Hlavní strana

Peru 2004 aneb na horách na opačné čtvrtkouli

Naší oblíbenou hračkou se v poslední době stalo GPS, přístroj pro satelitní navigaci. Místo označení poledníků jako západní a východní a rovnoběžek jako severní a jižní je možné použít znaménka plus a mínus. Když jsme do GPS zadávali orientační body pro náš chystaný výlet do peruánských hor a souřadnice všech bodů měly opačná znaménka než místa v Čechách, tak jsme pochopili, že jedeme na výlet na opačnou čtvrtkouli.

 

Naším cílem byly Bílé Kordillery* (Cordillera Blanca [kordyljéra blanka]), nazývané též Peruánské Andy. Označení Bílé pochází od ledovcové pokrývky, která se vyskytuje od 4800 m výše. Mezi Bílými Kordillerami a pobřežím leží ještě Černé Kordillery (Cordillera Negra), které, jak se dá dle jména čekat, jsou bez sněhu. I když je to trochu záhada, protože přesahují 5 tisíc metrů. Největší horou Bílých Kordiller je 6768 m vysoký Huascarán. Je pátou nejvyšší horou Jižní Ameriky i celé západní polokoule. Hory jsou poměrně dobře přístupné. 400 km z Limy se dá překonat za 7 hodin autobusem a z hlavního údolí, kterým protéká řeka Santa, sedá do base campů ve všech údolích dojít za 1-2 dny.

 

* - vyslovuje se kordyljéry, což zpětně chybně navádí k psaní Kordiliery apod., (Pravidla českého pravopisu)

 

Zaměřili jsme se pouze na hory. Naše horské aktivity měly dvě části oddělené odpočinkem v Huarázu, městečku v údolí Rio Santa. Nejprve jsme pobývali v údolí (quebrada [kebrada]) Ishinca, kde jsme vystoupili na vrcholy Ishinca (5530 m), Urus Este (5420 m), Ranrapalca (6162m) a Tocllaraju [tokljarachu] (6050 m). V druhé části jsme dobývali severní vrchol Huascaránu (6664 m). Pro lovce vrcholů a špiček uvedu, že na šestitisícovkách nám k vrcholu vždy chybělo několik desítek nebo několik málo set výškových metrů.

 

Aktuální informace o výletě (deník) jsme doplňovali mobilem a z internetových kaváren v Peru. Vlastně i tuto pasáž píšu ještě na konci našeho pobytu v Peru. Úprava a styl deníku samozřejmě trpí polními podmínkami, za kterých byl vytvářen. Řada údajů z deníku se opakuje též na této stránce pod fotografiemi.

Fotky

Předměstí Limy.

Předměstí Limy.

Tato dívenka, navzdory svému mládí, na naše vytažené fotoaparáty  natáhla ruku pro peníze. Ještě je drží.

Peruánka 1.

Na výletu do Collon.

Na výletu do Collón.

Peruánka pod aloe.

Peruánka pod agave.

Květ aloe.

Květ agave.

Myšák u Llaguny Churup - 4450 m.

Myšák u Llaguny Churup - 4450 m.

Huascarán z Huarázu.

Huascarán z Huarázu.

Aklimatizace ke zlatému dolu v Cordillera Negra. 4000 m.

Aklimatizace ke zlatému dolu v Cordillera Negra. 4000 m.

Karavana do základního tábora Ishinca.

Karavana do základního tábora Ishinca.

Quebrada Ishinca.

Quebrada Ishinca.

Sníh v základním táboře, 4400 m.

Sníh v základním táboře, 4400 m.

Ranrapalca 6162 m.

Ranrapalca 6162 m.

Ishinca 5530 m.

Ishinca 5530 m.

Výstup na Ishinku.

Výstup na Ishinku.

Na vrcholu Ishinky, 5530 m.

Na vrcholu Ishinky, 5530 m.

Výstup na Urus Este 5420 m.

Výstup na Urus Este 5420 m.

Odchod do Huarázu (Pavlovi se stýská po manželce).

Odchod do Huarázu.

C1 na Tocllaraju, 5200 m.

C1 na Tocllaraju, 5200 m.

Trhlina na Tocllaraju, 5600 m.

Trhlina na Tocllaraju, 5600 m.

Základní tábor na  Huascaránu, 4150 m.

Základní tábor na Huascaránu, 4150 m.

Huascarán, z base campu do morénového kempu.

Huascarán, z base campu do morénového kempu.

Večer v BC na Huascaránu.

Večer v BC na Huascaránu.

Stín Huascaránu nad údolím Rio Santa. Jižní vrchol vlevo, severní vpravo. Bílá tečka vpravo od severního vrcholu, na hranici stínu, je hřbitovní pahorek v Yungay, kde se při zemětřesení v roce 1970 před lavinou zachránilo 240 lidí, ostatních 18 tisíc obyvatel Yungay zahynulo.

Stín Huascaránu nad údolím Rio Santa. .

C1 na Huascaránu. 5350 m.

C1 na Huascaránu. 5350 m.

Večer v C1. 5350 m.

Večer v C1. 5350 m.

Večer v C1. 5350 m. Snímek byl 28.7.2004 zařazen jako fotografie dne na www.lezec.cz.

Večer v C1. 5350 m.

Cesta z C1 (5350 m) do C2 (5950 m).

Cesta z C1 (5350 m) do C2 (5950 m).

Cesta z C1 (5350 m) do C2 (5950 m).

Cesta z C1 (5350 m) do C2 (5950 m).

Cesta z C1 (5350 m) do C2 (5950 m).

Cesta z C1 (5350 m) do C2 (5950 m).

Cesta z C1 (5350 m) do C2 (5950 m).

Cesta z C1 (5350 m) do C2 (5950 m).

C2 5950 m.

C2 5950 m.

Vlastní výstup na Huascarán.

Vlastní výstup na Huascarán.

Sestup z morénového kempu do Musha.

Sestup z morénového kempu do Musha.

Děti v Mushu.

Děti v Mushu.

Laguna Chinancocha, 3850 m.  Údolí Llanganuco.

Laguna Chinancocha, 3850 m.

Památník čsl. horolezcům z r. 1970, jezero Orconcocha  - 3863 m n.m. Vpravo je již zarostlý suťový kužel, místo kde byl tábor zavalen lavinou.

Památník čsl. horolezcům z r. 1970.

Maketa Huascaránu a Yungay v době zemětřesení v roce 1970.

Maketa Huascaránu a Yungay.

Prostranství, kde bylo Yungay zasypáno. Vzadu hřbitovní pahorek, zahradní cesty s ukazateli vyznačují místa ulic.

Památeční park v Yungay.

Na letišti v Madridu.

Na letišti v Madridu.

Videa z Huarázu (pro spuštění přejeď myší)

Na křižovatce u hostalu

Tržiště

 

Další obsah

 

Jak jsme si zasportovali

    My v Quebrada Ishinca

    My na Huascaránu

Cestovatelské údaje a dojmy

   Zeměpis Peru a hor

   Historie

   Huascarán jako sportovní cíl

   Huascarán a jeho pověst

   Podnebí, počasí, teploty, sníh a led

   Zvláštnosti rovníku a jižní polokoule

   Peruánci

   Jazyk

   Životní úroveň, bydlení

   Stát

   Kriminalita

   Doprava

   Obchod a služby

   Bankomaty

   Internet

   Mobilní síť

   Zásuvky a elektřina

   Mapy

   GPS

Další odkazy (přípravné stránky výpravy, kniha o Cordillera Blanca, reklama na hostal El Tambo, stránky s peruánskými kytkami)

Jak jsme si zasportovali

My v Quebrada Ishinca

OB, PH, DK+DK, PK, MN a MV vystoupili 29.6. normální cestou (SZ úbočím, klasifikace PD-) na vrchol Ishinca  5530 m.  MN, OB a MV 1.7. vystoupili na vrchol Ranrapalca 6162 m. Šlo o výstup severní stěnou, klasifikace D+ (D je ve francouzské klasifikaci čtvrtý stupeň z šesti) a sestoupili normální cestou – severovýchodní stěnou, klasifikace D. Využili bezmračné noci a úplňku, vstávali :-)  30.6 v deset večer, na vrcholové plató se dostali 1.7.  v osm ráno. Pochod vrcholovým plato k pyramidce vrcholu vynechali pro hluboký sníh a velké vyčerpání a začali hned sestupovat. Pro ilustraci uvedu, že Myšák, který byl více než ostatní vyčerpán předchozími střevním problémy, na sestupu několikrát usnul. Původně chtěli sestoupit až do základního tábora, ale zjistili, že jim činí problém i chůze po rovině a zůstali ještě ve vyšším táboře ve výšce 5000 m. Na Ranrapalcu nikdo v posledních týdnech nevystoupil.  DK+DK po Ishince odešli do Huarázu, aby se dále věnovali nehorskému programu (zde mám na mysli ten kulturní). JB, PH a PK si dali po Ishince jeden den odpočinku a 2.7.  vystoupili normální cestou (JV úbočími a východním hřebenem)  na  Urus Este 5420 m, vrchol, který ční přímo nad základním táborem. PK a VV 3.7 znovu vystoupili na Ishincu - tentokrát  traverzem – výstup ze sedla pod Ranrapalcou (JZ hřebenem, PD-) a sestup normální cestou.  4.7. se PK a VV vypravili do C1 5200 m na Tocllaraju 6032 m a  5.7 se pokusili o výstup na vrchol normální cestou (SZ hřebenem). Výstup touto cestou je pro obtíže v oblasti vrcholové pyramidy  klasifikován jako D. Vstávali ve 2 ráno a kolem poledne byli pod vrcholovou ledovcovou pyramidou, 90 metrů pod vrcholem. Zde  se  rozhodli výstup ukončit pro velké vyčerpání, špatné počasí a obtíže s trhlinami kolem vrcholu. (Podrobněji v aktuálních informacích o výletě, seznam cest viz Přehledy).

My na Huascaránu

Všimli jsme si, že se Ondra v den našeho sejití z  Huascaránu “utrhl” a napsal domů o této části našeho výletu sáhodlouhý email. Požádali jsme ho  o poskytnutí textu a tento je beze změny zde (já jen  ve volných chvílích přidělával háčky a čárky a pak jsem si dovolil doplnit odkazy na odpovídající fotografie):

 

"Tak jsme zase zpátky mezi lidma, zdravý, opálený (někteří spíš spálený) a šťastný, že už se nemusíme rochnit ve sněhu. Do Huarázu jsme se vrátili včera (středa v noci). Jak jsem psal, byli jsme na Huascaránu, vybrali jsme si severní vrchol tohodle místního obra, jeho výška je 6 697 m. Na jižním vrcholu letos zatím nikdo nebyl, brání v tom množství trhlin, které se tam vytvořily a hodně sněhu, takže hrozí i dost velké nebezpečí lavin. Navíc na severní vrchol vede daleko zajímavější cesta.

 

Ve čtvrtek 8.7. jsme dojeli autem do Musha (3 000 m) odtud jsme šlapali do základního tábora ve výšce 4 229 m. S vynáškou materiálu nám pomohli místní oslíci. Krásná krajina s množstvím různých kytek a zajímavých pokroucených stromů. Tábor se nacházel vysoko nad údolím a na takových terasách s parádním výhledem na hlavní údolí řeky Santa, dalo se dohlédnout až do Huarázu (Foto 21).

 

Pátek 9.7. Protože věcí je hodně a najednou bychom to nepobrali rozhodujeme se jit do morénového kempu (4 900 m) nadvakrát. Cesta traverzuje přes úchvatné skalní plotny, tření našich podrážek je někdy zkoušeno na maximum, sluníčko svítí a tak z nás pěkně leje (Foto 22). V morénovém kempu jsme něco kolem jedné hodiny odpolední. Kemp se nachází na šikmých skalních plotnách těsně pod ledovcem, najít místo pro stan není až taková sranda. Nakonec po menší úpravě stavíme jeden stan, naházíme do něj vynesené batohy a hurá dolů do základního tábora. Užíváme si večer s výhledem do údoli (Foto 23) a na oblohu plnou nekonečného množství hvězd, je vidět jižní kříž a nad Huascaránem velkej vůz vzhůru nohama.

 

Sobota 10.7. Vstáváme, balíme vše co tu ještě zbylo a hurá stejnou trasou do morén kempu. Jdeme víc nalehko než včera, takže z toho máme takovej celkem odpočinkovej den.

 

Neděle 11.7.  Balíme vše kromě pár věcí a jednoho stanu, kterej bude sloužit jako depo na věci a už na sníh, jdeme do takzvaného kempu 1 na ledovci ve výšce 5 300 m (Foto 25). Přes den sluníčko nesnesitelně pálí, ale večer jakmile zaleze, tak nastane okamžitě kosa (Foto 26). Vaříme dobrotu, mám štěstí, jsem ve skupince s Tenisákem a s Myšákem a to jsou pěkný masožravci, takže véča bez masíčka neexistuje, špagety mám taky moc rád, no prostě fajn kombinace.

 

Ponděli 12.7. Uvědomuji si, ze mám vlastně narozeniny, hned mě napadá co tu proboha na vlastní narozky dělám, proč nejsem někde v teple a v pohodě u vody, pěkně v plavečkách. Rychle tyhle úvahy zaháním, jinak bych se z toho pos. Šlapem do kempu 2 což je v sedle mezi oběma vrcholy Huascaránu ve výšce 6 000 m. Cesta vede rozbouraným ledovcem, proplejtáme se mezi séraky různých velikostí (většinou dosahují mohutnosti našeho paneláku v Čimicích) a divíme se zákonům gravitace, jak to že to ještě stojí. Místy se i celkem leze, přeskakujem a přelejzáme několik trhlin různých velikostí (Foto 28, Foto 29, Foto 30, Foto 31). Uf, prudkou část dnešního dne máme za sebou, teď už jen dojít do sedla. Stany stavíme ve výšce 5 900 m těsně pod sedlem, je tu vhodné místo a jsme chránění před případným dárečkem z vršku (Foto 32), sněží, takže zalejzáme do stanu a vaříme něco  k pití. Jsme ve stanu tři, Tenisovi není moc dobře, takže nic nepozřívá a spí, mně taky není úplně ok, ale náký pití dávám, Myšák je nejvíc v poho, ale taky pospává. Domlouváme se s klukama vedle, ráno ve čtyři vyrazíme na vršek.

 

Úterý 13.7. ve dvě zvonej hodinky, cítím se dobře, jo myslím, že dneska mám svůj den. Vstávat se musí velice opatrně, naše těla vyprodukovala přes noc množství tepla, které se nestačí v té zimě vstřebat a tak se uvnitř stanu vysráží v páru, ta vzápětí mrzne, takže stěny stanu jsou pokryté sněhem, ten padá na věci, do spacáku, hnus. Po akrobatickém výkonu, zvaném oblékání (ještě budu muset zapracovat na větším rozsahu pohyblivosti svých vlastně už třicetiletých kloubů, nechápu jak to dělá Vindy se svojí vejškou) vaříme, něco se do sebe snažíme natlačit, vločky, čínskou polívku (jen ji vidím, tak jdou na mě mrákoty) ještě pití na cestu, vše trvá dlouho, voda není a sníh se roztápí pomalu. Tenisovi a Vindymu je blbě, nejdou. Venku se doobléct a vyrazíme. Po včerejším sněženi nejsou žádne stopy, tma, takže trochu hledáme cestu. Fouká vítr, mrznou mi nohy, pořád musím myslet na to abych hejbal prstama, pomáhá to. Už se těšíme na slunce, kolem šesté vychází, ale začíná lezení a není čas  myslet na nic kolem. Celkem to ubejvá, dejchá se dobře, zima se sluníčkem ustoupila (Foto 33). V 6 300 m dáváme sváču a pití, od Amazonky se blíží mraky, musíme sebou hodit, abychom to stihli až na vršek. Už je to vylezené, ale ještě je potřeba dojít po hřebeni až na samotný vršek. Mraky jsou tady, v okamžiku je prd vidět, zvažujem co dělat, máme ještě obavy z návratu, nedá se nic dělat.  200 m pod vrškem to otáčímeme a uháníme dolů co to dá. Co to stoji dřiny při pohybu nahoru o to snadněji a rychleji to jde dolů. Za dvě hodinky jsme u stanu, kluci nás viděli, Tenis navařil, ale asi žádný masíčko, jen bramborová kaše. Á ne -  přeci jen klobáska -  nezklamal. Do stanu lezem tak jak jsme v botech, jak to tam vypadá si asi každej dokáže představit, slovo které na to užíváme raději vynechám. Nikdo nemá na to bejt tu další noc. Balíme a jdem dolů. Část cesty přes ledopád nám dává zabrat, je dost nového sněhu a mlha, vytahujem GPS, ale pak stejně spoléháme na vlastní smysly a odhad. Jsme v kempu 1, dáváme sušenku a pití a upalujem dál až do pohádky - morénového kempu, žádnej sníh,  paráda. Náš stan - depo stojí, vše je jak má být, je dost hodin, tma. Vaříme, kurňa i tady je pořádná kosa. Spacáky jsou vlhké, moc nehřejí, to bude noc. Předseda Pavel Honzátko je dost v pr. Jdem ještě na návštěvu, ale jo, jde to, ráno bude líp.

 

Středa 14.7. Předseda je dobrej, ale vypadá to, ze prodělal lehčí plicní edém. Dejchal jak lokomotiva a přes noc vykašlával pěkný srágory, ale to, že sešel do nižší nadmořské výšky, pomohlo. Ráno je hra na nervy, venku kosa, všechno zmrzlé, ale ležet se už nechce. Za každou cenu se zůstávám ve vlhkém spacáku, nevytáhnu paty dřív než příjde slunko, daří se. Vylejzáme a nasáváme energii. Všechno balíme,  nakládáme na vlastní hřbety a jdem pomalu, pak čím dal rychlejc a rychlejc dolů. Už jsme dole na loukách (Foto 34), je nádherné večerní světlo, teplo, děti si hrajou, no prostě ta pravá večerní vesnička,  pohoda je asi všude stejná (Foto 35). Nemít na nohou ty těžký křápy a na zádech  batoh, tak je to fajn vejlet. V Mushu dáváme pití, babka tvrdí, ze taxi no problem, smlouváme cenu (bez toho to nejde) nakonec jedem dvěma osobákama dolů na hlavní silnici do městečka Mancos. Vysedáme a sháníme něco dalšího. Už je tma, u benzínky kde stojíme je totální chaos, naháněči pořvávají a snaží se sehnat poslední zákazníky. Zastavujem kolektivo, jo, prej čtyři se vejdou. Otvíráme dveře,  auto je plné, ale tři se i s bagáží natlačili. Kam? To je mi záhada. Já se zbytkem zastavujem velkej autobus Yungay Expres, jede až do Limy. No nevím kdy tam dojede, proto za během naší krátké cesty cca 50 km jsme stavěli nesčetněkrát a nakládali babky s nůšema a pytlema, už jsme jako správní gringáci byli trochu nervózni, ale to nás jen tlačil hlad. Huaráz, kuřátko k véče, studená sprška a postýlka, to jsou ty správný radosti života.  Kurňa vždyť ty narozky jsem neoslavil zas tak špatně, nebo ze by jo, no ještě to rozmyslim :-)) 

 

Moc děkuji za všechna přání k narozeninám, kterých se mi od vás dostalo, je to příjemné vědět, že si na člověka někdo vzpomene. Trochu jsem se rozepsal, ale zážitky jsou příliš živé a já se potřeboval s někým podělit, takže díky za vyslechnuti, snad vás to moc nenudilo. Možná jsem to pojal moc dramaticky, takže to berte s rezervou. Na kopec jsme vlastně nevylezli, ale jak prohlásil Honza Boček "kucí to nevadí, čundr to byl, ale parádni, né" a já s ním souhlasím :-)." OB

 

Cestou zpět v morénovém kempu (držky den poté). Otoky v obličeji, zvláště kolem očí, jsou projevem nedostatku kyslíku. Viz Výšková nemoc.

 

O Huascaránu všeobecně viz Huascarán jako sportovní cíl a Huascarán a jeho pověst.

Seznam cest viz Přehledy.

 

Cestovatelské údaje a dojmy

Zeměpis Peru a hor

Rozloha Peru je 1 280 000 km2, to je přesně 10x více než plocha bývalého Československa (co se v mládí naučíš ... to si pak už nic jiného nepamatuješ :-)). Zopakoval jsem si, že ty velké hory co jsou na západě obou Amerik, se jmenují Kordillery. Jihoamerickým Kordillerám se říká spíše Andy. Je zajímavé, ale spravedlivé, že se španělsky alpinista řekne andinista. Andy se dělí všelijak podélně i napříč, oblast Cordillera Blanca patří ke Středním Andám a jak bylo řečeno, říká se jim také Peruánské Andy. Do páru ke Cordillera Blanca jaksi patří Cordillera Negra (nejvyšší hora 5200 m), jsou rovnoběžné vzájemně i s pobřežím a odděluje je údolí s Rio Santa. V oblasti je však také pohoří  Cordillera Huayhuash [vuajvuoš], které  je jakýmsi pokračováním Cordillera Blanca jižním směrem. Je méně populární, ale není to žádný drobeček - nejvyšší hora Yerupajá [jerupachá ] má 6634 m, t.j.  jen o 134 méně než nejvyšší Huascarán. Rio Santa teče severním směrem, a tak je  při cestě z Limy na sever  třeba překonat sedlo Yantahuain ve výšce  4200 m (čili autobus vás vyveze 4 km do výšky a 400 km do dálky a to vše v přepočtu za 400 Kč - dobrá cena, ne?) a pak se ocitnete v horní části údolí. Peruánců je 25 miliónů. V Limě je 7 mil. obyvatel, velká část nezaměstnaných.  V Huarázu je 100 000 obyvatel. Centrální náměstí každého města i náves ve vsi se jmenuje Plaza de Armas. Pohodlné.

Historie

Stejně jako k Mexiku patří Aztékové, tak k Peru patří Inkové. Doufal jsem, že si znalosti z historie doplním na místě - návštěvou památek a muzeí. Nedoplnil. Muzea v Huarázu a Limě, které jsme navštívili, byly zklamáním. Informační hodnota expozic téměř nulová, měl jsem někdy pocit jako by výstavku, zejména v Huarázu,  uspořádaly školní děti. Asi za to nemohou jen Peruánci. Inkové neměli písmo a tak velkou část historie nahrazují dohady.

Huascarán  jako sportovní cíl

Huascarán je nejvyšší hora v Cordillera Blanca a v Peru. Nějak automaticky, asi že má stejný tvar jako Elbrus, jsem myslel, že je sopečného původu, ale byl jsem opraven, že vznikl jako ostatní hory v okolí tektonickou činností (JB). Jak jsem již uvedl, je to pátá nejvyšší hora Jižní Ameriky nebo též západní polokoule (největší je Aconcaqua).  Ostatní vyšší vrcholy leží  v jiné oblasti (na pomezí Chile a Argentiny) a tak je Huascarán široko daleko největším obrem. Ostatní šestitisícové vrcholy Bílých Kordiller k výstupu obvykle vyžadují jeden tábor na sněhu. Sněhový tábor je nepříjemná věc, která bere fyzické i psychické síly, a na Huascaránu vzhledem k jeho výšce jsou takové tábory nutné dva. Má dva vrcholy, jižní a severní. Jižní je vyšší – 6768 m, severní má 6664 m.  Jižní vrchol je vyšší a navíc dostupnější, takže je jasné, že se na něj leze častěji. Tento rok (2004) se však na jižním vrcholu objevila velká trhlina, kterou nelze lehce překonat a přednostním cílem se stal severní vrchol. Cesta k oběma vrcholům je zpočátku stejná, protože vede přes sedlo mezi nimi (Garganta) a má tedy společné všechny tábory. Objektivně nejnebezpečnější je cesta mezi prvním a druhým sněhovým táborem, protože vede séraky a je vystavená pádům lavin. Zajímavé je, že poprvé vylezla na Huascarán žena – Annie Peck, v roce 1908. Jižní vrchol byl zdolán až za 24 let expedicí německých horolezců a kartografů. Legrační je, že jediné použitelné mapy pro oblast jsou výsledkem práce těchto kartografů z let 1932 a 1936 (viz též Mapy a GPS).

Huascarán a jeho pověst

31.května 1970 v 15:24 otřáslo Huascaránem zemětřesení o síle 7,8 Richterovy stupnice. Ze západní strany severního vrcholu se odtrhla velká část ledovce. Na cestě do údolí lavina strhávala další led, sníh, kamení a bláto a postupovala rychlostí až 300 km/hod. Hlavní proud směřoval až 16 km západně a jižně do údolí řeky Santa. Vedlejší proud se však přehoupl severněji přes dvě stě metrů vysoký hřeben, který měl domněle chránit městečko Yungay a Yungay zaplavil. Všech 18 tisíc obyvatel Yungay zahynulo. Zachránilo se jen 240 lidí, kteří stačili utéci na pahorek sloužící jako hřbitov (Foto 28, Foto 38, Foto 39). Domy Yungay zmizely pod desetimetrovým nánosem bahna. V celé oblasti zahynulo 80 tisíc lidí a milion zůstal bez přístřeší. V té době v údolí Llanganuco [ljanganuko] tábořila skupina čtrnácti českých horolezců a jejich chilský přítel. Llanganuco je zařízlé severně od Huascaránu, mezi něj a dalšího sněžného obra – Huandoy. Výprava se původně nechystala na Huascarán nýbrž na Huandoy. Nevím přesně proč tábořili v půli cesty mezi začátkem údolí a base campem ve výšce 3900 m. Toto místo však zasáhla relativně nepatrná vedlejší odnož kamenné laviny. Všichni čechoslováci a Chilan zahynuli. Pamětní deska nese však 16 jmen. Jeden z nejlepších horolezců výpravy totiž zahynul ještě před zemětřesením - nešťastnou náhodou v chodeckém terénu. Výlet k jezerům je velmi příjemný. Z Yungay to je asi 30 km po horské silnici a je obvyklé cestu absolvovat autem. Auto přijede až k jezerům (může dokonce pokračovat dál a dojet až do základního tábora Llanganuco). Jezera jsou ve výšce 3850 m. Jejich hladina je azurově modrá, kolem jsou mnohasetmetrové, snad i kilometrové skalní stěny. Asi půlkilometrovou procházkou od hráze prvního jezera se dá dojít k symbolickému památníku (Foto 37), kde jsou desky se jmény obětí hor. Není jich mnoho, symbolický cintorín ala Vysoké Tatry tu moc nefrčí. Deska s jmény československých horolezců je největší. Po návratu do Yungay je možné navštívit památeční areál obětem zemětřesení (Foto 39). Je to vlastní místo katastrofy, které je ponecháno více méně v původním stavu, je je částečně zahradnicky upraveno.  Uprostřed jsou 4 palmy, které prý katastrofu přežily. To je vše, co z Yungay zbylo. V místě hlavní třídy je vybudována cesta a rozcestníky ukazují místa ostatních ulic. V jižní části areálu je pahorek-hřbitov, který zde byl již před zemětřesením. Je upraven do teras, na kterých jsou hroby a na samém vršku stojí socha Ježíše, který rozpažuje směrem k Huascaránu. I hroby a Ježíš tu byly již před zemětřesením.  Nové Yungay je vystavěno severněji, na bezpečném místě.

Podnebí, počasí, teploty, sníh a led

Podnebí? Vlastně nevím. Čekali jsme vedra kolem rovníku a zatím jsme jen málokdy mohli vydržet v kraťasech kvůli zimě. Nejvíc horko je mi teď, kdy se potím ve vlaku z Vídně do Prahy (a píšu tyhle poznámky na Palmu). V Cordillera Blanca bylo v době našeho pobytu období zimy, která je ve srovnání s létem sice chladnější, ale má minimum srážek. Tedy má mít. Letos bylo ale všechno postavené na hlavu. Typicky v tomto zimním období je nejstálejší počasí, beze srážek. Rána bývají úplně modrá, v odpoledních hodinách se objeví nějaké mráčky. Tento rok bylo nejméně každý druhý den zataženo, s dešťovými a na horách sněhovými srážkami. V Huarázu byla například dokonce v době našeho odpočinku mezi výstupy průtrž mračen. Taková, že v Čechách člověk ví, že stačí 20 minut počkat a bude po všem, tohle ale trvalo tři hodiny. Pro horské výstupy to má značný význam – jednak srážky a vítr vše velmi znepříjemňují, oblačnost komplikuje orientaci, ale hlavně nový sníh výstupy téměř znemožňuje. Ve velkých výškách je málo kyslíku – uvádí se, že v 5500 m je jen polovina kyslíku ve srovnání s nížinou. Aklimatizace řeší pouze vedlejší metabolické efekty hypoxie, nedostatek kyslíku zůstává. Fyzický výkon je tedy možný jen takovou intenzitou, jak tělo stačí “nadýchat” kyslík potřebný k výdeji energie. Neboli člověk se, zejména nahoru, pohybuje jen velmi pomalu. Každá další zátěž – například v podobě těžšího nákladu nebo nutnosti prošlapávat hluboký sníh – činí již tak bolestně namáhavý a pomalý pohyb téměř nemožným. Pevný povrch je tedy pro pohyb vzhůru velmi důležitý. To je také jeden z důvodů, proč se výstup zahajuje ještě v noci. Sníh totiž až do výšky 5500 m na slunci natává a v noci zmrzne. Dalšími důvody je obvykle lepší počasí v dopoledních hodinách a také časová rezerva při obtížích – aby bylo problémy možné řešit ještě za světla. Nezapomínejme, že zde tma přichází v šest večer. Ve větších výškách, kde sníh netaje dochází ke ztvrdnutí povrchu upěchováním větrem a jakýmsi sleháváním. A k tomu je také nutné počasí bez srážek. Tento rok je tomu tedy jinak, neví se proč. Předpověď počasí zde neexistuje, řekl bych, že srážky mají lokální charakter a ani předpovědět nejdou.  Co se týče teplot tak v zamračené Limě bylo ráno a večer tak 5 -10 st., přes den 15 -20. V Huarázu bylo občas modro, je ale zase položen o 3 km výše a teploty tak byly podobné. Při samotných výstupech je pak teplotní rozmezí, nebo spíš jeho vnímání, mnohem širší. Roli hraje teplota klesající s výškou. Uvádí se, že teplota klesá o  půl stupně na každých 100 m. Na vrcholu Hascaránu tak lze ve srovnání se základním táborem  čekat teploty o 15 st. nižší. Ve větších výškách také více fouká vítr, který snižuje vnímanou teplotu. Je možno spočítat pomocí windchill faktoru. Tak například vítr způsobuje, že naměřená teplota 0 stupňů je při 50 km/hod (takhle maximálně jezdíme podle předpisů v obcích) je vnímána jako -15 st.  Tepelnou pohodu hodně ovlivňuje fyzická námaha, hypoxie naopak zhoršuje tepelnou produkci a obranu proti chladu. Velký vliv má slunce. V C2 na Huascaránu jsme měli ráno zevnitř ve stanu jinovatku a led z vydýchaného vzduchu. Jakmile se stanu dotklo slunce, tak se zakrátko vše změnilo - stan byl za půl hodiny suchý. To je také výhoda rovníku - málokteré místo slunce z vysokého oblouku nezasáhne. V Peruánských Andách je hranice ledovce ve výšce 4800 m. Je to výše než jinde, např. v Alpách je to asi 3200 m, na Kavkaze 3600 m, v Centrálním Ťan-šanu 3800 m. To snižuje počet sněhových táborů nutných k dosažení vrcholu. Na vrcholky kolem 5500 není nutné stanovat na sněhu, pro většinu vrcholů nad 6000 stačí 1 tábor, výjimkou je Huascarán se dvěma tábory. Sněhový tábor je nepříjemná věc, na vaření je třeba tavit sníh, což znamená více paliva, těžší náklad, více času a problémů při vaření. Vysrážená vlhkost ve stanu a manipulace v blízkosti sněhu vede k neodvratnému zvlhnutí věcí. Výškový tábor většinou také přináší nesněhové problémy - hypoxii a horší povětrnostní podmínky. To vše způsobuje, že se taková věc dá vydržet jen pár nocí.

Zvláštnosti rovníku a jižní polokoule

Asi nejnápadnější odlišností je východ a západ slunce kolem šesté hodiny (a to je prosím po celý rok). Při výškových výstupech to nakonec ale tolik nevadí. Člověk je většinou tak unavený, že si rád lehne i v sedm. Požehnáním jsou diodové čelovky, u kterých není třeba tolik šetřit a je možné si chvíli číst. Méně nápadná je opačná cesta slunce po obloze. To je třeba trochu vysvětlit. Východ a západ samozřejmě zůstávají na svém místě  a když se člověk otočí o 180 stupňů, tak jde slunce zase obráceně. Pro pocit směru pohybu slunce je podstatné, ke které straně je slunce nejblíže v poledne. Na tu stranu se člověk otočí a pak vnímá směr pohybu slunce. Je k tomu třeba být mimo rovník, protože tam stojí v poledne slunce přímo nad hlavou a lze si vybrat jestli jde zleva doprava nebo obráceně. Huaráz a okolní vrcholy jsou na devátém stupni jižní šířky. Místa lišící se o jeden šířkový stupeň kdekoliv a jeden délkový stupeň na rovníku jsou vzdálena asi 111 km. Tento výpočet přepokládá, že země je ideální koule s poloměrem 6378 km. Huaráz je tedy vzdálen od rovníku asi 1000 km. Lima leží o 400 km jižněji (po silnici) a její zeměpisná šířka je -12 st. S tím také souvisí, že na jižní polokouli je více osvětlovanou a tudíž teplejší stranou strana severní. To má svůj vícerý význam při horolezeckých výstupech. Další odlišností související s vysokou polohou slunce na nebi (ve dne, "hlubokou" v noci) je odlišný směr srpku měsíce. Ukazuje bříškem nahoru nebo dolů místo doleva nebo doprava. Další pro nás exotickou věcí je noční nebe a souhvězdí. Já jsem je poprvé pozoroval v základním táboře na Huascaránu. Identifikovali jsme jen Jižní kříž (Cruz del sur) a Velký vůz. Velký vůz byl těsně nad severním obzorem vzhůru nohama, vlastně vzhůru koly. Jižní kříž byl jižním směrem, v Mléčné dráze. Jsou to 4 hvězdy umístěné ve vrcholcích pomyslného kříže - myšlen kříž biblický. Ateistům by mohl možná spíše připomínat draka. V 19 h byl dlouhou osou otočen k jihu, v průběhu noci pak asi provádí kotrmelec na místě. Má stejnou funkci jako Polárka na severní polokouli - v jeho blízkosti  prochází pomyslná zemská osa. Hvězdy tak stále ukazují směr k jihu nebo severu. Jižní kříž (resp. Polárka) je tolik stupňů nad obzorem kolik stupů jižní (resp. severní) šířky má místo pozorovatele. Jižní kříž je na rozdíl od Polárky souhvězdí a ne hvězda, a tak existují další poučky, které zpřesňují, jak z jeho polohy odvodit polohu jihu ještě přesněji (JB). V předchozím textu byla jako předpoklad výpočtů vyslovena podmínka, že Země je ideální koule. Je to ale spíš taková mandarinka, rovník je od středu vzdálen více než póly. Huascarán je blízko rovníku  a jeho vrchol je od středu Země vzdálen o 2093 m více než vrchol Everestu. Nejvzdálenejší místo od středu Země je vrchol Chimborazo, sopka s nadmořskou výškou 6272 m, která se nachází v Andách jen 200 km jižně od rovníku. Pro horolezecké výstupy to ale nemá žádný význam, obtíže s nedostatkem kyslíku jsou úměrné nadmořské výšce nikoliv vzdálenosti od středu Země. Je tomu dokonce naopak - v oblasti rovníku je vyšší atmosférický tlak (i když já nevím proč) a tudíž jsou výstupy, co se týče kyslíku, jednodušší než výstupy do stejné výšky v oblastech od rovníku vzdálených. Proto jsem si říkal, že když jsme před 2 lety mohli vystoupit na Mramorovou stěnu o výšce 6400 m v centrálním Ťan-šanu, tak o málo vyšší Huascarán nebude problém. Mramorová stěna totiž patří k nejsevernějším šestitisícovkám.

Peruánci

Peruánci jsou směsicí původního indiánského obyvatelsta a, z menší části, evropských dobyvatelů. Indiánský původ se projevuje orlím nosem a bezvousými tvářemi. Naše několikatýdenní strniska proto vyvolávala zvědavou pozornost. Musím říci, že v Huarázu měli muži vlasy většinou pěkně zastřižené. Možná jim rostly zastřižené, stejně jako jim vousy rostly už oholené :-). Komunikace, jak bylo řečeno, je možná zpravidla jen ve španělštině. Nezřídka se na vsi i ve městě ptají che pais?" [ke pais] - která země?,   a na Republica Checa se tváří chápavě a spokojeně. Na vesnici na nás, hlavně děti, pokřikovali gringo, ale nezdálo se nám, že to bylo myšleno hanlivě nebo výlučně hanlivě. Fotografování vesničané odmítají nebo za něj požadují peníze. I tato malá dívenka (Foto 2) na naše vytažené fotoparáty natáhla ruku. Ženy lákají k fotografování nejvíce, protože stále, i při práci, nosí pestrobarevné oblečení, vytvářející působivý kontrast k okolní přírodě.

Jazyk

Oficiálním jazykem je španělština. Anglicky se s prostým peruáncem nedomluvíte, také je vnímána jako jazyk neoblíbené Severní Ameriky, a tak zvládnutí libovolného objemu španělštiny se vyplatí. V zemi se také mluví  kechua [kečua], jazykem potomků domorodého obyvatelstva - Inků. Obohatil španělštinu a ostatní jazyky o řadu slov jako pampa, cóndor, puma, quinina, llama, alpaca, gaucho, poncho.

Životní úroveň, bydlení

Průměrný měsíční příjem v Peru je 70 dolarů (Valter). Je to tak desetkrát méně než u nás. U nikoho na návštěvě jsme nebyli, a tak o tom jak žijí  můžem usuzovat jen z toho jak se chovají a jak vypadají zvenku jejich obydlí. Například v hostalu El Tambo pracuje Valter. Nevím kolik mu je, snad 17. Je z vesničky od Marcary, má 8 sourozenců, kteří zůstali ve vsi. V hostalu dostává 300 sol (2400 Kč) měsíčně. Vstává v 6, chodí spát o půlnoci, pracuje celý den, nemá žádné volno. Do vesnice by se za nic nevrátil. Italský průvodce (nebo snad jen povaleč) , který se občas poflakuje po hostalu, říká, že život na vsi je život bez peněz, k jídlu je jen to, co se vypěstuje. Lima má své výstavnější části - s náměstími a výstavními paláci a bloky lepších domů v centru. Po pár kilometrech se člověk dostane, když míří správným směrem, do lepších, téměř vilových čtvrtí. Obchody na hlavních třídách však mají zavřené mříže i když je otevřeno a v trafice nebo potravinách vám zboží podávají mezi železnými špriclemi.  Další část města představují domy a barabizny z neomítnutých pálených cihel. V Limě zřejmě neprší, protože tyto domy mají rovné střechy (možná někdy žádné) a často nedokončená vyšší patra. K nebi trčí svazky drátů, umožňující navázání dalšího patra. Častým architektonickým prvkem, a to platí jak pro centrální část Limy tak pro malé vesničky, je omítka domu, pokrývající pouze stranu domu přivrácenou do ulice. Na obchodním věžáku v centru Limy může místo omítky jít o fasádu ze skleněných tabulí. Zbytek obrovské Limy tvoří slamy s domy z lepenky, plechů, cihel a všeho, z čeho se dá dům postavit. Zvláštní kontrast tvoří síť veřejného elektrického osvětlení nejednou instalovaná do takového slamu (Foto 1). Depresivní dojem z Limy umocňuje mlha a smog, které neustále zahalují město. Huaráz, který má 100 000 obyvatel, má architektoniku podobnou - domy z (většinou pálených) cihel, omítka jen do ulice. Domy jsou většinou jednopatrové. Blízké hory přinášejí vláhu, zvl. v létě (v době, kdy je u nás zima), a tak domy mají šikmé střechy. Vesnice v okolí jsou postaveny z cihel z bláta (= z nepálených cihel).

Stát

Přiznám se, že jsem toho o Peru moc nenastudoval a  hlavní jsou vlastní dojmy. Před prezidentským palácem v Limě stále patrolují policisté vybavení přílbami, obušky a štíty a stojí tam obrněná vozidla. Během našeho pobytu, dle televize, došlo k několika demonstracím, které se střetly s policií. Byli to například zaměstnanci letecké společnosti. To jsou normálně klidní lidé a tak bych řekl, že vláda má určité problémy. Policisté jinak spontánně zdraví cizince, asi to mají přikázané. Mimo Limu spatřuji ruku státu např. v instalaci elektrického osvětlení na vesnicích.  Mohli jsme to posoudit z výškových táborů na Huascaránu. Síť elektrického osvětlení také bývá, jak jsem již napsal, k vidění ve slamech. Druhá, pro mě nápadná věc, byla organizace školství. V těsném sousedství domků z bláta a největší chudoby je možné vidět školu se spoustou nezřídka uniformovaných dětí. Zdá se, že peruánci mají pro uniformy určitou slabost. Dělníci byli často k vidění stejně oblečení. Častou součástí dělnické uniformy je přílba. Legrační to třeba bylo na letišti v Limě, kdy hrstka dělníků na lešení opravovala strop v příletové hale, samozřejmě s přílbami a pod nimi proudily o 15 metrů níže stovky nechráněných cestujících. Přilby měli také zahradníci, které jsme viděli v památečním parku v Yungay a také arriero, který pro nás přišel s osly do základního tábora v Ishince (Foto 18). Ten ji měl dost určitě jako ozdobu. Organizační tendence jsou také znát v různých službách - vlastníci různých licencí se vykazují průkazy nebo uniformou. Licencovaní pouliční směnárníci v Limě se poznají podle zelených zástěr. Těm se asi dá věřit i když my jsme dávali přednost přehlednější (ale asi méně výhodné) směně peněz v bankách. Jmenovky a průkazy mají také taxikári a dokonce guias - horští vůdci - nebo arrieros. Průkazku měl i náš arriero s helmou, shodli jsme se ovšem, že na fotografii měl ženskou tvář. Která mu nepatřila. Celkově ale systém licencí a jejich prokazování vzbuzují důvěru v prokazované služby.

Kriminalita

Na rozdíl od pobytu mých kamarádů v Peru před 3 lety (ukradený baťůžek) nás nic nepostihlo. Chovali jsme se opatrně - hromadu batohů vždy někdo hlídal, peněženky a foťáky jsme nosili pod oděvem a nechodili do pustých míst. Tato opatření jsou prý nutná zvl. v  Limě. Podvody při obchodování jsme zažili, ale nic hrozného - pokus nechat si část pěněz při vracení a podobně. Měl jsem z toho celkově lepší pocit než například při pobytu ve Střední Asii. Jak je to v Peru s drogami to samozřejmě z vlastní zkušenosti nevím, ale listy koky nebo čaj byly běžné k dostání na tržišti nebo dokonce v supermarketu. Kokový čaj nám byl také doporučován jako pomoc při horské nemoci. Nakonec jsme ho pili celkem běžně, ale musím říci, že jsem na sobě žádné účinky nepozoroval. Brali jsme to prostě jako chuťové zpestření tekutin, které člověk při námaze a ve výšce musí vypít. Já jsem z toho měl pocit asi jako z heřmánkového čaje, i když přímo chuť heřmánku to nebyla. Byl jsem poučen, že k výrobě malého množství kokainu je třeba velké množství koky a je to chemický proces, který je odlišný od prostého vylouhování listí v teplé vodě. Navzdory tomu jsme byli varování, že vývoz kokového listí je také považován pašování drog a tak jsem si žádné vzorky nepřivezli.  O ochraně před zloději viz  též kapitolu o bezpečnosti z knihy Classic Climbs.

Doprava

V Limě i Huarázu je velké množství  levných taxíků. Jejich množství se zdá mnohonásobně převyšovat poptávku. Troubí na potenciální zákazníky na chodníku. Troubí se vůbec velmi hojně - na ostatní auta, na chodce. Z našeho pohledu často zbytečně, skoro to vypadalo, že mají troubení v předpisech. Třeba jim přičíst k dobru, že troubí jen krátce a těžko říct, čím je to způsobeno. Autobusová  doprava (autobus se v peruánské španělštině řekne colectivo) je zde velmi hustá i když je těžké pochopit systém.  Jízdné je dosti blízko ceně jízdy v taxíku a zdá se na autobus vysoké. Po centru jsme platili 1 sol a na taxi jsme na podobnou vzdálenost většinou usmlouvali na 5. Ale možná nás v autobuse šidili. Autobusy jsou možná nějakým způsobem soukromé, protože průvodčí kromě vybírání peněz dosti agresivně provozuje nábor cestujících. Na druhé straně jsou jistě podřízeny nějakému řádu, například po trasách jsou rozmístěni kontroloři evidující průjezdy autobusů. Tito úředníci jsou dobrým zdrojem informací o linkách. Autobusy mají peruánské rozměry - Evropan může mít i ve "velkém" autobusu problém se postavit. Nemluvě už o minibusech, což jsou zpravidla Toyoty, zřejmě nakupované holé, do nichž se montuje větší počet sedaček peruánských rozměrů. Tam se průvodčí uplatní i jako organizátor a pěchovač, takže v minibusu nakonec jede třeba 25 lidí. V Huarázu jsme na výchozí stanici minibusů viděli speciální náhončí, kteří se vydávali na lov zákazníků až stovky metrů od vozidla. Hlavní silnice z Limy do Huarázu  a dále na sever údolím řeky Santa je dosti slušná, odpovídající naší státní silnici. Cesty do bočních údolí jsou obvykle naopak ty nejhorší, co si dovedete představit - neupravené, prašné a kamenité, prudce stoupající v serpentinách nad srázy, plné obrovských výmolů.  A přesto i zde jsou  taxíky a colectíva (velké autobusy by se sem nedostaly)  používány normálními vesničany. Jezdí se živelně,  běžná jsou kouzla, kdy se do prostoru pro dvě auta vejdou auta tři. Když se bojíte o auto a retardér u policejní stanice přejíždíte pomalu, tak se vám klidně může stát, že vás někdo netrpělivý předjede zprava. Přes to všechno jsme za celou dobu  neviděli jedinou nehodu. Ještě musím zmínit terminál dálkových autobusů v Huarázu. Byl vedle našeho hostalu a jejich náhončí se nás pokaždé pokoušeli přesvěčit k jízdě do Limy. Stejným způsobem jako když se prodávají třeba mandarinky. Je to jako kdybyste se šli projít na kulaťák v Praze a někdo se vás snažil strčit do letadla do Kodaně. No a pak je tady obrázek z druhé strany spektra - dálkový autobus lepší třídy mezi Limou a Huarázem, s klimatizací, obědem, záchodem a promítáním videa. V duelu auto - chodec má samozřejmě přednost auto. Až v Madridu jsem si uvědomil, jak jsem se naučil být vůči autům ostražitý.

Obchod a služby

Obchody jsou tu o velké hustotě. Zvláštností je, ze se stejně zameřené obchody a služby soustředují na jedno místo, kde si musí neuvěřitelně konkurovat. Například na Av. Raymondi, která je za rohem od našeho hostelu, je na 100 metrech asi osm železařství. Totéž platí o prodejcích mandarinek, suvenýru, obchodech s botami atd. V Limě zase bylo v jedné ulici několik obchodů firmy Baťa. Příčinu tohoto jevu se mi nepodařilo zjistit.  Obchůdku je zde opravdu neuvěřitelné množství a většinou mají obrovské množství zboží. Pozitivním zážitkem pro mě byla oprava sandálů. Zašel jsem na otevřené tržiště, do míst, kde jsou krámky s botami a našel jsem tam i pouliční ševce. Sedělo jich opět v řadě za sebou asi sedm. K jednomu jsem zašel a posunky vysvětlil svůj problém. Ukázal mi na židli a pustil se hned do práce. Vůbec jsme neřešili, jestli to bude zítra nebo na počkání nebo kdy. Trochu jsem se bál jak to uděláme, když nemám jiné boty, ale toho vůbec netrápilo. Nechal mě bosýma nohama sedět na ulici a rychle udělal co bylo třeba. Jsem také nadšený, že zde na spoustě míst lze nakoupit třeba tkaničky nejrozmanitějších délek a barev. V Praze mi připadá, že prodejce bot servis tohoto druhu naprosto nezajímá a odkazuje zákazníky na domáci výrobu.  Sámoška, kde se chodí s košíkem, je tu jen jedna, malá, ale zato se v ní dá platit kartou. Je tu ale obrovské zastřešené tržiště, kde člověk pořídí všechno od brambor přes drogérii po prasečí hlavy. Smlouvání je běžné, ale není to moc tragické, u levnějších věci se bez problémů dá zaplatit neusmlouvaná cena. Některé věci, jako třeba limonády, mají nevím proč fixní cenu. Opakuji, že nevím, jak prodej může ty lidi uživit. Je klidně možné, že to je jakýsi produkt obrovské chudoby a nezaměstnanosti. Pro člověka ze země s desetkrát větším průměrným platem se tu ale řada věcí obstarává příjemně.

Bankomaty

K dispozici v Limě i Huarázu. Bankomat pro MasterCard jsme museli v obou místech krátce hledat. Bankomat vydával kromě solů i dolary.

Internet

Navzdory vší chudobě je v každém aspoň trochu větším místě dobře dostupný a hodně používaný. Třeba v Huarázu bylo internetových kaváren aspoň 30. Často je využívána služba internetové telefonie. Vybavení je slušné, 17tipalcové monitory nejsou výjimkou, Windows 98 i XP, rychlost připojení kolísá, ale málokdy klesá na rychlost vytáčené linky. V jedné kavárně nabízeli vypalování CD a zvládli by přenos fotek z digitálu. Jen byl nutný vlastní kabel. Ten jsme neměli a tak jsme využívali služeb jedné fotoprodejny, kde měli čtečku na všechny karty i vypalovačku. Záludností španělské klávesnice je absence zavináče, dá se vyloudit kombinací kláves Alt-64. Cena byla sol  (8 Kč) za hodinu, v Limě dvojnásobek. Peruánská doména je "pe" (analogicky k českému "cz").

Mobilní síť

V Peru je jediný provider - síť TIM. Frekvence je 1900 (jiná než naše). Pod T-mobile stojí minuta hovoru 79,07 Kč, jedna SMS 4,82 Kč. GPRS neprovozují. Pokrytí - Lima a okolí a Huaraz.  Mapa Peru s GSM pokrytím, detail na oblast Huarázu. Kružnice pokrytí Huarázu má na napě poloměr asi 15 km. Realita - mobil skutečně fungoval. Když se vjelo do hor - 200 km severně od Limy - tak se signál ztratil. Objevil se až těsně před Huarázem. V údolí Ishinca signál nebyl. Možná by byl na vrcholcích - Urus Este, Tocllaraju a Ranrapalca, ale měli jsme vždy jiné starosti než zkoušet mobily. Překvapivě pak byl, i když kolísající, signál na úbočích Huascaránu. Nepochybně proto, že Huaráz byl přímo viditelný, i když byl vzdálen 50 km. SMS zprávy mívaly zpoždění nebo nepřišly vůbec. Ztrácení by se možná dalo zabránit, kdyby si odesílatel nastavil delší dobu pro pokusy o doručení.

Zásuvky a elektřina

Podle údajů na internetu se mohou v Peru vyskytovat zásuvky evropské i severoamerické a nedá se zjistit kde jaké. My jsme všude však viděli zásuvky hybridní, kam se daly zasunout oba typy zástrček. Napětí je normální. Pro naše četné elektronické hračky (digifoťák, Palm, GPS) jsme dali přednost nakupování jednorázových baterií před dobíjecími a asi to byla správná volba. Alkalické baterie vydrží déle než dobíjecí a při všeobecně nižší cenové hladině v Peru byl jejich nákup únosný. Pro mobil jsem si vezl dobíječku.

Mapy

Chtěli jsme s Pavlíkem při této cestě uplatnit svoji (tedy Pavlíkovu) novou hračku - GPS (nemapový Garmin s barometrem) a začali jsme se shánět po nějakých mapách. Naši zkušení přátelé se ale tvářili bohorovně - mapa prý v Cordillera Blanca není potřeba. Po údolí člověka vozí najaté auto a přístupy k základním táborům jsou hluboce zařízlá údolí (quebradas), kde nelze zabloudit. No a na samotné vrcholky se podle mapy stejně neleze. Na to jsme si ze zahraničí opatřili (velmi pěkného) průvodce Classic Climbs in Cordillera Blanca. Po absolvování výletu jim musíme dát víceméně za pravdu. Předtím jsme se ale nenechali odradit a sehnali mapu Peru Nord a Peru Sud, pokrývající oblast našeho zájmu. Měřítko bylo sice jen 1:100 000, ale vydavatelem byl osvědčený Alpenverein. O to větší bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že to jsou přetisky map vytvořených na základě expedice německých kartografů a horolezců z let 1932 a 1936. Nebyli to špatní horolezci - Erwín Schneider a další podnikli prvovýstup na Huascarán (jižní vrchol) a další velké vrcholy v oblasti. Mapy jsou vytvořeny různou technikou. Peru Sud je pro velké množství vrstevnic skoro nečitelná, vypadá jako ilustrace k verneovce. Některé vrcholy na mapách nejsou - například Alpa Mayo. Byla totiž za nejhezčí horu světa vyhlášena až po fotografické výstavě v Mnichově v roce 1966. Nejsou na nich také naše aklimatizační vrcholy Urus Este  a Ishinca. Pro Němce prostě byly všechny tyto vrcholy malé, popularitu získaly až když se ukázalo, že jsou snadným přístupem vhodné k aklimatizaci. Například Urus má hlavní vrchol, který je špatně přístupný a leze se na předvrchol nazvaný Urus Este. Až v Huarázu jsme objevili, že mapa Peru Nord doznala před 3 roky inovace. Dle mého byl hlavně podle satelitů korigován stav ledovců. Na nové mapě je teď výslovně uvedeno, že jde o projekci WGS84 (důležité pro kejkle s GPS). Nenechali jsme se starými mapami odradit. Řekli jsme si, že hory mezitím nikam neutekly a body pro výstupy v Peru jsme připravili. V Peru pak byla k mání za 15 solů (110 Kč) reklamní mapa s malým měřítkem (Cordillera Blanca, Negra a Huayhuash. Vydáno 2002-2003). Nebyla nakonec tak špatná, měla nadmořské výšky, vrstevnice a vzdálenosti mezi místy. Hlavně tam bylo napsáno: Elaborado a base de la Carta National 1:100 000 (Instituto Geográfico Nacional) y el Inventario Nacional de Glaciares (Hidrandina) - 1980. Takže nějaké další mapy možná existují. Také tam byl údaj, že turistické mapy distribuují v Carhuazu na Plaza de Armas v café a hostalu El Abuelo - hostalelabuelo@terra.com.pe

GPS

(kapitola spíše pro zaryté nadšence)

 

Prvním zklamáním bylo, že GPS nedovedlo v důsledku formálních omezení  odečíst vzdálenost z Peru do Čech (při měření umožňuje max  4místné číslo, čili umí max. 9 999 km). Až na internetu jsem si našel, že od nás z Lhotky v Praze  na Huascarán je 10941 kilometrů a 414 metrů. Druhá rána přišla, když se ukázalo, že jsem u bodů prohodil šířky a délky. Chyba se stala už u kalibračních bodů, takže po ručním prohození šířek a délek byla v poloze bodů stále promítnuta chyba způsobená záměnou rovnoběžek a poledníků a přestavovala 500 -1000 m.  Chyba nebyla větší jen díky tomu, že blízko rovníku je síť rovnoběžek a poledníků skoro kolmá. Ale i takto byly body k navigaci prakticky nepoužitelné. Neštěstí však nebylo tak velké. Jednak se člověk většinou na výstup a priori vydává za pěkného počasí a pak na kopci bývá málokdy pochyby o tom, který směr je "nahoru". S "dolů" je to horší. GPS nám bohužel nepomohlo ani v této v situaci, která je jeho doménou a sice vedení zpět po zaznamenané trase.  Letošní zvláštní počasí způsobilo, že při obou velkých výstupech (na kterých byl Pavlík a jeho GPS - na Tocllaraju a Huascarán) byly při sestupu naše stopy zaváté, na Tocllaraju  navíc mlha,  a v obou případech jsme cestu museli hledati. Na Tocllaraju GPS dávalo zcela nepřesné údaje – jediné důvody, které nás napadly – špatné baterky nebo oblačnost. Kdyby ovšem špatnou navigaci způsobovala zvýšena oblačnost, to by bylo špatné, protože člověk má problémy s orientací hlavně při špatném počasí.  Stav na Huascaránu vlastně nebyl takovým zklamáním. Již jsme věděli, že GPS k provedení trhlinami nestačí, k tomu by totiž byla nutná přesnost tak ±3 m. Z negativních věcí jsme ještě pozorovali chybu v GPS statistikách. GPS kromě  řady statistických dat poskytuje údaj "v pohybu po dobu zápisu". Při výstupu na Tocllaraju nám GPS spočetlo, že z 9 hodin výstupu jsme byli v pohybu jen něco přes hodinu. To je prakticky vyloučeno a musí tam být chyba, kdy GPS určitý pomalý pohyb pokládá za nulový. A určitý pomalý pohyb na Tocllaraju?- to ano, to přiznáváme :-). Jak je to přesně, to nevíme, manuál od GPS je opravdu na p. GPS  však bylo bezkonkurenčí v určování nadmořské výšky (teď myslím jeho GPS výškoměr, nikoliv ten barometrický), chyba byla až 10x menší než barometrických přístrojů, které jsme též měli. Rovněž poskytuje cenná statistická data. A nakonec může skutečně někdy zachránit v tísni. Že se to nestalo, nic neznamená, člověk naštěstí nebojuje o život moc často.

Další odkazy

Příprava výletu – stránka, kam jsme při přípravě postupně shromažďovali potřebné údaje, některé údaje jsou zopakované na této stránce

Výpisky z knihy Classic Climbs of the Cordillera Blanca (obsah knihy, výpisky nebo překlady všeobecných textů, překlady popisu některých výstupů - Ishinca, Urus Este, Alpa Mayo)

Kde jsme bydleli v Huarázu (hostal El Tambo)

Stránka o Národním parku Huascarán, jsou tam fotky a názvy skoro třiceti květin. Fotografie jsou bohužel jen ve velikosti náhledu. Stránky jsou anglicky, názvy květin i latinsky.

 

Hlavní strana