My jsme na výletě byli 2.8.-31.8.2002. Pokud se týče načasování na výstup na Mramorovou stěnu, tak cestovka ukončila výstupy 21.8. (ten den jsme sestupovali z Mramorové stěny a dle dohody jsme sundali fixní lana nad táborem C1). 26.8., čili za 5 dní jsme přijeli do Almaty. Pak jsme ještě měli 5 dní do odletu letadla, už jsme ale nebyli schopní dalších sportovních aktivit.
Nejlevněji vycházel let přes Petrohrad s Pulkovem. Co se týče ruského víza, tak záleží jestli se opouští letiště.
Do Kazachstánu je nutné. Museli jsme se například nechat vyšetřit na AIDS. To byl ale možná omyl a je to nutné jen při delším pobytu. Z letu přes Petrohrad vyplývala také nutnost ruského víza (= cestovka v Čechách, která nám obstarávala letenky).
Východní strana údolí Bajankol představuje hranici s Čínou. Proto je zde vyžadováno zvláštní povolení. To jsme získali od cestovky v Alma-Atě, ta nám také zařizovala registraci na OVIRu*, což je procedura vyžadovaná v republikách bývalého Sovětského Svazu. Nic jiného nám cestovka neposkytovala.
(* - nově prý není registrace nutná pří vízech do 30. dnů - 2009)
Návod na použití letiště Pulkovo viz Altaj.
Z Almaty bylo třeba se dopravit do oblasti Narynkolu. Tam jezdí linkový autobus (Foto 1,Foto 2). My jsme si ale domluvilli odvoz minibusem a jelikož měl řidič rodinu v Džambulu - vesnici za Narynkolem - tak jsme jeli tam, bylo to 350 km (mapa). Ten autobus tam ale jezdí taky a tam končí. Pak nás místní odvezli k bráně do pohraniční oblasti, je tam tábor Ak-Akol, to bylo 20 km. Dalších 35 km do už se dalo jet jenom terénním vozidlem a posledních 12 km do základního tábora ve výšce 3400 m už se jet nedá a protože jsme svůj náklad sami neunesli, tak jsme si k nešení batohů najali dva koně.
Vůči středoevropskému posunutý o 5 hodin dopředu.