Turci nebyli - až na období za Rakouska-Uherska - našimi sousedy. Díky síle Osmanské říše nás však také ovlivnili. To se projevuje například i v jazyce. Ve středověku se u nás pojmenování Turek používalo pro všechny muslimy, pojem islám byl neznámý. Turci byli považováni za kruté - viz socha Turka na Karlově mostě. Strašívali jsme děti, že si je Turek opeče na rožni. Slovo Turek bylo používáno i jako urážka.
Čtěte dále, pokud chcete vědět, jak to bylo doopravdy. Nebo si třeba budete chtít vyjasnit co je turecké hospodářství, turecká káva, turecké lázně, turecký med, turecký sed, turecký pochod a turecký záchod.
Historie
Údaje o historii pocházejí z Pirický 2006.
Turci se v Malé Asii poprvé objevili až v 11. století (seldžučtí Turci). Východořímskou říši dobyli v roce 1453, kdy padla Konstantinopol.
Proto jsou odděleně probrány nejprve dějiny Malé Asie v době, kdy byly převážně bez Turků a pak dějiny Turků.
Chetité (2000-1200 před n. l.)
Říše Urartu (9.-6. století před n. l.)
Doba helénská (8.-3. století př. n. l.)
Římská říše (2. st. př. n. l. až r. 330 n. l.)
Byzantská říše (330-1453)
Doba seldžucká (11.-13. st.)
Osmanská říše (14.-20. století)
Mehmet II, Beyazit II, Selim I (1451-1520)
Vrchol osmanské říše (Suleyman I. 1520-1566)
Stagnace osmanské říše (16.-18. století)
První reformní vlna - vojenské reformy (1789-1836)
Druhá reformní vlna - tanzimat (1839-65)
Třetí reformní vlna - mladoosmanské hnutí (1865-76)
Vláda Abdülhamita II. - období mezi třetí a čtvrtou reformní vlnou (1876-1908)
Čtvrtá reformní vlna - mladoturci (1908-1918)
Výsledky války a turecký boj za nezávislost (1918-1923)
Vláda Republikánské lidové strany (1923-1950)
Vláda Demokratické strany (1950-60)
Období druhé republiky (1960-80)
Třetí vojenský převrat a vláda Turguta Özala (1980-91)
Ztracená dekáda 1991-2000
Anglicky Hittites.
Důstojný protějšek Egypta a mezopotámských států.
Chetitská říše (modře) cca 1400 před n. l.. Egypt žlutě, Asýrie zeleně. (wikimedia.org)
Za zakladatele státu je považován Labarnaš, ale prvním panovníkem, o němž existují zaručené zprávy, byl až jeho syn Chattušiliš I. Se jménem jeho nástupce Muršiliše I. (kolem roku 1600 před n. l.) je spojováno zpustošení Babylónu.
Panovník Telipinuš uspořádal poměry v říši vydáním Chetitských zákonů.
Nejvýznamnější postavou novochetitského období byl Šuppiluliumaš (asi 1350 před n. l.), jenž říši rozšířil.
Jedna z nejvýznamnějších bitev starověku je spojena s panovníkem Muvatallišem. Chetité se při ní asi roku 1285 střetli s egyptskou armádou Ramesse II. Ačkoliv si vítězství přivlastňovaly obě strany, Egypťané byli ve skutečnosti poraženi.
Později pak Chetité uzavřeli s Egyptem mírovou smlouvu. Chetitská princezna se stala manželkou egyptského faraona.
Chetitštinu zapsanou klínovým písmem na hliněných tabulkách rozluštil český archeolog a lingvista, zakladatel chetitologie Bedřich Hrozný (1879-1952). Zařadil ji k indoevropským jazykům.
Většina Chetitských nálezů je dnes v muzeu anatolských civilizací v Ankaře.
Náhlý zánik Chetitské říše kolem roku 1200 před n. l. je připisován nájezdům tzv. mořských národů.
Tím končí období úzkých vztahů s Blízkým východem. Od té doby je Malá Asie orientována na Evropu, což platí v zásadě dodnes.
Etymologicky je slovo Urartu blízké slovu Ararat. V bibli se Ararat vyskytuje hlavně ve spojení "království Ararat".
Nalézala se na území východního Turecka a Arménie. Hlavním městem státu byla Tušpa (nynější Van) na březích Vanského jezera.
Největším konkurentem v oblasti byla Asýrie. V asyrských nápisech jsou také o Urartu první písemné zmínky.
Psali klínovým písmem.
Řekové se v Malé Asii usazovali už od poloviny 2. tisíciletí před n. l., nejvíce ale v době velké řecké kolonizace v 8.- 6. st. př. n. l.. Stěhovali se jen tam, kde bylo podobné klima jako v Řecku a maximálně 50 km od moře. Egejské moře se tak proměnilo v jakési vnitrozemské řecké jezero. Dostali se až k černomořským úžinám. Od severu k jihu se zde vyskytovaly tři řecké dialekty: aiolský, jónský a dórský. V Malé Asii vznikly městské státy, známé řecké polis - např. Milétos, Efesos či Smyrna.
Herodotos z Halikarnássu (asi 485-425 před n. l.) je označován za otce dějepisu.
Malou Asii po 200 let ovládali Peršané (6.- 4. st. př. n. l.). Také se dostali k černomořským úžinám. Několikrát se marně pokusili ovládnout Řecko.
Alexandr Makedonský se 40 tisíci vojáky překročil r. 334 př. n. l. Helléspont (= Dardanely) a porazil perské vojsko. O rok později - r. 333 - porazil samotného perského krále.
Během svého tažení rozetnul slavný gordický uzel, uložený v Gordiu ve zdejším Diově chrámu. Věštba tvrdila, že ten, kdo jej rozváže, se stane pánem Asie.
Po Alexandrově smrti vzniklo na území Malé Asie několik nezávislých království. Nejznámější z nich byl Pergamon, Bithýnie a Pontos. Ve střední části poloostrova se nalézala Kappadokie. Další jsou uvedeny jen kvůli zvukomalebnosti - Lýdie, Lýkie, Killíkie a Kárie.
Římané začali projevovat mocenské zájmy v Malé Asii od 2. st .př. n. l.. Kořistí zde byla říše Pergamon. Její panovníci se středu s Římem (asi správně) obávali, a tak jeden z nich (roku 133 před n. l.) odkázal celou říši Římu. Tak vznikla římská provincie Asia.
Osud Pergamonu pak postihl další maloasijská království - v roce 75 před n. l. Bithýnie. Pak Pontos, později Kappadokie a Galatie.
První dvě století našeho letopočtu pak vládly v Malé Asii pod římskou nadvládou stabilní poměry. Právě v tomto období se rozšiřovalo křesťanství, jehož přívrženci byli nejdříve pronásledováni, později trpěni a nakonec jako vyznavači státního náboženství ochraňováni.
Římská říše ke konci 3. století postupně slábla.
Za Konstantina I. Velikého byla původní řecká osada Byzantion přebudována na Konstantinopol (r. 330). Město bylo budováno jako protiváha Římu. Městu se též říkalo Nova Roma a město se snažilo architektonicky Římu přiblížit.
Říše se definitivně rozdělila na západořímskou a východořímskou roku 395, kdy zemřel císař Theodosios I.
Východní část, která později dostala jméno byzantská, se rozvíjela na základě řecké kultury a pravoslavného křesťanství.
Pro nás je zajímavý císař Michal III. (842-867), který na žádost knížete Rastislava vyslal na Velkou Moravu křesťanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje.
Jeho následovník Basileios I. (9. st. n. l.) měl značné problémy - jednak s Araby (8. století je doba jejich největšího mocenského rozmachu) a též s Bulhary, kteří se dokonce snažili ovládnout Konstantinopol.
Problémy se uklidnily za Basileiose II. (přelom 10. a 11. st.). Ten byl přezdíván Bulharobijec. Dovedeme si asi představit proč.
V roce 1054 došlo k definitivnímu rozkolu mezi východní (řeckou) a západní (římskou) církví. Příčinou bylo vydání papežské buly vyhlašující klatbu nad konstantinopolským patriarchou.
Pak následoval úpadek říše - i když v zásadě pozvolný, protože trval až do 15. století.
Jako největší rána mi připadá útok seldžuckých Turků. (To je poprvé, co se v historii Malé Asie Turci objevují.) V roce 1071 porazili byzantskou armádu a zajali i císaře. Toho pak za tučné výkupné propustili, doma mu to ale nedarovali - sesazení z trůnu a oslepení. Říše přišla o skoro celou Malou Asii a Arménii. Nevím kolik jí toho vlastně zůstalo.
Koncem 11. století také začaly křížové výpravy. Ty se v dobrém přepravovaly do Svaté země přes Byzantskou říši.
Čtvrtá křížová výprava se však obrátila proti samotné byzantské říši a roku 1204 skončila dobytím a vypleněním Konstantinopole. Toto období v dějinách města dostalo jméno latinské císařství a trvalo přes 50 let.
Byzantinci se dokázali do Konstantinopole znovu vrátit, ale jejich panování skončilo díky Turkům roku 1453, kdy Mehmet II. Konstantinopol dobyl.
Pocházejí ze Střední Asie, včetně západního a středního Mongolska. Patří tedy k tzv. turkickým kmenům. Putovali pak přes Persii do Zakavkazska i Malé Asie. Míšením s místním obyvatelstvem postupně ztratili mongoloidní rysy.
Turci do dnešních časů pohlížejí na Střední Asii jako na svoji prastarou domovinu.
Mytickým zvířetem všech Turků je vlk, přesněji vlčice. Legenda praví, že ta měla kdysi dávno zachránit malého chlapce, jenž přežil masakr, kterého se na Turcích dopustili Číňané. Vlčice odnesla dítě do mytické doliny Ergenekon, vychovala ho a měla s ním deset dětí, od nichž pocházelo deset tureckých rodů.
Seldžukové dostali jméno po svém náčelníkovi Seldžukovi (Malý potok).
Malé Asii říkali stejně jako Arabové - Rúm - římská říše. Jejich nájezdy neměly zpočátku za cíl Malou Asii ovládnout, ale byly to jen výpravy za kořistí.
Seldžukovi vnuci se obrátili spíše proti Persii. Dobyli Bagdád a jeden z vnuků se prohlásil sultánem. Byli nositelem ortodoxního islámu - čili sunnité. Proto v jistém smyslu zachránili Bagdád před postupem šíitů.
A rovněž z tohoto důvodu se chystali proti egyptským šíitským fatimovcům. Kvůli tomu uzavřeli mír s Byzantinci. Ti však příměří porušili a během tažení Turků na Egypt jejich území napadli. Turci je však porazili. (Viz výše - Byzantská říše)
Pak dosáhla seldžuská říše svého maxima a začala se rozpadat. Přispěly k tomu také křížové výpravy, které způsobily vytlačení Turků na Anatolskou náhorní plošinu, kde měli co dělat, aby přežili.
Seldžucká říše v roce 1092. (wikimedia.org)
Po dobytí Konstantinopole křižáky (viz Byzantská říše) se však Seldžukové dokázali znovu sjednotit a dostali pod svoji nadvládu většinu Malé Asie. To byl druhý vrchol seldžuckého panství. Tito Turci mluvili persky a možná stačilo málo, aby tato oblast zůstala perskou navždy.
Konec tomu však udělal mongolský vpád - Čingischán Seldžuky porazil roku 1243 (což je skoro jako raz dva tři čtyři :-))
Též otomanská nebo ottomanská (snad s hanlivým nádechem, Abz.cz). Anglicky Ottoman Empire. Vztah k otomanu jako nábytku jsem nezjistil (Abz.cz).
Osmané odvozují svoje jméno od Osmana I., což byl panovník malého státečku v Bithýnii počátkem 14. století (žil 1258–1326). Postupně obsazovali okolní muslimské a řecké pevnosti. Razili vlastní mince. Ještě dlouhá léta platili daň Mongolům, ale to je jinak neomezovalo. Kromě válčení využívali i sňatkovou politiku a pomohlo jim, že se jejich potenciální konkurenti zaměřili jiným směrem.
Dobyli město Bursa a to bylo pak jejich hlavním městem. Osmanův syn byl Orhan a právě on založil "novou armádu" - janičáře - pěší gardu vládců. Osmané bojovali i za černomořskými úžinami - spojovali se s kým se to právě hodilo - s Byzantinci nebo Janovany či Benátčany atd.
Murat I. porazil Bulhary a v roce 1389 v bitvě na Kosově poli také Srby. Jeho syn Beyazit I. porazil jednu křížovou výpravu, ale podlehl středoasijskému dobyvateli Timúrovi (Tamerlánovi). Po jeho smrti jeho synové zápasili 11 let o moc a s říší to nevypadalo moc dobře.
(Jméno Beyazit zmiňuji spíše proto, že jsme byli Dogubeyazitu. Nevím jak to s tím souvisí, možná je Beyazit prostě časté vlastní jméno.)
Upevnit moc se podařilo až Mehmedovi I., který je považován za zakladatele druhé dynastie.
Jeho syn Murat II. se dal na dobyvatelskou dráhu. Začátky ale moc oslnivě nevypadaly - Konstantinopol a později Bělehrad jen obléhal. Dostal se do jižních Uher, ale tam ho v Sedmihradsku porazil velitel uherských vojsk Jan Hunyadi.
Pak se ale karta obrátila a Murat u Varny porazil křížovou výpravu krále Vladislava (1444). Královu uťatou hlavu pak Murat nechal ukazovat v ulicích Bursy. O čtyři roky později byl v druhé bitvě na Kosově poli poražen i Jan Hunyadi (1448).
Mehmet II. se zapsal do dějin jako dobyvatel Konstantinopole. Na útok se pečlivě připravil. Osmané již měli v nejužším místě Bosporu pevnost na asijské straně, nyní si postavili pevnost i na evropském břehu. Mehmet vybudoval také velkou flotilu a nechal si mj. vyrobit obléhací děla s metrovým (!) kalibrem. Byzantinci uzavřeli záliv Zlatý roh řetězem (u Zlatého rohu jsme v Istanbulu bydleli - Almina Hotel). Mehmet ale nechal přepravit své lodě do zálivu po souši (!). Měl jich 350, (ale nevím kolik jich putovalo po souši). Obléhání trvalo 2 měsíce, po dobytí dostali vojáci povolení po tři dny město plenit (1453). Mehmetovi se pak začalo přezdívat Fatíh - dobyvatel.
(Slovo Fatíh jsme v Istanbulul vícekrát viděli. Asi se tak jmenuje kdeco, také myslím univerzita.)
Konstantinopol se tak na více než 450 let stala hlavním městem osmanské říše.
Mehmet z ovládnutí Konstantinopole vyvozoval, že mu patří celá východořímská říše. Též ho pochopitelně začalo dobývání bavit a to do té míry, že na válečném poli strávil dalších 28 let.
Mehmet II. byl vládcem velkého formátu. Byl dobrý organizátor i zákonodárce. Mluvil několika jazyky, obdivoval italské malířství a helénskou architekturu. Jeho portrét vytvořil Ital Gentile Bellini.
.png)
Gentile Bellini: Mehmet II, 1480, Národní galerie Londýn
Jak je dobrým zvykem, tak po jeho smrti mezi sebou bojovali jeho synové o moc. A vyhrál Beyazit (1481). Byl to tedy Beyazit II, protože jednoho jsme tu už měli.
Beyazit II. byl prvním vládcem, který se dostal k moci s přičiněním janičářů.
Janičáři. Janičáři byli to otroci, které sultáni získávali při válečných taženích, koupí na trzích nebo jako odvedence křesťanských rodičů na vlastním území. Touto tzv. meritokracií nahrazovali vlastní aristokracii. Meritokracie znamená ty, kdo vládnou na základě schopností a zásluh. Otroctví však bylo mírné, zahrnovalo jen povinnost sloužit sultánovi, a jinak měly tyto osoby značnou autonomii.
Janičáři byli tedy elitní vojenské sbory věrné sultánovi. Smysl tohoto počínání byl asi v tom, že takto vzniklá šlechta měla menší možnosti nebo sklon spřádat pletky proti sultánovi. Jejich členům nebyl zapovězen ani další postup, někteří se stali velkovezíry nebo dokonce sultánovými zeti. Na odvádění dětí se tedy pohlíželo jako na možnost, jak se někdo z prostých poměrů mohl vyšvihnout. Odmyslíme-li si možnost, že sultáni chtěli získat schopné lidi do svých služeb.
Janičářské sbory začaly vznikat v polovině 14. století a praxe odvodů křesťanských děti byla opuštěna v polovině 17. století. Do sborů se pak dostávali zájemci z všech vrstev, aniž by prošli tvrdou školou výcviku a výběrem. O to větší však začali mít janičáři moc.
Zpátky tedy k Beyazitovi II. Byl klidný, měl rád umění a literaturu, dokonce sám psal básně. Do válčení se pouštěl, až když opravdu nebylo zbytí. Pokračoval však ve snahách o zvětšování říše, i když spíše diplomatickou cestou. Dceru provdal za perského následníka trůnu, sestřenici dal za manželku egyptskému vládci.
V jeho případě se jeho tři synové začali prát o moc ještě za jeho života. Zvítězil nejmladší Selim (1512), který otce donutil odstoupit a pak ho držel v zajetí. Nejspíše to byl také on, kdo otce dal posléze otrávit. Posléze nechal posléze zabít i své dva bratry a dokonce jejich syny.
Zákon bratrovraždy platil u osmanského dvora do konce 16. století. Nový sultán se vždy snažil zbavit svých bratrů. Vražda bývala provedena uškrcením hedvábnou šňůrou, protože se nesměla prolít krev, kterou Turci považovali za sídlo duše.
Selimovi se neříkalo Hrozný jenom proto, jak naložil se svými příbuznými. Jakožto představitel ortodoxních sunnitů potlačoval šíity. Nechal si vypracovat seznamy šíitů od 7 do 70 let a ty pak zmasakroval nebo uvěznil.
Šíitové byli podporováni z Persie, a tak tato osmanská varianta bartolomějské noci vedla k válce s Persií. Selim perského šáha porazil a dokonce obsadil tehdejší perské hlavní město (1514). Šáhovi později přišel na pomoc mamlúcký vládce Egypta. Selim si tak připojil Egypt a s ním i Sýrii.
Jeho vládnutí trvalo 46 let a říše dosáhla největšího rozkvětu. V Evropě ho nazývali Nádherný, ale pro Osmany byl Zákonodárce.
Sulejmanův portrét připisovaný Ticiánovi 1530. (wikipedia.org)
Na rozdíl od Selima, který byl zaměřen na Asii a Afriku, se Suleyman mocensky orientoval na Evropu a na Habsburky. Jejich představitelem byl Karel V., měl titul španělského krále a římskoněmeckého císaře. Protivníkem Habsburků v Evropě byla tradičně Francie a ta se proto stala spojencem Osmanů.
Nevím, jestli se vazba Osmanů na Francii datuje až takto do minulosti. Projevuje se pak však zejména době reforem v 19. století, kdy se Francie stala pro Turky symbolem Evropy. Projevilo se to např. i v jazyce - alafranga znamená evropským způsobem (alaturka - na turecký způsob).
Suleyman dobyl Bělehrad (1521). Pak ostrov Rhodos, který obléhal celý půlrok (1522). K rozhodující výpravě proti Uhrám došlo v roce 1526. V bitvě u Moháče Osmané porazili po necelých dvou hodinách uherskou armádu krále Ludvíka II. Jagellonského, jenž se utopil při útěku. Pak obsadil Budín. Blížila se ale zima, a tak Turci z uherského území odtáhli.
Něco podobného si Suleyman zopakoval v roce 1529 - totiž obsazení Budína a útěk před zimním chladem. Hlavním bodem programu bylo neúspěšné obléhání Vídně.
Po dalším útoku již zůstali Osmané v Uhrách natrvalo. Uhry se rozpadly na 3 části. Budín se stal hlavním městem nejsevernější osmanské provincie, Sedmihradsko bylo sice samostatný stát, ale v osmanském vazalství.
Suleyman válčil i na východě s Peršany, kde se opakovaně dostal do Bagdádu. Nevím, proč se vždy zase stáhnul.
Zajímavostí je, že se Suleyman oženil se svou otrokyní Roxelanou, která pocházela z území dnešní Ukrajiny, a měl s ní pět dětí.
Nástupcem Suleymana byl Selim II. (1566-74), jehož schopnosti byli podprůměrné. Jeho vládou začíná období, které historikové označují jako sultanát žen, kdy se ke slovu dostávaly energické dámy z harému. Sultán postupně přestal předsedat zasedáním díwánu a později je již jen sledoval ze zamřížovaného okénka. Posledním sultánem, jenž aktivně řídil zemi, byl Murat IV. (1623-40).
Sedmnácté a osmnácté století znamenalo pro Osmany stagnaci. Vyčerpaly se možnosti teritoriální expanze, měli velké hospodářské problémy a začali prohrávat válečné střety. Stagnace - alespoň zpočátku - byla jen relativní. Osmanská říše se stále jevila jako kompaktní a hrozivá síla.
Velkým protivníkem se stalo Rusko. To usilovalo o přístup k Černému moři, v tom mu ale překážel krymské chanáty. K válce došlo v letech 1768-74 za Kateřiny II. a skončila porážkou Osmanů. Chanáty na Krymu i jinde získaly nezávislost, což Rusku umožnilo později jejich anexi. Tato epizoda představuje určitý zlom, protože se nejednalo o vyklizení křesťanského území, nýbrž ztrátu území s muslimským obyvatelstvem. (Pozn. Krymská válka se nazývá konflikt probíhající o století později.)
Stagnace a neúspěchy Osmanů ve všech oblastech vyústily v pokusy o reformy. Uvádí se, že motivem nositelů reforem bylo udržet se u moci a nikoliv všeobecný blahobyt. Tyto věci však lze asi těžko oddělit.
Reformy byly často motivovány evropskými vzory. Toto směřování Turecka přetrvává dodnes ztělesněno snahou o začlenění do Evropské unie. Na tom je zvláštní, že tuto silnou tendenci jeví z muslimských států jen Turecko.
Může to být proto, že je blíž. Dále, že Turci se jako turkický národ cítí jinak než Arabové, kteří jsou další nejbližší velká muslimská entita. Rovněž se Turci při své historické cestě ze Střední Asie naučili soužití s dalšími národy. Asimilovali geny a kulturu národů, přes jejichž území putovali.
Vždyť míšením s jinými národy přišli o mongoloidní rysy co se týče fyzického vzhledu. Na druhou stranu přijali a vehementně prosazovali islám. A do třetice - nechybělo málo, snad jen 100 nebo 200 let, aby se v Turecku nemluvilo persky.
Též byli často napojeni na křesťanský svět, i když často jako jeho konkurenti. Vztah ke křesťanství nebyl jen konkurenční. Islám má zakotvenu toleranci k tzv. zjeveným náboženstvím. Vlastně nevím, jaká je definice, ale křesťanství k nim patří. Odvody křesťanských dětí do janičářských sborů jsou také spíše pozitivním pojítkem. Vybraní nejschopnější jedinci se ve sborech janičářů mohli dostat na nejvyšší mocenské pozice v osmanském státu.
Osmané byli umírnění vůči jinověrcům. Míní se tím hlavně Židé a křesťané (představovaní řeckou ortodoxní církví). Ateisté a vyznavači neuznávaných náboženství to měli těžké. Paradoxně šíité to asi u Osmanů měli horší. Židé a křesťané nebyli nábožensky rovnoprávní, například museli platit zvláštní daň. Ale stupeň náboženské tolerance neměl paralelu v raně novověké křesťanské Evropě a Osmani se mohli často spolehnout na loajalitu náboženských menšin.
Je možno rozeznávat čtyři "reformní vlny". První vlna zaváděla vojenské reformy (1789-1836). Druhou vlnou bylo období tanzimatu (1839-65). Třetím obdobím bylo mladoosmanské hnutí (1865-76). Vůdčí silou posledního čtvrtého období (1908-1918) byli tzv. mladoturci.
Toto 19. století je označováno jako "dlouhé", protože reformy svými začátky přesahovaly do 18. století a končily ve století dvacátém.
Selim III. vládl od roku 1789, čili od stejného roku, co vypukla Velká francouzská revoluce, do roku 1808. Byl vzdělaný, ale nerozhodný, a za jeho vlády byly vyhlášeny první reformy známé jako "nový pořádek". Šlo hlavně o nakoupení evropské vojenské technologie a zavedení evropských vojenských způsobů. Sultán správně pochopil, že janičáři jsou překážkou reforem a oni zas pochopili, že se jim jedná o přežití, což vyústilo v konflikt končící dočasným sesazením sultána.
Nejvýznamnějším počinem Mahmuda II. (1808-1839) byla likvidace janičárů (1826). Další jeho reformy byly částečně úsměvné, ale jistě přinejmenším symbolické - turban nahradil červeným fezem, který byl ukončen černým nebo modrým střapcem. Sultán byl nepřítelem dlouhých vousů, širokých kalhot a tradičního tureckého sedla. Osmanští vojáci se zanedlouho začali podobat vojákům kterékoliv jiné evropské země.
Tanzimat znamená turecky reorganizace (takže turecká perestrojka). Vyhlášen byl v roce 1839 sultánem Abdülmecidem I. (1839-61). Měl podobu dekretu a ten chtěl být smířlivý k muslimským duchovním, a tak se tvářil jako návrat k ideím islámu. Dokument obsahoval 3 body - 1. nedotknutelnost života a majetku 2. spravedlivý výběr daní a 3. nový systém vojenské služby.
Dekret byl míněn upřímně, ale díky malému zázemí se smysluplně prosadily jen změny ve vojenské službě - 5 let bylo povinných.
Krymská válka. Do tohoto období spadá tzv. Krymská válka (1853-56). Byla výsledkem mocenských zájmů, kdy si Rusko přálo rozpad Turecka, protože by pak mohlo získat přístup k černomořským úžinám. Velká Británie a Francie si pak z pochopitelných důvodů tento vývoj nepřáli. Celistvé Turecko také představovalo lepší terén pro pronikání západoevropského kapitálu.
Jednotlivé kroky a záminky nejsou důležité, hlavní je, že vše skončilo válkou mezi Ruskem a osmanskou říší a osmanská flotila byla v jedné z hlavních bitev poražena. Francie a Británie lstivě čekaly, jestli si s tím Osmané náhodou neporadí sami, pak jim ale nezbylo, než aby také zasáhli. Válečný střet tak nabyl celoevropského charakteru a centrum válečných operací bylo na Krymu.
Spojenci se vylodili u Sevastopolu. Ten obléhali celý rok a byla to první poziční válka v moderních dějinách a skončila dobytím Sevastopolu. Novopečený car Alexandr II. podepsal kapitulaci (1856). Černé moře tak bylo neutrální a osmanská říše si zachovala celistvost a na 20 let si vydechla. Válka také potvrdila zaostalost nevolnického Ruska.
V roce 1856 byl vydán reformní dekret tanzimatu. Stále byl sultánem Abdülmecid I, ale moc byla touto dobou spíše v rukou velkovezírů. Větší výhody získávali nemuslimové - zejm. Židé, Řekové a Arméni. Například právo vlastnit půdu. Byl vydán nový občanský a trestní zákoník. Ošetřeno bylo základní vzdělávání. Budovala se dopravní síť.
Tyto projekty asi současně vytvářely deficit státního rozpočtu, který byl kryt zahraničními půjčkami. Nový sultán Abdülaziz I. (1861-76) se díky své megalomanii a autokratickým choutkám stal symbolem tureckého hospodářství.
V reakci na napodobování Evropy vzniklo mladoosmanské hnutí v čele s trojicí ideologů a pionýrů nové turecké literatury: Alim Suavim, Namikem Kemalem a Ziyou Beyem. Mladoosmani (též mladoturci) vytvořili první moderní politickou stranu. Hlásali návrat k islámskému právu.
Krize osmanské říše v letech 1875-76 měla řadu příčin. 1. počátkem 70. let Francie prohrála válku s Pruskem. Francouzský vliv se tak oslabil a reformátoři dávající Francii za příklad ztratili vítr z plachet. 2. V letech 1873-74 propukl v Anatólii katastrofální hladomor. Osmani ztratili schopnost splácet úroky z půjček a vyhlásili roku 1875 bankrot. Peníze se pak snažili získat vyšším zdaněním na Balkáně, který nebyl postižen. Tamější křesťanské obyvatelstvo se vzbouřilo. V Bulharsku muslimové krvavě potlačili tzv. dubnové povstání. To v Evropě vyústilo ve velkou protitureckou kampaň.
Chaosu využila skupina kolem reformátora Midhada Pašy a v palácovém převratu zbavila sultána Abdülazize moci. Nastoupil sultán Abdülhamit II. Midhad Paša se stal velkovezírem a roku 1876 vyhlásil ústavu. Byl to první pokus o ústavní systém v muslimském světě.
Svoji šanci zavětřilo i Rusko. Dohodlo se s Rakousko-Uherskem, které dostalo Bosnu a Hercegovinu, a roku 1877 vyhlásilo sultánovi válku. Osmané utrpěli rozhodující porážku v bulharském průsmyku Šipka v roce 1878 a Rusové se dostali až na předměstí Istanbulu.
V mírové smlouvě si Rusko vymínilo vznik tzv. velkého Bulharska, které mělo 2 roky okupovat. To však vyvolalo velký odpor Rakouska-Uherska a Británie a na kongresu evropských mocností v Berlíně bylo poválečné uspořádání značně pozměněno. Idea velkého Bulharska byla zrušena, Srbsko, Rumunsko a Černá Hora získaly samostatnost. Rusku byly přiznány jen malé územní zisky. Osmané ovšem ztratili dvě pětiny území a pětinu obyvatelstva.
Abdülhamit II. byl historiky často líčen jako krvežíznivý despota. Odstranil Mithada Pašu a koncentroval do svých rukou veškerou moc. Měl chorobný strach z atentátů a postupně si vybudoval rozsáhlou síť tajných služeb.
Reformy však za jeho vlády neskončily. Výrazně pokročily napříkla reformy školství. Rozvíjela se infrastruktura. Přímé železniční spojení Paříže s Istanbulem bylo zahájeno v roce 1888.
Ano, jedná se o legendární Orient Expres, který m.j. proslavila detektivka Agathy Christie. Označení Orient Expres měla v historii řada vlakových spojů mezi západní Evropou a Balkánským poloostrovem. Poprvé však z Paříže do Istanbulu dojel vlak právě roku 1888. (Wikipedie)
Stav státních financí byl však katastrofální a v roce 1879 došlo k novému bankrotu. Z věřitelů byla ustavena Správa osmanského státního dluhu a v jejím vedení se střídali Britové a Francouzi.
Osmanští muslimové opouštěli území pod novou cizí nadvládou a tito uprchlíci přispěli k vyhrocení arménské otázky.
Arméni (souhrn viz Arménská otázka). Dle ústavy měli Arméni statut samosprávného národa pod osmanskou suverenitou. V roce 1882 bylo v osmanské říši přes milión Arménů a představovali 18% obyvatel. Žili i v oblastech ovládaných Kurdy a tam byli utlačováni. Postupně sílilo arménské nacionalistické cítění. K dosažení nezávislosti zvolili metodu politického terorizmu.
Situace vyústila v roce 1894 v arménské povstání. To skončilo masakrem Arménů, který provedly jezdecké jednotky složené hlavně z Kurdů. Zmasakrovaných Arménů byly desetitisíce.
Mladotureckou společnost založili v roce 1889 absolventi vyšších škol v Istanbulu s cílem zreformovat společenský řád říše.
V roce 1908 se mladoturečtí důstojníci vydali na pochod na Istanbul s žádostí o obnovení osmanské ústavy. Sultán Abdülhamit II. ústavu z roku 1876 rychle obnovil, jeho moc byla ovšem podstatně omezena. Byla zrušena obávaná tajná policie, lidé oslavovali v ulicích.
Mladoturci však nepochopitelně váhali s převzetím moci a v zemi stále vládl sultánův velkovezír. Důvodem byl asi jejich nízký věk, který byl v té době u vládců nemyslitelný.
Proběhly první parlamentní volby. Strana mladoturků (Výbor jednoty a pokroku nebo taky unionisté) jednoznačně zvítězila (287 křesel z 288). Ve straně byli jen muslimové, ale těšili se podpoře ostatních národností. Představitelé všech národností pak skutečně v parlamentu zasedli.
Balkánské války. Do tohoto období spadají tzv. balkánské války (1912-13). Bulharsko, Černá Hora, Řecko a Srbsko vytvořily Balkánský blok a roku 1912 vyhlásili Osmanům válku. Osmané prohráli. Pak následovala ještě druhá balkánská válka, tentokrát mezi vítěznými mocnostmi a problémem bylo rozdělení Makedonie. Bulharsko stálo proti Srbsku a Řecku. Prohrálo Bulharsko. Výsledkem bylo, že Osmané ztratili prakticky všechny evropská území až na předměstí Istanbulu a Edirne. Tragicky byla pociťována ztráta řecké Soluně - kolébky mladoturecké strany a rodiště mnoha slavných osobností (též Kemala Ataturka).
Mladoturci nastolili roku 1913 diktaturu. V dalších parlamentních volbách byla liberální opozice zakázána a mladoturecká strana tak musela zvítězit.
1. světová válka. Za 1. světové války (1914-18) se Osmané přidali k centrálním mocnostem. Jedním z důvodů bylo, že jedině Němci byli ochotni s Osmany podepsat rovnoprávnou smlouvu.
Turci si mysleli, že se bude bojovat s Ruskem, které bude poraženo. Centrální mocnosti se však dali do boje i s Francií a Británií. Turci začali válku útokem na ruské černomořské přístavy. Tam však neuspěli a Rusové naopak postupovali v Anatolii. Až revoluční události v roce 1917 je přinutili Anatolii vyklidit. V roce 1918 Turci zahájili další útok a získali ropná pole v Baku.
Jednotkám v bojích o černomořské účiny a Istanbul velel na osmanské straně Mustafa Kemal. Příští otec Turků - Atatürk. Odrazil britské pokusy o vylodění a donutil Brity k evakuaci.
Masakry Arménů v letech 1915-16 (souhrn viz Arménská otázka). Postup Rusů do Turecka podnítil naděje Arménů na samostatnost. Podle údajů arménského patriarchátu tvořili Arméni v 6 východních provinciích skoro 40% obyvatelstva.
Osmanská moc považovala Armény za pátou kolonu, a proto se rozhodla je přesídlit do syrské pouště. Deportace byly prováděny s neobyčejnou brutalitou. Arménská strana uvádí, že bylo zabito až 2 milióny lidí, Turci uvádí číslo až 10 krát menší. Realita je někde u 800 tisíc lidí.
Do širšího povědomí se problém masakrů Arménů dostal i díky románu pražského rodáka Franze Werfla Čtyřicet dní.
Turecko se, na rozdíl například od Němců po druhé světové válce, s otázkou arménské genocidy stále nepokusilo vyrovnat. A jistě by to neškodilo.
Odluka církve od státu se prohloubila v roce 1916. Šejch islámu přestal být členem vlády, byly mu odejmuty pravomoci nad náboženskými soudy a školami.
Mírová smlouva byla podepsána 1920 ve francouzském Sevres a byla k Turkům neobyčejně tvrdá. Připravila Turky o všechny bohatší provincie. Například severovýchodní Anatolie měla být součástí velké Arménie, jihovýchodní Anatolie měla patřit Kurdům - jako autonomní oblasti nebo samostatný stát. Arabské provincie dostaly nezávislost nebo se dostaly do moc Britům nebo Francouzům. Turkům zůstalo území velikosti čtvrtiny nynějšího Turecka, armáda byla omezena na 50 tisíc mužů.
Znamenala tedy prakticky likvidaci osmanské říše, a tak podnítila turecký odpor.
Představitelem odboje se stal Mustafa Kemal Atatürk. Narodil se 1881 v makedonské Soluni. Proslavil se jako zachránce Istanbulu, kdy zabránil vylodění spojenců. Roku 1918 byl na léčení v Karlových Varech.
Mustafa Kemal Atatürk. (wikimedia.org)
V roce 1919 měl dohlížet na demobilizaci osmanských sil v Anatólii. Místo toho se dohodl s místními veliteli s nimiž vyhlásil deklaraci odporu. Sultán ho degradoval, ale Kemal ještě předtím stačil odstoupit. Sídlem hnutí se stala Ankara.
Volby 1919 vyhráli unionisté, parlament r. 1920 vyhlásil požadavky hnutí odporu. Britové odpověděli okupací Istanbulu a sultán musel parlament rozpustit. Nacionalisté v Ankaře si proto zvolili vlastní parlament.
Prosazení poválečného uspořádání v Turecku se nedařilo, protože se vítězové soustředili na poměry Německa a Rakousko-Uherska. Též neměli po demobilizaci svých vojsk na změny sílu. Iniciativu pak převzali Řekové. Okupovali západní Anatolii a dostali se až k Ankaře. Roku 1920 je ale Kemal porazil. Turci také vytlačili také Francouze z jihovýchodní Anatolie a Italy z Antalye.
Došlo ke sblížení se Sovětským svazem. Turci revoluci vítali - padlo carské Rusko a bolševici zatím nevypadali nebezpečně. Ti si zas dělali naděje, že se Turecko stane jejich komunistickým spojencem. V Turecku však nebyl sebevědomý proletariát ani silná rolnická třída. Smlouva o přátelství byla podepsána roku 1921 v Moskvě a řešila například ve prospěch Turecka otázku hranic na Kavkaze.
Turecké komunisty a další levicové strany Kemal dovedně potlačil a zůstal tak jediným partnerem pro jednání se Sověty.
Postupem doby bylo jasná, že původní mírová smlouva je passé a roku 1923 byla v Laussane podepsána nová. Anatolie a východní Thrákie byly součástí Turecka. O Arménii a Kurdistánu se už nehovořilo. S Řeckem si Turecko vyměnilo obyvatelstvo. Z Anatolie tak zmizely velké křesťanské komunity.
Na mírová jednání dostala pozvání ankarská i istanbulská vláda. Istanbulský velkovezír navrhoval vytvoření jedné delegace. To ale nacionalisté nechtěli a 1922 jejich parlament zrušil sultanát.
Národní shromáždění vyhlásilo roku 1923 Turecko republikou a Kemala prvním prezidentem. Sídlem byla Ankara.
Sídlem chalifátu byl stále Istanbul. Kemal chvíli uvažoval, že by si podobně jako Italové ponechal paralelní náboženskou hlavu státu, pak ale chalifát zrušil (1924).
Kurdové (souhrn viz Kurdové). Většina Kurdů byla pro turecké osvobozenecké hnutí, i když jim původní mírová smlouva slibovala samostatnost. Zrušením chalifátu však zmizelo pojítko mezi Turky a Kurdy. Vláda také zakázala kurdštinu. Též násilně přemísťovala Kurdy na západ. V roce 1925 došlo ke kurdskému povstání, které bylo potlačeno a vůdci byli popraveni.
Kemalistické reformy. Kemal se viděl v západní civilizaci a měl odpor k tradičnímu islámu. Pod hrozbou smrti bylo zakázáno nošení fezů, které byly nahrazeny klobouky. Bylo zrušeno mnohoženství a náboženské sňatky. Místo islámského letopočtu byl zaveden gregoriánský kalendář. Místo pátku se stala dnem volna neděle. Bylo zavedeno povinné používání příjmení.
Zajímavý je údaj o Projevu, který Keman přednesl na sjezdu republikánské strany v roce 1927. Ten totiž trval 37 hodin a prezident ho přednášel několik dnů.
Postupovalo zrovnoprávnění žen. Afet, která byla adoptivní dcerou prezidenta, se stala profesorkou historie, zatímco další adoptivní dcera Atatürka, Sabiha Gökčen, pilotovala vojenský letoun. Ženám se otevřely veřejné pláže. Zavedením volebního práva pro ženy Turecko předběhlo jiné vyspělejší země, například Francii.
Po roce 1925 byla v Turecku na 20 let prakticky ustavena diktatura. Jediná strana pravidelně vyhrávala volby. Kemal se však nechoval přímo jako diktátor, vyvaroval se všech extrémů a dovedl se vždy zorientovat ve spleti různých ideologií a myšlenek. Dalo by se říci, že byl modernizátorem nikoliv demokratem.
Kemalismus zahrnuje šest principů - republikanismus, nacionalismus, populismus, etatismus, laicismus a revolucionářství. Symbolem zásad je šíp, proto se jim říká i šest šípů, jež má republikánská strana dodnes ve svém znaku.
Písmo. Impulzem bylo zavedení latinky v turkojazyčných republikách Sovětského Svazu. K zavedení došlo roku 1929. Z jazykového hlediska byl smysl v tom, že arabština neumožňovala zapisovat samohlásky. Důvody byly ale především politické. Kemal se kampaně účastnil osobně. Negramotnost však stále zůstávala vysoká. Ještě v roce 1935 to bylo skoro 80%. (Viz též Jazyky - Turečtina.)
Vztahy s Řeckem se zlepšily po roce 1930. Jednalo se o reakci na rostoucí italskou hrozbu. I proto vznikl Balkánský pakt, který zahrnoval i Jugoslávii a Rumunsko. Smíření s Řeckem napomohla i přeměna istanbulského chrámu Hagia Sophia, jenž sloužil od pádu byzantského císařství jako mešita, v muzeum byzantské kultury.
Druhá světová válka (1938-45). Obavy z italské agrese vedly k podpisu dohod s Francií a Británií. Po přepadení SSSR však Turci udělali chybu i v této válce a přidali se na špatnou stranu, t.j. k Německu. Byli tak paradoxně spojenci obou stran. Jejich prioritou byla neutralita, kterou dodrželi a až teprve v únoru 1945 vyhlásili válku Německu a Japonsku.
Po válce se změnil vztah SSSR k Turecku a dělal si znovu nárok na některá území (např Kars). To přispělo ke sbližování s USA. Turecko se stalo příjemcem v rámci Marshallova plánu. Součástí plánu byl pořadavek na zavedení pluralitní demokracie, což tyto reformy urychlilo.
Volby proběhly, ale byly zmanipulované.
První skutečně svobodné volby proběhly roku 1950 a zvítězili opoziční demokraté. Byl to zásadní zlom, i když reálné změny nebyly zas tak velké. Nový prezident Celal Bayar se v duchu principu nadstranickosti vzdal předsednictví Demokratické strany.
První polovina padesátých let byla hospodářsky úspěšná. Snad proto demokraté vyhráli i ve volbách v roce 1954. Druhá polovina 50. let byla špatná a Turecku rostl závratně státní dluh.
Co se týče náboženství, tak Demokraté dali islámu větší volnost. Legalizovali také reálně existující mystická náboženství. Vstřícné kroky vůči náboženstvím využívali k volebním cílům. Laický charakter státu však nikdy nezpochybňovali.
Vyřízení žádosti o vstup do NATO uspíšila korejská válka. Turci se do ní aktivně zapojili a na korejskou frontu vyslali celkem 25000 vojáků. 2500 jich zahynulo. Roku 1959 Turecko společně s Řeckem do NATO vstoupilo. Od roku 1957 mělo Turecko na svém území rakety středního doletu.
Kypr (souhrn viz Kypr). Jak bylo řečeno, tak Turci a Řekové měli od 30. let lepší vztahy. To se změnilo po roce 1954, kdy Řekové usilovali o odchod Britů z Kypru a jeho připojení k Řecku. To se nelíbilo kyperským Turkům, kterých v té době bylo asi 20% a tím pádem ani samotnému Turecku. Všichni se proto dohodli na vytvoření samostatné Kyperské republiky. Jejím prezidentem se roku 1960 stal arcibiskup Makarios.
1. vojenský převrat (souhrn viz Armáda). V roce 1960 došlo k vojenskému převratu. Zorganizovali ho nižší armádní důstojníci a přivítala ho zejména inteligence a studenti velkých měst. Venkov byl stále na straně Demokratů. Převrat měl pokrokový charakter, protože šlo o snahu pokračovat v reformách Atatürka, které za vlády demokrat zpomalily.
Negativní byl způsob vypořádání s dosavadní elitou. 15 lidí bylo odsouzeno na smrt a 31 na doživotí. Ve skutečnosti byli popraveni oběšením tři - předseda vlády Menderes, ministr zahraničí a ministr financí. Prezident Celala Bayar byl pro pokročilý věk jen uvězněn a později osvobozen. Úsměvné na tom je, že ho pustili v roce 1964 a on zemřel až 1986 ve stáří 103 let. Většina Turků považovala tyto represe za zbytečné. V roce 1990 byli všichni tři politikové znovu pohřbeni se státními poctami.
V roce 1961 byla přijata nová ústava a ve srovnání s tou předešlou byla mnohem demokratičtější.
V roce 1964 se stal předsedou Strany spravedlnosti Suleyman Demirel. Hned v roce 1965 strana přesvědčivě nad republikány vyhrála.
Turci na práci v Německu. V roce 1961 byla podepsána smlouva se SNR, která umožnila Turkům práci v Německu. V roce 1974 to bylo již 800 000 pracovníků.
Evropská integrace (souhrn viz EU). Turecko se stalo v roce 1964 přidruženým členem Evropského hospodářského společenství. EHS postupně předstihlo USA na pozici nejdůležitějšího obchodního partnera.
Kubánská krize skončila v roce 1962 rozhodnutím, že SSSR stáhne své rakety z Kuby a USA zruší jaderné základny v Turecku. Reálně se jednalo o demontáž přestárlých amerických raket Jupiter a jejich nahrazením raketami Polaris, které byly ovšem rozmístěny na plavidlech na moři.
Znovu Kypr (souhrn viz Kypr). Situace tedy byla taková, že v čele země stál řecký prezident, viceprezident byl Turek. Turkům patřilo v parlamentu 30% míst, ačkoliv tvořili jen 18% obyvatel. Prezident Makarios navrhl zrušit turecké právo veta v parlamentu (1963). Řecké oddíly také oblehly několik tureckých vesnic. Při nepokojích utrpěli hlavně početně slabší Turkové.
Američané Turky nepodpořili, což vyvolalo protiamerické nálady. Další konflikt s USA působilo opium. Příprava opia z máku má v Turecku dlouhou tradici, o čemž svědčí, že název opium (afyon) nese turecké město Afyonkarahisar. Koncem 60. let pocházelo 80% světového heroinu z Turecka a odtud se dostával do USA. Američané si roku 1971 vymohli zákaz pěstování máku v Turecku. To však platilo jen 3 roky.
Arménský terorizmus (souhrn viz Arménská otázka). V 70. letech také vznikl specifický druh arménského terorismu, který si vybíral oběti z řad tureckých diplomatů v různých státech světa. Tajná armáda pro osvobození Arménie, která vznikla v roce 1975, páchala také útoky na turisty a turecké cestovní a letecké společnosti.
2. vojenský převrat (souhrn viz Armáda). V roce 1971 došlo, podruhé v moderních dějinách, k vojenskému převratu. Vojáci požadovali vytvoření silné reformní vlády, která bude dodržovat kemalistické principy.
Znovu Kypr (souhrn viz Kypr). Roku 1974 prořecká kyperská národní garda svrhla Makariose a vyhlásila sjednocení s Řeckem. Británie odmítla intervenovat, i když byla garantem uspořádání na Kypru. Turci pak obsadili 40% ostrova, a to jeho severní část. Na území byla pak vyhlášena Severokyperská turecká republika, kterou nikdo kromě Turecka neuznal.
V sedmdesátých letech se Turecko dostalo do velkých hospodářských potíží. To bylo jedním z důvodů, proč armáda roku 1980 opět převzala moc. Odsoudila k smrti 3500 lidí, rozsudků bylo ve skutečnosti vykonáno 15. Řídila průběh voleb v roce 1983, ty ale nezvládla a zvítězila Vlastenecká strana s Turgutem Özalem v čele. To nebyl člověk vojáků a měl řadu odlišných koncepcí, například byl blíže islámu. Udržel se však u moci a v 80. léta se stala obdobím prosperity. Özal skončil jako premiér v roce 1989 (kdy prosperita trochu polevila), byl pak však ještě prezidentem.
Evropská integrace (souhrn viz EU). Pozornost Evropy se zaměřila na dodržování lidských práv. Roku 1981 bylo Turecku pozastaveno členství v Radě Evropy. Žádost Turecka o vstup do EHS v roce 1987 byla zamítnuta.
Vzestup islámu je možno zaznamenat od počátku 80. let. Byla naopak zavedena povinná výuka náboženství. Symbolem náboženského boje se stalo nošení ženského šátku (türban, viz Oděv) na veřejnosti. To bylo totiž zakázáno. Dopisní bomba zabila profesorku teologické fakulty Bahriye Učokovou, která říkala, že korán nošení šátku nepřikazuje.
Kurdové (souhr viz Kurdové). Kurdská povstání ve 20. a 30. letech Turci krvavě potlačili. Jinak ale měli Kurdové všechna občanská práva. Kromě nároků na samostatnost a vlastní jazyk. Turci chtěli Kurdy asimilovat. V roce 1978 byla vytvořena marxistická Strana kurdských pracujících (PKK), která měla socialistické ideály. Vojenská diktatura v roce 1980 zakázala kurdštinu i doma. Roku 1984 vypověděla PKK, která měla především československé zbraně, turecké vládě válku. Protiopatřením Turků byly vesnické gardy. PKK proti nim krvavě zasahovala. V roce 1988 však vyhlásila, že boj proti vesničanům byl omylem. Tím si získala sympatie. Turci měli na Kurdy nasazeno 150 tisíc vojáků, s partyzány si však neporadili. V jejich rukou byla rozsáhlá území zvláště u hranic s Irákem.
Özal začal se vstřícnými kroky. V roce 1991 na vlastní zodpovědnost zrušil zákaz kurdštiny a navrhl rozhlasové a televizní vysílání. S nástupem Demirela do funkce prezidenta v roce 1993 se však tento vývoj zastavil. Již v 60. letech existoval plán na hospodářské pozdvižení jihovýchodní Anatolie, tedy území s kurdským osídlením. Začal se realizovat však až za Özala. Cílem byly přehrady na Eufratu a Tigridu. Největší obrovská Atatürkova přehrada na Eufratu byla dokončena 1992. Celkově bylo v plánu do roku 2010 vybudovat 22 přehrad. Přehrady se ovšem nelíbí Sýrii a Iráku, které se bojí o vodu. Zlepšení ekonomiky měl také přinést ropovod z Baku (měl být dobudován 2005).
Tato dekáda je označována za ztracenou. Prosperita z 80. let nepokračovala a nastoupila opět inflace (150% v roce 1994). Podepsání dohody o celní unii s EU v roce 1995 se ukázalo jako jedno z mála pozitiv. (Evropská integrace viz EU).
V roce 1995 překvapivě zvítězila proislámská Strana prosperity (Refah). Nástup prvního islamisty Erbakana do funkce premiéra (1996-97) vyvolal ve společnosti ostrou polarizaci. Sekulární síly a armáda byly proti.
4. vojenský převrat (souhrn viz Armáda). V roce 1997 došlo ke čtvrtému vojenskému převratu. Je označován jako postmoderní, též virtuální. Erbakanovec starosta Sincanu u Ankary volal po osvobození Jeruzaléma od Izraelců a pozvaný íránský velvyslanec podněcoval k zavedení islámského práva v Turecku. Vojáci poslali do městečka tanky.
Ústavní soud roku 1998 Stranu prosperity zakázal. Američanům se to nelíbilo, ale Evropský soud pro lidská práva roku 2001 postup schválil.
V roce 1999 došlo na severovýchodě Anatolie k velkému zemětřesení a zemřelo 17 tisíc lidí. Paradoxně to pomohlo při sblížení s Řeckem, protože Řekové při neštěstí spontánně a vydatně pomáhali.
Evropská integrace (souhrn a viz EU). Roku 1999 také Evropská komise rozhodla, že zváží kandidaturu na vstup země do EU s rozhodnutím v roce 2004. Dle veřejného mínění by si to Turci obecně přáli, vojákům se na tom nelíbí, že by museli přejít pod civilní kontrolu.
V roce 2002 Erdogan založil islamistickou Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP) a hned vyhrál volby a dokonce sestavil jednobarevnou vládu. Příčinou úspěchu islamistů byla kampaň orientovaná na Evropu a ne na islám. Též znechucení obyvatel známými tvářemi, protože Turecko bylo opět v krizi (neoficiálně až 30% nezaměstnanost). Erdogan byl předtím také úspěšným starostou Istanbulu.
Recep Tayyip Erdoğan, současný předseda vlády (2013). (wikimedia.org)
V roce 2003 se AKP odmítla přidat k USA při válce v Iráku. Bylo to s podivem, protože Turecko tak přišlo o vydatnou finanční podporu. rmní kroky, které se týkaly lidských práv (demonstrace, práva vězňů, kurdština,..). V roce 2004 bylo vyhlášeno zrušení trestu smrti, ve stejném roce byl odvysílán první televizní pořad v kurdštině. Místní volby v roce 2004 postavení AKP ještě posílily.
Evropská integrace (souhrn a aktualizace viz EU). Bruselský summit v roce 2004 rozhodl, že jednání o vstupu začnou v roce 2005. Turecko je však považováno za příliš kulturně odlišné (nekřesťanské), hospodářsky zaostalé a veliké. V EU by se rázem stalo největší a nejlidnatější zemí. Nyní je obyvatel 90 miliónů, v polovině století jich bude 110 miliónů. Proto jsou jednání s Tureckem zvláštní. Zatímco normálně zahájení o vstupu jinak vedou k automatickému přijetí země, u Turecka to jisté není.
Kypr (souhrn viz Kypr). V otázce Kypru AKP přistoupila na plán Kofiho Annana - po referendu v obou částech ostrova mělo dojít k jeho sjednocení a ten pak měl jednotný vzstoupit do EU. Řecká část Kypru však sjednocení odmítla a tak roku 2004 vstoupila do EU jen Kyperská republika v jižní části ostrova (ta řecká).
Synonymum pro Malou Asii je Anatolie. Název je řeckého původu a znamená něco jako východní země.
Airport Inn Hotel
Yesilkoy Rihtim Cad. Liman Sok. No:21 Bakirkoy
Istanbul, 34000
+902126637859
+902126637860 (toto číslo udali v druhém emailu)
reservation@airportinnhotel.com
Zeměpisná šířka 40.95557, Zeměpisná délka 28.82141
Viz Deník 28.5.
Hotel Almina
Kucukayasofya Cad. Akbiyikdegirmeni Sokak No:27 Sultanahmet
Istanbul, 34400
+902126383871
Zeměpisná šířka 41.00326, Zeměpisná délka 28.97801
Viz Deník 5.6.
Viz Deník 28.5.
Názvoslovně častá je též mutace Doğubayazıt. Zde v textu zkracováno jako Díbí.
Leží v nadmořské výšce 1625 metrů, má 115 tisíc obyvatel. Ararat je 15 km severovýchodně, iránská hranice 35 km východně.
V historii byl často důležitější než nynější centrum oblasti - Agri. Turkové sem přišli v roce 1064. Město se od 16. století jmenovalo Beyazit. Roku 1514 bylo město zabráno Osmanskou říší a vládli mu turečtí generálové, včetně Ishakpaši (İshakpaşa), který postavil palác za městem. Město prodělalo turecko-perskou válku v letech 1821-22 a bylo zabráno během rusko-turecké války v letech 1877-78. Když Rusové odešli, tak odešlo i mnoho Arménů a na břehu jezera Sevan založili Nový Beyazit, nyní Gavar. Beyazit byl tedy převážně arménský. Turkové ho zničili v roce 1930. Nové město bylo vybudováno východněji - doğu znamená východní (písmeno ğ jen prodlužuje předchozí samohlásku).
V roce 2006 bylo město centrem ptačí chřipky (h4N1). Několik dětí zemřelo poté, co si hrálo s mrtvými kuřaty. (angl. Wikipedie)
Turistické zajímavosti v okolí:
Tur. Ishak Paşa Sarayi, angl. Ishak Pasha Palace. Turecky se Ishak Paşa podle mě čte ishak paša. Anglická transripce Ishak Pasha by se však měla číst išak paša. Tak nevím. Odtud pak pojmenování objektu v naší skupině - pašák ušák.
Nalézá se 5 km JV od města, ve výšce 1920 m na vršku Giriktepe.
Byl postaven za dob Osmanské říše, dokončen 1874 (to jsem někde opsal, asi na Wikipedii, Osmanská říše ovšem trvala od 14. do 20. století, takže určení času není moc přesné :-), viz Osmanská říše v Historii). Stavbu započal Colak Abdi Paša roku 1685, pokračoval v ní jeho syn Ishak Paša (tur. İshak Paşa, Ishak znamená Isaac, Izák) a dokončil ji jeho vnuk Mehmet Paša. Wikipedie má heslo Ishak Pasha. Zde však uvádí, že žil v 15. století, navíc, že jde možná o fúzi několika osob - tj. několika Ishak Pašů a jakéhosi Ishaka Beye. Paša je obecně úřednická a vojenská hodnot, takže titul a ne jméno (Paša na Wikipedii). Takže bych si s tím moc nezatěžoval hlavu.
Wikipedie dále uvádí, že je v centru starého Beyazitu, což nevím jak jde dohromady se skutečností, že Doğubeyazit je odsud severozápadně (doğu=východní). (angl. Wikipedie - Ishak Pasha Palace)
Viz Deník 3.6.
Noemovu archu a s ní související potopu popisuje Genesis* v kapitolách 6-9. Podle bible došlo k událoti roku 2014 př. n. l. (odvozeno z rodokmenů v bibli).
*Genesis, též První kniha Mojžíšova, je první knihou židovské i křesťanské Bible. Její první slova jsou "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi".
Pokud byla podkladem pověsti skutečná událost, tak se mohlo jednat o proražení hradby v místě Bosporu a Dardanel a zaplavení oblasti nynějšího Černého moře. Mělo k tomu dojít r. 6500 př. n. l.
Z biblického vyprávění mě jako cestovatele zaujaly tyto údaje - pršelo 40 dní a Noe a spol. strávili v arše dalších 335 dní, takže na ní byli celkem rok a 10 dní. Posledních 7 měsíců kotvili v pohoří Ararat, kde pak posléze z archy vylezli. Takže dost drsná mise.
V bibli se tedy hovoří o pohoří Ararat, nikoliv o hoře, takže není úplně jisté, co tím je myšleno (kniha Genesis, kapitola 8, verš 4).
Bible se o Araratu zmiňuje ještě 4x - dvakrát však jako o zemi a jednou království Ararat. A jednou o horách Araratu, což je ale možná taky myšleno jako hory království Ararat. (Biblenet.cz)
Geologický útvar, který připomíná loď a je nyní turistickou atrakcí, se nalézá cca 18 km JZ od Doğubayazitu. Jede se po E80 směrem do Iránu, pak se odbočí vedlejší silnicí strmě do hor. Útvar byl odkryt při zemětřesení v roce 1948 (Cílek 2012).
Pak byl viděn při přeletu ruského letadla, které prolétávalo mezi Araraty (nevím odkud mám tuto informaci). Svého času nález vyvolal velké mediální pozdvižení s články s palcovými titulky v tisku na celém světě. Výzkumem se v roce 1977 zabýval Ron Wyatt, dle Cílka teologický dobrodruh a zřejmě podvodník. K důkazům, které podporovaly pravost archy, patřila délka útvaru - 300 loktů, stejná jako v bibli. Dále také údajně petrifikované dřevo, které mělo archu tvořit a další. Cílek uvádí, že dvacetikilometrová vzdálenost k hoře Ararat hovoří proti této teorii.
Jak ale bylo uvedeno, tak bible mluví o pohoří, nikoliv o hoře Ararat.
U útvaru je budova informačního centra, kde jsou historické materiály o jeho zkoumání. Archu jsme pozorovali jen odsud zpovzdáli. Možná se k ní ani jít nesmí, protože jsme neviděli žádné cestičky.
My jsme se na naší okružní jízdě nevraceli stejnou cestou, ale pokračovali polními cestami přes hřeben a přes nuzné horské vesničky k paláci Ishaka Paši. (cesta k arše a k paláci na naší mapě Googlu)
Viz Deník 3.6.
Asi půl kilometru od iránské hranice, poblíž silnice vedoucí do Iránu, je kráter po meteoru. Jede se tedy stejně po E80 jako k arše, jede se však dál - 20 km až úplně k bráně hraničního přechodu a tam se odbočí na silnici vedoucí doleva. Je tam směrovka Meteor çukuru 4 km. (Çukuru - čti čukuru - je jáma. Jinak v turečtine je i slovo krater - kráter.) Ve skutečnosti je to 2,5 km. Těsně před kráterem je ozbrojená vojenská hlídka.
Meteor prý dopadl v roce 1892. Je 35 metrů široký a 60 metrů hluboký. Podle tvaru musel padat kolmo shora. Je dobře vidět i na satelitním snímku Googlu.
Je údajně druhý největší na světě. Největší je poblíž města Flagstaff v Arizoně v USA (Mundo.cz). Americký kráter má ovšem průměr více než kilometr a 170 m hluboký (angl. Wikipedie). Největším je snad ve smyslu hloubky, protože meteorickým kráterem je např. i tanzánský národní park Ngoro-ngoro, který má průměr desítky kilometrů.
Jinak jsem o tomto útvaru nenašel nikde nic kloudného, jen zmíňky na stránkách cestovek.
Dalším největším zážitkem z této návštěvy, možná větším, byla desetikilometrová kolona ve dvojstupu stojících kamiónů, které na vpuštění do Iránu čekají 7 dní.
Viz Deník 3.6.
Tam jsme nebyli. Viz Deník 4.6.
Ararat zahrnuje Velký Ararat a Malý Ararat, které jsou dvěma kužely stejného vulkánu (Wikipedie). Vrcholy jsou vzdálené 12 kilometrů.
Často je však asi obvyklé za Ararat považovat jen větší vrchol. To podporují názvy v turečtině - Ağrı Dağı je Velký Ararat a Küçük Ağrı Dağı je Malý Ararat (küçük znamená malý, a - jen pro úplnost - velký by bylo büyük). Tohoto pojetí se dále přidržíme.
Animovaný model Araratu vytvořený z výškových dat ze satelitů (SRTM NASA). Wikipedia Commons.
Turecky Ağrı Dağı (ğ jen prodlužuje předchozí samohlásku). Hora je turecky dağ, tak snad je to z toho. Ağrı je turecky bolest, s tím to ale asi nemá nic společného. Název prý pochází z otomanské turečtiny - Akhur Dagh byla "těžká hora". Název Ağrı pak přešel na celou oblast i jeho hlavní město. Arménsky se vrchol nazývá Masis. Arméni to ovšem zapisují svými klikyháky - Արարատ. Masik je množné číslo a je to označení pro oba Araraty. Jinak Ararat je - aspoň v nějaké interpretaci - synonymum pro Urartu. (angl. Wikipedie)
Hora je zmiňována v bibli v souvislosti s potopou světa. Je to vyhaslá sopka, vyznačuje se náhlými změnami počasí. Vrchol kryje věčný sníh a několik ledovců, z nichž dva dosahují délky 2 km. Relativní výška Araratu patří k největším a nejprudším převýšením na světě. Od jihu vyčnívá kužel hory 3400 m a od severu dokonce o 4400 m nad okolní terén.
Náš výstup viz Deník 30.5., 31.5. a 1.6.
Je to vlastně druhý kužel stejného vulkánu. Vrcholy obou Araratů jsou vzdálené 12 km (viz model výše).
V úrovni vrcholku Malého Araratu jsme byli uprostřed noci při výstupu na Velký Ararat - Cuma nám ho ve tmě ukazoval.
Měli jsme informace, že Malý Ararat je nepřístupný. Bratr Cumy - ten, který s námi byl na hlavním výstupu - však říkal, že to možné je a sám tyto výstupy organizuje. Výstup je prý technicky o něco složitější (nevíme v jakém smyslu). Žádná vražda to ale nejspíš nebude. Bylo by asi dobré ho využít při aklimatizaci.
Druhá nejvyšší hora v Turecku. Tyčí se nad jezerem Van. Na vršku má taky sníh jako Ararat. Byl by asi vhodný k aklimatizaci. Cuma se tvářil, že by to bylo OK. Jen mu výstup připadal po zdolání Araratu (kdy jsme se na to ptali) neatraktivní. A my jsme byli čehokoliv dalšího neschopní.
Největší jezero v Turecku. V dlouhé ose má přes 100 km. Z Doğubayazitu k nejbližšímu cípu jezera to dle hledače tras na Googlu je po silnici je 108 km, tj. hodinu a 38 minut.
Koupání na počátku června je vzhledem k teplotě vody spíše sportovní. To jistě souvisí s nadmořskou výškou, která je podobná jako v Díbí - 1720 metrů. Kromě nás se touto dobou krátce koupali i ojedinělí domorodí drsňáci. A když jsme se lapajíc po vzduchu ze studené vody neradi lokli vody z jezera, tak jsme zjistili, že je slaná (uznejte ale, že toto bychom se jinak nedozvěděli).
Viz Deník 2.6.
Město ležící na břehu stejnojmenného jezera. Hlavní město stejnojmenné provincie.
Kdysi dávno bylo pod jménem Tušpa centrem (protoarménského) státu Urartu. Pak bylo město na počátku letopočtu centrem Arménského království. Arménským centrem zůstalo až do genocidy v minulém století. Nyní zde většinu tvoří Kurdové.
Byla zde vyšlechtěna vanská kočka - má dlouhou bílou srst a každé oko jinak barevné. (angl. Wikipedie)
Hrad nebo pevnost ve Vanu byl vystavěn v období říše Urartu, čili 9.- 7. st. před naším letopočtem (!). Vedle hradu jsou rozvaliny města Tušpa, jak se Van v době Urartu jmenoval (dobře vidět ze samotného hradu). (angl. Wikipedie) Viz Deník 2.6.
Nalézá se v jezeru Van, poblíž městečka Gevas, 3-4 kilometry od pobřeží.
Arménská Katedrála svatého kříže pochází z 10. století a Arméni zde pobývali až do roku 1915, kdy byli během arménské genocidy místní mniši vyvražděni. Kostel by zrestaurován tureckým státem až koncem století a roku 2007 byl otevřen veřejnosti jako muzeum. (angl. Wikipedie)
Viz Deník 2.6.
Kars je hlavní jméno stejnojmenné provincie. V roce 928 se stal hlavním městem Arménie a byl jím až do roku 968, kdy se hlavním městem stalo Ani. To je od Karsu vzdáleno asi 40 km a místo nyní leží prakticky na hranici s Arménií, i když na turecké straně. Vykopávky se tedy týkají města Ani.
Tady jsme nebyli. Cuma nám to nedoporučoval jako cíl pro výlet. Možná měl ale nějaké vlastní motivy.
O teplotách při vlastním výstupu viz asi nejlépe Oblečení.
A toto dále je moje velmi sofistikovaná, ale jinak ne moc zásadní předběžná analýza teplot v různých výškách na Araratu, která se ukázala ne moc exaktní. A zde je jen proto, že jsem se s ní nedokázal rozloučit :-).
Nejprve jsem hledal teploty pro Ararat na stejný den jako měl být náš výstup, ale o rok dříve. Tuto informaci poskytuje hledač WolframAlfa.
Na špičce Araratu nikdo teploty neměří, a tak hledač poskytne údaje z nejbližších meteorologických stanic. Nejbližší body s měřenými teplotami byly meteorologické stanice na letišti v Karsu v Turecku, vzdálené 140 km, druhá byla stanice v Iránu, vzdálená 38 km. Iránská stanice je o dost blíže, ale WolframAlfa ji dal jako méně spolehlivou až na druhé místo. Teploty jsou extrapolovány podle principu poklesu o půl stupně na 100 výškových metrů a s ohledem na nadmořskou výšku samotných stanic.
| min. | prům | max. | ||
| Turecko, letiště Kars, 140 km | 1795 | 6 | 14 | 21 |
| Eli Koyu | 2200 | 4 | 12 | 19 |
| tábor č. 1 (Yeşil Camp) | 3200 | -1 | 7 | 14 |
| tábor č. 2 | 3900 | -5 | 4 | 11 |
| vrchol | 5165 | -11 | -3 | 4 |
| min. | prům | max. | ||
| Irán, 38 km | 1411 | 18 | 23 | 27 |
| Eli Koyu | 2200 | 14 | 19 | 23 |
| tábor č. 1 (Yeşil Camp) | 3200 | 9 | 14 | 18 |
| tábor č. 2 | 3900 | 6 | 11 | 15 |
| vrchol | 5165 | -1 | 4 | 8 |
Odhady z obou stanic se bohužel dost liší, takže odhad nevypadá moc věrohodně. Zřejmě mají stanice jiné klimatické podmínky. Realita byla někde uprostřed.
Kurdů je v Turecku asi pětina a okolo Araratu jsou převážně Kurdové. Kurdská emancipace zatím však pokulhává. Oficiální jazyk je jen turečtina. Až teprve v současné době se začíná mluvit o tom, že by se kurdština začala vyučovat jako druhý jazyk na školách.
V knihkupectví v Doğubeyazitu se smáli, když jsem chtěl anglicko-kurdský nebo turecko-kurdský slovník. Takže emancipace asi pokulhává hodně.
Spolu s ostatními turkickými jazyky patří do altajské jazykové rodiny (spolu s mongolštinou, tungusko-mandžuskými jazyky, japonštinou a korejštinou). Někdy se ovšem řadí do samostatné rodiny. Turkickými jazyky jinak také mluví například Altajci, Tataři, Kirgizové, Balkaři, Uzbeci, Kazachové, Azerbajdžánci. Ázerbájdžán stojí Turecku po stránce jazykové, kulturní a geografické nejblíže. (Wikipedie, viz též jazyky na Pamíru)
Po Ataturkově reformě (1928) se přepisuje do latinky. Zapisuje se foneticky, takže je vždy jasné jak se slovo čte a naopak.
Čtou se převážně jako česky. Odchylky - ocásky dole u ç a ş jsou ekvivalentem háčků, takže č a š. Mají přehlasované ü a ö a ty se čtou jako v němčině. “I “ bez tečky - ı - je pořád i, jen temnější. ğ prý prodlužuje předchozí samohlásku. Čili dosud bychom při českém čtení horší chybu neudělali. Zbývají písmena j a c. J se čte jako ž, na to jsme zvyklí třeba z francouzštiny. C se ale čte jako dž. To bychom nevymysleli. A týká se to zrovna našeho průvodce - Cuma (džuma). Vyslovovanou hlásku c tedy nemají. Přízvuk ve slovech bývá na konci. (Wikipedie)
Přechod na latinku viz Písmo in Vláda Republikánské lidové strany (1923-1950) v Historii.
Iránská větev indoevropských jazyků (Wikipedie). Přepisuje se různě - i arabsky, v Turecku podle tureckých pravidel do latinky.
Tu rozluštil Čech - viz Chetité v Historii.
Česko-kursko-turecký slovníček. Kurdská slovíčka pocházejí HedvabnaStezka.cz a transkripce do latinky je česká. Tam jsme opravili jediné slovo, současně jsme ho používali nejčastěji - děkuju-spas. Jako mnemotechnickou pomůcku nám kurdové poradili ruské spasibo. Slovo prý ale nepochází z ruštiny.
Překlad do turečtiny je strojový z Googlu, tak tam mohou být nesmysly.
| česky | kurdsky | turecky |
| dobrý den | merheba | iyi günler |
| ano | bele | evet |
| ne | na | yok |
| kdy | kinge | zaman |
| dnes | iro | bugün |
| zítra | sibe, beyani | yarın |
| kde | ku | nerede |
| tady | lere | burada |
| zastavit | raveste | durdurmak |
| dobrý | baš | iyi |
| špatný | bed | kötü |
| ahoj (jak se máš) | džoni baši | merhaba (nasılsın) |
| děkuju | spas | teşekkür ederim |
| děkuju pěkně | zor spas dakam | teşekkür ederim |
| žena | choška | kadın |
| muž | kaka | adam |
| pěkné | zoan | güzel |
| nashledanou | choda hafez | elveda |
| snídaně | nani beani | kahvaltı |
| oběd | nani nuoro | öğle yemeği |
| večeře | nani euara | akşam yemeği |
| nebezpečí | trsnak | risk |
| stop | raosta | durdurmak |
| kopaná | top ipej | futbol |
| dobrý (chutný) | choša | iyi (lezzetli) |
| jídlo | choardin | gıda |
| pití | šoarnana | içme |
| dnes | amra | bugün |
| Jsem ze Slovenska | Amin chalčí Slovakija | Ben Slovakya geliyorum |
| Kolik to stojí? | Au batsanda? | Ne kadar maliyeti nedir? |
| zima | sarma | kış |
| teplo | garma | ısı |
| žádný problém | miškilania | sorun |
| víc | madžule | daha fazla |
| postavit se | daviša | ayağa kalkmak |
Kurské číslovky: 1 - yek, 2 - do, 3 - se, 4 - čahár, 5 - pandž, 6 - šiš , 7 - haft , 8 - hašt, 9 - noh, 10 - dah, 11 - yazdah, 12 - dahvazdah, 13 - sizdah, 14 - čahárdah, 15 - punzdah, 16 - šunzdah, 17 - hifdah, 18 - hidždah, 19 - nohdah, 20 - bist, 100 - sad, 1000 - yek hazar, 10 000 - dah hazar, 25 000 - bis do pandž
Ve dvacátém století se turecká armáda střídala ve vládnutí s civilními vládami. To má historické kořeny. Armáda byla již od 19. století zdrojem nejlepších mozků, byla nejmodernější a nejstálejší institucí. To souvisí také s tím, že země neměla tureckou aristokracii a buržoazii. Ve vojsku vládne disciplína, kadeti nastupují brzo do vojenských škol a brzy si zvykají na to, že jsou elitou národa. V armádě vládne pevná disciplína, vojenství je předkládáno jako morální vzor. Vojáci se ztotožňují se státem a považují za svoje právo a povinnost převzít moc, když je stát dle jejich mínění v ohrožení.
Dvacet prvních let byli vojáci v pozadí, vládl Kemal Atatürk. Na druhé straně se politické působení považovali za vyvrcholení vojenské dráhy. V té době byli vojáci spíše levicového smýšlení. Demokraté (1950-60) už nebyli personálně tak s vojáky propojeni. Snad i to přispělo k převratu v roce 1960 - vojáci se obávali ztráty vlivu. Vojáci tehdy prosadili vytvoření jim podřízené Národní bezpečnostní rady, která mohla volat vládu k zodpovědnosti, ale nikoliv naopak.
V Turecku došlo ke čtyřem vojenským převratům:
1960 a 1971 viz Období druhé republiky (1960-80)
1980 viz Třetí vojenský převrat a vláda Turguta Özala (1980-91)
1997 viz Ztracená dekáda (1991-2000)
Kars a Ani - hlavní města Arménie v letech 928 a 968 - viz Vykopávky u Karsu
Arménské povstání 1894 viz Vláda Abdülhamita II.
Masakry Arménů v letech 1915-16 viz Čtvrtá reformní vlna - mladoturci.
Arménský terorizmus v 70. letech viz Období druhé republiky (1960-80).
Většina Arménů jsou pravoslavní věřící (kolem 80-90%), menšina katolíci.
Česko-turecké vztahy ve středověku viz úvod Vlastivědy.
Diplomatické styky s Československou republikou byly navázány roku 1924. Vyslanectví bylo v Istanbulu, od roku 1927 v Ankaře. Na úroveń velvyslanectví se vztahy dostaly v roce 1963. Zajímavostí je, že velvyslancem v Turecku byl krátce Alexander Dubček. Bylo to v roce 1969, kdy byl odvolán z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. S Českou Republikou byly navázány vztahy v roce 1993. V roce 2005 byla pro Čechy zrušena turistická víza, pokud byl pobyt kratší než 3 měsíce.
Z hospodářských vztahů lze uvést podíl českých podniků na stavbě elektráren. Česká firma MSA uspěla v tendru na dodávku armatur pro ropovod Baku–Tbilisi–Ceyhan.
1987 podává Turecko žádost o plné členství v ES
1989 je tato žádost odmítnuta (nestabilní politické a hospodářské poměry)
1996 celní unie s EU vstupuje v platnost 1999 na summitu v Helsinkách dostává Turecko status kandidáta
2004 Evropská komise doporučuje jednání o vstupu s nejbližším možným termínem 2014
V Historii je téma zmíněno v Třetí vojenský převrat a vláda Turguta Özala (1980-91), Ztracená dekáda 1991-2000 a (zejména) Po roce 2000.
K negativním faktorům vstupu Turků do EU patří také nepřátelský vztah k členskému státu EU - Kypru - a k Arménii. (Turecko a Evropská Unie ve Wikipedii)
V zemích EU v současnosti žije asi 3,3 milionu Turků, z toho nejvíce, přibližně 2,4 milionu, v Německu.
Zhoršení vztahů po vzniku republiky v roce 1923 viz Vláda Republikánské lidové strany vstřícné kroky viz Třetí vojenský převrat a vláda Turguta Özala (1980-91).
Vytvoření samostatného kurdského státu není příliš reálné také proto, že přibližně polovina Kurdů žijících v Turecku (12 až 15 milionů) neobývá tzv. kurdské provincie na jihovýchodě země, nýbrž žije ve velkých městech, hlavně na západě Turecka.
.jpg)
Kurdistán (Wikipedia, mapa - CIA 1992)
Též Kurdština.
Vznik Kyperské republiky v roce 1960 viz Vláda Demokratické strany (1950-60).
Nepokoje v roce 1963 a rozdělení ostrova v roce 1974 viz Období druhé republiky (1960-80).
Náboženství hlásané prorokem Muhammadem, ale také proroky, kteří přišli před ním (včetně Ježíše). Vznik islámu je spojen s prorockým vystoupením Muhammada v západní části Arabského poloostrova (Mekka a Medína) v 7. století. Zprávou byl korán. Muhammadovi ho zjevil Alláh prostřednictvím anděla Gabriela. Korán byl (a je) v arabštině, která je dodnes liturgickým jazykem islámu. Život a skutky prorokovy (sunna, turecky sünnet) slouží jako vzor a inspirace pro celou muslimskou obec.
Vyznání víry (šaháda, turecky šehadet) v islámu zní: Vyznávám, že není boha kromě Boha jediného a Muhammad je posel Boží. K povinnostem muslima patří pětkrát denně se modlit (salát), platit náboženskou daň (zakát), dodržovat půst v měsíci ramadánu (sawm) a jednou za život podniknout pouť do Mekky (hadždž). Někdy je považován za šestý pilíř islámské víry džihád (zápas za víru na cestě Boží). Korán, v překladu "to, co se má přednášet", se nazývá také Knihou (al-Kitáb). Muslimové jej nepovažují za lidský výtvor. Korán se zpočátku tradoval ústně (!), písemně zaznamenán byl kolem roku 650 (čili již v 7. století, kdy vznikl). Ten, kdo ho umí nazpaměť, dostává čestný přídomek háfiz. Korán může vzít muslim do ruky až po vykonání rituální očisty. Sunnitský islám nezná prostředníka mezi Alláhem a věřícím, a tudíž ani kněžský stav (klérus). Každý věřící je odpovědný přímo bohu. Duchovní jsou jen odborníci, kteří vykládají islám (= asi korán) především v otázkách náboženského práva (šaría) a nemají posvátný status asi jasnou hierarchii.
Sunnité a šíité. K rozkolu v islámu došlo kvůli způsobu volby hlavy muslimské obce po smrti proroka Muhammada. Takže to vypadá, že hned při zrodu islámu. Tato hlava obce měla titul chalíf. Znamená to prý náměstek posla božího, takže asi zástupce či viceprezident. Sunnité prosazovali zásadu volitelnosti hlavy muslimské obce z řad mekkánského kmene Kurajšovců. Šíitové trvali na dědičném principu, tedy že šéfem musí být potomek Alího a Fátimy, kteří jsou bratrancem a dcerou Muhammada. Sunnité jsou většinový směr. Z našeho hlediska se rozdíl ve volbě hlavy obce nejeví tak zásadní, taky už je to hrozně dávno, tak za tím bude určitě ještě něco jiného.
Šíitové mají jakési ohnisko v oblasti Karsu, je tam 12 imámů. Je jim blízký šíitský Azerbajdžán a též je ovlivňuje šíitský Irán. vatyní v Turecku je hrob Eyüpa Ensariho (Ansárího), prorokova praporečníka, který údajně zemřel v 7. století při obléhání Konstantinopole. Za Osmanů byl zde opásán mečem Osmana každý nový sultán, což byl obřad podobný evropské korunovaci.
Součástí lidové víry Turků je zvyk vyvěšovat na různých místech modrý skleněný amulet zvaný mavi boncuk. Je kulatý a připomíná oko.
Islám se projevuje i v odívání, zvláště u žen (viz Oděv).
Asi 20% obyvatelstva dnešního Turecka představují alevité, kteří žijí především ve střední Anatólii. Jsou to Turci i Kurdové. Uctívají prorokova bratrance Alího, proto Alevité. Alího zbožštili a postavili téměř na stejnou úroveň s Alláhem. V Evropě se Alevité zaměňují za šíity. Alevité všude vyvěšují portréty imáma Alího. Na rozdíl od sunnitů, kteří lidské bytosti nezobrazují. Též se nemodlí 5x denně, nedodržují ramadán ani neputují do Mekky. Nemají peklo ani ráj, ale věří v reinkarnaci. Liturgickým jazykem je turečtina, proto se sami považují za opravdové Turky.
Jednou z islámských heretických sekt, které jsou kromě Iráku nebo Sýrie také ve východním Turecku, je jazídíja. V Evropě se označují jako přívrženci ďábla. Svět sice stvořil bůh, ale odevzdal ho satanovi, který se jmenuje Paví anděl. Není ale jako náš ďábel, protože se dal na pokání. Mezi jazídíje patří někteří Kurdové, kteří jsou tak ostatním Kurdům nepřátelští.
Úroda sklizena, políčka úhledně obdělána, radost pohledět. Inu - turecké hospodářství. (Cimrman - Vražda v salónním kupé)
Konec osmanské říše byl doprovázen značnými hospodářskými obtížemi. Došlo m.j. ke státnímu bankrotu. K vládě sultána Abdülazize I. (1861-76) (viz Historie) se tak váže označení turecké hospodářství, míněné jako posměšek. (Pirický 2006)
Když se však podíváme do historie, tak to nebylo naposledy, co mělo Turecko obtíže. Kromě bankrotů v letech 1875 a 1879 se krize dostavila v 50. letech a krize v 70. letech zapříčinila třetí vojenský převrat v roce 1980.
Přičlenění k Evropě záleží též na tom, zda se Turecko vymaní z cyklických hospodářských kolapsů, které jsou charakteristické spíše pro Latinskou Ameriku než pokročilou zemi blízkou Evropě.
Smlouvání. Při nakupování na ulici - nabízenou cenu snížit téměř na polovinu a pak tvrdě smlouvat.
Cestovali jsme jen letadlem a Cumovými minibusy. Prý jsou pohodlné taky autobusy.
Letadla viz Letenky.
I v Turecku mají vlastní název pro minibusy v hromadné dopravě - a sice dolmuš (tur. dolmuş), Wikipedie. Cuma tak říkal i minibusům jejich rodiny.
Viz též Peru nebo Keňa a Tanzánie.
Orient Expres viz Vláda Abdülhamita II.
Očkování viz Informace pro plánování.
Mezi Českem a Tureckem není uzavřena dohoda o bezplatném poskytování zdravotní péče, a proto je nutné se na cestu pojistit.
Turecké lázně. Z líčení na anglické Wikipedii (turkish bath, česká verze neexistuje) není moc jasné čím se liší od páry či sauny. Dle ruské Wikipedie je zdrojem páry voda ohřívaná v kotli. V tureckém pojetí není moc vysoká teplota (jen 30-55 st) a s lázněním jsou spojovány tradice a rituály.
Turecký záchod. Anglicky squat toilet. Záchod se kromě tureckého označuje také jako arabský, francouzský, čínský, japonský, korejský, iránský, indický, pakistánský,... Spíše mimo v Evropu, v Evropě více ve Francii a Itálii. (Wikipedie)
Já jsem si od studia internetu sliboval návod, jak si příště po potřebě počínat, když na záchodě je jen kohoutek a nádoba na vodu, a dosti podrobné líčení jsem našel na Goafrica.about.com a ještě podrobnější na Thailandclimbing.com (oboje anglicky).
Chleba. Turecky se řekne ekmek. Je podobný francouzským bagetám, v hotelu jsme ho měli každý den k snídani. Do hor jsme si ho nechtěli brát, protože by se rozdrobil. Tam jsme měli ze sámošky tmavý toustovací chleba naporcovaný v pytlíku, který ovšem taky vypadal dost fragilně. V Eli Koyu jsme u Cumy viděli velké chlebové placky - byly tužší (a proto vhodné k transportu), ale tady dobré. Viz Deník 30.5., Foto. Na Turecko.org něčemu podobnému říkají pita (Pirický: pide) a má to být arabský chléb. Třeba je to ono.
Kadayif. Je to moučník a měli jsme ho první den v Díbí na pěší zóně. Je to propletenec velmi tenkých těstovinových nudliček nasáklý medem. Moc jsme odvázaní nebyli, ale třeba jde jen o zvyk. Foto. (angl. Wikipedie).
Karbanátky. Kuličky nebo koule mletého masa byly celkem stálým artiklem ve vyvařovnách a dávali jsme si je. Jméno jsem nezachytil. Na Turecko.org říkají něčemu podobnému köfte, tak snad je to ono.
Kavurma. To jsme jedli v bufetu při cestě k jezeru Van (viz Deník 2.6.). Bylo to skopové maso smíchané myslím se zeleninou. K tomu nám přinesli rýži. Že je to kavurma, říkal Hamiz, a my jsme si ve slovníku našli, že to turecky znamená dušený. Turecká Wikipedie, které samozřejmě nerozumím, uvádí ke kavurma jako synonymum soteleme. Anglická mutace hesla se jmenuje Sautéing. Sauté je francouzské slovo, které jsme si v češtině přizpůsobili na soté a znamená to smažení na malém množství tuku kombinované s dušením. Soté znamená také minutka.
Kebab. Název je odvozen z Arabského slova "kabab", které znamená smažit (angl. Wikipedie, anglické fry znamená ovšem i péct, které se zde hodí víc). Je to maso pečené na rožni (na špízu). Špíz nebo jehla se turecky řekne şiş (šiš), takže kompletní název je šiš kebab. Takto nám nabízeli maso na špízu. V jiných částech světa se toto jídlo označuje šašlyk, někdy se uvádí rozdíl, že pro šašlyk se maso předem marinuje (šašlyk, nebo šašlik, na Wikipedii). Neplést s döner kebabem. Z kebabu se stane döner, až když se rožeň postaví vertikálně a pak se otáčením opéká. Turecké slovo döner totiž znamená otáčivý. Rošt je v tom případě masívnější a maso, kterého je velký flák, se k použití postupně okrajuje. Čili je to totéž jako řecký gyros.
Polévka. Jí se spíše k snídani než k obědu. Oblíbená je čočková. (Pirický 2006)
Sulijamak. Takto jsem si to poznamenal, ale nemůžu to na internetu najít, tak je to asi zkomolené. To jsme někteří měli hned první den v Dogubayazitu na pěší zóně. Byla to směs kousků masa s rýží a zeleninou.
Turecký med. Česká Wikipedie uvádí, že si Češi myslí, že tato cukrovinka pochází z Turecka. Což po zkušenosti sám se sebou můžu potvrdit :-). V anglické mutaci (Turrón) se však přívlastek turecký vůbec nevyskytuje a turecká mutace hesla neexistuje. Tak myslím, že turecký med z Turecka nepochází. To, co známe z pouti, se dělá z cukru, medu, bílku a oříšků.
My jsme vlastně ale na Araratu turecký med měli. Jen to byl úplně obyčejný med ze sámošky, který jsme vzali, protože jsme nemohli najít cukr. Nebyla to ale dobrá volba, protože med nebylo možno v chladu ve vyšších táborech z plastikové lahvičky evakuovat.
K masovým jídlům je ještě třeba poznamenat, že jsou vždy velmi silně okořeněné, čemuž přičítám určité přechodné zažívací obtíže. K jídlům je vždy nabízen salát, u kterého je vždy problematické bezpečnostní hledisko. (Viz Nemoci na horách - Průjem).
Tradiční stolování probíhá pro obě pohlaví odděleně v tureckém sedu a místo příboru se používá pravé ruky a kousku chleba. (Pirický 2006)
Alkohol. Turecko je muslimská země a alkohol se zde běžně nekoupí. V Díbí jsme si pivo kupovali ve specializovaném krámku pro alkoholiky hned u hotelu. Měli pivo Efez, které je celkem standardní. Bylo dost drahé - 5 lir za plechovku - a měli zajímavou cenovou politiku - normální pivo i verze Extra strong se 7,5% byly stejně drahé.
Ayran. Turecky to znamená podmáslí. Podmáslí je jinak druhotný produkt při stloukání másla nebo se dá připravovat kvašením (Wikipedie). Jak se toto má k ayranu, to ovšem nevím. Připravuje se smícháním jogurtu a vody 1:1. Podává se chlazený, někdy osolený. My všude měli osolený. V sámoškách se kupuje v kelímku. V bufetech může být rozlévaný nebo taky v kelímcích. Podávali ho i v letadle. Celkem jsme si ho oblíbili. Protože třeba v bufetu se pivo samozřejmě nepodává a další volby byly čistá voda nebo Kokakola.
Čaj. Objevil se o mnoho později než káva - v 19. století. Pěstování v samotném Turecku bylo zahájeno až ve 20. století. Čaj kávu v oblibě vytlačil, také proto, že kávu v Turecku nelze pěstovat. Čaj se pěstuje v okolí města Rize u gruzínských hranic. Často se podává i instantní jablečný čaj. (Pirický 2006)
Káva. V osmanské říši se rozšířila v 17. století. Její objevení provázely spory, jestli je vhodná pro muslimy a byla, i s kouřením, jednu dobu zakázána. Pak ale povolena byla a k její oblibě přispělo, že byla v muslimském světě náhražkou alkoholu. Jen o pár desítek let později se káva rozšířila i do Evropy. (Pirický 2006)
Turecká káva česká. To všichni známe, jde o kafe s lógrem. (Lógr viz německé sich lagern = položit se, usadit se, takže kávová sedlina - Odpovedi.cz).
Turecká káva turecká. V zásadě jde taky o kafe s lógrem. Připravuje se v nádobě zvané džezva - kovový hrníček na tyči. Umletá káva se dá už do studené vody, hned se tam přidá kupodivu i cukr. Pak se uvede do varu a odstaví. Na povrchu se vytvoří pěna. To se ještě dvakrát opakuje. Před pitím se naleje do menších šálků. Protože se cukr dává do kávy hned na začátku, tak je třeba jeho množství specifikovat už při objednávání. Velmi sladký - čok šekerli, přiměřeně - orta, trochu - az šekerli, bez cukru - šekersiz. Takže to vypadá, že se cukr řekne šeker. Ze stejného důvodu se neservíruje lžička. Káva se jen opatrně usrkává, abyste nepolkli sedlinu. (Alesio.cz a Pirický 2006)
Pivo. Viz Alkohol.
Raki. Anýzovka. Ekvivalent řeckého ouza nebo francouzského pastisu. Servíruje se s vodou, kterou se barví nabílo. Odtud se mu říká též lví mléko (arslan sütü).
Voda. Jako všude při cestování, tak i zde se pití vody z kohoutku nebo v přírodě nevyplácí. To jsme vždy řešili nakupováním balené vody nebo převařováním a dezinfekce vody přišla ke slovu tak jednou za výlet. Zde se to však nějak sešlo, že Martin v prvním táboře (3200 m), kde byla voda vytékající ze sněhových polí a neklamné známky pobytu ovcí, nakonec dezinfikoval spoustu litrů vody. Používal Sanosil.
Ženy. Korán sice přímo nepředepisuje způsob zahalování žen, ale apeluje na jejich skromné a nevyzývavé oblečení. Oblečení podle „islámských zásad“ se říká turecky tesettür (v překladu zahalování).
Pro věřící muslimky je typický široký závoj bašörtü (başörtü), jenž zahaluje vlasy a ramena, nikoli však tvář. Může být jakkoliv barevný, i s moderními vzory. Podstatné je, že úplně zakrývá vlasy. Tradičně se başörtü kombinuje se širokým jednobarevným pláštěm sahajícím až na zem. Muslimky si však klidně mohou vzít i sukni a kabátek.
Hlavně starší ženy mají šátek, který vlasy nezakrývá. Tomu se pak říká poloviční tesettür.
Türban je dalším, tedy již třetím, typem dámského šátku, který bývá vzadu svázán, a proto nezahaluje ramena, ale jen vlasy. To, co si u nás představujeme pod pojmem turban, tedy mužskou pokrývku hlavy z dlouhého pásu látky, nazývají Turci spíše sarik. Ten se v Turecku už moc nenosí.
Türban může mít zcela moderní barvy. (foto od české bloggerky Giraffe Daily, tam též blog o šátku)
(pozn. - při hledání obrázků na internetu se başörtü od türbanu moc nelišil, tak nevím)
Zákaz nošení šátků je jedním ze symbolů a znaků sekulárního státního zřízení, zavedeného už Ataturkem po roce 1923 (viz První republika v Historii). Boj o šátky je tak symbolickým odrazem boje islamistických a sekulárních sil (viz např. atentát na odpůrkyni šátků v 80. letech - Třetí vojenský převrat a vláda Turguta Özala) a s türbanem se tak objevují příznivci současně vládnoucí AKP (viz vývoj po roce 2000 v Historii).
Dlouhý černý dámský oděv, jenž má otvory pouze pro oči, se nazývá čaršaf (Çarşaf, angl. Wikipedie) a je podobný čadoru, známému z Íránu. Nošení čaršafu je v Turecku vzácné.
Čaršaf zakrývá vše kromě očí. (wikimedia.org)
Čador se nosí v Iránu, celá tvář je odhalená. (wikimedia.org)
Burka také zakrývá vše, jen pro oči je průhledná textilní mřížka, není pro Turecko typická. (wikimedia.org)
Muži. Na veřejnosti nosí často oblek a kravatu, mnohem častěji než u nás. I. Cuma s námi chodil po Dogubayazitu oblečený v obleku. Proto může pro nás být nákup obleku v Turecku výhodný - hromadná výroba stlačuje ceny.
Kurdové. Tradiční kurdský lidový oděv hýří barvami a jemnými výšivkami. Ženy na sobě často nosí hodně zlata, které představuje jejich veškerý majetek.
Nejpopulárnější sport je fotbal.
Turecký pochod. Angl. Turkish March je jedna z nejznámějších Mozartových klavírních skladeb. Je to třetí věta 11. klavírní sonáty v A dur (KV 331). Tato sonáta byla napsána roku 1778 v Paříži. Má tři věty: andante grazioso, menuetto, alla turca - allegretto.
Turecký pochod není název, který by si snad Mozart prou svou skladbu vymyslel, turecký pochod je typ pochodu ve kterém jsou použity konkrétní rytmické prvky a pokud jde o orchestrální zpracování, hryjí tam např. pikoly, triangly, činely... (Amadeusmozart.blog.cz)
Moc tomu hudebnímu vysvětlení nerozumím, ale je to hodně známá melodie. Poslech možný na Rvp.cz.
Turecký sed. Wikipedie nemá české heslo turecký sed, google toto sousloví nepřekládá (do angličtiny). Anglicky to je cross-legged position.
V některých Evropských jazycích je označován jako krejčovský způsob, protože tento sed krejčí používali. Též je v řadě jazyků, stejně jako v češtině, označen jako turecký způsob. Bývá označován i podle jiných kočovníků - v angličtině indiánský způsob. Slovo sed dle mého je od Tyrše, když vymýšlel systém tělovýchovného názvosloví, které nemá v ostatních jazycích obdoby. Proto s ním má asi Google obtíže. (heslo Sitting na anglické Wikipedii)
Ararat 2013 - vlastní mapa na Google
Lennon: Mount Ararat region (text k mapě 1:200 000) - pdf, pozor - zastaralé informace
Gabriel Pirický: Turecko (řada stručná historie států, nakladatelství Libri 2006)
Zdeněk Micka: Vzhůru na Ararat, Dalky.cz 2007
Zdeněk Micka: Výstup na Ararat, Pohora.cz 2011
Cílek: Noemova archa pod Araratem, Vesmír 2012 č. 10 - pdf