Zde je opět pokus vyčlenit informace důležité pro fázi plánování a příprav.
Kdy na Ararat vyrazit?
Počasí je na Araratu vnitrozemské, takže žádné monzuny či podobně. Chodí se na něj vlastně celý rok, v zimě na skialpech. Nevím ovšem, jestli tyto zimní výstupy nejsou až na začátku jara. V tento náš termín - přelom května a června - bylo ještě dost sněhu. Zřejmě ale více než v jiných letech. A první dva dny výstupu jsme byli na kopci sami. Není to tedy úplně obvyklý termín. Ke konci léta není v horním táboře sníh a může být problém kde vzít vodu. Pak se tu pohybuje mnoho desítek lidí.
Samotný výstup nám trval tři dny. Tj. dvě nocování - v táboře 3200 m a táboře 3900 m. Z vrcholu jsme pak sestoupili úplně dolů. Jelikož jsme se předtím jinak neaklimatizovali a vše jsme si nesli sami (což dále zhoršuje aklimatizaci), tak to bylo trochu nepříjemné. Též jsme byli pak dost unavení. Možné to ale je. Skupiny, které jsme potkávali cestou dolů, měly již odvoz zavazadel na koních do tábora 3200 m. Když není sníh, tak mohou koně asi až do druhého tábora. Na to soudím z GPS údajů, které jsme stáhli z internetu.
Takže, když budeme uvažovat leteckou dopravu stejně jako jsme to měli my - a sice že jsme v Istanbulu vždy nocovali - tak letecká doprava zabere 4 dny a vlastní výstup 3. To je, když se počítají i dny odletu a příletu, dohromady 7. My jsme tam byli 10 dní.
Asi nepřekvapí, že se do Turecka dá letět s Turkish Airlines. Společnost je kultivovaná, úrovni přispívá soutěžení s Emirates Airlines. Nyní se dá z Istanbulu letět až do Igdiru, který je již od Araratu vzdálen jen desítky kilometrů. Letenky jsme kupovali v březnu a stály 10 tisíc Kč (bez pár korun). Limit na zavazadla byl 20 kg na hlavní a 8 kg na příruční. To tak akorát stačilo i když jsme vezli stany a věci na vaření. Potraviny jsme nakupovali až v Díbí (deník..). U Turkish Airlines se dá 24 hodin předem odčekovat přes internet. Není to asi nějak zásadní, ale lze si tak vybrat místa v letadle. V Praze se nastupuje v prvním terminálu - Turecko není v EU. Nemile nás překvapilo, že jsme si zavazadla museli v Istanbulu vyzvednou a druhý den zase podat. Personál pražského letiště vypadal v tomto bodě trochu nejistě, ale toto byla definitivní informace. Cestou zpět se s námi v Igdiru nikdo nebavil a zavazadla jsme si opět museli v Istanbulu vyzvednout.
Při výstupu na Ararat se platí poplatek a nelze tam jít bez místního průvodce.
Průvodcovství zde má propachtované Cuma (čti džuma) Saltik a nevíme moc jak je to s další konkurencí. Když jsme se jednou pokoušeli o dopravu z Díbí bez něj, tak nakonec stejně zvedl telefon on. Mobil bere hezky - na Araratu je všude signál - a když byl s námi, tak každou chvíli něco vyřizoval.
Když se ale začtete na internetu, tak tam všichni mluví o Cumovi pěkně. Ani my si na něj nemůžeme stěžovat. Je to sympaťák a výstupy (počet?) na Ararat má na háku. Jen nevíme, proč na nás při výstupu stále pospíchal a byl často někde vpředu. Možná jsme ho ale taky něčím štvali.
Má profil na Facebooku a tam je uvedeno, že se narodil 16.8.1978. Nám myslím říkal, že je mladší. Narodil se na úbočí Araratu, nám v táboře 3200 m ukazoval místo hned vedle a že je to pravda. Tam rodina byla asi jen na pasteveckém treku, jinak jsou všichni z Topcatanu (topčatanu), chudé vísky pár kilometru za Díbí, jede se přes ni při výstupu. Má 15 sourozenců, s osmi bratry podniká. Mimo sezónu bydlí v Istanbulu, tam je celý rok i jeho rodina. O děti se mu starají jeho rodiče, prý jim říkají mami a tati.
Je to Kurd, jako asi kdekdo tady. Umí samozřejmě ale i turecky. Možná že kurdsky umí hůř, protože to se ve škole neučí. Domluva s ním je anglicky. Z nějakého důvodu někdy radši telefonuje než píše na počítači. Jednou mi na email okamžitě odpověděl ať dám číslo, že mi do Čech zavolá. Což hned proběhlo a nebylo to ideální, protože jeho angličtina je jen orientační. Na Facebooku je též uvedeno, že umí mj. rusky. Nám "na kameru" řekl, že ne.
mobil: +90-544-638-8211
Když má člověk horského vůdce, co s ním jde na vrchol, tak se nabízí, že se vůdce postará o i místní dopravu ke kopci. A když už je v tom, tak i dopravu z letiště a ubytování.
Tak takto, včetně poplatku za výstup, jsme to v jednom balíčku měli my. Následné turistické výlety jsme již platili zvlášť.
Řeč je o zdravotním pojištění. Měli jsme všichni pojištění Alpenvereinu, o kterém předpokládáme, že by zde bylo funkční. Evropská kartička VZP zde asi není k ničemu.
Povinné není žádné.
V očkovacím centru na Vinohradech nám doporučili hepatitidu A, břišní tyfus a choleru. Tedy očkování proti nim.
Hepatitida A - nemoc špinavých rukou, normální plné očkování probíhá několika dávkami po mnoho měsíců s poslední dávkou 1 měsíc před cestou. Lze ale i zkráceně, i jediná dávka 7 dní před odjezdem má smysl. Při kompletním očkování (pokud se druhá dávka aplikuje nejpozději do 1 roku po první), tak platí až celoživotně.
Břišní tyfus - 1 injekce do svalu 7-10 dní před cestou, platí 3 roky.
Cholera - původně platilo, že se podává jedna dávka očkovací látky (pije se) - 8 dní před cestou, platí půl roku. V novém přípravku Dukoral jsou dávky dvě - jednu dávku si samostatně ani pořídit nelze. Podávají se v intervalu minimálně jednoho týdne. I jedna dávka má už určitý účinek.
V očkovací látce je kromě oslabené bakterie také její toxin. Ten je podobný toxinu bakterie E.coli, která způsobuje cestovatelské průjmy. Očkování tak má příznivý vedlejší účinek na prevenci průjmových onemocnění.
Též z tohoto důvodu jsme to s Martinem zkusili. Po samotném očkování nám nic nebylo, já pak měl v Turecku asi 1,5 dne menší obtíže, jinak nikdo nic. Též jsme, jako na posledních výletech, preventivně brali "hodné" bakterie (přípravek Lacidofil). Nic z toho samozřejmě není důkaz.
Cena 1200 Kč, příbalový leták, souhrn informací o přípravku. (Verze v čípku - Dukanal - se zatím nevyrábí :-)).
Turecko není (zatím) v šengenském prostoru, takže pas ano. Víza nepotřebujeme. Na rozdíl od např. Slováků (ale jde to nově nějak jen přes internet).
V Turecku jsou turecké liry (TRY), jedna představuje 10 Kč. U nás sehnat snad ani nejdou a určitě by byly problémy při jejich vracení.
Jinak to je jako teď už všude na světě - bankomaty jsou všude, i v Díbí jich byly mraky, a fungují. Proto by si v principu nebylo nutné předem vyměňovat peníze žádné. Jen v Istanbulu jsme o půlnoci řešili, že budeme platit odvoz do hotelu. Tak jsme si vybrali peníze z bankomatu na letišti.
Pak zde ale byla druhá okolnost, že Cuma chtěl zaplatit celou částku z neznámých důvodů v eurech. Proto jsme si několik set eur vezli. Jinak Cuma a jeho bratři se pak při sjednávání dalších cen bavili v eurech, jen jeden bratr používal dolary. Asi byl trochu pomalejší.
V Turecku má oblečení kromě teplotního aspektu navíc i aspekt kulturní.
U mužů jde tedy hlavné o dlouhé kalhoty. Nakonec to bylo tak, že nám nikde vlastně nebylo moc teplo, a dlouhé kalhoty nebyly problém. Díbí je totiž 1700 m nad mořem a za našeho pobytu, zejména zpočátku, bylo sychravo. Někteří z nás kraťasy z váhových důvodů ani neměli. K triku s krátkým rukávem jsme si nejednou rádi oblékli i mikinu.
Pro samotný výstup, a ještě přesněji pro vrcholový den, jsme řešili zejména otázku bot. Kvůli několika hodinám v den hlavního výstupu je hloupé tahat přes půl světa plastikové duplexy (skelety). Nakonec jsme měli všichni jen kožené boty. Já mám jen sice nepromokavý, ale velmi lehký model, spíš do města. Ovlivnilo mě, že jsem boty měl na o 1 km vyšším Kilimandžáru. Zde byl ovšem rozdíl v tom, že jsme nad druhým táborem chodili už jen ve sněhu. Měl jsem z toho pak trochu obavy. Taky co se stane, až si nandám páskové mačky, které nohu ještě víc stáhnou. A zima na nohy mi skutečně byla. Nic se mi ale nestalo a mačky to nezhoršily. Asi jsem na tom i trochu vydělal - s lehčí výzbrojí se mi lépe šlo.
Zpětně by plastikové boty nebyly takovou chybou. Cuma je měl. Obout by se daly až ve 2200 metrech, kam nás odvezlo auto. Mně se ve skeletech chodí dobře, tak by to šlo. Otázka je co koncem léta, kdy je tepleji a méně sněhu. Ty kožené boty každopádně spíše festovnější.
Takže to byly boty. Jinak teploty nebyly nějak drasticky nízké. V táboře ve 3900 m sice sněžilo, ale bylo těsně kolem nuly. I v noci za výstupu bylo pod nulou, ale ne asi mnoho. Vítr/vichr na vrcholu samozřejmě teplotní pohodu značně zhoršil.
Po zkušenostech z Kilimandžára (velká zima) jsem z nočního výstupu na sopku měl respekt. Do bot jsem si sice dal jen jedny ponožky - aby nohy nebyly stlačené, když si pak přidám ještě mačky. Na nohách jsem ale měl tři vrstvy - funkční jégrovky, trekové kalhoty a navrch Paclity (tenký goretex). (Tyto vrstvy se dají různě kombinovat - kombinací je 5 :-)). A nahoře 5 vrstev jako na Kili, oblékl jsem si je ale hned - fukční triko, mikina tenká, mikina tlustá, péřovka a goretexová bunda. Dlužno říct, že péřovku mám už postarší a neduživou, takže se mi vejde pod goretex, což mi připadá lepší. Je to ale otázka - vítr nejde do péřovky, ale zase se stlačí peří. A bundu mám taky spíš tenčí.
A bylo to správně, zima stejně trochu byla - na ty nohy. A svlékat jsme se začali až později při sestupu.
Ty mačky byly určitě nutné. Nebylo to zledovatělé, ale vrcholové partie jsou místy strmé a bez maček jsme klouzali. Navíc to zledovatělé asi být může.
Hůlky byly určitě zásadní součástí výzbroje, zvlášť v takto prudkém terénu.
Měli jsme i cepín, který já jsem vůbec nepoužil. S hůlkami se totiž určitě jde ekonomičtěji. Místy to ale bylo nebezpečné, protože člověk nemá možnost při pádu zabrzdit. Cuma šel jen s cepínem. Pod úrovní plata nám Cuma nařídil vyměnit hůlky za cepíny, ale někteří jsme neposlechli. Příště bych si cepín zase ale určitě vzal. Mám ovšem jen krátký superlehký na skialpy - o ten se zas nedá opírat.
Měli jsme stany a výbavu na vaření.
Stejné jako u nás.
Turecká předvolba +90. Mobilní signál byl na Araratu všude.
Turecko je o jedno pásmo východně, čili tam mají o hodinu více. Také si posouvají letní čas. Čili platí, že tam mají o hodinu více po celý rok. V celém Turecku je jednotný čas, i když země v rovnoběžkovém směru zaujímá 18 stupňů (1500 km) a rozdíl v astronomickém čase je více než hodina (1 hodina odpovídá 15 stupňům). Viz také mapku s časovými pásmy z kapitolky o Kilimandžáru.