Léto na Centrálním Kavkazu

           

Ondřej Bubník

(Montana 1/2002)

 

(do článku jsem si dovolil vložit odkazy na fotografie)

 

Na přelomu července a srpna se nám podařilo navštívit Kavkaz. Podívat se na Kavkaz jsem měl tu čest už v létě 97. Tenkrát jsme se rozhodli pro přístup od jihu, čili z Gruzie. Něco se nám podařilo vylézt, ovšem ve Svanetii, pod Ušbou, se někdo z místních rozhodl odlehčit nám naše těžké batohy. Některé věci se podařilo schrastit zpátky. Každopádně jsme Svanetii museli opustit. Proto jsme se letos raději rozhodli pro severní přístup. Tedy z Ruska. Vybrali jsme si asi nejvíce navštěvovanou oblast Centrálního Kavkazu, okolí Baksanského údolí.

Jako dopravní prostředek jsme zvolili letadlo. Hlavně z časových důvodů. Rozhodli jsme se strávit na Kavkaze pouze tři týdny. Chtěli jsme je využít co nejvíce. Doprava po zemi nám připadala příliš pomalá. Letěli jsme se společností Pulkovo přes St. Peterburg do Minerálních Vod. Letenka stála jednu osobu 10 500,- Kč. V ceně byly zahrnuty letištní poplatky a jedna noc při cestě tam i zpět v St. Peterburgu. Standardně se dala letenka pro jednu osobu sehnat za 12 000,- Kč, ale protože nás bylo šest, dostali jsme skupinovou slevu. Tím letecká doprava skončila. Z Minerálních Vod do hor jsme se dopravovali najatým mikrobusem. Se sháněním auta nejsou problémy, nabídek je mnoho. Jednotná cena je sto dolarů za auto.

Jak známo, s Ruskem je vízový styk. Vyřizovat si víza osobně jde, ale je to zdlouhavé a psychicky i fyzicky dost vyčerpávající. Někdo z nás to už absolvoval. Proto jsme využili nabízenou službu společnosti, u níž jsme kupovali letenky, a nechali si víza zařídit přes ně. Jedno vízum stálo 2 500,- Kč.

Plán v horách byl jasný. Přechod z údolí Adyl - Su do Adyr – Su přes sedlo Gumači. Při pochodu údolím dělat zastávky a lézt na vybrané vrcholky kolem. A tak se stalo. Většina kopců, na které jsme lezli se nachází v pohraniční zóně. Proto je nutné mít povolení. Jedna možnost je zařídit si ho v Nalčiku sám. Nám ho obstarali v alplágru Elbrus. Přišlo osobu na tři dolary. Kopce, na které jsme se chtěli dostat, měly kolem 4 000 až 4 500 m.n.m., proto nebylo od věci se aklimatizovat. K tomu nám posloužily svahy Elbrusu (5 633 m.n.m.) a Bžeduch (4 271 m.n.m.). Při dalších výstupech už jsme pak s výškou problém neměli.

Na Džantugan (3 991 m.n.m.) jsme si vybrali cestu po severozápadním hřebeni klasifikace 3B. Cesta začínala strmějším firnovým kuloárem, dále pokračovalo méně ukloněné firnové plato až do sedla. Ze sedla jsme traverzovali dost strmý svah pod kuloár, kudy pokračoval výstup dále. Podle popisu se mělo stoupat kuloárem jen asi tři délky a pak odbočit vlevo do skal. Odbočku jsme samozřejmě minuli a tak jsme pokračovali dál kuloárem dokud nás nezastavil skalní výšvih. Ten se nám podařilo úspěšně překonat a po přelezení další délky jsme se ocitli na jihozápadním hřebeni. Po něm jsme dolezli na vrchol Džantuganu.

Sestupovali jsme normální cestou, tedy po východním hřebeni. Třikrát jsme slanili, dál pak pokračovali po svých. Cesta po východním hřebeni a později po ledovci byla nekonečná. Ke stanům jsme dorazili úplně vycuclí.

            Druhým významnějším vrcholem byl Džajlyk (4 533 m.n.m.). V kempu pod Džajlykem jsme nebyli sami. S partou Leningradců jsme ještě probrali naši výstupovou trasu. Tvrdili, že máme málo šroubů a tak nám dva půjčili. Lezli jsme po západní stěně, cesta byla hodnocena 4A podle ruské klasifikace. Šlo o firnovo-ledový výstup, akorát vrcholová pyramida bylo skalní lezení. Nazpět jsme slaňovali. Přibližně v polovině sestupu nás chytla bouřka. Aby toho nebylo málo o poslední zpestření se nám postaral kuloár, z něhož naprosto bez jakýchkoliv pravidel létaly kameny různé velikosti. Jeho přelezením (myslím, že termín zbabělé klopýtání by byl přesnější) byla překonána poslední výraznější překážka na cestě do tábora.

V oblasti, kde jsme se pohybovali je lezeckých  možností opravdu hodně. Uspokojen bude jak vysokohorský turista, tak extrémní lezec mající chuť na nějaký ten prvovýstup. Ovšem pozor. My jsme navštívili Kavkaz na přelomu července a srpna. Pravda je, že čím později tím hůře. S pokročilým létem sníh hodně odtává a s tím jsou spojené častější kamenné lavinky. S jednou z nich měla nepříjemnou zkušenost i část naší výpravy při výstupu na Ullu – Tau (4 207 m.n.m.), kdy došlo i k nepříjemnému zranění nohy. S postupujícím létem a delším působením tepla výstupy o poznání ztěžknou. Tam, kde je normálně svah pokrytý sněhem nebo firnem, se později vyskytuje led. Nebylo by špatné posunout návštěvu na začátek července. I místní lezci si stěžovali na brzké odtávání sněhu. Oni nám tvrdili, že konec června a červenec jsou pro lezení nejlepší. Kdo si myslí, že se na Kavkaze potká s kvalitní skálou, šíleně se plete. Nám se to podařilo pouze na Džajlyku. A to jen na jeho vrcholové pyramidě. Další naše zkušenosti byly špatné. Skála byla lámavá a suťovitá.

Elbrus byl jediný kopec, který nás setřásl. Hlavním důvodem byla zima a vítr. Udělali jsme chybu. Vyrazili jsme příliš brzo. Je lépe vyjít kolem čtvrté až páté hodiny (ovšemže ranní). Slunce vás začne dřív zahřívat a celé je to snesitelnější.

Jelikož jsme byli v Rusku, museli jsme používat ruskou klasifikační stupnici obtížnosti výstupů. Dá se na ní rychle zvyknout. Po pár výstupech si člověk udělá celkem odpovídající představu o místní klasifikaci. Náš nejlehčí výstup byl 1B. Tam stačil cepín a mačky. Lano mohlo, ale nemuselo být. Podle toho, jak se kdo cítí. Nejtěžší výstup byl klasifikace 4B. Tam už je potřeba mít dvě zbraně, mačky, dvě poloviční lana, šrouby do ledu, jistící pomůcky do skály. A nějaké ty zkušenosti (na konci článku uvádím porovnání ruské a západoalpské klasifikace).

Pokud se někdy vyskytnete v St. Peterburgu, tak doporučuji navštívit Petrodvorec (přímořské sídlo Petra Velikého) a jeho nádherné zahrady. Toto dílo ruského cara údajně předčí i svůj vzor Versailles.

V kempu Ullu – Tau funguje knihovna a pohybuje se tam i dost místních lezců. Není tedy problém zjistit veškeré lezecké informace o všech kopcích v okolí. Je zde možno nakoupit potraviny. Výběr je slušný měli dokonce i zeleninu.

Kdo se chystá lézt na Elbrus bude zklamán. Všude po ledovci se povaluje hromada starého železa a jiného nepořádku. Sám výstup je nudná chůze do kopce postrádající lezecké vzrušení. Určitě je na Kavkaze spousta jiných a daleko krásnějších kopců, za kterými stojí se tam vydat.

  

 

Dosažené vrcholy:                                             Nedosažené vrcholy:

 

Bžeduch 4 271 m.n.m. - 2B                              Elbrus 5 633 m.n.m. – 2A/2B

Džantugan 3 991 m.n.m. - 3B

Gumači 3 810 m.n.m. - 1B

Čeget - Tau 4 110 m.n.m. - 3B

Džajlyk 4 533 m.n.m. - 4A

Ullu – Tau 4 207 m.n.m. - 4B

 

Pro lepší obrázek uvádím srovnání s alpskou klasifikační stupnicí:

 

Ruská klasifikační stupnice             Západoalpská klasifikační stupnice

1                                                                      F - PD

2A                                                                   PD

2B                                                                   PD +

3A                                                                   AD

3B                                                                   AD+/ D-

4A                                                                   D

4B                                                                   D+/TD-

5A                                                                   TD/ED-

5B                                                                   TD+/ED

6                                                                      ED-/ED+

 

Při porovnání obou klasifikačních stupnic jsem vycházel z knihy Clasic Climbs in the CAUCASUS od Friedericha Bendera.