V jednom průvodci* se o Zillertalských Alpách hovoří jako o nejdivočejším pohoří centrálních Alp. Rozlehlá opuštěná údolí, ledovce s trhlinami a nezřídka horolezecký závěr túry si kladou nároky na techniku a množství nesené výzbroje a výstroje. Odměnou je samota a časté privilegium razit si stopu nepopsaným svahem. Po návratu z Reichenspitze musíme s touto charakteristikou souhlasit.
Představě samoty uprostřed divoké přírody zde protiřečí nádrž Zillergründl. Má obrovitou hráz a nezměrnou masu vody. Ohromující jsou i další technické prvky - tunely ve skále - první z nich má skoro kilometr - nebo lavinové zábrany nad hrází, které byly záhadným způsobem ve skoro svislé stěně umístěny až k samému vrcholku masívu. To vše v nepřítomnosti lidí působí tísnivým dojmem a tak se přehrada stala, hned po PeK (stejný důvod? ☺), nejčastěji foceným objektem.
* Kniha Christiana Schneeweisse - "Padesát nejkrásněji pěkných skútrových výletů v Rakousku" ☺ - přesněji "Nejkrásnější skitúry - 50 nejpěknějších lyžařských túr rakouských Alp" . Zrovna tuto túru průvodce neobsahuje - autor se asi spletl ☺).
K prohlížení míst v Google Earth je třeba tento program stáhnout a nainstalovat.
| Fotky |
|
Bärenbadalm.
Značenou cestou.
Napojení značené cesty na silnici.
Pod hrází nádrže Zillergründl.
Hráz nádrže z Adlerblicku.
Nádrž Zillergründl.
Rampouchy v druhém tunelu.
V kotlině Kuchelmoos.
V kuloáru
Nejprudší místo letní cesty.
Ráno v den hlavního výstupu.
Nádrž Zillergründl.
Na moréně.
Prošlapávání stopy.
Po ostří hřebene.
Pod vrcholovou pyramidou.
Pohled zpět.
Reichenspitze.
Závěrečný výšvih.
Naštěstí to moc nejelo :-).
Návrat k nádrži.
Účastníci: MK, PeK, PaK a VV.
Termín: 9.-11.3.2007
Počasí: V roce 2007 neobyčejně teplá zima bez sněhu. Během našeho pobytu přechod několika front se sněžením. Lavinová trojka.
Jak se praví na Bergsteigen.at, tak při vjezdu do údolí je zákaz vjezdu, který se ingoruje (asi jakýsi Vjezd obsluze povolen). Zaparkovali jsme několik set metrů před Bärenbadalm, zde je závora se zákazem vjezdu na silnici pod přehradu. Tam už se jet nedá. Na této křižovatce není mnoho místa. Je to však na kopečku a měli jsme obavy jet zpátky do kopce. Za chatou se však pilně láme skála a bagruje, snad zde bude rozlehlejší místo na parkování. Sešli jsme z kopečka k chatě a pak se dali lesem po značené cestě. Kvůli střídání hlubokého sněhu a holých míst to však nebylo moc příjemné. Alternativou je chůze po silnici pod přehradu. Silnice je delší neb se klikatí. Několik set metrů pod hrází se značená cesta vrací na silnici. Krátce se jde po silnici a pak se znovu odbočí do svahu - je tam ukazatel. Kvůli hlubokému sněhu jsme volili silnici, která dělá dlouhou serpentinu pod vlastní hráz, pak se vrací a přitom stoupá a navazuje na první tunel. Letní cesta, a snad i zimní, vede mimo první tunel. Neviděli jsme však kudy a prošli jsme tunelem. Je to opět zacházka - tunel dělá dlouhou smyčku do nitra hory - je dlouhý skoro kilometr. Zřejmě aby nabral výšku, neboť ústí na hrázi. Dolní ústí tunelu je uzavřeno vraty, jsou v něm však dveře. Tunel je osvětlený, horní konec vrata nemá. Ocitáme se na hrázi, pak hned následuje ústí dalšího tunelu. Ten je kratší, nestoupá ani neklesá, není uzavřený vraty a více zde bují živly - ze stěn spadají rampouchy a led je místy i na zemi. Pak následuje orientačně bez problémová cesta podle nádrže. Bohužel není vrstevnicová, ale nejdříve stoupá a pak zas klesá k výtoku potoka z Kuchelmooskar. V nejvyšším místě se dá zřejmě odbočit na vrstevnicovou cestu úbočím, která ústí do první etáže Kuchelmooskaru, takže se neztrácí výška. Nevíme ale jak to tam přesně vypadá. Při cestě po silnici dojdeme k dolní budce nákladní lanovky Planauerhütte, přejdeme mostek přes potok z Kuchelmooskaru a odbočíme ze cesty doleva do svahu. Po prudším stoupání (kleč) jsme v první etáži Kuchelmooskaru. Teď máme volbu jít na Planauerhütte letní cestou (doprava) nebo sledovat dno kotliny Kuchelmoos, tak jak je popisován skialpový výstup na Reichenspitze. Ten totiž přes Planauerhütte nevede. Letní cesta je samozřejmě kratší. Nemáme však žádné informace nakolik je považována za schůdnou. PaK a MK si tam krátce celkem intenzivně zalezli. Též je otázka jak je cesta ohrožena lavinami. Cesta oklikou přes Kuchelmooskar a jeho hlavní kuloár je za dobré viditelnosti bezproblémová. Je ale delší a vyvede nás 100 výškových m nad chatu. Když pak sjíždíme k chatě a po "klesající vrstevnici" kopírujeme muldy ve svahu, tak na cestě nejsou záludnosti (PeK a VV absolvovali potmě).
Winterraum je v přístavku k hlavní budově ze severu. Dveře nejsou zamčené. Uvnitř 4x2 dvojpalandy, takže komfortní spaní pro 8 lidí, jistě by se tam na spaní vešlo 4x3=12 lidí. Nevím jak oficiální zdroje došly k číslu 10. Bylo tam 16 dek. Kamna fungují. Zprvu jsme nenašli dřevo. Zbytky dřeva v místnosti jsme museli štípat lopatou nebo čím se dalo. Nakonec jsme se k dřevu dostali. Jistě to nebylo dřevo určené volně k použití (nic jsme ale nezničili :-)). Nádobí nic moc - něco tam bylo, ale chyběl např. velký hrnec na tavení sněhu. Též jsme nenašli záchod - nejspíš je jen v zamčené letní části chaty. Rovněž na chatě není elektřina (což někdy, ne vzácně, ze slunečních baterií bývá). Pantofle tam nejsou. Potud chata tedy spíše méně přívětivá. Z pozitiv - mobilní signál.
Popis na Bergsteigen.at (rakousky :-), zde chata nesprávně nazývána Planauer Hütte)
Překlad:
Od Gasthof Bärenbad po letní značené cestě, případně po zásobovací cestě až k levému okraji přehradní hráze (jde to ale i zprava). Dále po levém břehu jezera tunelem až k nákladní lanovce pro Plauener Hütte. Krátce za ní začíná letní cesta k PH. Po ní krátce, pak ale podél potoka do divokého Kuchelmooskar a dále úzkým kuloárem mezi skalami vzhůru až do rovinatého terénu. Nyní vlevo, většinou po okraji zlomu na Kuchelmoosský ledovec a dále na fotogenickou pyramidu Reichenspitze. Tu obejdeme zleva až k příkrému sněhovému výšvihu v blízkosti severozápadního hřebene. Tímto výšvihem na vrchol. (MK)
Trasa byla také popsána v Lidé a Hory 5/2006:
Naše poznámky: Od chaty jdeme po "stoupající vrstevnici" ve směru k Reichenspitze až k ledovci spadajícímu z jejího úbočí. Těsně předtím překonáváme výraznou morénu, která ohraničovala dnes již odtátý ledovec zleva (orograficky - při pohledu shora). Na morénu natraverzujeme trochu níže a pak jdeme chvíli po jejím hřebeni. Není to ale žádný orientační problém. Na dolní prudší část ledovce stoupáme zprava. V plochém místě nad ním traverzujeme po skalním masívem Reichenspitze doleva. Jinam to nakonec ani nejde, odmyslíme-li si lezeckou trasu přímo na vrchol. Skalní masív Reichenspitze obcházíme po sněhu zleva až do sedélka na západním hřebeni. Ze sedélka vede na Reichenspitze skalní hřebínek. Postupujeme prudkým sněhovým svahem vpravo nebo, při hlubokém sněhu, může být snad výhodnější lezení po hřebínku (obtížnost I, možná II). Po překonání výšvihu je ještě ploché místo se sněhem a pak už následuje vrcholová pyramida (obtížnost 0-I). Lyže jsme nechali v sedélku. Ke sjezdu je malá poznámka - přebytek věcí jsme nechali na moréně, protože jsme se nevraceli na chatu. Nevěděli jsme totiž jistě, jestli jde do kuloáru sjet i po pravé straně morény (při pohledu shora). Moréna však ústí spíše do levé části nálevky kuloáru, tak se domníváme, že je možné morénu objet z obou stran. Potupně jsme sešli pěšky dolním tunelem - únava, baťoh a nastupující tma nelákaly k experimentům v prudkém svahu. Při nadbytku času bychom třeba přešli hráz a sjížděli druhou stranou údolí, tam se z dálky zdálo, že by se po cestě dalo sjet.
Citováno na Cesty do nebe (kde stejný výstup v r. 2007)