Deník

Osmitisícovky
Joskova a moje nadmořská výška po dobu expedice.  Odolal jsem tomu abych udělal vlnovky pro všechny. Skoro každý měl totiž jinou. Časová osa je ve dnech. Je tedy vidět, že expedice trvala 56 dnů, v BC a výše (5000 m) jsme strávili 36 dnů. Přesuny nahoru a dolů nad BC slouží k aklimatizaci a dopravě nákladu.


9.6. Let Praha – Islamabád.
10.6. Islamabád. Nákupy.
11.6. Autobusy z Islamabádu do Chilasu.
12.6. Přejezd autobusy z Chilasu do Skardu.
13.6. Balení ve Skardu.
14.6. Přejezd džípy ze Skardu do Askole.
15.6. Trek Askole – Jhula.
16.6. Trek Jhula – Paiju.
17.6. Paiju – odpočinkový den.
18.6. Trek Paiju – Urdukas.
19.6. Trek Urdukas – Goro II.
20.6. Trek Goro II – Concordia - Sharing.
21.6. Trek Sharing – BC.
22.6. Zabydlování BC.
23.6. Druhý den v BC, první výstupy.
24.6. Náš výstup do ABC.
25.6. Sestup z ABC.
26.6. V BC.
27.6. My v BC, ostatní výše.
28.6. Druhý výstup do ABC.
29.6. Změna počasí. Zůstáváme v ABC.
30.6. Třetí den v zasněženém ABC.
1.7. Čtvrtý den v zasněženém ABC.
2.7. Pátý den v zasněženém ABC.
3.7. Šestý den v zasněženém ABC.
4.7. Sedmý den v ABC, sestup do BC.
5.7. Odpočinek v BC.
6.7. Odpočinek v BC.
7.7. Výstup do ABC se Štefanem.
8.7. Den v zasněženém ABC.
9.7. Sestup do BC.
10.7. Odpočinek v BC.
11.7. Poslední výstup do ABC. Naši v C2GI.
12.7. Naše výprava na vrcholu GI.
13.7. a navíc pátek. Zhoršení počasí, sestupy z výškových.
14.7. Zasněžený ABC. Ústup pokračuje.
15.7. Čekání na počasí v ABC.
16.7. Z GI sestupuje Vašek a Ukrajinci.
17.7. Zasněžený ABC.
18.7. Neštěstí na GII.
19.7. Náš výstup do C1GI.
20.7. Náš výstup do C2GI.
21.7. Sestup do ABC. Italové na GII.
22.7. Zase sněžení v ABC.
23.7. Vyklízení ABC.
24.7. V ABC pořád sněží.
25.7. V BC.
26.7. Balení v BC. Hostina s Pakistánci.
27.7. Trek BC – Goro II.
28.7. Trek Goro II – Paiju.
29.7. Trek Paiju – Jhula.
30.7. Trek Jhula – Askole. Přejezd Askole – Skardu.
31.7. Neštěstí na GI.
1.8. Výlet k jezeru. Léky..
2.8. Busem ze Skardu do Chilasu.
3.8. Busem z Chilasu do Islamabádu.
4.8. Islamabád.
5.8. Islamabád.
6.8. Odlet z Islamabádu do Prahy.
Závěr.
Poděkování.


 Pokud vám na následujícím textu něco nebude sedět, tak by to mohlo být tím, že jsem většinu napsal v předsunutém táboře v 6000 metrech, kde jsem postupně strávil 16 dnů. A tam je jen poloviční množství kyslíku.

 

Text obsahuje asi 6% fabulací, které je však možné v asi 88% rozpoznat.  

 

9.6. Let Praha – Islamabád.

Z Prahy do Islamabádu letíme přes Frankfurt a Bahrain (Mapa). Kdo kdy cestoval letadlem někam do hor, tak ví jaké jsou starosti při odbavení zavazadel. Skoro vždy jejich váha překračuje limit pro dopravu letadlem, a tak si členové výpravy oblékají těžké boty a bundy, jejich kapsy plní kovovým materiálem, balí si absurdně velké příruční zavazadlo a doufají ve shovívavost letištního personálu. Této kratochvíle jsme ušetřeni, protože Joska zařídil výjimku a máme povoleno 30 kg i do Frankfurtu, kam je normální limit 20 kg. Let je ale i tak překvapivě nepříjemný - hlavně svojí délkou - trvá asi 36 hodin, dospáváme v letadlech a na letištích. Koukám po ostatních – všichni se tváří stoicky – asi vědí, že nepříjemnosti, které si chceme způsobit pobytem v přírodě, budou nejspíš neskonale větší.

Kdo se chce bát, tak může začít už v letadle z Frankfurtu. Letadlo má totiž poruchu. Pilot otáčí letadlo, vypouští palivo, aby letadlo při nouzovém přistání nevybuchlo (Foto) a přistává. Za sebe přiznávám, že se bojím i když nechci.

10.6. Islamabád. Nákupy.

V Islamabádu jsme tedy po poledni dle místního času (je o 3 hodin posunutý)(Foto). Na schůdcích letadla nás vzduch uhodí horkou palicí. V Islamabádu nyní panují horka, která zde nebyla 78 let. Ubytováváme se v hotelu Regency u jezera Rawal a jedeme dokoupit nějaké věci, v neposlední řadě dvě kytary. Z velkoměsta Islamabádu vlastně nic nevidíme. V tom horku to ale nikoho nemrzí, navíc je neděle.

 

V práci jsem si půjčil oximetr, přístroj, který se nasazuje jako kolíček na prádlo na prst a měří stupeň obsazení krve kyslíkem (saturaci). Jsem zvědavý, jak se saturace bude měnit až se budeme dostávat do výšek, kde je kyslíku stále méně. Naměřil jsem si 97%, což je normální hodnota v nížině. A to je v pořádku, protože hotel Regency je v nadmořské výšce 530 m.

11.6. Autobusy z Islamabádu do Chilasu.

Druhý den ráno, navzdory mým očekáváním, skutečně odjíždíme. Joskovi ale stále nějaké zařizování zůstává a bude nás muset dohnat vrtulníkem. Čeká nás 500 km do Chilasu (Mapa), proto vstáváme už v pět. Jedeme třemi autobusy, naše četná zavazadla máme na střeše. Je šílené horko, a tak je naším jediným štěstím, že autobusy mají klimatizaci. Na cestě k údolí Indu přejíždíme menší kopečky velikosti asi Krkonoš. Zaujmou nás tady rýžová políčka uspořádaná v terasách přímo na strmých úbočích. Rýžová pole jsou vlastně nádrže s vodou, takže jde o velmi pracné výtvory (Foto). Pak sjíždíme k Indu. Jeho údolím teď už pojedeme celou cestu. Vede zde vyhlášená Karakoram Highway (Mapa 1, Mapa 2, návaznost na Pamir Highway). Je to tisícikilometrová silnice protínající pohoří Karakoram a spojující Pakistán a Čínu. Při její stavbě pomáhali i Číňané. Ti jsou tradiční spojenci Pakistánců proti Indii. Na stavbě zahynulo asi tisíc lidí. Takže jeden člověk na kilometr….

Pakistán se v roce 1947 oddělil od velké Indie. Stalo se tak na náboženském principu – v Indii je budhismus, Pakistán je muslimská země. Nynější Pakistán je bývalý Západní Pakistán, Východní Pakistán se později oddělil jako Bangladéš (Mapa). Pozůstatkem britské koloniální minulosti je angličtina používaná jako druhý jazyk, dále to, že zápasy v kriketu mezi Pakistánem a Indií patři v tomto sportu ke světovým událostem a také že se jezdí vlevo. Když se sečtou Anglie a její bývalé kolonie, tak ježdění vlevo vlastně vůbec není minoritní záležitostí.

 

V Islamabádu i všude na silnicích potkáváme bohatě zdobené nákladní automobily (Foto). Dohadujeme se, jaký to má účel. Hádáme, že to může znamenat náležitost k cechu nebo kastě nebo ochranu před havárií či to může mít náboženský význam.

Zuzana se ptá našeho průvodce Chalila (rozhovor kvůli možnému zkreslení raději uvádím doslovně):

Zuzana: "Chalil, why are the cars here so nicely painted?"
Chalil: "ááá"
Zuzana: "Cars. Painted."
Chalil: "ééé"
Zuzana: "Asi by to chtělo říct náklaďák. Á - lori. Chalil - lori, do you understand?"
Chalil: "..." (stále však přítomen)
Zuzana: "I mean treck.....?"
Chalil (radostně ožívá): "Treck, yes treck". (čti trek, Chalilova agentura organizuje treky)
Zuzana: "Ne, vlastně truck." (čti trak)
Chalil (automaticky): "Truck."
Zuzana: "Why are trucks here so nicely painted?"
Chalil (udiveně): "Because it's nice." (Protože to je pěkné)

Do Chilasu přijíždíme již potmě, po 16 hodinách jízdy. Jsme zmoženi dlouhou jízdou a horkem, protože řidiči k večeru při stoupání vypínají klimatizaci, aby zvýšili výkon motoru. V Chilasu nic není, ani mobilní signál, který nás cestou zatím doprovázel. To museli být příslušníci Tálibánu hodně v úzkých, když se po válce v blízkém Afganistánu stáhli právě sem.


Hotel Panorama leží ve výšce 1100 m n. m. a to už způsobuje malý pokles v saturaci kyslíkem - naměřil jsem si 94%.

12.6. Přejezd autobusy z Chilasu do Skardu.

Zase vstáváme brzo ráno. Na dospání deficitu z letecké přepravy si ještě budeme muset počkat. Na dnešek máme do Skardu jen 250 km (Mapa).

Dlouhou cestu si krátíme pokusy o spánek, vyprávěním nebo například hrou na babu. Při této hře si každý, kdo zahlédne pakistánskou ženu, přičítá bod. Hra nemá velký spád - ke konci dne je možno vyhrát i s pouhými třemi body. Nemusím připomínat, že se muslimské ženy na ulici nevyskytují - jsou doma či na poli.

Nedostatek kontaktu s ženami si muži kompenzují – není neobvyklé, že se drží kolem ramen nebo za ruku (Foto). Viděli jsme i malý vojenský oddíl, kde se dva vojáci drželi za ruce. Není to ale výrazem homosexuality, ta by zde nejspíš nebyla tolerována, jen jinak společensky posunuté intimity kontaktu. Ač jen z okna autobusu, tak si všímáme dalších kulturních rozdílů – třeba postoj k tělu a nahotě – žena na motorce za mužem - vypadá na důstojníka, je to určitě bohatý člověk – sedí bokem a ne obkročmo. To by bylo asi moc lascivní. Každého v takovém horku napadne, že by se vykoupal. Skutečně občas vidíme, jak se někdo v Indu koupe, i když jsou to jen děti. Indus je mimochodem pekelně studený a zkalený od zvířené drtě. Všichni se však koupou kompletně oblečení.

Řidiče našeho autobusu si chválíme - jede rozumně a navíc bez přestávky tak dlouhé hodiny (Foto). Ovšem nechval dne... – jedna slabůstka by tu byla - nemá rád, když ho předjede jiný autobus naší kolony. To se pak klidná jízda změní v honičku nad srázy v nepřehledných zatáčkách Karakoram Highway. V těchto chvílích nikdo nespíme ani nehrajeme žádné hry.

V poledne zastavujeme na vyvýšenině, odkud je dobře vidět majestátní hora. Je to Nanga Parbat, nejvýchodnější osmitisícovka Himalájí a jediná osmitisícovka v Pakistánu, která patří do Himalájí (Foto). Od nejbližší další osmitisícovky v Himalájích – Daulághirí – ji dělí tisíc kilometrů (Mapa)! Ostatní pakistánské osmitisícovky patří do Karakoram. Údolí Indu pod ním je prý nejhlubší na světě. Kousek dál monument u silnice vyznačuje velký horský uzel, setkávají se zde tři největší pohoří světa - Himaláje, Karakoram a Hindukúš (Mapa).

 

Zanedlouho opouštíme Karakoram Highway, která pokračuje severně podél řeky Hunza (Foto), jež odděluje Karakoram a Hindukúš, a spolu s Indem míříme do údolí východním směrem. Indus zase tvoří dělítko mezi Himalájemi na jižní straně a Karakoram na severu. Vzniká tak zajímavá situace – vyprahlé kopce na naší straně Indu jsou Karakoram, stejné vyprahlé kopce na druhé straně řeky jsou Himaláje (Foto). Z vod Indu vyzařuje obrovská síla a lehce si představujeme vzrušení a obavy posádky lodi Matylda při jeho sjíždění (Foto).*

 

* - Jaromír Štětina: S Matyldou po Indu, 1983.

 

Co se týče vegetace, tak se údolí Indu dá charakterizovat jako pustina. Je zde však, aspoň pro mě, jedna malá botanická záhada – kolem nás jsou pusté svahy, ale o mnoho výš, možná o kilometr, však najednou rostou velké jehličnany.* Někdy to jsou jen jednotlivé stromy, jindy celý les. Vedle Karakoram Highway jsou občas srovnané hromady dřeva. Nepochází asi z doby stavby silnice, nýbrž z těchto stromů a lesů.

 

Do pustých srázů dole jsou místy zasazeny jakési oázy – zelená místa, kde žijí lidé, vázané na zdroj vody, často ze sněhových polí někde vysoko nahoře. Zdroj vody je důmyslným systémem kanálů rozveden do co největší šíře a v zavlažovaných místech rostou stromy, tráva a je místo i na malá políčka.

 

* - udává se, že v Karakoram je suché jen dno údolí. Výše - kolem 4 tisíce metrů - jsou srážky dokonce větší než v Himalájích. To je prý také důvod, proč na jaře z vesnic mizí mužské obyvatelstvo - ženou stáda jaků a ovcí na pastvu do těchto výšek.

 

Místy se zase vyskytují otvory ve skále a jeskyně. Byli jsme poučeni, že nejde o obydlí, ale o naleziště polodrahokamů.

 

Stavíme ještě na pozdní oběd v Astaku. Restaurace je postavená pro turisty a ve srovnání s domácími stavbami působí rozmařile. Pavel zde byl již vloni a má zvyk, že si v tomto místě pořizuje střevní infekci. Tradici dodržuje i tento rok.

 

Ve Skardu se ubytováváme v hotelu Pioneer. Joska je už tady, přivezl také styčného důstojníka Topi Kianiho. Styčný důstojník je povinná a vcelku nežádaná součást každé výpravy.* Je to důstojník pakistánské armády, v našem případě major, a expedice má povinnost platit jeho výlohy (stravu, vybavení). Topiho však zná Joska z expedice na Broad Peak z loňska a byl užitečný při konfliktech s nosiči.

 

* - Dle stránek naší agentury (Blue Sky Trek & Tours) potřebuje styčného důstojníka každá výprava nad 6000 m . 

 

Pak jedeme do vlastního centra Skardu, které je vzdáleno 10 km. Skardu je jakási analogie Káthmándú, do kterého má ale Skardu zřejmě daleko. Je to jen jedna prašná hlavní třída s krámky. Procházíme se, někdo si zajde do internetové kavárny. V kavárně je vše ve slušném stavu, rychlost spojení nic moc a cena za hodinu internetování je 60 rupií, což je přijatelné. Tedy pokud nejste Pakistánci.

 

Jsme ve výšce 2200 m a saturaci mám 89-93%. Kdybychom takovou hodnotu naměřili nemocnému v naší nemocnici, tak by dostal dýchat kyslík a hledali bychom příčinu tohoto špatného stavu.

13.6. Balení ve Skardu.

Dopoledne se věnujeme balení. Jde hlavně o společné věci, kterých je přes 30 kg na účastníka expedice. Je to vybavení táborů a jídlo. Věci dorazily částečně s námi, částečně putovaly o 10 dní dříve jako kargo. Zavazadla je třeba uvést do takového tvaru, aby je později mohli nést nosiči, tzn. nemají mít víc než 25 kg. Dále věci musí být zabaleny tak, aby se nepoškodily a v neposlední řadě musíme vědět co kde je. Klasickým expedičním zavazadlem je plastikový sud. Po sepnutí víka obručí je vodotěsný, obruč se dá zamknout (Foto). Balicí úsilí začalo už dávno předtím v Praze. Zavazadla a zámky jsou očíslovány. U některých věcí došlo k přečíslování, takže o mírné zmatky je postaráno.

 

Pavel má střevní infekci s vysokými teplotami. Jsem pod tlakem, abych mu dal všechny prášky na průjem, které znám, aby to bylo určitě dobré. Pokud by se nezlepšil, tak by to způsobilo vážné organizační problémy expedici. Další pohodlné místo pro stonání je totiž až základní tábor, kam se dostaneme po stokilometrovém treku. Místní specialitou jsou amébové průjmy, na které platí metronidazol, Pavlovi zabral i minule. Průjmy nás budou trápit i nadále - různé intenzity i trvání, záhadně ustupující s léčbou i bez. Odborníkem na jejich léčení se tedy asi nestanu.

 

Treková skupina vyráží už dnes - nepotřebují tolik balit. Ještě se s nimi potkáme - při odpočinkovém dnu a pak přijdou za námi do BC. Zdrží se totiž odbočkou pod K2. Mužstva budou zpočátku z partnerských důvodů trochu promíchána. S námi chvíli také pocestuje Jarda od trekařů, aby ho dohonilo zpozdilé zavazadlo.

 

Dnes se k nám také připojila skupina Ukrajinců, samí borci ověšení osmitisícovkami - např. Sergej Beršov (3x Everest, další osmitisícovky), Igor Svergun (2× Everest), Alexej Bokov, povoláním lékař (1× Everest) - či sovětskými sedmitisícovkami - Genadij Lebeděv, Pavel Sedorenko a Jevgenij Staroselskij.

 

Odpoledne ještě jedeme do města - dokoupit nějaké drobnosti a také poslat expediční pohledy. Příštích 50 dní k tomu totiž už nebudeme mít příležitost.

14.6. Přejezd džípy ze Skardu do Askole.

Dnes je na programu přejezd džípy ze Skardu do Askole (Mapa). Vzdálenost je 127 km a jelikož Askole leží v 3100 m n.m., tak se dostaneme skoro o kilometr výše. Joska, který tudy jel vloni pod Broad Peak, slibuje, že se v džípech vybojíme. Pavel se cítí o mnoho lépe, tak cestě nic nebrání (Foto).

 

Přejíždíme Indus a jedeme severně podle jeho přítoku Šigar. Cesta vede místy nad velkými srázy. Už si z toho ale moc neděláme, jsme otupělí z Karakoram Highway (Foto).

 

Vesničky nebo jejich obyvatelé jsou jiné než dosud. Mužů je tu naopak málo, snad proto, že odešli pracovat do hor. Ženy jsou běžně vidět venku při práci a nezahalují se. Rozdílný dojem ale asi vzniká jen proto, že se nyní pohybujeme mezi poli. Dělba práce je zde taková, že ženy mají na starosti domácnost a práci na poli. Není jasné, co zbývá na muže. Ti jsou také často k vidění, jak někde jen posedávají a klábosí.

Po několika desítkách kilometrů musí naše kolona zastavit, protože se na jednom džípu rozbila náprava. Fotografujeme skupinku vesnických dětí. Pakistánci - muži -  se fotografují rádi a nedělají to pro peníze, někdy si fotografii dokonce vynucují. Samozřejmě až na výjimky - v jedné vesničce spatřujeme mladého muže přikrčeného v kukuřici. Je dost blízko, tak si ho všichni z našeho džípu fotografujeme. Předvádí nějaké gesto, které působí dosti evropsky - ale ano, je to klepání na čelo. Dochází nám, že tam asi vykonává velkou potřebu. Pakistánci vykonávají v podřepu i malou potřebu. Moc se s tím neschovávají, pomáhá jim v tom oděv. Dlouhá halena je delší vpředu a vzadu a kryje co je potřeba. Vykonávající se pouze otočí zády k případnému pozorovateli. Jelikož je podřep v Pakistánu dosti obvyklá pozice, není nikdy jisté, co kdo právě dělá.

Askole je malá vesnička postavená z kamení. Doplňkem je prach či bláto (dle aktuální vlhkosti) a na mě, na rozdíl od Josky, který označil Askole jako malebné místo, udělaly dojem hlavně žebrající děti a vůbec velká bída obyvatel (Foto 1, Foto 2). Teď je ale Askole místem velmi rušným - je tu spousta expedic a hlavně jejich nosičů. Vždyť jen my jich máme přes 200. Mylně chvíli nazýváme nosiče Šerpy. Ti jsou ale v Nepálu. Tento národ jsou Baltiové a tato část Pakistánu se nazývá Baltistán.

 

Naši nosiči postavili naše stany na celkem pěkném místě (Foto). Je tu dokonce budka s tekoucí vodou, kde se lze opláchnout. Je zde také Toy-toy budka, té se však všichni hrozíme. Je snad jediná pro všechny expedice a myslím, že se každý zítra s potřebou chystá vydržet až do přírody během pochodu.

 

Vyšší nadmořskou výšku nepociťujeme, ale oximetr ukazuje abnormálních 87-91%.

15.6. Trek Askole – Jhula.
Cesta k osmitisícovkám v Karakoram* je relativně dlouhá. Pod Everest se dostanete džípem a druhý den vám jaci vynesou zavazadla do základního tábora v 6400 m. Na Karakoram si ovšem musíte na cestu terénem v diáři vyhradit týden a absolvovat trek dlouhý 100 km. Existuje i kratší cesta, ne však o mnoho a vede přes vysoko položené sedlo (Gondoghoro La - 5500 m) a kvůli nedostatečné aklimatizaci se používá až na zpáteční cestě. Tento trek se mimochodem považuje za velmi krásný. Konec konců to je procházka kolem jedněch z největších hor světa. Štíty Karakoram jsou navíc - na rozdíl od Himalájí - strmé a majestátní, též průměrná výška hřebene je vyšší než v Himalájích. Některé štíty jsou opravdu fascinující (satelitní snímek s popisem).

* - Historicky vedla přes pohoří jediná cesta - přes sedlo Karakoram ve výšce 5575 m. Znamená to Černá suť a stejné jméno dostalo celé pohoří.


Abych si odbyl všechny zeměpisné odlišnosti, tak rozdílné je taky podnebí. V Karakoram je vnitrozemské, změny počasí přinášejí západní větry přicházející podle Indu (Mapa). V Himalájích řídí běh počasí monzuny, které vznikají nad Bengálským zálivem (Mapa) a kazí výlety do hor v létě a v zimě. Proto nemohl primátor, na rozdíl od ministra ochrany životního prostředí, letos při cestě na Everest využít letní okurkové sezóny a parlamentních a dalších prázdnin, to je totiž na Everestu letní monzuny.

Větší část treku – počínaje třetím úsekem za Paiju – vede po ledovci Baltoro. Ledovec je dlouhý 62 km a je v Karakoram třetí největší (satelitní snímek, o ledovcích z výletu na Pamír).* Zeměpisné názvosloví není tak jednoduché jako třeba v horách v Rusku nebo bývalém Sovětském svazu. Tam se často údolí, ledovec, řeka, hlavní vrchol a kdovíco ještě jmenovaly stejně. Třeba vloni na Altaji - tam se  v našem údolí všechno jmenovalo Aktru. Tady ale z ledovce Baltoro vytéká řeka Biafo. Přitom samotný ledovec Biafo přitéká až později z postranního údolí nad Askole. Snad pod tímto místem se z Biafo stává řeka Braldo (Foto). A někde daleko pod Askole, tam kde jsme jeli džípy, se stále tatáž řeka, snad po splynutí s nějakým přítokem, přejmenovává na Šigar, Ten se, již bez potměšilých změn jména, vlévá ve Skardu do Indu. Je to vlastně demokratické - proč by po soutoku dvou řek měla jedna zaniknout a druhá ne. Když zaniknout obě, tak žádná nezávidí.

 

* - Ledovce v Karakoram jsou nejdelší na světě mimo polární oblasti. Siačhen měří 70 km, související Hispar a Biafo 110 km.


Dnešní první část treku je jakýmsi prubířským kamenem - uvidí se, jestli budou problémy s nosiči a jak celá organizace klapne. Budíček je brzo ráno. Nosiči už jsou shromážděni kolem našich stanů a čekají až se vystěhujeme uvolníme, aby si je mohli zabalit. Rozdělování nákladu mezi jednotlivé nosiče probíhá hned vedle a je to bouřlivá scéna (Foto). Každý nosič má ještě další nosič - druhý nosič je kovový, je to konstrukce s popruhy na kterou se provazy připevní příslušný náklad - třeba zmíněný sud. Jak případy v mých pozdějších ambulancích ukáží, nosiče nejsou často právě anatomické a mohou způsobit těžké odřeniny. Náklad se zváží mincířem a pokud má méně než 25 kg, tak se doplní nějakými drobnostmi. Nosiči mají své předáky - sirdáry - na toto obrovské množství jich je šest. Joska má z procedury obavu - posledně prý dohady trvaly celé dopoledne, tentokrát je ale vše do osmi hotovo. Členové expedice nenesou nic, resp. mají jen věci, které nezbytně potřebují - něco na přioblečení, pití, foťák... i o svačinu je mnohdy postaráno - někde po cestě se na plachtě na zemi nabízí jednoduché občerstvení - čaj, sušenky, čapati - placky z mouky, rybičky, džem, sýr,... I když je třeba říci, že vzorný piknik v oáze proběhl jen během první etapy (Foto). Ostatní dny naše Pakistánce asi přemohly organizační problémy s naší nezvykle velkou skupinou.

Každý vyráží na cestu jak chce (Foto). Dnes ráno poprchává, tak ke slovu přichází deštníky, kterými je každý člen expedice vybaven. V sevřeném údolí později přijdou vhod i jako slunečníky. Dnešní trasa měří 19 km (Mapa), ale nadmořská výška Jhuly je 3170 m, takže převýšení činí pouhých 100 m. Nastoupaných metrů je však více, protože stezka stoupá a klesá. Ve výšce 3000 metrů už to je určitý výkon i bez zátěže. S výkonem nosičů se to samozřejmě nedá srovnat. Ti se na cestu vrhají jako na sprinterskou trať a většinou nás předbíhají. Zastoupeny jsou všechny věkové kategorie a rovněž jsou nosiči v různé kondici.

Pár kilometrů za Askole přistupuji ke dvojici nosičů, která právě zdolala menší stoupání a usedla k odpočinku. Zdravím je - na to vždy odpovídají úsměvem - a posunky ukazuji, že jim nasadím oximetr. Za takovou pozornost a atrakci jsou velmi vděčni. Mladší má tep 160, starší 130. Ptám se ho jestli je zkušeným nosičem. Říká, že ano. Ale kdoví, jestli jsme si rozuměli. Anglických slov znají obvykle jen několik a jejich čeština - darmo mluvit. Jestli jsou aklimatizovaní, to nevím, ale pochybuji, je začátek sezóny. Osobně si myslím, že agentura prostě přijede do nějaké vesničky a tam naverbuje všechny schopné muže. Jedinou kvalifikací k takové práci pak je těžký život pakistánského vesničana.

Jhula je oficiálně vybudované tábořiště, zřizovatelem je nadace s romantickým názvem - Organizace pro ochranu hor a ledovců (MGPO)(Foto 1, Foto 2). Zřejmě hlavně aby výše uvedené skvosty nebyly pokryty výkaly, neboť hlavní vymožeností tábořiště, kromě plošin na stan a vody, je kadibudkové pole. Záchody jsou ještě porcelánové, splachování probíhá ručně přinesenou vodou. Záchody pro nosiče jsou v odděleném sektoru. Jsou zde i budky určené ke "sprchování".

Tato část treku mi trvá pět hodin, mnozí už jsou tady. Pohodlí trochu kalí skutečnost, že ještě nedorazili všichni nosiči se stany a není se kam schovat před pálícím sluncem.
16.6. Trek Jhula – Paiju.
Druhý den treku je podobný. Vzdálenost 20 km a převýšení 200 m. Jedním nedostatkem je, že se po cestě nedaří zorganizovat svačinu, takže jsme v cíli celkem zmoženi.

Paiju, jak se tábořiště jmenuje, je ve výšce 3360 m, saturaci tu máme 81-85% (Foto). Je opět dosti obsazené, protože jsme stále na hlavním tahu všech horolezeckých a trekařských expedic. Druhým nedostatkem je, že opět nedorazily stany a kuchyně. Na tábořišti doháníme naše trekaře – nechávají nás odpočívat v jejich stanech.

Ukrajinci při čekání vytahují vodku a na zakousnutí slaninu. Diskutujeme sovětský systém výběru horolezců pro výpravy na osmitisícovky. Byla to prestižní záležitost, drahá a zájemců byly stovky. Laboratorní testy (např. podtlakové komory) vybraly predisponované jedince, těm se však při reálných výstupech nedařilo, mrzly jim ruce a selhávali. Igor si myslí, že to má být někdo, kdo od mládí chtěl vylézt na Everest a chce pro to udělat všechno. Sergej Beršov dodává, že se to pozná podle očí. Shodli jsme se, že jsme společně v 1987 roce tábořili na Pamíru na ledovci Moskvin pod Pikem Komunizmu. Tehdy tam v rámci sovětské sborné probíhal výběr na výstup na Kančedžongu v roce 1989. Expedice pak byla velmi úspěšná, mj. se podařil traverz všech vrcholů Kančedžongy. V hřebeni Piku Komunizmu v 87 roce bohužel v lavině zahynuli 4 Sergejovi kolegové z ukrajinské sborné.

Paiju je asi nejlepší ze zbudovaných tábořišť a proto se často volí jako místo pro odpočinkový den. Uděláme jsme to i my. Nosiči ze všech expedic toho využívají ke společné večerní zábavě - shromažďují se na jednom místě a rytmicky bubnují až do 22 hodiny, kdy je zřejmě centrálně vyhlášená večerka. My zase hrajeme na kytary, také rytmicky.
17.6. Paiju – odpočinkový den.
Ráno je snídaně až v půl deváté. Po táboře se rozneslo, že je přítomen lékař a ukazuje se, že budu ordinovat. Ordinaci tvoří naše bedna s léky a strom, který poskytuje stín. Opatřujeme si také židli, aby bylo možno pojednat nemoci na dolních končetinách. Sestřičku mi dělá styčný důstojník. Nosiči se ve velkém chumlu tlačí kolem. Topi, který samozřejmě mluví urdu, protože to je oficiální a asi i jeho mateřský jazyk, z nich vybírá a několika slovy líčí jejich obtíže. Někdy se stává, že Baltiové urdu nemluví a nastupuje další tlumočník - balti-urdu. Těžko říct, co zbude z příznaků po pasáži řetězcem balti-urdu, urdu-špatná angličtina.

Obtíže často pramení z nesení nákladu. Odřeniny a puchýře nohou nebo zad jsou někdy těžké. Běžné jsou bolesti kloubů, svalů a vazů, zvláště u starších ročníků. Mojí mocnou léčebnou zbraní na odřeniny je role náplasti. Na zvlášť mokvavé rány dávám jodem napuštěný čtvereček a až potom náplast. Topi mě upozorňuje, že nosiči ošetření bez čtverečku se cítí podvedeni. Říkám Topimu ať jim přeloží, že jsem zapomněl. Legraci chápe a směje se. Na klouby mám velké balení Brufenu. Vyhoví také na řadu dalších obtíží - únava či bolesti hlavy při virózách nebo lehké formě horské nemoci. Bez počítání odhaduji puls - aby to vypadalo vědecky a taky abych měl nějaké měřítko na počty kapslí Brufenu. Mezi další častější obtíže patří bolesti zubů (zase Brufen). Mám pocit, že někteří podvádějí, aby dostali prášky. Kdoví, jestli je pak třeba neprodají. Několik jich má kožní plísně, jiní hemoroidy. Některým jsem asi moc nepomohl i když byli možná vážně nemocní - nějaké chronické kašle, zažívací obtíže, krev z konečníku. Jeden měl dost určitě anginu pectoris. Vždy když říkám, aby si došli do nemocnice do Skardu, tak nemám moc dobré svědomí, bůhví, jak to tam vypadá. U mnohých jsem přesvědčen, že by dost určitě neměli dělat nosiče, nevím ale, jak velkou finanční ztrátu by to pro ně znamenalo. Tak si vydávání neschopenek odpouštím.

Mezi pacienty se zapletou dva pracovníci italské televize. Nejprve se snaží natáčet a pak jeden vyrukuje s bolavým kolenem. Dostanou Brufen a jako unijní spoluobčané navíc i elastické obinadlo. Ordinování je zaměřeno na výkon - ne bez důvodu, během tří ordinačních hodin (dvou ranních a jedné odpolední) ošetřujeme 46 nosičů.
18.6. Trek Paiju – Urdukas.
Další část treku je těžší. Z Paiju do Urdukasu je opět asi 18 km, Urdukas však má 4040 m, a tak převýšení je 600 metrů. Když brzo ráno vstáváme, tak navíc prší a poprchává většinu dne. Krátce za Paiju nastupujeme na ledovec Baltoro (Foto, satelitní snímek). Z pohybu po ledovci jsem měl trochu obavy. Není ale ničím zvláštní - ledovec je pokrytý sutí a pěšina vytváří podobný tobogán jako předtím mimo ledovec. Vzácně je ve strmých úsecích třeba dávat pozor na kameny klouzající po ledu.

Nástupem na ledovec zároveň začíná část treku s výhledy na nejmalebnější štíty. Až teď je vidět, že tábor Paiju leží na úpatí stejnojmenného štítu (Paiju 6360 m). Nedaleko po levé straně následuje štíhlá homole Uli Biaho (6109 m). Údolí s ledovcem Dunge ji odděluje od skupiny Trango Towers. Nejvyšším bodem skupiny je Great Trango Tower - 6280 m. Její východní stěna představuje nejdelší skoro svislou stěnu na světě - 1340 metrů. Skupina leží mezi ledovcem Trango na západě a ledovcem Dunge na východě. Great Trango má 4 vrcholy. Hned za Trangem je nápadná štíhlá Trango Tower nebo taky Nameless Tower - 6239 m. Z hřebene ční kilometr do výšky. Za ní je menší Trango Monk. Ještě dále je masív méně skalnatý, na druhé straně je vyšší. Už se však nepovažuje za součást skupiny Trango Towers. Trango II má 6327 m a nejvyšší vrchol v hřebeni - Trango Ri má 6363 m. Výstupy na těchto věžích představují vrchol horolezectví pro kombinaci nadmořské výšky, absolutní výšky a technickou obtížnost (Wikipedie  - angl.)(Foto). Další masív patří Katedrálám (Foto). Naproti nim již leží kemp Urdukas.

S Bohoušem jdeme do Urdukasu s velkým Márou, kterému není dobře. Tvářím se jako dobrák, ale ve skutečnosti se mi hodí, že můžu trek v této výšce absolvovat volným tempem. Pěšina nastupuje na ledovec zleva (v našem směru) a hned kříží ledovec na druhou stranu. Tam je vedena pokud možno v úbočí mimo ledovec. Asi v polovině cesty nás čeká kuriozita – z hřebene vpravo je sem snesen písek a ocitáme se na malé poušti, která ale přímo sousedí s ledovcem (Foto). Je zde i nouze o vodu, tak jak to v poušti má být. Zprava pak přitéká velký postranní ledovec. Následuje více než kilometrové proplétání trhlinami. Na druhém „břehu“ je místo s pitnou vodou. Pákistánci nám tu vaří čaj, můžete si tu dokonce za astronomickou částku koupit Pepsikolu. Pak cesta pokračuje většinou po malé boční moréně. Průměrnou rychlost máme nakonec asi 2 km/hod. a cesta nám trvá 9 hodin. Někteří běžci, mám na mysli zejména reprezentanty Honzu a malého Máru, absolvují trasu za pět hodin.

Abych to upřesnil, tak malý Mára je celkem normálně velký. Přívlastek si ale vysloužil k odlišení od velkého Máry, o kterém se totéž říci nedá. Ten měří 203 cm. Po skončení expedice jsme měli setkání v Ostrově u Děčína. Když jsme se pak s Márou nad ránem po požití burčáku a dalších obveselovadel objímali, tak jsem mu mohl, i když jsem spíše velký, položit hlavu na prsa. Byl to pro mě nový a obohacující zážitek.

V Urdukasu je tábořiště ještě mimo ledovec, s budkami atd. Je ale na strmých terasách v úbočí (Foto). To je na pohled malebné, ale špatně se tu chodí a jsou zde problémy s vodou, takže výsledný dojem je trochu horší.

Nadmořská výška je 4000 m, saturaci máme v rozmezí 78-84%.

Večer se všichni zkoušejí jestli nepřemůžou zákony optiky a neudělají si fotku potmě. Na obloze je totiž vidět kuriozita – do blízkosti měsíce se dostala nějaká hvězda nebo planeta a přípomínají tak spolu muslimský znak (Foto).
19.6. Trek Urdukas – Goro II.
Dalším úsekem je přechod na tábořiště Goro II (4400). Tato trasa je relativně krátká - 10 kilometrů s převýšením 400 metrů. Proto večer vyjednáváme s hlavním sirdárem nosičů o pozdější budíček. Ten nám však vysvětluje, že nosiči stejně vstávají brzo. V tomto období zde vychází slunce v 5 hodin a zapadá v 19, světlo je tedy přibližně od 4 do 20 hod. Nosiči spí jinde než my, tak nevíme přesně jak jsou vybaveni. Možná mají karimatky a spacáky, určitě však nemají stany. Někdy si postaví ohrádku z kamení, kterou přikryjí plachtou (Foto). Ve vzniklém prostoru pak vaří na petroleji a spí. Takto asi vzniká jejich deodorant dosti věrně připomínající klistr na lyže. Žádná sauna to ale určitě není. Nosiči tak vstávají brzo, protože jim je zima a chtějí už vyrazit aby se zahřáli. Nepohodlí nosičů se stupňuje, jak stoupáme do větších výšek a také když se začne tábořit na ledovci.

Takže dnes je budíček opět v 5.30. Ráno je nasněženo, dle instrukcí pomáháme nosičům s balením stanů, aby s nimi mohli vyrazit na cestu a postavit nový tábor dříve než tam dorazíme. Zbytek dne už je krásně, sněhový poprašek naopak dodává nádherným výhledům pohádkové dimenze (Foto). Po chvíli chůze se vpravo vynořuje strmý štít Mašerbrumu (7821 m)(Foto). Až teď je vidět, že Urdukas vlastně leží na úpatí jeho postranního hřebene. Mašerbrum má druhé jméno K1. Snad proto, že od jihu, odkud snad objevitelé postupovali, působí tak dominantně.
Tato část treku již vede přímo středem ledovce (Foto). Celý pochod mi trvá 5 a půl hodiny.

V Goro II nalézáme Standu od trekařů s dvěma nosiči (Foto). Trekaři jsou o den napřed a Standu tu nechali s lehkou výškovou nemocí. Stav si asi způsobil tím, že do Urdukasu závodil (velmi pěkné třetí místo) a navzdory obtížím pokračoval i další den. To je nejčastější způsob vzniku i těžších forem horské nemoci. Goro II je ve výšce 4400 m a naše saturace je v rozmezí 76-82%. Standa má puls 105, to je hlavní příznak vypovídající o tom, že něco není v pořádku. Saturaci má 77%, asi jsme měli věnovat větší pozornost tomu, že později večer si naměří 67%. Oximetr však má i svoje chyby, neměří např. dobře při chladných rukách. Standu tedy léčíme jen na lehkou horskou nemoc a dostává malé dávky Diluranu.

Goro II je náš první tábor na obávaném ledovci, mě však snad vyhovuje víc než předchozí místa. Nejsou tu sice porcelánové záchodové mísy, nejsou tu ale taky prašné terasy a vždy lze najít nerušené místo s ledovcovým potokem na opláchnutí třeba celého těla. Mydlit se kvůli teplotě nedá, resp. byl by problém studenou vodou mýdlo smýt, ale silné slunce po koupeli vlije do těla teplo a pohodu až česky prázdninovou.

Další atrakci si tady vymysleli Mára s Honzou - bouldrování na obeliscích ledovce. Je teplo a kromě cepínů a maček stačí triko s krátkým rukávem. Martin si přitom pořizuje zablokovanou hrudní páteř. Ze zoufalství vydává k masáži tlapám Alexeje Bokova. To pomáhá.

Trek byl dnes krátký, tak zbývá čas na ošetření 15 nosičů. Vidím, že při dosavadní štědrosti mohou dojít některé léky pro členy expedice. Nevím, co na to Hippokrates, ale začínám hledat hlediska, jak odříci péči některým pacientům. Začínám se ptát, jestli je nosič náš a počítat přidělované tabletky tak, aby nemocnému vyšly na vynášku až do základního tábora.
20.6. Trek Goro II – Concordia - Sharing.
Ráno se ukazuje, že se u Standy rozvinul výškový otok plic. Špatně se mu dýchá, kašle a saturaci má 55%. Lékem na to je nifedipin, hlavním opatřením ale je kyslík nebo, a to především, přesun do nižších poloh. Zapojují se i Ukrajinci a radí, že Standa nemůže sestupovat sám. Zvažujeme přivolání vrtulníku, též se Joska snaží zorganizovat převoz na koni. To se nedaří a nakonec, též na vlastní přání, odchází Standa přece jen po svých. Jdou s ním nosiči a malý Mára vybavený satelitním telefonem k přivolání vrtulníku. Boris ještě přidává radu, jak s pomocí tyče postiženého případně přenášet.

Nás ostatní čeká trek do Sharingu. Ten je celkem vydatný - 19 km, převýšení 400 m, konečná výška 4800 m. Touto delší trasou přeskočíme původně plánovanou Concordii, která má neblahou pověst počtem lidí, nepořádkem a střevními infekcemi. Jinak Concordie je místem soutoku dvou velkých ledovců a jméno je převzato z obdobného místa v Alpách. Jeden ledovec je Baltoro a druhý přitéká zpod K2 (satelitní snímek). Překročením Concordie se tedy také zmenší počet poutníků v našem směru. Cesta vede stále po ledovci. Krátce po opuštění Goro II se na levé straně objevuje až děsivě strmý štít Mustagh Tower (7284 m)(Foto), dosud ho zakrýval postranní hřeben. Prakticky od začátku vidíme daleko vpředu ohromný štít, který na naši stranu spadá strmou stěnou. Je to bezmála osmitisícový Gašerbrum IV (Foto 1, Foto 2). Tříkilometrovou západní stěnu prostoupil v roce 1985 během 10 dní alpským stylem Schauer a Kurtyka.

Kemp Concordia tvoří shluk stanů rozesetých na poměrně velké ploše na kamení kryjícím ledovec (Foto). Vpravo nad kempem se tyčí Mitre Peak (6010 m)(Foto). Tvarem skutečně připomíná biskupskou čepici. K vidění je také další osmitisícovka - Broad Peak (8047 m)(Foto).Co je ale hlavní – z Concordie je vlevo vidět K2 (8611 m). Málokomu z nás se to ale kvůli špatnému počasí daří. Na Concordii se zastavujeme na krátký odpočinek.

Krátce za Concordií přitéká zprava ledovec, po kterém se dá dostat na sedlo Gondoghoro La. My ale pokračujeme rovně - zbývajících asi 8 km do kempu Sharing (Foto). Dnešní trasa mi trvá 8,5 hodiny.

Malý Mára dává satelnitním telefonem vědět, že se Standa sestupem značně zlepšil. Tak ho nechá sestupovat samotného a vrací se k nám.
21.6. Trek Sharing – BC.
Malý Mára spal v Concordii, ale přivstal si a dohání nás když ještě ráno v Sharingu snídáme. Asi měl hlad. Teď už nám zbývá jen přechod do BC. Vzdálenost je 10 km, převýšení 300 metrů a výsledná nadmořská výška je 5100 m. Míjíme vpravo Čogolisu (7665 m)(Foto), horu kde zahynul slavný Herman Bull. Bylo to v roce 1957, poté co úspěšně vystoupil na Broad Peak.

Až doposud jsem opomněl uvést, že s námi jde také kráva (Foto 1, Foto 2). Není to ale člověk – nikdo se tedy nemusí rozčilovat. Vlastně se dohadujeme, jestli je to kráva nebo jak. Nejspíš to opravdu bude něco mezi, kříženec krávy a jaka se nazývá dzopťa. Zvíře, které představuje živou zásobárnu masa, vedou dva Pakistánci bez nákladu. Když Bohouš v červených kalhotách tuto skupinku předchází, tak se v dobytčeti probudí španělská krev a za Bohoušem vyrazí. Incident naštěstí končí jen minimálním tělesným kontaktem.

Tato trasa není dlouhá, nadmořská výška si ale žádá své a mnozí postupují zvolna. Do cíle přicházím za 4,5 hodiny. Konečně jsme tedy v základním táboře (Foto). Z Askole, které je přímou čarou vzdáleno 75 km, jsme ušli celkem 98 km a nastoupali 2 km.

Nevím, jak jsem si BC představoval, ale takhle asi ne. Široké údolí vyplňují dva proudy ledovce, které odděluje moréna a na této moréně jsou v délce mnoha set metrů rozesety stany jednotlivých expedic. Vlastně nevím, jestli moréna je správné slovo. Je to totiž taky ledovec, jen pokrytý tenkou vrstvou kamení. Takový pás podle mého vzniká, když se setkávají dva proudy ledovce. Z horského masívu, který je původně odděluje pak na led padá kamení. Je to tedy rozlehlý prostor - ani jsem se nebyl projít na druhý konec tábora - kde nehrozí klaustrofobie. Naše stanoviště je v "areálu" Slováků, kteří přijeli se stejnou agenturou, a tak se naše federativní táborisko poněkud zmatečně honosí slovenskou vlajkou a znakem slovenské horské služby. Najít místo pro všechny stany vyžaduje však vynalézavost, protože moréna je členitá jako malé hory. Tam kde není rovné místo, se plošina dá vytvořit nahrnutím kamení nebo tesáním v ledu (Foto).

Po postavení obytných a základních společných stanů je třeba přejít k personálním věcem. Z původních 206 nosičů do BC dorazilo 152. Ti zbývající neumřeli ani nebyli snědeni, ale byli propuštěni podle toho jak nákladu hlavně ujídáním ubývalo. Nosiče je nyní třeba vyplatit, zůstane nám jen 6 výškových, kteří jsou schopni chodit do předsunutého tábora, a posádka kuchyně. Vyplácení je barvité a halasné. Vše se odbývá bez papírování. Nosiči se dohadují o výši výplaty, jiní se zase pokoušejí podruhé vniknout do prostoru, kde se platí, čemuž se sirdárové snaží zabránit. Zřejmě jim není známa metoda proštipování ucha dle Šimka a Grosmanna. Pak nosiči odcházejí a vše utichá.

Odpoledne Pakistánci zabíjejí zmiňovanou krávu. Vybrali si místo blízko ledovce, aby to pak neměli daleko do ledničky. Zvířeti pak svazují nohy stále blíže k sobě až pak ho strhnou na zem. Když leží na boku tak mu podříznou krk. Maso pak po mnoho dní, vlastně týdny, skladují v sudu na ledovci*.

* - hovězí jsme měli prakticky každý den a vcelku jsme neprotestovali. Jen ten den, kdy mi Bohouš řekl, že viděl Pakistánce na ledovci otloukat kopýtka, jsem se na chvíli stal vegetariánem.


Saturaci si u večeře měříme v rozmezí 77-82%, rekord má Olaf - 91%. Říká, že ho měřili při výstupu na Mc Kinley a prý tak vysokou hodnotu ještě neviděli. Tak to by souhlasilo.*

* - Existuje vrozená vada – hemoglobin s vlastnostmi z doby nitroděložního života (fetální hemoglobin). „Postižený“ by pak mohl vykazovat podobné vlastnosti. Že by byl Olav jen takové velké dítě?

22.6. Zabydlování BC.
První den v BC využíváme na vylepšování tábora. Vyrovnávají se plošiny pro stany. Jsme v těsném sousedství slovenské expedice, takže můžeme používat jejich záchod i "sprchu", stavíme však vlastní abychom neobtěžovali. Expediční záchod je vlastně stan s kovovou konstrukcí, tvarem i velikostí telefonní budky, ale bez telefonu. Nemá podlahu a zde je prostor pro zúčastněné architekty. Z kamenů je vytvořena opora pro šlapky a prostor pod nimi upraven tak, aby se co nejpozději zaplnil, nejlépe aby vše vypadávalo ven. Proto je budka umístěna zády ze svahu (Foto).

Vodovodní a kanalizační síť je tedy uspořádána takto: slunce přes kamení zahřívá led morény, voda stéká na obě strany do ledovcových potoků po obou stranách. Slováci si u úpatí morény vytvořili prohlubeň, kde se vzniká kalná kaluž. Kuchaři z ní hrnci nabírají vodu do sudu, kde se usazuje a horní vrstva se používá. Ukrajinci přinutili naše kuchaře, aby chodili pro vodu asi 50 metrů do ledovcové louže, kde je voda čistá. Odpad z kuchyně, ze záchodu nebo cokoli kdo potřebuje vylít na zem, stéká po úbočích morény do ledovcových potoků. Pod kuchyní se zvětšuje hromada plechovek a dalšího odpadu, která gravitací též tíhne do potoka. Je to tedy vcelku humus. Jak jsem však řekl – prostranství je velké a nějaký nepořádek se tu ztratí.

Budovatelské nadšení je osudné Igoru Svergunovi. Snad při hledání zdroje vody uklouzne a jelikož není moc oblečený, pořeže se o led na ruce a na noze. Je to labužník, takže rány má na ploskách ruky a nohy. Kromě menších ran má dvě hluboké, které vyžadují sešití. Operace probíhá v jídelním stanu, shodou okolností v době oběda. Ránu na dlani zašívám jedním stehem bez umrtvení (umrtvení je totiž taky jedno píchnutí bez umrtvení). Igorovi se to moc nelíbí a anestezii si aplikuje sám (láhev vodky). Na plosce nohy je rána delší – tam to chce stehů šest. To už samozřejmě umrtvení vyžaduje. Sergej Bokov mi pomáhá, současně se ale snaží být důležitý a radí. Vnucuje mi svůj jehelec, který je opravdu lepší, ale nesterilní. Konflikt mi připadá malicherný, konec konců je Boris spíše jeho kamarád a trochu válečně pojaté chirurgie mu nejspíš neublíží.

„Zavtra buděm vstavať rano utrom i sdělajem zabrosku v ejbisi*,“ říká Joska vykuleným pakistánským nosičům.

* - zítra vstaneme brzo ráno a uděláme vynášku do ABC (rus.)

 

Přepnout ve správnou dobu na správný jazyk není jednoduché. I my jsme často vedle, když na nás spustí svojí norštinou či ukrajinštinou. Joskovy jazykové dovednosti však každopádně zaslouží uznání.

23.6. Druhý den v BC, první výstupy.
Od dalšího tábora - ABC (advanced base camp), který je v 5900 m, nás dělí labyrint Abruzziho ledovce. Dolní část je stabilní, výše spadá ledovec prudčeji a je členitě rozlámán. Pak následuje jen mírně stoupající plató, kde jsou ovšem trhliny nevídané hloubky a nakonec je úsek, který je rozlámaný a současně má hluboké trhliny. Najít cestu ledovcem není maličkost a zásluha za to patří slovenské expedici. Nejde jenom o nalezení cesty, ale také její vyznačení praporky a opatření nebezpečných úseků fixními lany.

Již druhý den našeho pobytu v BC je ve znamení postupu do větších výšek. Metabolický problém při nedostatku kyslíku je kupodivu vydýchání kysličníku uhličitého, což okyselí vnitřní prostředí. Děje se tak jakoby mimochodem při snaze organizmu nadýchat nedostatkový kyslík. Když jedinec vyvíjí nadměrné úsilí - postupuje rychle nebo nese těžký náklad – tak se metabolický problém prohlubuje. Další velký rozdíl v taktice aklimatizace je, jestli horolezec v dosažené výšce přespává nebo sestoupí hned zpět. Metabolická porucha totiž potřebuje řadu hodin k tomu, aby se rozvinula a při okamžitém sestupu se rozvinout nestačí. Odtud plyne rada pro horolezce - "climb high, sleep low" - stoupej vysoko, spi nízko.

Ukrajinci se rozhodli pro ten nejnáročnější postup. Ponesou těžký náklad a v ABC zůstanou spát. To je samozřejmě výhodné z hlediska nutnosti dopravit do výšky určitý náklad. Později třeba sestoupí a při příštím výstupu půjdou nalehko a zbude jim více sil na další etapu. Vstávají ve tři, nesou dvacetikilové batohy, což je za těchto okolností opravdu hodně, a vynášejí je do ABC. V noci se vychází jednak proto, že mráz zpevňuje sněhové mosty přes trhliny ledovce, jednak kvůli horku během dne. Údolí Abruzziho ledovce i horní plató obkroužené všemi Gašerbrumy má zvláštní mikroklima – zejména bezvětří a snad i mnohonásobný odraz paprsků ve sněhovém zářícím kotli. I při zamračeném počasí je vrstva mraků často jen řídká a propouští difuzní záření. To způsobuje k polednímu nesnesitelné horko. Ukrajinci ovšem nejsou dobře aklimatizováni, proto jim výstup trvá 13 hodin a horka si stejně užijí.

Další skupina (Olav s malým Márou a Honzou) také plánuje dojít do ABC. Jdou s nimi také nosiči, kteří ale v 5800 m odmítají jít dál. Proto stan s věcmi nechávají zde a dle plánu sestupují. Olav je v dobývání vrcholu nejnetrpělivější - je také zřejmě k výškám nejlépe disponován - o tom snad svědčí stále rekordní saturace a též má skvěle natrénováno - býval reprezentantem Norska v rychlobruslení. Další skupina staví jiný stan v 5500 m.

Zítra čeká průstup ledovcem, spolu s mnoha dalšími i mě. Tady je asi třeba říci k organizaci expedice. Ano, teď už není žádná. Joska říká, že zorganizoval dopravu do BC a jeho úloha skončila. Je to trochu nadsázka, protože zbývá řada společných věcí, které organizaci vyžadují a organizovány jsou. Co si ale určuje každý sám, je taktika postupu do větších výšek. Joska říká, že ničemu nevelí, ale rád řekne, jestli mu ten či onen plán připadá dobrý. Proto zítra někdo plánuje dojít do poloviny, někdo na konec a s různým množstvím nákladu. Je to asi rozdíl oproti expedicím z dob totality, kdy šéf přesně určoval, kdo kdy kam půjde, kde se postaví jaký stan a třeba odvolal vrcholové družstvo, které už bylo připravené jít na vrchol. Já si moc nevěřím a tak půjdu bez věcí a chtěl bych dojít do poloviny. Ukrajinská zkušenost nás trochu vylekala, tak si dáváme budíček v jednu. Večer jdeme spát v osm, ne každému se ale povede usnout.
24.6. Náš výstup do ABC.
Vstáváme v jednu, ale jak to někdy ve velké skupině bývá, odcházíme až v půl třetí. Svítí úplněk a už při prvních krocích po moréně se člověk zadýchá. Vcházíme do labyrintu ledovce, čelovky blikají, stoupací železa zvoní na ledu. První část není zrádná, existuje však jen několik málo způsobů, jak ledovcem projít, v hlavní ose možná jen jedna (Foto). Někdy je patrná na ledu prošlapaná cestička, místy jsou praporky no a někdy se zkrátka bloudí. Dýcháme zrychleně, často zastavujeme, postupně se rozednívá (Foto).

Nad dolním zlomem ledovce nás dohánějí Číňané. Zaměstnávají Šerpy a Pakistánce. Poskytují celkem standardní obrázek - vláček Šerpů, Pakistánců a Číňanů postupuje velmi rázným tempem nahoru či dolů ledovcem. Vláček proto, že jsou spojeni lanem. Dochází k malému jazykovému incidentu. Pakistánec z vláčku mi něco hatmatilkou říká a já nerozumím.

Když adekvátně nereaguji tak povídá: "Ty nemluvíš anglicky?" 
To pociťuju jako výsměch a odpovídám trochu naštvaně: "Ty nemluvíš anglicky."

Ironii asi rozumí, ale nic na to neříká, Šerpa na laně za ním se šklebí. Pakistánec se rozhoduje nedorozumění přejít a opakuje, abychom po dolním platu šli bez maček, ale navázaní na laně. Děláme to totiž přesně obráceně. Je to dobrá rada.

Výška a hodiny přibývají, otepluje se (Foto). Jde se mi celkem dobře. Když dojdu výš než jsem myslel, bude jen dobře. Jako maximum by bylo dobré dojít do ABC, nechat tam aspoň pár svršků jako symbolickou vynášku a vrátit se. Už jsme skoro v úrovni horního plató, nadmořská výška je asi 5800 m. Postupujeme velmi pomalu, se zastávkami, horko vrcholí. Svlékáme goretexové vrstvy, takže zůstáváme ve světlém spodním prádle, je to úleva (Foto).

Konečně jsme v ABC. ABC leží ve výšce 5950 metrů na sněhové pláni na horním plató Abruzziho ledovce. Ledovec je bohatě protkaný trhlinami, takže si člověk třeba musí promyslet, jak daleko půjde na záchod. Plató je obkrouženo všemi Gašerbrumy, bráno zprava doleva je to nejprve trochu osamocený, majestátní a největší Gašerbrum I neboli Hidden Peak (8068 m)(Foto), vlevo od něj také osmitisícový Gašerbrum II (8035 m)(Foto). Gašerbrum III nedosahuje 8 tisíc metrů, ale moc mu k nim neschází (7952 m). Od GII je oddělen jen malým sedlem. Vlastně byl u GIII problém, aby byl uznán jako samostatný vrchol, sedlo mezi GII a GIII je totiž málo hluboké. Další je Gašerbrum IV, do osmi tisíc mu také chybí jen pár desítek metrů (7925 m). Odsud je nenápadný, ale od soutoku ledovců zvaném Concordie, jak jsem zmínil, vypadá opravdu ďábelsky (Foto). Dále následují sedmitisícové Gašerbrum V a Gašerbrum VI. Ty tak vysoké nejsou (7133 a 7007 m), ale jejich stěny z naší strany vypadají nepřístupně. Panorama opticky uzavírá Baltoro Kangri (7321 m)(Foto), který je však přes údolí Baltoro, až za základním táborem (Panoramatická fotografie, satelitní snímek).

Moje plány se trochu hatí. Do ABC jsme sice dorazili tři, co tu nemáme věci na nocování, ostatní se však nechtějí vracet. Přespání v této výšce totiž bude významný příspěvěk k alimatizaci. Přespat by se dalo ve stanech a spacácích Ukrajinců. Je to ovšem lehce společenský problém – používání jejich věcí jsme si s nimi nedomluvili. Sám jít dolů nemůžu, sníh kryjící trhliny už je měkký. Není mi nic moc, poznávám horskou nemoc - bolí mě hlava, nemůžu nic jíst a když dostanu napít pakistánské varianty Tangu – mám pocit že je nějaká kyselá - tak zvracím. Saturaci si měřím 62%, později v noci i 50%. Proto si kromě Diluranu, mírného léku na horskou nemoc, beru, nejspíš zbytečně, i nifedipin, kterým se léčí výškový otok plic.
25.6. Sestup z ABC.
Rozhodli jsme pokračovat v sebetrýznění a dáváme si budíček na třetí. Už je mi lépe, jsem schopen pojídat sušenky a pít čaj, který jsme si navařili do termosek zvečera. Odcházíme ve 4:30, takže už je světlo. Jdeme zase navázaní na laně kvůli trhlinám. Tělo nepracuje tak jak má a musím žádat o pomalejší tempo i když jdeme z kopce. Na ledovci je celkem živo, z jiných expedic potkáváme Švýcary, Američany, Brňáky. Na laně procházíme horní prudkou část a střední plochý úsek, pak se odvazujeme. Kamarádi na mě stále čekají. Kdybychom šli svižněji, tak bychom stihli snídani v BC. Tempo mi ale stále není příjemné a žádám, aby ostatní šli napřed a mě v ledopádu nechali. Teď si můžu sednout a odpočinout, kdy chci.

... Nic jsem neslyšel a jen náhodou jsem se podíval zpět k ledopádu. Vidím lavinu, která padá z úbočí GI nad dolní zlom ledovce, tam, kde jsme nedávno prošli. To mě nutí ukončit odpočinek a zrychlit postup do údolí. Již se mi dříve stalo, že jsem se z pozorovatele laviny proměnil v účastníka. Dosahuje ke mě však jen mírná tlaková vlna a oblak zvířených vloček. Později se dozvídám, že lavina zasáhla Američany, naštěstí bez následků, a pokropila i Josku s Márou.

Večer se bouří nosiči, vyjednávání ukončuje satelitní telefonát majiteli agentury - budou pracovat a bez ústupků.
26.6. V BC.
V noci opět odchází silná česko-norsko-ukrajinská skupina pokračovat v dobývání hory. Odchází i Igor, zřejmě mu nevadí, že má na plosce nohy zašitou řeznou ránu starou jen 4 dny.

My ostatní odpočíváme v BC. Důležitou činností je vítání členů nově přicházejících expedicí – dnes jsou to Australané a Španělé. Procházejí totiž kolem našeho jídelního stanu a málokdo pohrdne nabízeným čajem i pochutinami. Je to částečně výrazem Joskova diplomatického snažení. Ledopád i horu je totiž třeba opatřit fixními lany. Kdo to udělá, je v nevýhodě, protože ostatní se jen vezou. Etika je taková, že používání cizích lan v ledopádu nevyvolává rivalitu, na samotné hoře však ano. Proto je rozumné domluvit se na nějaké spolupráci. O Australanech už jsme věděli, měli dosti propracované webové stránky, na kterých se také dosti pochválili. Joska pracuje na webových stránkách a první verzi odesílá.

Večer máme zase roztržku s nosiči. Zase následují telefonáty Ghulamovi, šéfovi agentury. Situaci pomáhá vyřešit styčný dostojník a šéfkuchař. Pak následuje zase překvapivě smír - do ABC půjde s nákladem 10 lidí - i šéfkuchař a další z kuchyně změní profesi a kromě našich půjdou i nosiči Slováků. Jde o to, aby do ABC odnesli dohodnutých 400 kg, včetně věcí, které nechali v 4500 a 4800 m. V tomto počtu mají nosiči nedostatek vybavení - půjčujeme jim boty, sluneční brýle, čelovky a další věci.
27.6. My v BC, ostatní výše.
Vše probíhá dle plánu, v noci všichni vyrazili. V táboře nás zůstává jen pár. Dle předpovědi je pěkně. Povídáme se Slováky. Mají s sebou dva pracovníky slovenské televize. Skoro každý den odesílají do zpráv asi minutové šoty. Odeslat minutovou relaci satelitním telefonem trvá asi hodinu. Horolezci mají trochu jiný názor na obsah šotů a tak to tam trochu skřípe. Seznamujeme se i se členy německé expedice – šéf chce, abych prohlédl jejich styčného dostojníka (nic to ale není, jen lehká výšková nemoc). Prý jeden člen výpravy jel z Německa do Skardu na kole (!) a to je trochu zdrželo.

Odpoledne se vracejí nosiči - kontrolujeme jestli vrátili vše, co jsme jim půjčili.

Zítra se chystáme nahoru i my. Při pravidelných relacích vysílačkami se od našich nahoře dozvídáme, že je tam opravdu velké horko, proto si dáme budíček na půlnoc.

28.6. Druhý výstup do ABC.
Dle plánu vyrážíme v noci. Cestička ledovcem není dnes dobře patrná a poprvé se hodí džípíeska – mám v ní trasu zachycenou od minule. Bohouš a velký Mára mají plnohodnotné batohy, což jim nezávidím. Pamětliv projevů horské nemoci při poslední návštěvě ABC, když jsem nenesl nic, mám v batohu jen spacák, péřovku a nádobí. Kolem nás se jako blesk řítí germánští známí ze včerejška. Na ně teda nemáme. Nemají však džípíesku, a tak nás stejně bleskově asi za hodinu předhánějí znovu.

„Hello a Auf Wiedersehen.“
„Auf Wiedersehen,“ směje se Němec.

Už je však znovu na cestě nepotkáme. Výstup je nekonečné trápení a cesta nám trvá 9 hodin.

V ABC slunce vše zahřívá vrstvou mlhy a panuje tu skleníkové prostředí. Také trochu padá sníh. Joska s Olafem a Ukrajinci jdou po vrcholu jako chrti. Nevynechají jedinou příležitost k postupu a při nestálém počasí i lehce riskují. Nyní táboří v Gašerbrum La (6210 m), prvním výškovém táboře na Hidden Peaku.

Ukrajinci při návratu ze sedla třikrát padají do trhlin, souhrnná délka pádů prý byla 15 metrů.

Borise bude asi přece jen nutné označit za smolaře ukrajinské sekce. Je to zase on, kdo si pohmoždil pravé zápěstí, dokonce tvrdí že je zlomené.* Nyní je zalezlý sám ve stanu, protože ostatní Ukrajinci zase odešli nahoru, a snad ze splínu nevychází. Jak tak běháme po výstupové trase nahoru a dolů, tak se často loučíme a vítáme. Při vítání si podáváme ruce nebo se i objímáme. Boris navzdory bolavé ruce při setkáních stále podává ruku ke stisku. Říká přitom, "Ne davi." – “Nemačkej”. Pak obvykle následuje něco jako "ojojoj" (viz známou básničku o zajíčkovi). Myslím, že by se mu vyplatilo něco v Čechách známějšího - třeba "ostorožno". A mladším ročníkům bez znalosti ruštiny ruku nepodávat.

* - to se zdálo nepravděpodobné, protože pak v BC hrál na kytaru, ale po návratu se ukázalo, že zápěstí opravdu zlomené bylo.

 

Kamarádi jeví značnou aktivitu - rovnají plošiny pro stany, kopou záchod. Zaskočilo mě, že záchod v ABC je jen díra vykopaná ve sněhu, má jen skromnou ohrádku ze sněhových cihel a soukromí při akci je skutečně minimální (Foto). Když si člověk stahuje kalhoty, tak na něj stále všichni vidí a až teprve v úplném dřepu končí veřejný striptýz. Zde platí jiná společenská pravidla. Později máme možnost pozorovat, jakou má kdo techniku při této aktivitě. Třeba tento pán, nevíme, z které je expedice a je mu blízko šedesáti, spíš víc, protože ho zřetelně trápí klouby, si k tomuto úkonu bere teleskopickou hůlku. Aby byl schopen udžet rovnovánu ve dřepu. Vůbec mu nevadí, že na něj koukáme. I tady je hlavní cíl.
29.6. Změna počasí. Zůstáváme v ABC, ostatní sestupují.
Ráno nás čeká překvapení - celou noc sněžilo, stany jsou pod sněhem a cesta zpátky zmizela. Diskutujeme, zda je sestup bezpečný.

"Já bych tu zůstal, nechci tu ale zůstat sám, " volám, aby mě bylo v halasné diskuzi slyšet.
"Ano opravdu? Já bych taky rád zůstal, tak tu budem spolu," povídá Karel.
"Já bych tu zůstal, nechci tu ale zůstat sám s Karlem," volám znovu.

Nakonec se přidává ještě Bohouš, ostatní sestupují. Odcházejí i členové cizích expedic. Nás motivuje skutečnost, že bychom se mohli lépe v ABC aklimatizovat a argument, že pobyt v zasněženém táboře je sice otravný, ale bez nebezpečí. Možná bychom měli jiný názor, kdybychom věděli, jak dlouho bude špatné počasí trvat.

Později během dne do ABC sestupují obyvatelé sedla – Joska, Olav a Ukrajinci - a rozhodují se také sestoupit do BC. Dostali jsme tedy za úkol udržovat naše stany v ABC před návaly sněhu.

Jsem rád, že sice lapám po dechu, ale projevy horské nemoci nemám.

* - až po týdnu jsme se dozvěděli, že sestup skutečně nebyl žádná lahůdka. Šerpa Dawa často postupoval jako první po čtyřech, aby našel místo bez trhlin a přitom se nepropadl. Slováci byli na laně tři a kupodivu se do trhliny propadl ten prostřední. Lano mu samozřejmě zachránilo život, ale vyprošťování nějaký čas zabralo. Cesta trvala 6 hodin místo obvyklých třech. Později spadl do trhliny ještě Joska.

30.6. Třetí den v zasněženém ABC.
Jsme sami ve třech v zasněženém ABC. Stále padá sníh. 2-3x za den vycházíme ze stanů a odklízíme sníh. Horskou nemoc nemáme, ale moc světově nám není. Člověk párkrát hodí lopatou a pak stojí, aby se vydýchal. Barometr ukazuje 497 milibarů (= kilopascalů) neboli polovinu hodnoty v nížině, takže tlak vzduchu a tím pádem i vdechovaného kyslíku je poloviční. Saturace kyslíku v krvi se pohybuje kolem 66%. To je více než 50% a je to způsobeno tím, že krevní hemoglobin váže kyslík aktivně.

Až tady ve výšce si člověk uvědomí, kdy v běžném životě přestává dýchat. V nížině to však nevadí, protože množství kyslíku v krvi stačí tuto chvíli překlenout. Ve výšce se stav projeví zalapáním po dechu. Je to při pití, polykání, zívnutí, při tlačení na toaletě - a pak v situacích, kdy zadržení dechu slouží ke zpřesnění pohybu nebo soustředění - při překračování překážky – pozoroval jsem to, když jsem třeba při odhazování sněhu překračoval šňůru od stanu - dále při zapalování vařiče, obecně při nějakém úkonu v předklonu.

Objevuje se i další porucha dýchání, která ale není nebezpečná. Tzv. periodické dýchání (Cheyn-Stokesovo). Člověk si ho povšimne nejspíš v noci kdy je klid - u sebe nebo u svého spolunocležníka ve stanu. Jedinec dýchá stále hlouběji až náhle překvapivě přestane dýchat úplně. Po chvíli sám od sebe dýchat začne.*

* - Periodické dýchání může v nížině znamenat selhávání srdce nebo těžkou mozkovou poruchu, ve výšce je však jen důsledkem poruchy regulace dýchání a nebezpečné není. Jde o to, že dýchání je podněcováno přebytkem kysličníku uhličitého. Ten je ale, při neustálé snaze organizmu získat nedostatkový kyslík, vydýchaný. Proto se dýchání zastaví. Organizmus má ale pojistku, protože v druhé vlně je dýchání podněcováno nedostatkem kyslíku. Proto se dýchání zase obnoví. Periodické dýchání nemizí ani s dobrou aklimatizací, ustupuje teprve sestoupením zpět do nížiny.


Vařit můžeme na plotýnce napojené na velkou plynovou bombu. "Kuchyně" je venku na sněhu, před vařením je často třeba vařič vyhrabat ze sněhu a je to asi jedna z věcí, která přispívá k tomu, že nás přechází chuť k jídlu. Na vině je určitě i nedostatek kyslíku a i v dalších dnech jíme minimálně a stav se spíše zhoršuje.

Při práci s lopatou se rychle dostavuje únava, rádi vždy znovu zalézáme do spacáků a počet naspaných hodin nabývá nevídaných hodnot. Původně trochu pomýšlíme na to, že odházíme i cizí stany. Stojí to ale tolik energie, že na to rychle zapomínáme. Bohouš odhazuje aspoň tři slovenské stany.*

* - Až po několika dnech smutně zjišťujeme, že jeden z nich patřil Němcům. Když pak přišli, tak jsme, abychom nevypadali jako troubové, předstírali, že jsme ho odházeli z dobré vůle. Nevím jestli nám věřili, každopádně nám nepoděkovali.

1.7. Čtvrtý den v zasněženém ABC.
Dnes přišli odházet stany Šerpové. Pro ně špatné počasí snad neexistuje. Nevadí jim, že si cestu do ABC musí sami ve sněhu prošlápnout. Jsou to mladí hoši a pro tvar brýlí a hubené, ale vypracované postavy je přejmenovávám na spidermany. To oni pověsili fixy do C1 na GII. Firmu Ozerk prý vlastní Švýcaři a působí po celém světě. Spidermani už letos byli na Čho Oju, pak na Everestu – i když bez vrcholu, a pojedou ještě na Manaslu. Kdykoliv mě později potkají, tak mě vesele zdraví. Program naší trojky – dtto.
2.7. Pátý den v zasněženém ABC.
Přestalo sněžit, bez stopy se nám však nechce sestupovat. Čekáme až někdo vystoupí nahoru. Program dtto.
3.7. Šestý den v zasněženém ABC.
Zase sněží. Program dtto.
4.7. Sedmý den v ABC, sestup do BC.
V noci je neobvykle zima, ráno je jasno. Ještě v noci dorazili do ABC Honza a malý Mára (vyšli v 18 a přišli do ABC v jednu v noci!).

Sestupujeme do BC. Sestup je luxusní, v noci mrzlo, nepadal sníh a cesta ledovcem je vyšlapaná (Foto). Cestou potkáváme stoupajícího Olava, Josku, Tomáše, Lukáše a tři Ukrajince. Z novinek v BC nás překvapuje odlet zbývajících tří Ukrajinců, prý nějaké dýchací obtíže. Mluví se i o otoku plic, takto hromadně to ale nevypadá pravděpodobně. Ukrajinci, co zůstali, ožívají, příčinu si jen domýšlíme.

Boris, snad na oslavu, vytahuje technickou vymoženost - čerpadlo poháněné proudem ze solárních panelů a sestavuje sprchu (!). Sprcha je plátěný domeček u kuchyňského stanu, v něm je nádoba s vodou a čerpadlo. Pakistánci dostávají další úkol - plnit tuto nádobu teplou vodou. Urdu moc nemluvíme, tak nevíme co tomu říkají.

Povšiml jsem si mimochodem, že nás naši Pakistánci ve svojí redukované angličtině označují jako member. Třeba jde o jakousi lingvistickou pomstu, protože member kromě člena a třeba končetiny znamená také úd.

My co jsme přišli seshora, užíváme sluníčka a starých i nových vymožeností a snažíme se vzpamatovat. Na řadu přichází mytí a praní prádla – s tím nám pomáhají Pakistánci.
5.7. Odpočinek v BC.
V noci odchází zbytek našich kamarádů do ABC a nastává klasická situace - Bohouš, Karel a já jsme v táboře sami. Jenže tentokrát jsme si vybrali tábor pohodlnější, v menší nadmořské výšce. Úplně sami samozřejmě nejsme, jsou tu Pákistánci.

Dopoledne si v jídelním stanu připravuji lékárny do výškových táborů a jako myška vchází Ibi.

"Hello doctor, you are not sleeping?"
"Ne, nespím, mám nějakou práci," říkám trochu mrzutě. Bojím se, že bude něco chtít.

Ibi ale už nic neříká, zkušeným hmatem hrábne do kapsy stanu, kde máme pornografické časopisy, sedne ke stolu a začne listovat. Za chvíli další dvě myšky - Rozi a Nadim z kuchyně. Ti už neříkají vůbec nic, vyzvedávají časopisy a kompletují čtenářský kroužek. Soustředěně a mlčky pak prohlížejí neobvyklé obrázky. Odpoledne se scénka opakuje ve vyšších šaržích - styčný důstojník náš, Slováků, pak ještě nějaký další.

Prohlašuju ale, pro případ, že by toto četla pakistánská kontrarozvědka - nahaté holky v časopise ano, ale alkohol nebo vepřové - ani za boha (v tomto případě Alláha). Pakistánským klukům jsme je opakovaně nabízeli, ale vždy hrdinně odolali.

Uvažuju, že si dám ještě samostatný výlet do ABC. Zatím jsem totiž chodil nalehko a nemám nahoře všechny věci. Při expedičním stylu je ideální, když má člověk některé věci dvakrát. Může si je pak vynést do vyššího tábora a vrátit se a při rozhodujícím postupu pak jít nalehko. Z těžších věcí se to týká hlavně spacáku a péřovky. Pak taky stan - to se můžou skupiny domlouvat mezi sebou. Potřebuju ale jít s někým. Vypadá to na Štefana ze slovenské expedice. Je v BC uvězněný, protože se mu rozpadly boty. Teoreticky by mohl obcházet expedice v BC a prosit o půjčení bot, ale chápu, že se mu asi nechce. Boty si na chvíli zítra půjčí od našich nosičů, protože ti nikam nejdou. Potřebuje dojít pro svého filmaře a v neposlední řadě se provětrat.

Jeden z našich nosičů má krásné žluté boty. Je na nich napsáno Nežerka. Původně jsme mysleli, že má Joska v Baltistánu příbuzné, koneckonců zde není poprvé. Pak se ale ukazuje, že je to jeho příspěvek expedici.

Štefan říká, že nebudeme bláznit se vstáváním. Budíček ve 4, odchod 4:15. A když bude sněžit, tak se spí dál. Nechápu jak ráno vstanu, najím se a sbalím za 15 minut, ale ohleduplný postoj k spánku se mi líbí a mlčím.
6.7. Odpočinek v BC.
Když ráno, ještě potmě, vystrčím hlavu ze stanu a vidím všude kolem vrstvu nového sněhu, tak se mi uleví a zase se zavrtám do spacáku.

Po snídani dlouho sedíme ve společenském stanu, doplňujeme tekutiny a povídáme. Trochu zpovídáme styčného důstojníka Khaniho. Jako voják prý může klidně cestovat po světě - kromě Indie a Izraele. Sám ale upozorňuje na styčné body s jiným náboženstvím – muslimové také mají obřízku. Jen pokládá na nepraktické, že to je na počátku dospělosti, v době kdy jedinec už všechno plně vnímá. Sňatky jsou prakticky vždy mezi rodinami předem domluvené.

Bouhouš vypadá spíš jako Rumcajs, ale má pěkně dobrodružnou minulost. Patří k ní třeba těžké prvovýstupy na Kavkaze. Účastnil se první čistě české výpravy, která dosáhla Everestu. Trochu s hořkostí mluví o Radku Jarošovi, který ho ve své knize líčí jako smolaře - jeho kondici poznamenala nemoc. Neuvěřitelné jsou také jeho historky o létání na motorovém rogalu. S kamarádem sami přeletěli Středozemní moře. Chystali se také do Arktidy a již trénovali součinnost se psím spřežením na severním pobřeží. *

* - bylo to zachyceno v knize Břetislava Ditrycha - Svět pod barevnými křídly.

 

Ve slovenské části tábora je jen Štefan s filmařem Peterom a každý den před večeří si společně v našem stanu pouštíme z dévédéčka nějaký film na notebooku.

Solární panely stíhají dobíjet akumulátor, ze kterého se pak dobíjí notebook (Foto). Notebooky máme dva, ale funguje jen ten outdoorový. Za selhání druhého nejpíš může nízký tlak vzduchu.*

* - Nízký tlak se projeví na pevném disku, kde je čtecí hlavice nad diskem ve správné vzdálenosti udržována právě vzduchovým polštářem a k selhání může docházet už nad 3000 metrů (PCguide.com).

7.7. Výstup do ABC se Štefanem.
Ráno ve 4 je venku poprašek sněhu, ale ten už budeme ignorovat. Štefan je skutečně v 4:15 připravený k odchodu. Nevím jak to dělá. Asi spí oblečený a najedený. Vstal jsem pro jistotu v půl čtvrté, takže jsem přeci jen něco stihl a Štefan na mě nemusí čekat moc dlouho.

Tempo je od počátku dosti svižné - je vidět, že se Štefan na výlet těšil. Já mám asi 16 kg, Štefan jde nalehko. Je mi dopřáno doposud neobvyklého potěšení - my předbíháme ostatní skupiny a ne naopak. Triumf je ovšem zaplacen neustále prudce tlukoucím srdcem a svaly na nohou mi co chvíli zalévá pocit olova. Na odpočinek nebo občerstvení prakticky nezastavujeme. Rád bych dostál tomuto tempu a dokázal, že odloučení bratrských národů před lety opravdu nebylo nutné.

„Trocha sa napijeme, nie? Nemusíme stále bežať ako šialení.“ navrhuje Štefan.

Nemůžu mluvit, jak lapám po dechu, tak aspoň radostně kývám. Než k němu ale dojdu, tak už láhev uklízí, hází si batoh na záda a běh pokračuje. 

Zase následuje úprk a bušení srdce. Když nestačím, tak mě Štefan na laně táhne. To nakonec, společně s narůstající hypoxií, unaví i jeho a na horním platu zastavujeme častěji. V ABC jsme v půl deváté, takže za 4 hodiny (zde bych rád připomněl 13 hodin v podání ukrajinských průkopníků a přátel). Lehám si k odpočinku do volného stanu, srdeční rytmus ještě několik hodin neklesá pod 90. Odmítám nabídku, že bychom po obědě spolu zase sešli dolů.

Honza s malým Márou zkusmo nastupují do svojí extrémní cesty na GIII. Vybrali si stěnu, která začíná strmým sněhovým svahem. Odsud za ABC, ze vzdálenosti několika kilometrů vypadají na prudkém svahu jen jako malé tečky. Nechávají v cestě lana a večer se vracejí do ABC.
8.7. Den v zasněženém ABC.
Nemůžu sestoupit, protože celý den sněží. Tohle už tady bylo. V ABC je naštěstí novinka - postavený jídelní stan, ve kterém vaří Ibi s pomocníkem. S komfortem v BC se to nedá srovnat - žádný stůl a židle, podlahu tvoří sníh a ledovec, jídlo se servíruje do vlastních ešusů. Vzniká tak nutnost si nádobí umýt. Proti minulému pobytu to ale je velký komfort a ostatní kolem nám mohou jen závidět. Vzpomínáme, jak Češi byli dříve při cestách do západního zahraničí za chudáky. Teď po nás členové ostatních expedic - Němci, Australané, Američané a další - mlsně pokukují.

Podmínky vaření jsou ovšem na pováženou, poprvé jsme přímo ve stanu, kde se vaří a vidíme, jak to probíhá. Pakistánci si sníh na roztápění podávají lopatou přímo ze závěje za dveřmi. Když potřebují něco vylít, tak to lijí na podlahu. Tam se teplem vytváří díra, do které hází i ostatní odpadky. Cukr do čaje nám sypou rukou.* Není to ovšem ten důvod, proč se Lukáš rozhoduje, že večer uvaří něco normálního pro všechny sám. Jeho špagety mají velký ohlas.

* - teď už si to zpětně neuvědomuji, ale doufám, že po muslimském zvyku to aspoň bylo pravou rukou, která je považována za čistou.


Jinak mytí ešusů je zajímavá oblast, kterou zkušení táborníci z větší části znají, zde je modifikována přítomností sněhu.  První možností je samočisticí systém - jeden chod odstraňuje zbytky toho předchozího - klasicky hlavní jídlo následované čajem. Je nejméně pracný. Další možností je nasypat do mytého ešusu sníh. Šmidláním lžící lze pak dosáhnout tuhé směsi sněhu se zbytky jídla a tu pak vyklopit. Metodu lze doplnit obtištěním ešusu do sněhu - jako když se vytváří bábovička (výhodu mají ti, co už si nic jiného nepamatují) - a rotací se nádobu očistit. Lze používat i samostatně. Sofistikovanější je mytí pomocí teplé vody od kuchařů. Šmidlání se pak provádí nejlépe prstem. Vrcholem je vytření nádoby toaletním papírem (nepoužitým). Další metoda trochu připomíná perpetum mobile. Když dojíme, půjčíme ešus kamarádovi, který ešus náhodou nemá. Mytí je pak jeho starost. On však může půjčit ešus dalšímu kamarádovi. Práci pak nemá skoro nikdo.

9.7. Sestup do BC.
Už včera večer přestalo sněžit a noc byla velmi chladná. Chci sestoupit, ale ze sedla Gašerbrum La přichází vysílačkou zpráva, že je ve spřátelené české expedici je někdo nemocný a sestupuje k nám.

Pěkné počasí láká ke hrám – Honza u cestičky na záchod uplácává ze sněhu sněhuláka ve tvaru ňadra. Je vidět, že šetří síly na svůj extrémní výstup, protože zůstává jen u jednoho. Tomáš s Lukášem zase ze sněhu tvoří lavici ze zevní strany kuchyně. Vybavená karimatkou je opravdu praktická.

Před polednem přicházejí ze sedla 4 členové druhé české výpravy. Nemocný je Miloš - bílá skrvna v ohnisku jednoho oka. Asi správně odhaduji, že jde o problém se sítnicí. Nic jiného moudrého ale nevím a řešení nechávám na večerní konzultaci satelitním telefonem. Vypadá to, že budeme sestupovat společně. Přemítám, jak je povolání obvodního lékaře v Karakoram riskantní. Každou chvíli se musí vzájemně jistit s nějakým pacientem. Jsem rád, že Miloš nemá něco horšího. Já nevím - třeba obrnu obou rukou. Sestupujeme nakonec čtyři, protože se přidává Pavel s Olinou. To je dobře, protože, když se jde jen ve dvou a jeden spadne jeden do trhliny, tak to je nemalý problém. Čtyři už ale jsou v pohodě. Sestup v pokročilé denní době je dost nepříjemný kvůli rozměklým sněhovým mostům. Opakovaně se propadám do sněhu po kolena, nevím, jestli jsou to vždy trhliny, ale pro jistotu přecházím při propadnutí do kleku, abych zvětšil plochu a jsem připravený přejít i do lehu. Připadá mi to velmi chytré. Každý však má svoji metodu – například Joska, když cítí, že se propadá, tak do trhliny přímo skočí.*

* - narážka na Joskovu příhodu z jiné expedice. Je ale třeba upřesnit, že chtěl skočit na druhou stranu trhliny.

 

Překonáváním trhlin se ale nenecháváme zdržovat a svižným tempem pokračujeme až na konec dolního plata. Tam stezka překvapivě najednou končí nad propastí a stejně náhle pokračuje o 50 metrů dále - ledovec se zde propadl (Foto). Obouváme tedy stoupací železa, sundaváme z batohů cepíny a začínáme slézat do trhliny. Trhlina je plná zříceného materiálu a místy jdeme po úlomcích vodního ledu. Hledáme průchod mezi ledovými kvádry, horní úroveň ledovce je přitom vysoko nad námi. Naštěstí to vadí jen při fotografování, protože scéna má moc velký rozsah než aby se dala celá objektivem zachytit. Olina je bez sebe nadšením, tohle je konečně dobrodružství. Ten Pavel to asi nemá lehké. Nebo že by to byl hlavní dodavatel? Po chvíli se dostáváme na povrch na původní cestu. Po 3,5 hodinách jsme v BC.

Po večeři volám satelitním telefonem o radu kamarádce oční lékařce. Radí mi špatnou diagnózu a já dávám Milošovi špatné léky. Není to ale velké neštěstí – nesprávně podaný lék je Diluran, který se běžně používá na prevenci a léčení horské nemoci. Třeba mu to ještě prospělo. Na obranu kamarádky musím uvést, že se dálkové diagnóze dost vzpírala a zejména slíbila, že vše do 24 hodin co nejlépe prokonzultuje. To udělala, my jsme to ovšem nevyužili.*

* - Správně hned napodruhé určila, že asi jde o krvácení do sítnice, které v těchto výškách má skoro každý (!), jen se mimo oblast ostrého vidění neprojevuje. Nic se s tím vlastně nedělá, jen se čeká. Diagnóza byla potvrzena očním vyšetřením v Čechách.

10.7. Odpočinek v BC.
Dnes si budu užívat odpočinku v BC. V noci všichni kamarádi odešli, takže obvyklá situace - Bohouš, Karel a já sami v táboře. Je modro, v BC místy ještě leží sníh. Chystám praní, koupání, dobití baterek a sbalení na zítřejší výstup do ABC. Sprchuji se v Igorově sprchovacím koutě. Na praní dostávám jako posledně od kuchařů teplou vodu do uřízlého plastikového kontejneru. Protože nevím, jak jinak bych prádlo máchal, beru si prádelnu k ledovcovému potoku. Jeho koryto se v ledovém podloží stále mění, tak mám dnes problém najít místo, kde bych z břehu dosáhl do vody. Praní nepřeháním, prádlo pak máchám tak, že je držím v dravém proudu a pak máchám ve vodě nabrané do "lavoru". Lavor má "ucho" - otvor v plastu vyřízlý kousek od kraje. Při nabírání vody z ledovcového potoka držím lavor za ucho a přemítám, jestli mi dravý proud dřív uřízne prsty nebo rovnou utrhne ruku. Prádlo rozprostírám na kameny u našeho stanu. Slunce má tady velkou sílu, a tak vím, že na usušení nebudu muset dlouho čekat.

Při zabydlování tábora jsme s Bohoušem byli jako obvykle pomalí při obsazování míst pro stany a měli jsme problém něco najít. Nakonec jsme našli místo na vyvýšenině nedaleko jídelního stanu, které se mi nakonec líbilo. Je to jakési orlí hnízdo. Má jen malou nevýhodu - při návratu domů se vždy vydatně zadýcháme (Foto).

Bohoušovo charizma se projevuje a Ali s Rozim odpoledne přicházejí za námi posedět k orlímu hnízdu, kde balíme. Oni však umí asi jen tak 20 slov anglicky, my zase jen 4 slova v urdu. Konverzace tak zákonitě vázne. Cucáme tak spolu aspoň bonbóny co mám v lékárně na bolesti v krku. (Každý má vlastní bonbón.)

Na zítřek si plánujeme definitivní odchod do ABC, protože aklimatizace by měla být dostatečná a také již v ABC budeme mít vynesené všechno potřebné vybavení. Pak by měl následovat výstup do vyšších táborů. S Bohoušem a Karlem si dáváme snídani na druhou hodinu.

Vypadá to, že BC bude konečně prázdný a myši, vlastně hoši, budou mít konečně pré. Myslím tím pakistánské kuchaře. Kuchař možná zní potupně. Kdykoliv je ale potřeba, tak se změní v nosiče a nesou víc než mnozí z nás, respektive mají nasmlouváno, že nad BC budou nosit 14 kg. Já bych s nimi ten život neměnil. Musí připravit snídani, oběd, večeři pro všechny, kdo jsou zrovna v táboře. A pak si někdo navíc vzpomene,že chce snídani na druhou ráno. A někdy se stává, že po půlnoci odchází dvě party a kuchaři musí nad ránem vstávat dvakrát. Ani dnes to není totální pohoda – my vstáváme ve dvě a tábor pak zůstane prázdný, během dne ale příjde zase skupina Martina B.
11.7. Poslední výstup do ABC. Naši v C2GI.
Vstáváme podle plánu. Batoh jsem si mincířem zvážil na 17 kg, pak jsem si tam ale přidal oblečení a lano a můj odhad, že má teď 20 kg asi není přehnaný. Karla ztrácíme hned za táborem. Snad proto, že jsme mu utekli, jdeme sami sobě za trest celý ledopád taky bez jištění. Cesta nám trvá asi 6 hodin.

V ABC je jen Tomáš a Lukáš. Ostatní jsou rozeseti po GI i GII. Zvláště na GII je spousta lidí, Slováci již proložili cestu k C2. Joska je se Zdeňkem a Olavem na GI a odpoledne hlásí vysílačkou dosažení C2, tábora v 7000 m. Museli kvůli tomu prostoupit strmým japonským kuloárem. Joska do vysílačky říká, že neví, jestli bude mít tolik sil jako Olav, aby šel k vrcholu, možná ještě sestoupí.

V kuchyni v ABC Ibiho vystřídal mladý Nadim. Podle mého vaří lépe, například se sám dovtípil, že nemáme rádi jídlo tak pálivé a nedává tolik koření, taky je na tom lépe s hygienou.

Honza s malým Márou jsou ve svojí extrémní cestě na GIII. Už překonali strmý firn a postavili si svůj ministan na skalní římse.
12.7. Naše výprava na vrcholu GI.
Je stále pěkně. Hordy lidí jsou ráno těsně pod C2 na GII. Slováci pokračují vzhůru. Mají málo času a též je špatná předpověď. Proto se odhodlávají k zoufalému tahu. Míjejí C3 ve výšce 7200 m aniž by tam postavili tábor a pokračují k vrcholu. Čeká je podejití vrcholového štítu. To je normálně lehký úsek, ale nyní při spoustě sněhu je obtížně prostupný a je též lavinézní. Po podejití štítu se cesta dostává na východní hřeben a po něm se již jde k vrcholu. Je naděje, že na hřebeni je sníh ubičovaný větrem a postup by se mohl zrychlit. To však není jisté a všichni v ABC pozorují jak Slováci bojují pod štítem. Postupují pomalu, pak, když jsou v pravé části štítu, vidíme, jak dlouho stojí na místě. Po chvíli se začnou pohybovat zpět. Jsou teď sice pod štítem, ale myslím, že se ve skutečnosti vracejí na štítě - odvedli mnohonásobně větší výkon než kdokoliv jiný a bojovali do posledních sil. Kvůli předpovědi opouštějí GII i ostatní.

Dnešek je také jedním z nejdramatičtějších dnů na GI. V 10 hodin stojí na vrcholu 7 Nepálců se čtyřmi klienty. Těm pomáhal ve výstupu umělý kyslík. A je to hlavně vrcholný den pro naši expedici - na vrcholu se ocitá norsko-česko-německá trojice - Olav, Joska a Zdeněk. Je ale třeba upřesnit, že Zdeněk Němec je Čech (Foto 1, Foto 2, Foto 3). Příležitost ucítili také Ukrajinci a vyráží z C1. Vašek dosahuje C2 a zůstává v něm s myšlenkou na vrchol.

My uvažujeme o výstupu do C1 na GII. To proto, že jsme v ABC byli již dost dlouho a dosavadní aklimatizace by nám měla umožnit postup vzhůru. Odrazuje nás však předpověď počasí, které se začíná kazit už večer. To je ovšem mnohem horší pro ty, kdo se chtějí zítra vydat k vrcholu GI. Večer dostává v C2 na GII Glorie edém plic. Prakticky nemohoucí ji Dawa spolu s dalším šerpou dopravují dolů do ABC a pak ještě níže. Večer v osm se z C2 k vrcholu GII vydávají Švýcaři. Už jim končí termín a toto je jejich poslední zoufalý pokus. Po krátkém stoupání se však vracejí.
13.7. a navíc pátek. Zhoršení počasí, sestupy z výškových táborů.
Předpověď se naplňuje a sněží. Kdo může, tak sestupuje z obou Gašerbrumů. Z BC přicházejí pomáhat balit slovenskou expedici Štefan s filmařem Antonem. Zanedlouho z C2 přicházejí i vlastní hrdinové dramatu. Nálada je všelijaká, loučíme se. Z GII přicházejí také Vláda se Zuzkou. Také jim končí termín a odchází.

Před večeří přichází Olav, Joska a Zdeněk. Nastává velké vítání, gratulace a fotografování (Foto). Najde se i něco na přípitek. Je to zvláštní chvíle. Setkávají se vítězové s těmi, kteří už nemají šanci na vrchol i s těmi co mají výstup ještě před sebou. Pocit štěstí ze společného úspěchu by se mohl mísit s pocitem rivality. Kluci to cítí a svůj zasloužený úspěch zlehčují. Jen kdo má rozum ale ví, že hory jsou tak velké, že lidé jsou vždy spolu na jedné straně. Až později se dozvídáme, jaké měl z této chvíle zážitky Olav – byl překvapený a dojatý z přátelského a nadšeného přijetí ostatních členů expedice.

Olav má děsivý kašel, říká že ve výšce vždy dostane hroznou bronchitidu. Zdá se, že má pravdu. Budu mu muset dát kodein, aby se vyspal – a větší dávku, spím hned vedle.
14.7. Zasněžený ABC. Ústup pokračuje.
Stále sněží. Ráno při snídani omdlívám. Souvisí to s tím, že vchod do kuchyňského stanu je zledovatělý a trochu z kopce. Navíc mi v cestě stojí nějaký nešťastník, který se také chce dostat na snídani do společného stanu. Až v této výšce si uvědomuji, že při našlapování v problematickém terénu zadržuji dech. Regulace dýchání dobře nefunguje a podnět k nádechu přichází později než je potřeba. Cítím nedostatek kyslíku a snažím si sednout na nějaký baťoh co je u vchodu. To ale nestačí a ztrácím vědomí. Stačím dokonce mít nějaký příjemný sen. Při probouzení si s nevolí uvědomuji, že ležím před kuchyňským stanem a sněží mi do obličeje. Kamarádi mě staví na nohy, já však vyjadřuji přání zůstat vleže, tak mě pokládají do mého stanu. Tep mám normální a saturaci na tuto nadmořskou výšku spíše luxusní.*

* - O co šlo, to se nevyjasnilo. Podobné stavy, i když bez omdlení, se mi v ABC opakovaly i několikrát denně. Když jsem se více pozoroval, tak jsem zjistil, že při těchto příhodách mám pomalý tep. Ale arytmologů se mohlo jednat o vagovou reakci, horší varianta by byla pomalá srdeční akce způsobená nedokrevností. Tyto stavy se mi však v nížině neopakovaly a není dobrá možnost, jak příčinu potíží dodatečně zjistit.


Vaškovi na GI není dobře, nevzal si prášky na astma a špatně se mu dýchá. Kdyby to bylo v jižních Čechách, tak ho vyzvedneme. Takto nás od něj dělí 10 či více hodin těžkého výstupu ve výšce, navíc ve špatných podmínkách. Radíme mu vysílačkou, aby sestoupil, což on jistě ví, ale nemůže se k tomu odhodlat. Nakonec slaňuje sám prudkým kuloárem a zůstává v C1.

Pokračuje odliv horolezců zejména z GII. Objevuju tak nové expedice či jejich členy. Teď se dozvídám, že s Brňáky postupuje Gruzínec Bezink. Má za sebou nějaké osmitisícovky, je to předseda gruzínského horolezeckého svazu. Je zde také komerční expedice, která má jako klienty Poláky, Rumuny a Gruzínce. Švýcarská komerční expedice balí stany, loučím se se svými spidermany. Objevují, že jeden jejich stan stál na trhlině. Později je mi líto, že jsem nepožádal o společnou fotografii.

Malý Mára a Honza přicházejí před večeří. Špatné počasí je vyštvalo z jejich extrémní cesty. Užili si svoje - čekání na počasí v jejich ministanu, který je stěží pro jednoho, bez spacích pytlů jen ve žďárácích. Měli též neaktuální předpověď počasí, která se později změnila - že v pátek bude jen nevýznamné sněžení. Ve skutečnosti silně sněžilo do úterka. Dolezli do 7200 m. Pak slanili stejnou cestou. Honza přichází do tábora později, není v dobré formě. Omrzaly mu ruce, tak si vzal Trental. Zřejmě po něm mu je špatně od žaludku.

Také se ukazuje, že oba mají těžký zánět spojivek. Při slaňování bylo difuzní světlo, ve kterém nic neviděli, tak si sundali sluneční brýle. My tady v ABC bez brýlí skoro nevycházíme i když stále sněží. Ne že bychom byli tak uvědomělí, ale difuzní světlo oslepuje i když je pod mrakem. Má to kladnou stránku - i při takovémto počasí stále fungují solární panely, i když jde asi o trochu jiné paprsky. Já mám vlastně, zvláště při jasném počasí, problém, že moje černé brýle jsou málo černé a jsem oslepený i v brýlích. Honza je na tom hůř než Mára - nevidí skoro vůbec, taky zvrací (Foto 1). Nosíme mu jídlo do stanu a vodíme ho na záchod (Foto 2). Malý Mára má spíš výrazné otoky kolem očí. Léčení - kapky a mast do očí.*

* - Správné léčení sněžné slepoty: 1. čekání – rohovka se hojí velmi rychle, většinou jeden den 2. úleva od bolesti – i opiáty 3. zábrana infekce – dezinfekční kapky nebo mast.

15.7. Čekání na počasí v ABC.
Domluvili jsme se vysílačkou s Vaškem, že ledopád sejde sám, tam mu pak přijdeme naproti a dvoukilometrovou planinu s trhlinami přejdeme společně. Došli jsme skoro k ledopádu, ale máme zprávu, že Vašek nemůže shora v mlze a sněžení najít vstup do ledopádu, tak se vracíme.

Mezitím chlapci v ABC výrazně vylepšili kuchyňský stan. Dosud jsme tam museli postávat nebo si sedat na různé barely a podobně, teď tam přibyla sněhová lavice podle jedné stěny. Dlouhodobě špatné počasí se projevuje a ostatní expedice postupně končí. Jídlo, které sem nanosili v celkových nákladech tvoří pramalou položku a teď představuje spíš nežádoucí zátěž. Proto ho vyhazují nebo rozdávají. Náš kuchyňský stan je logické místo na odkládání jídla, a tak se máme dobře. Dnes dorazili s taškou jídla Švýcaři. Našli jsme tam koláče, tak je po obědě kávička s koláčkem. Přichází předpověď, že špatné počasí bude do úterka. Za špatného počasí je méně obvyklé, že do ABC někdo zespodu dorazí. Proto nás upoutává, že přišli Němci.
16.7. Z GI sestupuje Vašek a Ukrajinci.
Ráno je chvíli pěkně, Němci ráno vyrazili na GII. To si dají, stopa je zase zasněžená. Vašek sestupuje sám z C1GI. Zůstává ale příliš dlouho za terénní vlnou na planině před ledopádem, tak mu jdeme naproti. Je v pořádku, tak aspoň dostane vynadáno.

Večer v 19 hodin přichází Sergej, Igor a Alexandr. Na GI nevylezli. Byli hodně trpěliví, strávili ve výšce 7000 m čtyři noci. Měli málo jídla, hráli karty. Počasí jim ale nedalo šanci. Saša při sestupu omrznul - do poloviny posledních článků snad všech prstů na rukou. Nasadil jsem mu Trental. Nechávám si na rozmyšlenou jestli má mít injekční léky na ředění krve.*

* - po návratu jsme se s Joskou při promítání dohadovali jak ty prsty vypadaly. Joska tvrdil, že je měl normální. Jenže on ho viděl až v BC, prokrvení se tedy rychle upravilo.

17.7. Zasněžený ABC.
Chtěli jsme s Bohoušem vyrazit do prvního tábora na GII, ale zase sněží. Odpoledne přichází nová skupina – Martin B. a spol. Je to dost problém, protože nabourávají systém křestních jmen v expedici. Doteďka to bylo v pořádku, ale oni se všichni jmenují jako někdo, kdo už je. Takže – kromě Martina B. přibyl Jirka D., Joska K. a Pavel K.
18.7. Neštěstí na GII.
Konečně je pěkně. Spousta lezců vyráží na obě G, ale my vyrazíme až odpoledne. Ranní pevný sníh jsme propásli, využijeme tedy podvečerního a večerního chladu. Cesta do C2GII není proložena, náš výstup je myšlen jako aklimatizace. Má být pěkně tři dny, pak se neví. Placatíme se před stany, pozorujeme co se děje ve stěnách.

Čtyři postavičky jsou ve svahu nad C1 na GII. Předpokládáme, že to jsou Němci, protože ty jsme před dvěma dny viděli odcházet nahoru. Jsou v úrovni, kde už byly založeny fixy. Ty jsou teď ale nepochybně zasypány sněhem. Pavel říká, že lezci jsou moc vpravo od původní cesty. Dokonce ještě více vpravo pokračují, asi míří tam, kde je dolní hrana odtrhu nad nimi nejméně převislá. Pak stojí nějakou dobu na místě, později se vrací. Konverzujeme a žertujeme u kuchyňského stanu.

Někdo náhodou vzhlédne a zůstane zírat na stěnu GII. Na stěnu se díváme všichni. Nemůžeme postavičky nalézt a přitom se jistě díváme na místo, kde před několika minutami byly. Ano tvar stěny se v těch místech změnil, horolezci zmizeli pod lavinou (Foto). Všichni místo pozorují, dalekohledy nebo zvětšující optikou kamer či fotoaparátů se snaží zahlédnout někoho živého či bezvládné tělo. Není to jednoduché, jsme skoro dva kilometry daleko. Jednoho živého skutečně vidíme, je vlevo dole od závalu a překotně sestupuje. Nehybný stín je výše vpravo, mohlo by to být tělo visící ve fixech. V ABC probouzí aktivita. Různé expedice se snaží vysílačkami kontaktovat C1, voláme také BC, chceme informovat styčného důstojníka německé expedice. Joska, který je v BC, však má obavy, že jde o jiné lezce a bude šířit poplašné zprávy. Naše role v záchranných akcích je otazná, do místa sesuvu máme čtyři či více hodin pochodu. V C1 je snad 30 lezců, jsou k místu neštěstí blíž. Informace, které dostáváme, jsou zmatečné, postupně se vyjasňuje, že jeden lezec je nezvěstný, další má zlomenou nohu a je v těžkém stavu. Prý pro něj potřebují kyslík. Po několika hodinách přichází šokující zpráva, že zraněný zemřel. Prý měl také zranění hlavy. Současně se objevuje informace o dalším zraněném - prý je to Japonec, což nechápeme, protože jsme mysleli, že to je německá výprava - a je ve špatném stavu, teče mu krev z úst. Čtvrtý zasažený se dostal z laviny bez problémů.

Až později se dozvídáme, že lavina pokračovala pod C1, kde zasáhla stoupající nezničitelnou Glorii s celým ansámblem, tzn. Dawou, Paolim a jeho nosičem. Vyhrabali se ale bez problémů. Dosti jsme se divili, že si Glorie nedá pokoj po prodělaném edému plic. Večer přilétají dvě helikoptéry. Iniciátorem a organizátorem této letecké akce je náš styčný důstojník Topi Kiani. Styčný důstojník německé expedice totiž musel odjet kvůli předchozímu úmrtí ženy v expedici. Zásluhou Kianiho k této akci vůbec došlo, pakistánské letectvo má totiž zásadu, že nepoletí nad 5000 či 5400 m, podle toho, jestli se jedná o velký či malý vrtulník, což v zásadě znamená nad úroveň BC. Pravidlo platí pro akci s přistáním. Toto se všelijak porušuje. Např. jde-li zrovna o záchranu života či lze-li akci provést bez přistání. V nedávné době byl například zachráněn člověk z Nanga Parbatu z výšky 7000 m. Pakistánské letectvo je zároveň zábranou přítomnosti komerčních záchranných služeb, tak jak je tomu např. v Nepálu (Rusové, Francouzi,...). Přitom mají stroje, které mají jen omezené možnosti pro záchranné práce a navíc nemají povinnost záchranné práce provádět, resp. mají-li nějaké vojenské záležitosti, jde záchrana lidí stranou.

Proč tolik řečí o nadmořské výšce, do které helikoptéra poletí? Se stoupající nadmořskou výškou je vzduch stále řidčí a let obtížnější. Na hustotu vzduchu je nejméně náročný prostý let vpřed, náročnější je let na místě a nejhorší je start ze země. Ve velkých výškách helikoptéra nemůže přistát, resp. může, ale nemůže znovu odstartovat. Další okolností je teplota vzduchu - studený vzduch je hustší. Pakistánští piloti prý nechtějí letět, dokud teplota vzduchu neklesne pod minus 5 stupňů. V kotlině Gašerbrumů je slunce poměrně dlouho. Zapadá totiž mezi GIV a GV, kde je hřeben nízký.

Vrtulníky se objevují se západem slunce. Krouží v kotlině Gašerbrumů obřími oblouky. Pak vidíme, že si v prostoru zkouší, zda by mohly stát na místě. Pak by totiž bylo možné zraněného vytáhnout na laně. Let na místě se však nedaří a stroje se propadají. Z pádu se dostávají prudkým náklonem kupředu a letem vpřed. Oba vrtulníky také prolétávají za věžičkou, která ohraničuje C1. Zkoumají situaci v táboře a vzduchové proudy. Pak odlétají. Později se dozvídáme, že to byla prohlídka terénu s nějakým znalcem, kterého odlétli vyložit. Do hodiny se vracejí a vše se opakuje. Jen se zdá, že tentokrát do kotliny přilétají z mnohem větší výšky. V nejvyšších obloucích dosahují jistě 7000 metrů. Opět se zavěšení ve vzduchu nedaří. Při prolétání za věží se vrtulník ve víru propadá a málem havaruje. Jeden z vrtulníků se alespoň pokouší shodit do C1 nějaký náklad. Snad se jedná o kyslíkovou bombu. Ta však padá o 200 metrů níže do nástupové cesty k táboru. Pro dnešek je konec pokusům.
19.7. Náš výstup do C1GI (6200 m).
Život však běží dál. Všichni jsme sem přišli s tím, že jde o riskantní činnost. A není-li nás třeba k záchranným pracem, bude řada z nás pokračovat v dosavadních plánech. Není samozřejmě pochyb o tom, že řadu horolezců událost přiměje ukončit pokusy o výstup, dosti určitě partnery postižených.

Daník a spol. vstali ve 3 a vyrazili do nešťastného C1. Nám s Bohoušem včerejší události překazily aklimatizační výstup. Do C1 se nám ze všech možných důvodů nechce. Například také proto, že budeme vyrážet později a lze předpokládat spouštění raněného po fixech. To může znamenat zdržení řádu hodin při výstupu, protože lano bude obsazené. Později skutečně vidíme shluk postav pod C1 jak se s podlouhlým předmětem pomalu pohybují směrem dolů. Později se nad nimi objevuje ještě jeden podobný hlouček. Zřejmě dolů snášejí i mrtvého (Foto). Obě skupiny postupují hlemýždím tempem. Je obtížné v takové výšce nést raněného, nadto aby se vyloučily prudké pohyby. Pavel K. nám později vypráví příhodu z bezprostřední blízkosti mrtvého. Horolezci s tělem dorazili k místu, kde jsou lana připevněna ke svahu a vzájemně spojena. Tam je třeba, aby se všichni postupně uvolnili z horního lana a připevnili na spodní. Jeden Němec se však odpoutal od lana a než se stačil připoutat k dolnímu, tak - snad z únavy - ztratil rovnováhu a pozadu se zřítil 200 metrů ze svahu. Měl velké štěstí, sněhový svah mu neuškodil a zastavil se na hraně mnohem horšího srázu.

Skupina s raněným přichází do ABC a ukládá raněného do stanu. Mrtvý je také dopraven až do tábora.  Probíhá improvizovaný obřad, který končí shozením těla do trhliny. Rodina byla informována a .. souhlasila.

Také my v naší expedici jsme museli podepsat, že vše podnikáme na vlastní nebezpečí a také uvést, zda si přejeme pohřeb v trhlině nebo převoz domů. Já jsem volil druhou možnost, protože to moje pojištění pokrývá – měl jsem pocit, že bych si zaplacenou službu měl užít.

Vydáváme jsme se s Bohoušem do C1 na GI. Sergej a Igor dnes vyrazili z BC, vynechávají ABC a míří jako my do C1. Zase prokazují pěknou fyzičku – převýšení je 1300 metrů. My s Bohoušem jsme vyrazili zase pozdě. Trápí nás horko a Sergej s Igorem jsou před námi. Skoro je však při odpočinku doháníme. Jsou přeci jen unaveni, pak nám ale v ledopádu mizí z očí. Máme výhodu, že můžeme použít Joskův stan, který už v sedle stojí, také jídla neseme minimum. Nepočítáme s delší akcí, protože předpověď slibuje už jen jeden den pěkného počasí.

Olav mi volá vysílačkou, zda máme v ABC infuze pro zraněného Japonce. Infuze máme, ale ne v ABC. Bylo by logické, kdyby Pakistánci těžce raněného vrtulníkem z ABC, kde již můžou přistát, ihned převezli do nemocnice. Projevuje se však absurdita vojenské organizace. Pakistánské vrtulníky mají jiné úkoly a plánují odvoz až na další den ráno. Snad kvůli hustšímu chladnému vzduchu. Ve stanu s raněným se celou noc svítí. Raněný má štěstí, v C1 byl lékař nebo dokonce snad dva. Sestoupili s raněným a nyní dělají co mohou, aby ho udrželi naživu.*

* - Líčení vedoucího německé expedice Jamieho (přeloženo z Project-himalaya.com, přeloženy i texty  fotografií, které jsou mimochodem na celých stránkách o expedici velmi pěkné - angl):

Japonec Hirotaka Takeuchi. Vylezl 9 osmitisícovek, začal Everestem a K2 v roce 1996.

18.7. - Lavina.

Na cestě z C1 do C2 (pozn. - názvy vyšších táborů jsem převedl do naší terminologie obsahující i ABC), snad v polovině, spadla lavina. Stalo se to když Dirk, vůdce Amicalu, vytahoval zapadané fixní lano z hlubokého sněhu, aby usnadnil postup zbytku své skupiny pod sebou. To pravděpodobně deskovou lavinu vyvolalo. Tři ze čtyř zasažených lezců se zastavili jen asi 200 metrů nad C1, naštěstí všichni ve stejné výšce. Michi Nellen, vedoucí expedice Kobler & Partner, a Merhban a Jahan Beg, výškoví nosiči expedice Project Himalaya, ihned popadli lopaty a "vyběhli", přes trhliny a vytáhli Hira, jehož trup a hlava byly pokryty asi půl metrem sněhu. Bez záchrany by se byl rychle zadusil. Přicházejí na pomoc další. Další osoba byla vytažena s dislokovanou zlomeninou stehna. Dirk byl téměř na povrchu. Čtvrtá osoba viditelně sklouzla více dolů. Phil Crampton a dva Italové stoupající do C1 bezmocně pozorovali jak se cosi přes ně přehnalo a přistálo v prohlubni. Připadalo jim, že viděli lidskou postavu, nebyli si ale úplně jistí. Phil slezl a začal místo prohledávat, Ryan ho přitom navigovall. Phil našel spacák a bundu. Pak se nechal přesvědčit, že místo je stále nebezpečné a vrstva úlomků je hluboká. Příští den se skutečně zřítil sérak a prohlubeň ještě více zaplnil. Velkou chválu a ocenění za organizaci a nasazení při záchranných pracech si vysloužil švýcarský tým Kobler & Partner vůdce Michi Nellena, týmový lékař Walo a horolezečtí klienti.

Foto - Švýcarský lékař Walo, který byl kompletně vybaven. ® Jamie.

Nejprve byli poranění přemístěni z nebezpečné zóny a pak z horní části C1 do dolní části v naději na záchranu vrtulníkem. Záchrany se účastnilo mnoho týmů, včetně výškových nosičů. Amical měl jednu kyslíkovou láhev a Walo velkou lékárnu. Nehledě na intenzivní léčbu jeden z lezců zemřel v dolní části C1. Později Ryan Waters v C1 navázal spojení s Davem Elmorem (RMI guides) v BC, který pak působil jako prostředník se styčným důstojníkem organizujícím záchranu vrtulníkem Pakistánské armády. FTA (?) poskytla velmi užitečnou plastovou extenzi Skedco.

Foto - Heliport v C1. ® Soren Gudmann.

Každý doufal, že se záchrana vrtulníkem 18.7. podaří. Pakistánští piloti kroužili nad místem snad přes hodinu a skončili těsně před setměním. Velká škoda, snad byl vzduch stále příliš teplý. Helmut ze soukromé německé expedice sešel z C1 do ABC a vynesl zpět kyslík pro Hira.

19.7. Zoufalství. Nutnost pěšího přesunu do ABC Hira i ostatní vyděsila. Hiro měl viditelně vnitřní zranění, která byla jakž takž stabilizována v klidu s kyslíkem a měl strašné bolesti když se s ním pohybovalo, přestože dostával silná analgetika. Záchranný tým vytrval a dopravil ho na ploché místo před ABC, kde, jak doufali, mohl přistát vrtulník. Bylo to dlouhé čekání v hrozném horku na nelítostném slunci až se konečně dozvěděli, že ten večer nikdo nepřiletí. Proto Hira přemístili do vlastního ABC. Každý pohyb mu působil velkou bolest. Zde se o něj starali také členové dalších expedic, kyslík dodali Japonci a ještě další tým. Německý horolezec, který zemřel, byl odpoledne pochován, za mnoha slz spuštěn do trhliny. Bylo to velmi smutné. Zároveň to bylo velkorysé rozhodnutí rodiny - neriskovat další životy při přesunu mrtvého těla.

Foto - Ryan marně čeká na vrtulník. ® Jamie
Foto - Švýcar pečující o Hira, Dirk v kolapsu, Mike unavený, ale stále fungující. ® Jamie

20.7. Úleva. Konečně ráno 20.7 přiletěly dva vrtulníky. Po jednom rychlém přeletu jeden z vrtulníku opatrně přistál a naložil Hira. Byl problém s extenzí, protože byla moc dlouhá. Když první vrtulník odletěl, tak přistál druhý a nabral zoufalého Dirka, stále kulhajícího a s modřinami – absolvoval asi 300 metrový pád. Velký dík pakistánským vojenským pilotům a týmu doktorů ve Skardu (nebo možná Islamabádu?*), kteří se teď o něj starají. (Vím jak jsou piloti a zdravotnický tým ve Skardu dobrý z událostí v roce 2004 (pozn. - záchrana postiženého s otokem mozku z Broad Peaku)).

Foto - Vrtulník krouží. ® Jamie
Foto - Nakládání Hira v ABC. ® Jamie
Foto - Ryan spokojený po odletu vrtulníku. ® Jamie
Foto - Zoufalý Dirk. Gašerbrum II v jeho brýlých. ® Jamie.

* - dle dalších zdrojů byl Hiro přemístěn do nemocnice v Islamabádu.

20.7. Náš výstup do C2GI (7030 m).
My s Bohoušem jsme v C1 kvůli aklimatizaci a také se konečně chceme někam podívat. V ABC jsme strávili spoustu dní, možná víc než kdo jiný, počasí nám ale až teď dovoluje jít výš. Pár dnů pěkného počasí láká kdekoho zkusit štěstí. GI po nedávných událostech získalo zcela jinou reputaci a přitažlivost. Na GI jsou v současnosti nataženy fixy až na vršek, zatímco na GII není vybojován ani druhý tábor. GII se pokládá za podstatně jednodušší. Sama za sebe mluví loňská statistika - na GII asi 150 lidí, na GI jen 7. Teď je tomu však jinak. Strmý terén GI je paradoxně výhodou - neudrží se tu sníh, který způsobuje laviny. GI teď tedy táhne více. Brňáci se dnes balí z C1 do C2. Jdou natěžko, vlastně alpským stylem. Malý Mára jde sólo, nese si taky vše sám, jeho útočný ministan váží ale jen kilo, také váha ostatních věcí je výrazně redukována. Vyrazil ráno z ABC a jde rovnou do C2. Honza se po prvním výstupu na GIII úplně nezotavil a ke svému zklamání musel sejít do BC. V sedle Gasherbrum La (= C1) se objevují taky naši - Kalda, Pavel a velký Mára. Velká změna, protože kluci mají vynesen stan a další spoustu věcí do C2 na GII, ale nemohou se k nim dostat. Je to i velká finanční ztráta.

My s Bohoušem vyrážíme z C1 směrem vzhůru. V poloprázdných baťozích neseme jen bundu a pití. Dle svého zvyku totiž zas vyrážíme celkem pozdě a slunce se už zase vydatně opírá do všeho pod sebou. Z C1 do C2 vede strmý kuloár zvaný japonský (Foto) a je v současné době kompletně opatřen fixními lany. Vzhledem k množství lidí v kuloáru si bereme z Joskova stanu helmy. Našim cílem je vystoupat kousek kuloárem a sejít. Nepodělil jsem se naplno s Bohoušem se svojí touhou, že ten kousek bude sahat až nahoru do C2. Můj dosavadní výškový rekord byl 6400 m - shodně na Ťan-šanu na Mramorové stěně (vrchol) i poslední tábor na piku Korženěvská na Pamíru a rád bych si ho vylepšil na 7000 m, což je výška C2. Bylo by mi líto, kdybych tak dlouhou aklimatizaci v ABC takto nezúročil. Bohouš tento motiv nemá, byl v 7150 m na Everestu a shodné výšce na vrcholu Piku Korženěvské. Nástup k počátku fixních lan obnáší vzdálenost asi půl kilometru a skoro 100 výškových metrů.

K postupu po fixních lanech se používají žimary. Je to přípravek, který nasazen na lano, může být posouván pouze nahoru. Velmi usnadňuje pohyb vzhůru, k tomu účelu má pohodlné držadlo. Realizuje se tak také zajištění lezce k lanu. Někdy se používají žimary dva, my však máme jeden, druhou rukou se opíráme o příkrý svah cepínem. Fixní lana jsou konci připevněná ke svahu - pomocí šroubů do ledu, skalními skobami nebo ovázáním skalních výstupků. Pokud úseky s lany navazují, tak se ještě svazují vzájemně. Lana jsou typicky dlouhá 50 m, zde v kuloáru vidíme úseky dlouhé i 70 m.

Stoupání tak strmým svahem v této výšce (6500 m na začátku lan) je velmi namáhavé a každou chvíli stojíme. Je samozřejmě velkou výhodou, že nemáme žádný náklad a viditelně doháníme těžkooděnce nad námi. Lan je někdy vedle sebe více, některá jsou nejspíš z minulých let. Je jistě bezpečnostní otázkou, jak moc věřit fixním lanům a jejich uchycení, když je zakládal někdo jiný. Častá je také situace, že na jednom laně visí více lezců. Se zátěží nejsou tak rychlí, aby se jim chtělo čekat až lezec před nimi vystoupá 50 či 70 metrů a uvolní lano dalšímu. Dole v ledopádu jsme při nedávném sestupu narazili hned na několik uvolněných ledovcových skob držících fixní lana. Tam na tom však tolik nezáleží a věřím, že v problematických místech výše jsou lana fixována mnohem odpovědněji.

Než vstoupíme do kuloáru, tak trochu fouká, pak už jsme v závětří a na slunci. Na horní polovině těla celou dobu tedy mám jen dvě vrstvy moiry, jako někde na jaře v Alpách. Fyzické vypětí nám ale dává vědět, že jsme přeci jen o něco výš. Výstupová trasa dole nevede sněhem středem kuloáru, ale kvůli lavinám skalami vlevo. Asi to není jen kvůli letošním sněhovým podmínkám, stará lana vedou stejně. Postupně předbíháme lezce s těžkými batohy. Není to zadarmo, srdce buší jako zběsilé a dýcháme jako o závod. Když odpočíváme, tak se snažím na svahu co nejvíc ležet, lze-li to při takto příkrém svahu říct. Opírám ruce a čelo o zapíchnutý cepín a snažím se opřít i tělem nebo aspoň kolenem.

Po několika stech výškových metrech získáváme letecký pohled na C1, konečně vidíme přes sedlo na nekonečné hory v Číně(Foto). Stáváme se partnery všech Gašerbrumů, zvláště těch s vyššími čísly, které jsou menší. Představuji si, že tohle už je cesta na vrchol a při tom všem trápení je mi dobře. Tomuhle bych rozuměl – jít nahoru, bez velkého nákladu a vyždímat ze sebe úplně všechno... (Foto 1, Foto 2, Foto 3, Foto 4) Kuloár se v horní části stále více napřimuje, zdá se, že je skoro kolmý. Není to problém z hlediska nebezpečí pádu - fixní lano je pořád tady a boty lezců před námi vydupaly solidní schody. Jen to hodně bolí. Závěr výstupu na plošinu C2 je efektní, člověk se přehoupne přes ostrou hranu, i když ledovou, jako na vrchol nějaké pískovcové věže.

Stany jsou hned kolem. Tak tohle je můj vrchol, džípíeska ukazuje 7030 m. Sedám si na batoh a těžce dýchám. Sergeje si všimnu, až když mě ze svého stanu zdraví. C2 je kupodivu na štěrku, ne na sněhu. Míst na stany tu ale moc není (Foto). Kromě nových stanů jsou tu zbytky stanů opuštěných v minulých letech, porůznu jsou poházené kyslíkové bomby.

Kamarádi nás zdraví, chystají čaj a říkaji mi: „To seš teda dobrej”.
„Vy jste ale dobřejší”, odpovídám podle pravdy.

Vzadu směrem na západ, vidíme ostrý vrchol s mrakovou čepicí. K2! Ale ne, ta je přece víc vpravo, tohle je Mašerbrum. Blíž vlevo je Čogolisa (Foto). Když popojdem blíž k hraně skály, vidíme mikroskopické stany v ABC.

Nemůžeme ale moc otálet, do večera se musíme vrátit do C1. Nepočkáme až vystoupí všichni lezci kuloárem a uvolní lana, to by mohlo trvat několik hodin, a pojedeme proti nim. Bohouš se jako první přehupuje na laně přes hranu do kuloáru jako potápěč do moře. Člověk se při slaňování odevzdává fixům daleko více než při cestě vzhůru, protože je zatěžuje plnou vahou. Míjení s lezci v opačném směru je pro obě strany mrzutost. Stoupající lezec nemůže lano zatížit, tím by totiž znemožnil slaňování, to je totiž princip brždění při slaňování. Sestupující zase musí mít ohled na to, jaké kroky má v plánu lezec pod ním, musí také co nejméně omezit shazování sněhu nebo dokonce ledu a kamení. Obě strany jsou přitom poměrně vyčerpány, častěji asi sestupující skupina, takže racionální chování není vždy garantováno. Při míjení musí jeden lano uvolnit, při mých omezených zkušenostech se domnívám, že je to jednodušší pro sestupujícího. Míjení s Čechy z druhé expedice však navzdory vypětí a únavě probíhá přátelsky, sypeme na ně nějaký sníh, ale jinak si přejeme vzájemně hodně štěstí. Později už máme cestu pod sebou úplně volnou a sestupujeme rychle. Únava je znát a vysilující je i cesta dolů.

Když jsme zpět v C1, tak jsou poslední lezci stále ještě nahoře v kuloáru. Sedlo je zastíněno Gašerbrumem II, a tak jsme hned v nepříjemném ledovém stínu. Bohoušovi ve výšce nechutná a nic nejí, mně kluci vaří polévku. Noc je mrzutá, jsme unavení, ve stanu je nějak málo místa a spíme špatně.

* - tento den nedaleko na K2 umírá Šerpa Pamba, který v květnu pomohl primátorovi na Everest.

21.7. Sestup do ABC. Italové na GII.
Ráno v souladu s předpovědí sněží. Dle plánu se chystáme k sestupu. Stále jsem hodně unavený. Kvůli sněžení balíme v malém stanu. Jde to špatně, při cpaní věcí do baťohu mě bolí ruce ze včerejška. Aklimatizace je v pořádku, ale je mi teď jasné, že pro zdolání vrcholu by to chtělo lepší fyzičku. Pak bychom mohli do C2 dojít s plnou bagáží a po noci v 7000 m, kdy organizmus už pořádně neodpočívá, pomýšlet na cestu k vrcholu.

Teď mám spíše starosti, jak jít směrem dolů, Bohouš jde vpředu a lano mezi námi se občas napne, jak nestíhám. Kvůli počasí dnes nebo zítra sestupují prakticky všichni z obou vrcholů.

Pozdvižení způsobuje zpráva, že nějací Italové vylezli na GII z čínské strany. Měli problémy se sestupem, tak sestupují na pakistánskou stranu. Mají kontakt vysílačkami. Joska se jako obvykle ujímá iniciativy, všechno koordinuje a řídí. Sledujeme, jak tři postavy sestupují cestou, kterou z naší strany zatím nikdo nebyl schopen prostoupit nahoru. Vysvětlení tohoto paradoxu je jednoduché - hlubokým sněhem se daleko lépe jde dolů než nahoru a skoro nic nenesou. Do ABC přicházejí každý zvlášť, podle toho, jak jim zbývají síly. První vypadá, jako by přišel jen z procházky kolem domu. Teď se dozvídáme, že omylem z vrcholu sestupovali východním hřebenem, dostali se mezi GII a GIII a ze sedla šli dolů. Tam jsou ovšem obrovité srázy. Proto traverzovali pod vrcholovou pyramidou východně do oblasti C3. Tam, ve výšce přes 7000 m, museli bez stanu přečkat noc a dnes sestoupili. Další dva vypadají více použitě, zvláště ten poslední. Trápila ho výšková nemoc, navzdory tomu, že byl nedávno na K2. Pak se ukazuje, že "čirou náhodou" mají s sebou pasy a v nich pakistánská víza. Tak to asi tak velká náhoda nebude, že jsou tady. Když si odpočinou, tak pokračují v sestupu do BC.
22.7. Zase sněžení v ABC.
Sněžení pokračuje a čerstvá předpověď počasí říká, že bude pokračovat do úterý. Bohouš si stěžuje na podivný problém s jazykem. Nejdřív si myslím, že jde o legraci - přední část jazyka ho pálí a současně je necitlivá.

"Nelízal jsi tu kozu u záchoda?", ujímá se Kalda odebírání anamnézy. Míní tím Honzův sněhový sochařský výtvor.

To Bohouš popírá, a tak nevíme. Záhadu vyjasňuje rozhovor s Olavem - zřejmě je to spálení sluníčkem, Olafovi se to již stalo několikrát (Foto).

"Toto onemocnění by asi mohlo být docela časté u psů", napadá mě.
„Nordström, elmquist kekonen Oslo",* Olav už je unavený češtinou a přechází na, jak vidno, mnohem úspornější norštinu.

* - „To ano, psům se to také stává - při zahřívání musí mít vyplazený jazyk, protože jejich kůže není schopná produkovat a odpařovat pot. Ochlazují se tak pouze vodou odpařenou při dýchání k a vodou odpařenou z povrchu jazyka. Platí to samozřejmě ovšem jen když běhají ve velkých nadmořských výškách. To ví přece každý osel. (nor.)“


Bohouš si pro nepříjemné pocity našel úlevovou polohu - problémy jsou menší, když zapře jazyk za přední zuby. Trochu při tom šišlá. Včera vyprávěl skoro celé dopoledne v jídelním stanu vtipy. Dnes by je mohl opakovat a všechny by byly zase legrační.

Kalda konzultuje omrzlé prsty na nohou. Už s tím měl obtíže dříve a lyžáky, které používá, nepatří k nejteplejším botám. Na prstech není nic špatného vidět a tak je asi nejdůležitější Kaldovo rozumné rozhodnutí omrzliny dalšími výstupy do výšek nepokoušet. Trental, lék na rozšíření cév, už zkoušel a měl, stejně jako Honza, silné trávicí obtíže. Trental viditelně neví, že má roztahovat cévy jen v končetinách a roztažení cév v žaludku a střevech zřejmě může dost vadit.
23.7. Vyklízení ABC.
Začínáme vyklízet pozice. Nosiči odnášejí část stanů. Kdo zde nemá co dělat, odchází do BC, odchází i kuchaři.

Zuzana od sousedů brečí Joskovi v náručí: "Já mám holka úspěšnost jen padesát procent, proč bys měla mít lepší?"

Márové, Martin a Vašek odcházejí nahoru do Gašebrum La. Chtějí snést stany z C1 a doufají, že se dostanou i pro stany do C2.

Pavel má střevní obtíže, já s ním zůstávám do dvojky na průchod ledopádem až mu bude lépe (zase ti pacienti, co mě mají jistit...).

Jedině Martin B. a spol. mají plány pokračovat do výšky (Foto). Počasí ale na to teď není, tak tráví čas přípravami a úklidem. Kuchaři odešli, ale chlapcům zůstává kuchyňský stan, což je při hustem sněžení příjemná vymoženost. Začínají tedy tím, že dělají pořádek v kuchyňském stanu. Co se potravin týče, tak jsou teď boháči. Je tu všechno možné, i výšková strava. Jsou to sáčky s kompletním jídlem pro dva. Stačí tam jen nalít horkou vodu a počkat. Výsledkem je něco jako známé kuře na paprice. Jedním ze známých výrobců je třeba firma Reiter. Chu’tový výsledek je dosti solidní, norská jídla jsou prý ještě lepší. Skoro každý jsme si pořídili těchto jídel za několik tisíc. My s Bohoušem jsme nakonec použili jenom jedno. Ale doprava i takovéhle vzácnosti domů je nakonec příliš svízelná a drahá a tak všechny věci zůstávají tady.
24.7. V ABC pořád sněží.
Všichni z naší expedice opustili ABC směrem vzhůru nebo dolů a v táboře je kromě mě jen Pavel a Martinova parta.

Zezdola přichází do ABC Švýcaři. Je to čerstvá expedice, po Gašerbrumu se chystají na K2. Rádi přijímají pozvání na čaj do kuchyňského stanu. Mají s sebou Mike Horna z JAR. Je známý svou cestou podél severního polárního kruhu a dalšími dobrodružstvími*. Pavel K. si vzpomněl, že o tom četl v National Geografic. Mike líčí, jak na ledovcích pozoroval celkové oteplování. Sedí hned vedle mě a s uspokojením konstatuji, že máme stejná stoupací železa. Možná mu ale někdo jen tak půjčil nějaké křápy, protože on vlastně není horolezec. Pavel K. mu říká, ze máme s sebou ministra a tomu také leží na srdci osud ledovců. Martin B. si zase uvědomuje, že četl o jiné Mikově historce - jak byl pozván ruským magnátem a byl kvůli tomu zatčen. Kluci se do C2 pro stany nedostali. Přicházejí ze sedla a ještě se povídá.

Ministr nám přitom všem celou dobu trpělivě vaří a servíruje čaj.

Pak se vydáváme dolů a v ABC necháváme jen Martina B. a spol.

* - Cestu uskutečnil sám v letech 2002-2004, urazil přitom 20 tisíc kilometrů. Mike ve velkých horách zatím nebyl. Letos, jestli jsem to dobře pochopil,  plánovali vylézt 4 osmitisícovky - GI, GII, Broad Peak a K2. Na GI byli 31.7., čili v den, kdy se zřítil Daník, na GII 12.8. (www.mikehorn.com).


25.7. V BC.
Vašek přichází ke snídani převlečený za letce sestřeleného v první světové válce (Foto). K dojmu přispívají hlavně dobově laděné brýle. Včera si totiž při sestupu ledopádem v jeho dolních partiích brýle sundal a teď má sněžnou slepotu. Brýle v sobě také skrývají tajemství Vaškovy neohroženosti, se kterou se vydává do jakkoliv pošmourného počasí. Mají totiž krásně oranžová skla a svět za nimi vypadá vždy jásavě slunečně.

Vylézá trochu sluníčko, rozprostírám tedy kolem stanu mokré věci a vydávám se konečně na výlet po základním táboře. Je již napůl opuštěný a nic moc zajímavého neobjevuji, jen, že se od našeho místa rozprostírá po "moréně" ještě asi 700 metrů nahoru. Pokračuji pak ještě dál, asi 2 kilometry do země nikoho. Potřebuji zjistit, proč jsou na naší části ledovce kameny. Docházím skoro k hřebeni spadajícímu z Gašerbrumu II. Ano, kameny se dostávají na ledovec odsud. "Moréna" je současně místo, kde se setkávají dva proudy ledovce - Baltoro a Abruzzi - a tlakem část mezi sebou vyzvedávají. Abych nešel stejnou cestou, přecházím na ledovec Baltoro. Mám chvíli starosti, protože mírumilovné zvlnění morény charakteru Krkonoš se mění spíše v Tatry. Jdu po Baltoru dolů. Asi po kilometru je tady pakistánská vojenská posádka. Leží na dohled (nebo na dostřel?) indických pozic v nedalekém šestitisícovém sedle. Příbytky, ve kterých bydlí vojáci, májí tvar iglů a v umělohmotném provedení působí mimozemsky. Vojáci uniformy nenosí, pakinstánský voják se pozná podle znaku na teplákách a hlavně hlavně.* Což se rýmuje. V jejich táboře, jehož středem musím projít, je neuvěřitelný nepořádek. Je to prakticky jednolité smetiště. Vojáci na mě zvědavě koukají, protože z BC sem normálně nikdo nechodí. Jeden z nich se mě přátelsky vyptá odkud jsem a radí jak jít dál. O pár set metrů dál leží na boku vrak vrtulníku. Prý vloni při startu zavadil ocasem o zem. Ke svému překvapení o kus dál potkávám našeho styčného důstojníka. Jde do toho humusu na návštěvu, prý na oběd. Je vidět, že je mu toto prostředí bližší než naše společnost.

*- čouhající z baťohu


Sergej s Igorem jsou neúnavní v honbě za vrcholem. Nechali si přebukovat letenky, aby zde mohli být déle a odpoledne odcházejí zase do ABC. Uff!

Jsme po dlouhé době všichni pohromadě, večer sedíme déle. Přicházejí nás posílit Brňáci, kteří zítra odcházejí z BC dolů.
26.7. Balení v BC. Hostina s Pakistánci.
Zítra bychom měli z BC odejít i my. Den probíhá ve znamení balení.

Ali si již dříve stěžoval na občasné silné bolesti poloviny hlavy. Odolal jsem pokušení poslat ho do Skardu na počítačový tomograf - to by asi neklaplo - a slíbil jsem mu odevzdat zbytek analgetik až budeme odjíždět. Nyní dostává zpola plné maxibalení Brufenu.

V poledne je slavnostní oběd. Pakistánci s námi poprvé sedí u stejného stolu. Každý máme před sebou chlebovou placku, na kterou Honza každému něco hořčicí a kečupem napsal či namaloval (Foto). Pak má Joska děkovný a oslavný projev na adresu všech. Je to trochu v americkém stylu. Na nás zapomněl, ale hoši z kuchyně dostávají po sto dolarech. To je hádám tak dvojnásobek pakistánského měsíčního příjmu, tak vypadají spokojeně. Rozdělují si také věci, které jsme se jim rozhodli darovat - karimatku, boty, co dosloužily, starou čelovku…

27.7. Trek BC – Goro II.
Ráno se probouzíme do mírně nasněženého tábora (Foto). Tato bílá hmota nám už trochu jde na nervy. Přišlo 18 nosičů, my jich však potřebujeme 50. Nevadí, stačí nám vlastně jen tolik nosičů, kolik je potřeba k nesení věcí nutných pro trek a agentura zbytek věcí dopraví později bez nás.

Bohužel to vypadá, že nosiči nechtějí jít přes sedlo Gondoghoro do Hushe. Snad proto, že jsou z okolí Askole. Sedlo má skoro 6000 metrů. Na tuto výšku jsme samozřejmě aklimatizováni. Bylo by příjemné jít zase jinudy, cesta je navíc kratší než do Askole, ale prostě to nejde. Máme přesto možnost přes sedlo jít - pokud si poneseme všechno sami, k tomu se však nikdo neodhodlává. Mnoho času na rozmyšlení také nemáme - je skoro poledne a dnes máme dojít dvojitou trasu do Goro II, která měří 28 km.

Je pošmourný den, občas sněží, ale chůze nalehko je zpočátku příjemná. Po 10 km míjíme tábor Sharing. Ali s kamarádem se snaží jít za mnou a za Bohoušem. Dělá to asi z přítulnosti, ale mně to připadá jako by nám naznačoval, jaké jsme bábovky. Na rozdíl od nás nese velký baťoh. A to jsme ho považovali skoro za nějakého kryplíka - úzká ramínka, jako kdyby byl nemocný, z neznámých důvodů nechodil do ABC, jen uctivě postával v jídelním stanu, když nám posluhoval.

Na Concordii už tak čerství nejsme a rádi si dáme čaj se sušenkami. Potkáváme tady slovensko-polskou miniexpedici Hámor, Kopold a Morawski. Absolvovali úspěšný výstup na Nanga Parbat a hned chtějí navázat výstupem na K2 novou cestou. Vyprávějí, že Rusové na vrchol K2 prošlapali stopu s kyslíkem a za nimi tam pak vyšlo 18 lidí, včetně našeho Libora Uhra. Když sotva jdu z kopce, tak mě tyhle řeči o vrcholech připadají trochu odtažité. Jdeme dál a dochází nám, že za světla do Goro II nedojdeme. Snažíme si pospíšit a to přispívá k únavě.

V táboře jsme skutečně za tmy, navíc jsme unavení a je pěkná zima. Úspěšně jsme setřásli většinu nosičů. Máme teď jen 3 stany a kdekomu chybí i spacák. Někdo se ukládá ke spaní pod širákem. Není to však ideální, Goro II má stále přes 4300 m. My bez spacáku si leháme ve čtyřech do jednoho stanu, přikrýváme se vším možným a doufáme ve vzájemné teplo.
28.7. Trek Goro II – Paiju.
Když jsme včera přišli tak pozdě, tak si můžeme „přispat“ - budíček máme dnes v šest. Ještě, že je modro (Foto). Sandály mi nedělají moc velkou radost - na patě si propichuji a lepím velký červený puchýř. Dnešní trasa je zase dvojitá - Goro II - Urdukas - Paiju. Vzdálenost - 35 km.

Celý den je krásně a neustále máme před očima Tranga a další úchvatné štíty, které lemují cestu. Lhal bych ale, kdybych řekl, že to je příjemný zážitek. Minulý den je v nohách znát. Tvorba puchýřů v sandálech pokračuje. Nový puchýř vždy způsobí, že začnu našlapovat jinak a je tu další puchýř. Musím ale říct, že i když jdu bez zátěže z kopce, tak je nakonec problémem spíše celková únava než puchýře. Později během dne nás trápí horko.

Stejně jako řada ostatních, jdu velkou část cesty sám, už nejsem schopen přizpůsobovat tempo někomu dalšímu.

Do Paiju přicházím zase potmě, po 14 hodinách chůze. Ukládáme se k spánku pod širákem, tady už je tepleji a není to problém. Někteří přicházejí po půlnoci, styčný důstojník dokonce až ve čtyři ráno. Spotřebovává tak dalšího osobního průvodce, kterým byl dnes Nadim. Průvodce je totiž vždy unavený nesením Kianiho věcí a tím, že se nestačí vyspat.
29.7. Trek Paiju – Jhula.
Musíme konsolidovat řady, proto si plánujeme jen přechod do Jhuly. Je to 24 km. To není úplně málo, ale pomůže menší nadmořská výška a poté, co jsme sešli z ledovce, se občas jde po pohodlných pěšinách. Zase je pěkně a vstáváme "později" – v 6 hodin. Pod úrovní ledovce už nejsou k vidění význačné vrcholy, ale je stále na co koukat. V Jhule jsme brzo, tak trávíme spoustu času polosvlečení u potoka, zejména božské je ochlazení nohou.

Vím, že jsem hodně zhubl a poznámky kamarádů mi to připomínají. Všechen tuk je pryč a taky na svalech je to znát. Škoda že se nemůžu zvážit.* Možná jsem měl častěji chodit z ABC do BC na rekonvalescenci. Napadá mě, že i ty spousty puchýřů na nohou nějak souvisí s výživou.

* - zhubl jsem 10 kg (posledních 20 let se mi jinak váha mění jen plus minus 1-2 kg)


Sedíme pak ve stínu a všelijak se poflakujeme. Pakistánci tu mají jiný stan na vaření, do druhého se všichni hned odpoledne s karimatkami nastěhujeme, lehneme si na karimatky a vylezeme až ráno (Foto). Joska s Bohoušem jedou na koních a chtějí z Paiju dojet až do Askole, aby mohli organizovat odjezd.

Později o rychlosti koní a jejich vitalitě neříkají nic pěkného. Kousek za Jhulou ústí údolí ledovce Biafo. Ledovec až k řece Braldu nesahá, ale pozůstatkem je zvlněné kamenné moře, kde koně nemohou jít s jezdcem. Kluci sesedají a, jak později Joska vypráví, jdou chvíli do kopečka napřed. Dostihují je však jen nosiči se zprávou, že "Goro* are sleeping". Koním to připadalo moc do kopce, tak si lehli a usnuli. Joska se nám snaží namluvit, že "goro" spali na zádech s pokrčenými kopýtky. To nebereme, Joska však trvá aspoň na tom, že si lehli.

* - Goro – kůň (urdu)

30.7. Trek Jhula – Askole. Přejezd Askole – Skardu.
Včera jsme si odpočinuli, a tak nikdo neprotestuje, že je budíček ve čtyři. Jít ve stínu je tak příjemné, že bych asi byl rád vstal i dřív. Teď to můžu říct, když už to nehrozí. Vrháme se na dvacetikilometrovou trať jako závodníci, abychom to už měli za sebou.

Konečně si užíváme oběd a občerstvení, co pro nás agentura uchystala v Askole. Další trápení už není v plánu. Džípy jsou objednané na druhou hodinu a, nepočítáme-li píchlou pneumatiku našeho džípu, tak se cestou do Skardu nic zvláštního neodehrává. Konečně po mnoha týdnech budeme spát v normální posteli.

Ve sprše si sundavám z nohou všechny náplasti. Dvěstě kilometrů by mohlo stačit, teď už ty sandály snad můžu považovat za rozšlápnuté, ne?
31.7. Neštěstí na GI.
Daník se  zřítil na GI a zemřel. To se Joska dozvídá, když mluví telefonem s Gulamem. Infomace je z třetí ruky a máme zakázáno ji šířit dále, abychom případně nezpůsobili neopodstatněnou paniku. Joska musí proto kvůli formalitám hned letět do Islamabádu.*

Dnes jdeme do Skardu - k holiči, na internet a na nákupy. U holiče jsem sám. Do debaty, jak mě mají oholit a ostříhat, se zapojují všichni zaměstnanci a zákazníci. Mám pocit, že způsobuji nějakou komplikaci, když se chci nechat oholit úplně, nechávám si tedy kníra. Jeden ze zákazníků se vyptává na naši cestu. Ukazuje se, že zná naše kuchaře a s Alim je dokonce nějak příbuzný. Připadá mi, že říká, že mají stejnou manželku, ale asi ne. Potřeboval bych nějaké plátěné kalhoty na cestu domů. Nemůžu na nic narazit, dostávám se ale do krámku, kde se prodávají pakistánské oděvy, takové jaké zde nosí každý (Foto). Možná by to mohl být příjemně vzdušný oděv vhodný na cestování.

"Nevadí když cizinec nosí pakistánský oděv?", mám trochu obavy.
"Vůbec ne, tady si každý může nosit co chce," rychle mě ujišťují oba prodavači o stavu pakistánské tolerance.
„Na ulici to tak nevypadá, nebo si všichni zrovna náhodou zatoužili obléct to samé,“ myslím si. 

Oděv se skládá z haleny až po kolena a kalhot. Na ramínkách jsou vystavené haleny, ale rozumí se samo sebou, že se prodávají současně s kalhotami. Barvu bych chtěl hodně světlou, ale ne úplně bílou. Ukazuju na jeden kousek. Prý si ho mám zkusit. Budeme mít asi problém - jsou mi krátké rukávy. Kalhoty jsou střihem hodně velkorysé - jsou bez nadsázky aspoň dvakrát širší než se na kalhoty patří a do nepadavého tvaru se stahují šňůrkou v pase. Není na nich tedy vlastně co zkoušet, jen snad délku. Pro svoji představu ale zkouším i kalhoty. Také jsou trochu kratší. Prodavači přinášejí ještě několik exemplářů, jestli by nebyly větší, ale jsme zřejmě na horní hranici rozměrové škály. Ale co, rukávy se mohou nosit taky vyhrnuté a kalhoty se dají posadit trochu níž.

"Můžete si je hned nechat na sobě," navrhuje prodavač.

Proč ne, aspoň to budu mít za sebou. Ještě dostávám radu, kolik knoflíčků u krku má být rozepnutých. Při placení jsou asi zklamaní, nesmlouvám a platím požadovaných 500 rupií. Ve splývání s domácím prostředím pokračuji i na zpáteční cestě. Jedu pár set metrů uloveným "taxíkem", řidič si to však po chvíli rozmýšlí a říká, že když pojedu veřejnou dopravou, tak budu platit jen 10 rupií. Zdá se, že místní oděv působí. To je 30× méně, tak jsem pro a chci vystoupit. To ale prý ne, on mě na zastávku zaveze, a jede zpátky. Veřejná doprava je mikrobus Toyota. Mám štěstí, že zrovna přijel, tak nasedám bez problémů. Čekáme na zastávce, dokud není vozidlo nacpané k prasknutí - napočítal jsem 20 lidí - a pak vyrážíme. Samí muži, všichni stejně oblečení. Jako bych sem patřil.

* - Líčení Igora Sverguna (z korespondence po expedici): “Byl jsem ve výšce 7860 m, Jirka byl 10 metrů nade mnou. Když upadl, tak proletěl velmi blízko ode mne. Kdybych nestihl ustoupit dva kroky doleva, tak bychom asi letěli dolů oba. Křičel jsem na něj – „zasekni se“ – a on se to snažil udělat. Ale špatný stav sněhu a padesátistupňový svah mu znemožnily zastavit. Klouzal asi 100 metrů a pak mi zmizel z dohledu na skalních stupních o výšce asi 50 metrů. Za několik vteřin jsem viděl, jak jeho tělo vyletělo na mírnější svah ve výšce 7200 m. Rychle jsem sestupoval a byl jsem u něj za 20-25 minut. Josef seděl vedle něj a hořce plakal. Hledal jsem pulz, díval se na zornice, hledal dýchání, ale nejevil žádné známky života. Lebka byla proražena pádem přes skály, nohy měl deformované, myslím, že je měl taky zlámané. Přišel taky Sergej a Pavel K. Spolu jsme odtáhli tělo na bezpečné místo a tam pohřbili.

1.8. Výlet k jezeru. Léky.
Dnes jedeme na výlet k jezeru, je to Atrapa Lake, pardon Satpara Lake. Z kotliny jezera teď dělají přehradu, takže se současně trochu projíždíme po staveništi. Z jezera se odebírá pitná voda pro Skardu, tak je jeho znečišťování zakázané. Koupání ovšem výslovně zakázané není a toho využíváme. Je pravda, že velké zákazy asi nejsou nutné, protože voda je pekelně studená.

Odpoledne trochu probírám naši lékárnu. Přebytky chci odevzdat místní nemocnici. Není toho málo - dva celé pytle. Dávám je k předání šéfovi našeho hotelu, už při minulém pobytu menší množství léků nemocnici předával. Později večer mi ukazuje dva léky z minulé zásilky - jeden bere manželka na bolavou nohu a dělá jí moc dobře a ju druhého by rád věděl, na co je. To ve mě vzbuzuje určité pochybnosti, co nemocnice vlastně dostane.
2.8. Busem ze Skardu do Chilasu.
Ráno jsme nachystaní k odjezdu na letiště ve Skardu. Vše se však neustále dynamicky mění a nakonec se místo na dvouhodinový let do Islamabádu opět vydáváme na dvoudenní cestu autobusem do Chilasu. Není to daleko, taky je to s kopce, takže do hotelu přijíždíme v rozumném čase.

Vcházíme s velkým Márou do našeho pokoje a potkáváme brouka. Asi švába, který zde také bydlí. To nechceme, brzo se ale ukazuje, že ani jeden z nás není schopen vůči broukovi brutálněji zakročit. Snažíme se ho vyšoupnout ze dveří nohama. Asociace s kopanou je nasnadě. Daří se mi velmi zdařilý odkop – brouk letí dveřmi ven a přistává až někde na trávníku. Potkáváme ale ještě jednoho brouka. Vypadá jinak, tohle není šváb. Teď už víme, jak na něj. Pár přihrávek a je venku. Teď za nočním stolkem u hlavy postele vylézá ještěrka. Mára říká malému dinosaurovi gekonek. Bude chtít, aby s námi zvířátko bydlelo? Naštěstí ne, je také pro odsun (der Abschub – něm.). Kopat do někoho, komu říkáte gekonek je těžké. Hrajeme tedy s gekonkem na honěnou. Moc to nejde, protože na něj nechceme sahat. Gekonek se však dopouští chyby – přichytí se zespodu na noční stolek. Pak už je pro Máru hračkou popadnout noční stolek a gekonka z něj před dveřmi vyklepat (viz analogickou scénu s indiánem z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem). A ejhle, je tu druhý gekonek. Vypadá, že je na půli cesty ke dveřím, tak jásáme. Ale ne... , taky si rád hraje na honěnou. Průběh je naštěstí stejný – noční stolek a deportace. Nyní zpod mojí postele vylézají tři mravenci. Jsou nezvykle velcí. Zkoušíme fotbal, ale nejde to. Nakopnout mravence je obtížné, má moc malý zadeček. Děláme to opravdu neradi, ale mravenčí otázku (die Ameisefrage) řeší podrážky našich bot (die Endlösung).

Pak můžeme jít v klidu na večeři.
3.8. Busem z Chilasu do Islamabádu.
Vstáváme v 5 hodin, odjíždíme v 6. Do Islamabádu to je už jen 100 pepsikolů. Cenou 1,5 l pepsikoly v rupiích* se totiž dá měřit vzdálenost do Islamabádu. Nejvíce pepsikolů bylo v Goro II – 800. Pod Urdukasem to bylo 600, v Askole 150. Celý den je teplíčko, postupně vypiju 3 litry pepsikoly. Obsahuje všechno, co potřebuji – tekutinu, bublinky – zde již nevadí, že nejsou kyslíkové - a kalorie.

Oběd je zase v Beshamu. Pivní deprivace už dávno přesáhla možné meze a tak si po obědě omylem dáváme drahé a nechutné parodie na pivo – třeba bublinkový nápoj s citronovou příchutí, ve kterém je 5% piva.

V Islamabádu jsme v půl deváté, celková doba přesunu 14 a půl hodiny. Pepsikola stojí 50 rupií.

* - rupie je asi třicetník

4.8. Islamabád.
Po obědě jedeme do přilehlého dvojměsta Rawalpindi – na prohlídku a pro dárky. Užíváme si jsme úzkých uliček a spousty krámků. Najít hospodu, kde si dá člověk pivo, je dost problém.

Víme vlastně jen o jedné – italská Luna Caprese v Islamabádu nedaleko našeho hotelu. Pivo tu přijde na 200 Kč. Dnes sem za námi přišel Krzeszek (=Krzystof) Wielicky, který se zná s Joskou. Je to nejznámější současný polský horolezec. Pátý člověk na světě, který zdolal všech 14 osmitisícovek, v současné době už jich vylezl 18. Letos se mu ale na Broad Peaku nedařilo.
5.8. Islamabád.
Dnes je volný program. Někdo jde zase do města, někdo odpočívá nebo třeba třídí fotografie.

Za Joskou přichází na návštěvu český velvyslanec v Pakistánu. V hotelu se objevuje Valdis. Je to Lotyš v ruské expedici, který předtím ve velkých horách nebyl. Jejich expedice se pokoušela o Broad Peak. Jeho však začal bolet zub a tak odešel do Paiju. Tam ho zub bolest přestal. Bylo mu to líto, vrátil se a výstup na Broad Peak se mu podařil. Vypráví o tragických případech letos na Broad Peaku. Jeden Němec se zřítil na vrcholovém hřebeni, resp. šel sám a nikdo ho pak už neviděl. Na Broad Peaku je problém, že se vystupuje nejprve na předvrchol, takže při návratu je třeba chvíli jít zase do kopce. Ne každý ale na to ke konci má dost sil. Druhá historka nekončí smrtí, je o novomanželích, kteří měli výstup na Broad Peak jako svatební cestu. Žena však omrzla v obličeji a přišla o nos. Večer trávíme zase v Luně, útrata je 23 tisíc.
6.8. Odlet z Islamabádu do Prahy.
Letíme s Brňáky a expedicí Leopolda Sulovského. Ti se vracejí z K2, na kterou se dostal jejich člen Libor Uher. Sám Sulovský je druhým Čechem, který stál na Everestu. Kdyby tohle letadlo spadlo, tak by se kádrová situace českého výškového horolezectví dosti zhoršila.
Závěr.
Co říci na závěr?

Většina z nás se na vytoužené vrcholy nedostala. Může za to počasí – stále jsme čekali až se zvednou mraky. Aby mraky nezacláněly, tak se samozřejmě musí zvednout nad slunce. To je dost vysoko, a tak je jasné, že se to vždycky nepovede.

Oproti expedicím v předchozích letech nebyl nikdo moc nemocný – prý se báli onemocnět, když jsem tam byl já.

Parta byla výborná a moje občasná varování, že si u toho či onoho v deníčku škrtnu „není blbej“, byla míněna jen výchovně.
Poděkování.
Chtěl bych poděkovat šéfovi, že mě pustil z práce na tak dlouhou dobu, a kolegům, že za mě pracovali. A doufám, že se to bude brzo opakovat.

 

Věnováno Daníkovi