přechod z Keni v Namanze.
Předem není třeba mít ani žádný formulář, ani fotografie, jen USD pro úřadování při příletu v Nairobi. Odhaduji, že by to šlo i s Eury, i když to nemám výslovně ověřeno.
Z hlediska balení není tedy již třeba nic jiného vědět. Udělování víz a úřadování bude však stejně probráno zde.
Procedura v na letišti v Nairobi fungovala celkem dobře, přestože byly 2 hodiny ráno. Proti tomu co jsme s Pavlíkem zažili v Dušanbe při udělování víza do Tadžikistánu to byla naprostá selanka. Nebylo třeba nic mít předem připraveno – ani žádost a ani fotografie (i když to někde (1) psali). Formuláře byly volně poblíž úředníků. Též zde byly formuláře pro imigraci do Keni – ty s vízem nesouvisí. Oboje jsme vyplnili a vystáli celkem svižnou frontu k jednomu ze dvou úředníků. Ten hned vybíral peníze – chtěl 50 USD. To nás překvapilo, čekali jsme 20 USD.
Zpětně myslím, že to možná bylo proto, že jsme uvedli pobyt v Keni v délce 10 dnů, protože jsme si sečetli celý výlet. Kdybychom uvedli 1 den, tak bychom platili 20 USD a ty bychom museli znovu zaplatit při vstupu do Keni z Tanzanie po absolvování Kilimandžára, jak se to stalo Čechům, které jsme potkali na zpáteční cestě. Měli to tak levnější o 10 USD, ale museli při zpáteční cestě zas na hranicích papírovat. Horší než na letišti, byly tyto formality při přechodu hranice mezi Keňou a Tanzanií a to v obou směrech. Při vstupu do Tanzanie jsme opět, jako při vstupu do Keni, platili 50 USD. Zpět jsme neplatili nic (protože jsme jak už jsem řekl měli omylem vízum na delší dobu), ale byl to taky úřad. Líčení postupu na cestě tam i zpět je v deníku (5.8. Přílet do Nairobi, přejezd do Moši, 12.8. Moshi – Nairobi).
Jinak při vstupu i opouštění obou zemí se vyplňují vstupní a výstupní formuláře (imigrační a emigrační). Do Keni jsme vjeli a vyjeli dvakrát, do Tanzanie jednou, takže jich bylo 6 (vjezd Keňa – výjezd Keňa/vjezd Tanzanie – výjezd Tanzanie/vjezd Keňa – výjezd Keňa). Jsou dosti podobné, ale ne totožné. Jen drobné poznámky: pro příjmení byla kolonka Family name, což je pochopitelné, pro naše křestní jméno tam ale bylo místo jen v Other names. Pak je tam číslo letu – to bylo ale aktuální jen u prvního a posledního formuláře, u ostatních jsme jen zaškrtli, že jedeme autobusem. Účel cesty se vyplňuje číslem – seznam čísel je z druhé strany. Na letišti při příletu však měli jen oxeroxované první strany, tak jsme nevěděli. Též jsme řešili, jakou máme napsat adresu na Kilimandžáru. Vše jsme nějak vyplnili a je třeba říct, že si domorodci s obsahem kolonek ve formulářích viditelně nedělali žádnou starost a možná vše končí na smetišti, aniž by to někdo četl.
Asi se bohatě vyplatí zapamatování čísla pasu, též místo a datum vydání, protože tento údaj jsme kromě i/e-migračních formulářů vyplňovali při registraci na některých táborech na Kilimandžáru i myslím i v hotelech, takže více než desetkrát.
Vezli jsme si několik set dolarů v hotovosti a kreditní karty a s tím jsme vystačili bez výměny peněz nebo výběrů z bankomatů. Svoji roli samozřejmě hrálo, že jsme vše měli zaplacené z Česka – konkrétně veškerou dopravu a ubytování, v hotelech byla vždy v ceně snídaně. Rovněž se samotným výstupem nebyly žádné další náklady, kromě spropitného na konci. Na starost nám tedy zbylo jídlo přes den a večer po 3 dny pobytu v civilizaci.
V Nairobi jsme zásadnější částky platili kreditními kartami (útrata v hotelu, posezení v Norfolk hotelu a vstup do Národního muzea). V Tanzanii jsme platili jen účet v hotelu v Moši, kde kreditní karty nebrali. Také tam bylo to nešťastné spropitné nosičům po výstupu, což bylo samozřejmě také v hotovosti (viz deník 11.8. Horombo Huts-Moši). Místní měna nám snad chyběla jen dvakrát a bylo to vždy v Keni a jen na drobnosti – v bufetu u hraničního přechodu v Namanze a pak když jsem chtěl jít do internetové kavárny v Nairobi.
Peníze na kreditní kartu jsem se pokoušel vybrat jen jednou (ve stavu morální oslabení – viz deník 13.8. Den v Nairobi) a to se mi naštěstí nepodařilo. Moje Mastercard v přístroji pro Mastercard nefungovala. Podruhé jsem to nezkoušel, konzultace s mojí bankou po návratu nic neobjasnila.
Oblečení na sport, do přírody a do hor má dnes již přesně definovaná pravidla tří vrstev. Přímo na těle je termoprádlo, které rychle schne a odvádí vlhkost do dalších vrstev. Druhá vrstva zajišťuje teplo a další transport vlhkosti. No a navrch je vrstva chránící proti větru a srážkám, třeba goretex.
Když se ale v roce 1861 Charles New pokoušel zdolat Kilimandžáro, tak měl 13 nosičů a ti neměli žádné vrstvy. Dostali se tenkrát až na hranici sněhu.
Jsou tedy možné velmi odlišné postupy. My jsme však zvolili variantu s vrstvami.
Jak již bylo uvedeno, tak na výletě vlastně nebylo horko. Už při nočním přistání v Nairobi bylo tak do 15 st. Ani ve dne nebylo moc horko – Nairobi je v 1700 m nad mořem a v tomto období bylo většinou zataženo. V úrovni Nairobi a moši jsme měli sandály nebo lehké kecky, dlouhé kalhoty a triko s krátkým rukávem.
Samotný výstup je pak něco jiného. Teplota obecně s výškou klesá o půl stupně na 100 metrů. Proto je na horách vždy chladněji. Při první etapě výstupu - z Rongai 2600 m do tábora Simba 3450 m - je možné být oblečen podobně jako v nížině (viz Foto - naše skupina na začátku stezky v Rongai), výše je však chladněji a je třeba se přizpůsobit. Oblečení při výstupu je na obrázku.
Čísla znamenají počet vrstev, první číslo je horní polovina těla, druhé dolní polovina, třetí – boty. První úsek od brány Rongai do tábora Simba byl index 1+0,5+0,5 - moirové spodní triko, krátké kalhoty, sandály. Sandály jsem pak už nepoužíval a nosiči je tedy přes celé Kilimandžáro přenesli zbytečně. Asi by to šlo bez nich. Další tři etapy jsem vystačil s pohorkami, kalhotami a nahoře 1 až 3 vrstvy podle okolností. Dosti často jsem měl jen jednu vrstvu – zas to triko. A na hlavě čepici spíše jako ochranu proti slunci – s krytím na uši a na krk. Ono slunce ale moc nesvítilo. Přesto jsme se každé ráno namazali krémem na opalování, protože jednou spálená kůže je pak problém na celý výlet.
Vlastní den výstupu nám byla překvapivě hodně velká zima. Není moc jasné proč a roli asi hraje současně více faktorů, z nichž by žádný sám o sobě nebyl výrazný. Bylo určitě pod nulou, ale myslím, že max tak minus deset. Foukal vítr, ale jen mírný, dokonce myslím chvílemi utichal. Nesvítilo slunce, což je v noci obvyklé. Pomalý pohyb neumožňoval zahřátí (rychleji to ale nešlo). Index 5+3+2 tedy znamená 5 vrstev nahoře – tři tenčí a goretexová bunda. A přes tu jsem si na jedné z prvních zastávek dal péřovku (kvůli větru by byl lepší navrch goretex ale takto to bylo rychlejší a péřovka je moc velká). Takže proto 5. Pod kalhoty moirovou vrstvu a navrch šusťáky (proto 3). Do bot dvoje ponožky (nadstandardní počet ponožek vyznačen v indexu číslem 2). A stejně byla zima.
Péřové bundy jsme původně vzali jen tak navíc. V doporučeních od cestovky nebyly a ostatní výletníci je také většinou neměli. Velmi se však hodily - hlavně při výstupu na vrchol. Nakonec i do ostatních táborů, protože v jídelním stanu nebylo o moc tepleji než venku.
Další viz též Klima a počasí.
Při odjezdu jsme nevěděli, jak to bude s karimatkami, protože spací pytle jsme měli mít svoje. Pak se ukázalo, že nám je agentura v Moši za úplatu půjčila. S vlastní karimatkou by se tedy dalo ušetřit, ale ta jejich byla širší a pohodlnější.
Měli jsme také hůlky na chození. První den z Rongai do Simba jsme si je nechali v hlavních zavazadlech u nosičů. Druhý až čtvrtý den (Simba až Kibo Huts) jsme je měli a celkem se hodily, ale dalo by se i bez. V den hlavního výstupu pak byly hodně užitečné, v neposlední řadě na cestě dolů.
220-240 V, 50 Hz. Zásuvky jsou třípólové britského typu, takže Češi potřebují adaptér. Některé zdroje uvádějí, že někde se používají stejné zásuvky jako u nás. Též asi existují hybridní zásuvky, kam jdou strčit naše i britské zástrčky. Tak to aspoň bylo možné v hotelu v Moši. Dodávka elektřiny je často nespolehlivá. V hotelu v Nairobi se nedělo nic, ale v hotelu v Moši byly výpadky oba dny, kdy jsme tam pobývali.
Předvolby – Keňa +254, Tanzanie +255
V Africe je, spolu s Indií a přilehlými oblastmi, nejméně vlastníků mobilních telefonů ve srovnání s ostatním světem (Keňa 5-15/100 obyv., Tanzanie méně než 5/100 obyv. Howstuffworks.com). Uvážíme-li však, jak v těchto zemích funguje cokoliv jiného, tak je mobilní pokrytí dost slušné.
Signál je místy na samotném Kilimandžáru, prý se někdo dovolal i z vrcholu. Signál je zřejmě lepší jižním směrem (výstupová cesta Marangu). Já jsem na Rongai nechytil signál skoro vůbec, snad proto, že jinak luxusní iPhone má kvůli spoustě antén na kdeco špatný příjem. V některých výstupových táborech je možné dobití elektrických zařízení za úplatu - zdrojem jsou solární panely. Určitě to šlo v Horombo Huts, jinak jsme moc neptali (kemp Simba a Kikelewa jsou jen místa na stany tak tam asi ne, nějakou komerční aktivitu bych čekal v Mawenzi Tarn a/nebo Kibo Huts).
Zakaria a Agostino mobily měli a používali, i když doma jinak nemají ani elektřinu.
V době zimního času (myšlena doba bez letního času) je v Turecku o hodinu více a v Keni a Tanzánii o dvě hodiny více (ČR - GMT+1, Turecko - GMT+2, Keňa a Tanzánie - GMT+3). V létě my a Turecko přecházíme na letní čas, Keňa a Tanzánie nikoliv. V létě si tedy (stejně jako v zimě) v Turecku nastavíme čas o hodinu napřed a ten pak (na rozdíl od zimy) platí i pro Keňu a Tanzánii.
Toto schéma tedy platí pro období bez letního času. (Info o naší cestě letadlem viz deník 4.8.) I na této mapě je patrná deformace hranice mezi Keňou a Tanzanií, podmíněná Kilimandžárem (viz Kilimandžáro).