Hlavní strana Pamír

Deník

24.7. První den v BC (4351 m).
25.7. Druhý den v BC.
26.7. Třetí den v BC.
27.7. Výstup do tábora 5100 m na Pik Četyrjoch (6250 m).
28.7. Odložený výstup na Pik Četyrjoch 6250 m.
29.7. Výstup na Pik Četyrjoch 6250 m.
30.7. Sestup do BC.
31.7. Odpočinek v BC – 1. den.
01.8. Odpočinek v BC - 2. den.
02.8. Odpočinek v BC - 3. den.
03.8. Výstup do tábora 5100 m.
04.8. Výstup do tábora 5600 m.
05.8. Výstup do tábora 6100 m.
06.8. Odpočinek v táboře 6100 m.
07.8. Výstup do tábora 6300 m.
08.8. Výstup na vrchol 7070 m.
09.8. Sestup z Korženěvské.
10.8. Odpočinek po výstupu - 1. den.
11.8. Odpočinek po výstupu - 2. den.
12.8. BC - 3. den.
13.8. BC - 4. den.
14.8. BC – 5. den.
15.8. BC – 6. den.
16.8. Odlet do Džirgitalu

24.7. První den v BC.

8.50 (v Praze o 3 hod. méně)

Base Camp (BC) Moskvina 4351 m n. m.

Souřadnice (náš stan): 39 stupňů 0 minut 52,2 vteřin severní šířky 71 stupňů 59 minut 10,7 vteřin východní délky

 

Ráno je úplně modro a vrtulník skutečně startuje v šest. Mnozí časnému startu nevěřili, protože například automobilová doprava z Dušanbe do Džirgitalu byla zpožděná o 3 hodiny. Nyní to ovšem stíhají jen s obtížemi. Už v Dušanbe jsme spojili síly s dalšími třemi Čechy - Ondrou a Věru s Milanem, takže do BC letíme spolu. Ve vrtulníku je s námi taky první skupina Poláků. 70 km z Džirgitalu do BC nám trvá 25 minut.

 

BC je v prostoru mezi dvěma morénami, mimo ledovec. Část prostranství zabírá louže/jezírko, které lemuje pruh trávy. Když jsme přistáli, tak byl někde v loužích led, teď už ale zmizel. Na slunci je teplo, skoro na triko, ve stínu čerstvě. Předpověď je min. +1, max. +17 st. Jakési motorové vozítko nám popováží věci asi 300 metrů. Vozítko by se dalo charakterizovat jako traktor s valníkem, kde byly jednotlivé části přeházeny a opět spojeny v jedno vozidlo. Vybíráme místo na náš tábor. Srdce buší rychleji, při každém prudším pohybu se zadýcháme. Stavíme stany a z okolí přinášíme různé užitečné věci, které tu zůstaly z minulého roku - zejména dřevěné lavice. Pak sedíme nebo ležíme a čekáme, jestli a v jaké formě se dostaví horská nemoc. Jsme navíc poznamenaní trávicími problémy - nikdo jsme v posledních dnech normálně nejedli. Saturaci krve kyslíkem máme max. 80-85% (norma v nížině je 98%), pulzů 80-110/min.

 

Komerční část tábora je vzdálena 300 m. Největší budova je dřevěná prosklená - jídelna. Pak jedna menší zděná – sklad. Komerčních je taky 10 velkých plátěných stanů a 10 papundeklových chatiček. My jsme z nabízených služeb využili ubytování a přepravu v nížině a zejména pak vrtulník. Máme ovšem možnost v případě potřeby v táboře doplnit některé zásoby nebo i chodit na jídlo. Mezitím ve svém táboře vaříme vodu, každý s ní nakládá dle svého, protože na normální jídlo to zdaleka není. Uklízíme a taky odpočíváme. Mě a Věru bolí hlava, jinak to celkem jde.

 

Opomněl jsem zásadní věc - hned vedle se tyčí sedmitisícové Pik Korženěvské a Pik Komunismu (přejmenován na Somoni). Vršky mají o tři kilometry výše než jsme teď. Zvlášť Pik Komunismu nastavuje impozantní tvář. Lze sledovat celou výstupovou trasu - dvoukilometrový pilíř Borodkina vede na pamírské plató. Pak přes plató a pik Dušanbe na vrchol. Z hradby plata padají laviny - dnes nejméně čtyři. Odpoledne jsme byli zalezlí ve stanech. Pak jdeme do tábora pro plynové bomby. Ještě odpočíváme a večer vaříme - tekutiny a možná něco co naše žaludky snesou. Vaření končíme už potmě, protože tady se stmívá, započteme-li tříhodinový posun, o hodinu a půl dřív (19.31, Praha 20.56). Taky východ slunce nastává o 15 minut později (5.05 vs 5.20). Je to proto, že jsme jižněji (o 50-39=11 stupňů, tj. o 11x110=1210 km blíže k rovníku než Praha). Na rovníku vychází i zapadá slunce v šest. Tam se člověk v létě vyspí nejdéle :-). Větší rozdíl v času večer než ráno souvisí s tím, že v Tadžikistánu neposouvají čas na letní.

25.7. druhý den v BC.

Včera večer jsme měli skoro všichni zimnici s třesavkou. Možná kombinace horské nemoci s infekcí - v tomto případě střevní. Ráno je všem líp. Taky je modro. K obědu  se všichni odvažujeme na trochu bramborové kaše. Při obědě se přichází 20minutová sněhová přeháňka. Musíme si obléct péřovky a boty. Pak je zas slunce, tak zas všechno dolů a do sandálů. Dlouhé rukávy a nohavice nesundaváme jen proto, abychom se nespálili.

 

Odpoledne ještě jdeme do tábora na výzvědy. Dáváme si čaj a pak řešíme jak ho zaplatit, když ho místní klienti dostávají zadarmo. Posílají nás za načalnikem tábora Sašou Gerasimovem (Everest v roce 1992). To však necháváme na zítra, protože už je čas na vaření - stmívá se brzo a po setmění je zima.

26.7. třetí den v BC.

Dnes ráno je modro. Pěkně jsme se vyspali. Spíme tu jako zabití - asi únava a taky je tu klid. Po dlouhé době s Pavlíkem snídáme skoro normálně i když to stále není ono. Věra s Milanem jsou na tom hůř. Plánují jen menší procházku po rovině ve směru nástupu na Pik Komunismu.

 

Vrtulník dnes vysazuje menší stádo ovcí. To vzbuzuje otázku, jestli stejný vrtulník skutečně používá i tadžický prezident. Ještě chvíli kopeme sedací záchod a pak vyrážíme nalehko ve směru Piku Četyrjoch. Stavíme se po cestě v táboře kvůli tomu čaji. Načalnik nás se záležitostí posílá za jakousi Májou. To necháváme na jindy, protože poledne zde nastupuje velmi brzo :-). O předpovědi počasí načalnik říká, že neexistuje a podle barometru to prý vypadá oukej.

 

Stoupáme po suti a poprvé máme radost z toho, že jsme na horách. O pár set metrů výš musíme jít po ledovci s trhlinami. Chceme jednak dojít tak do 5000 m kvůli aklimatizaci a taky najít cestu k Piku Četyrjoch (6200 m), kam asi zítra vyrazíme a nikdo tam zatím nebyl. V 5000 m je nutno traverzovat ledovec a zejména najít cestu jak na něj. To se daří, po chvíli ale obracíme, protože tady je to po rovném ledovci a a šli bychom 1-2 km než bychom opět stoupali nebo mohli hledat cestu. Na zpáteční cestě a skoro celý večer sněží. Nevíme co na to načalnikův barometr. Stavíme se v jídelně. Mája tam není a je nám řečeno, že nám čaj budou dávat zadarmo. Výstup je znát - mírné bolesti hlavy, rychlý pulz a zimomřivost. Pospícháme vařit, protože večer tady nastupuje... ale to už jsem vlastně říkal.

 

27.7. Výstup do tábora 5100 m na Pik Četyrjoch (6250 m).

Ráno se v klidu balíme a vyrážíme. Zase je slunečno. Máme goretexové kalhoty, od pasu výše věci co nejméně hřejou a co nejvíc kryjí před sluncem, tzn. tenké světlé moirové triko s dlouhým rukávem, čepice s co největším kšiltem a šátek kryjící uši a zátylek ala beduín. Předbíháme národnostně namíchanou trojici - Němce-Rakušana-Kanaďana Petera (jeden člověk :-)) a Izraelce Abiho a Moua (celá skupina do budoucna zkráceně "Izraelci"). Před vstupem na ledovec je "laviniště", drť ze séraků padajících z Piku Vorobjova (5800 m). Opět se před místem vydýcháme abychom ho mohli rychle "přeběhnout". Na ledovci jdeme na laně. Nevypadá nebezpečně, ale malá vrstva sněhu zakrývá trhliny. Na ledovci na úpatí Piku Četyrjoch ve výšce 5150 m stavíme naše dva stany. Vedle velkého kamene objevujeme vodu, takže nemusíme vařit ze sněhu. Začíná bolet hlava, neklamný příznak lehké horské nemoci. Ondra vaří jen rusko-čínskou polévku, jen s obtížemi ji dojídáme. Zbývajících 1200 m na vrchol chceme vystoupit bez dalšího postupového tábora. Je to hodně, uvážíme-li že nejsme aklimatizováni ani na úroveň, kde budeme nocovat, a tak kolem porůznu poletují otazníky. V noci nemůžeme spát.

 

28.7. Odložený výstup na Pik Četyrjoch 6250 m.

Když ráno Pavlík, který vždy snášel výšku lépe, velí k nástupu, tak rovnou říkám, že nemůžu. Stále bolí hlava a pulz je rychlejší - známka nedostatečné aklimatizace. Ondra to samé. Škoda, protože je úplně modro a barometr celou noc stoupal. Pobyt na rozpálené bílé pláni navíc nebude žádná lahůdka. Ondra se později rozhoduje, že nebude riskovat otok plic jako loni. Kousek s ním scházíme, aby nešel po ledovci bez jištění. Izraelci (jak jsem říkal, tak je to jen kvůli stručnosti, jinak je s nimi ještě Peter) zůstali stanovat o sto metrů níže na ledovci a dnes naopak pokračují úbočím hory se všemi věcmi (Peter má dokonce lyže). Vidíme, jak ve strmém úbočí hledají místo na stan a zůstávají na plošině způsobené trhlinou ve výšce 5400 m. Zbytek dne ležíme ve stanu, venku se ostatně nedá být. Přes den jíme nadivoko tvrdý chleba s kusem salámu nebo sušenky. K večeři máme normální porci těstovin s hovězí konzervou, kterou jsme sem vyvlekli. Jídlo má příjemně normální chuť, a tak vše dojídáme i když se musíme nutit. Celý den se snažíme hodně pít - teplá voda s trochou tangu se zdá být stále odpornější. Ani večer mi ještě není dobře. Malá potřeba nás však mnohokrát za noc vyhání ven, což bývá známka dobře probíhající aklimatizace.

29.7. Výstup na Pik Četyrjoch 6250 m.

Až na zmíněné procházky spíme v noci dobře a v pět ráno, kdy máme budíček, se cítím dobře i já. Zase je modro. Zatím jsme ve stínu, takže mráz znepříjemňuje vaření a ostatní přípravy. Oblékáme všechny věci, co máme a v šest vyrážíme. Trasu jsme si naplánovali sněhovo-ledovými úseky hory. Jak naložíme se skalnatou špičkou, to uvidíme na místě. Jde se příjemně - máme stoupací železa a hůlky, sníh se neboří nebo jen málo.

 

V 8.10 jsme u tábora Izraelců (jen to jen zkratka, vysvětlení viz výše). Současně se dostáváme na slunce. Na to jsme se těšili, protože máme stále studené ruce a nohy. Mou zůstává a těsně za námi vyrážejí Peter (lyže) a Abi (bylo by asi lepší jim nyní kvůli stručnosti říkat Kanaďané, protože Peter je jednou nohou ve Vancouveru a Abi teď bydlí v Torontu). Brzo nás našimi stopami dohánějí a nabízejí ražení stopy. V prošlapávání stopy se pak s Kanaďany střídáme, i když Peterovi patří v tomto ohledu zvláštní poděkování :-).

 

V 6000 m se svah napřimuje. Peter se dvakrát propadá do trhliny a ptá se jestli máme lano. Všichni čtyři se navazujeme na naše lano. Postup je horší - slunce nemilosrdně pálí, rozbředlý sníh je hlubší, už jsme hodně unavení. Všechnu vodu jsme už skoro vypili a svlékli, co se dalo – já mám na horní polovině těla jen jednu vrstvu termoprádla. Na šátek, který mi kryje hlavu a krk si, abych se ochladil, dávám kusy sněhu. Kdo by to řekl v téhle výšce.  Abi se trápí asi ještě víc.

 

Pravou konturu stěny teď tvoří skalnatý hřebínek. Uvažujeme že bychom postupovali po něm. Trhliny už tu nejsou a odvazujeme se. Peter asi doufá, že se zbaví prošlapávání stopy a vlézá na skálu. Je to ale moc lezení a pokorně se vrací na sníh. Na hřeben se nakonec dostáváme sněhovým kuloárem, který jsme si vyhlédli už z dálky.

 

Hřebínek nelze obejít z druhé strany - východní stěna je strmá. Zbývá jen skála a nepříjemným překvapením je, že představuje asi 15 m lezení obtížnosti II-III po volných kamenech. Peter úsek s obtížemi přelézá bez jištění. My ostatní tři se jistíme. Zbývá 50 m sněhového hřebínku.

 

Na vrcholu sedíme na skále v uctivé vzdálenosti od hrany převěje. Nebe je stále bez mráčku, výhled na okolní štíty je strhující. Naše stany z vertikální vzdálenosti 1,2 km jsou neuvěřitelně malé. Jsme asi nějací popletení, protože skoro zapomínáme fotit.

 

Na zpáteční cestě lezecký úsek slaňujeme a sněhový svah sestupujeme zpočátku čelem ke svahu. Peter vše sjíždí na lyžích včetně vrcholové partie. Přitom stále zastavuje a čeká, aby nám neujel. Sestup je samozřejmě mnohem rychlejší, ale jak to bývá, také úmorný.

 

Stavíme se v táboře Kanaďanů (nyní snad zase lépe Izraelců) na čaj, který připravil Mou. Pak jsme konečně po 12 hodinách u svých stanů a pijeme čaj, který nám pro změnu připravil Milan a Věra (což jsou Češi ať se to vezme jak chce). Rychle vaříme, protože za chvilku zapadne slunce. Ze všeho jídla, co jsme si připravili na výstup, ubylo jen půl čokoládové tyčinky.

 

Jsme s výkonem spokojení, vydali jsme ze sebe opravdu hodně. Pro Pavlíka a Abiho to je první šestitisícový vrchol. Je také první, na který jsme se dostali s Pavlíkem společně – předtím jsme nedolezli na Toclaraju a Huascaran v Peru v roce 2004. Technicky nebyl výstup mimořádně těžký - sklon sněhového svahu byl do 45 stupňů, dalo se většinou jít s dvěma hůlkami, jen někdy byl nutný cepín.

 

Byli jsme však v údolí sami, našli jsme cestu ledovcem (i když to jistě nebylo nic mimořádného), vymysleli trasu výstupu, poradili si s drobnými komplikacemi a byli na vrcholu v sezóně první. Zdaleka ne každý po nás na vrchol dorazil – Milan s Věrou měli potíže s časem, z další tuzemské dvojice spadl Tomáš do trhliny a výstup se změnil v zápas o život a čtveřici Švýcarů, kteří již zdolali Korženěvskou, znemožnilo výstup počasí.

30.7. Sestup do BC.

Spousty tekutin, které jsme si připravili na noc, zůstávají nevyužity, protože spíme celou noc jako zabití. Ráno se válíme ve stanu, dokud k nám nedoputuje slunce, což představuje prudké zvýšení teploty. Milan s Věrou mezitím odešli na výstup. Poflakujeme se, vaříme a pak balíme a odcházíme dolů.

 

V BC hned objednáváme oběd a večeři i jídlo na další den. Již mnoho dnů jsme normálně nejedli a musíme se co nejrychleji zregenerovat před dalším výstupem. Služby v táboře se mezitím dále stabilizovaly a zlepšily. Je možné absolvovat sprchu (5 EUR) nebo dokonce saunu (banju - 7 EUR). Energii berou z naftového agregátu, který se ovšem pouští jen večer (od setmění do 22h). Dále má banja vlastní solární panely a kamna. V jídelně běží televize přes satelit. Na baru se objevil ceník - třeba půllitrová plechovka piva Baltika stojí 5 EUR. Hodně času trávíme klábosením s ostatními obyvateli tábora, docházení na společné jídlo tomu napomáhá. Kromě Poláků a samozřejmě Rusů tu je velká skupina Turků, kteří se berou dost vážně. Iránci, Němci, Italové, ... Celkový počet lidí dosahuje 150-200.

31.7. Odpočinek v BC – 1. den.

Dnes jsme si naplánovali sprchu a praní. Oboje se daří, i když praní až odpoledne. Okolnosti si bohužel vynucují nákup dalšího toaletního papíru. Pavlík má navíc teplotu a začíná brát antibiotika. Skladník Volodja mi zapomíná papír naúčtovat, místo toho mě zve na čaj. Ukazuje se, že pracovníci tábora jsou současně v rámci družstva zároveň jeho vlastníky.

 

Milan a Věra se vrací z Piku Četyrjoch, Ondra zase z výpadu do kempu 5100 m na Korženěvskou.

 

Večer Iránci přelaďují na iránský hudební kanál a v jídelně tancují. Nepřítomnost žen nevadí, v Iránu to je normální. Iránci jsou tu vůbec jako doma. Nemají to sem daleko a jsou si s Tádžiky jazykově příbuzní, takže se domluví. Diskuze se hodně točí kolem taktiky výstupu na Koržu. Teprve v těchto dnech probíhá vyfixování horních partií výstupové trasy.

1.8. Odpočinek v BC - 2. den.

Dnes nemáme žádné povinnosti jako včera a program je úplně volný. Milan a Ondra se rádi předhánějí a tak děláme kolečka kliků a shybů na hrazdě u bánji. Pak na čas obíhají jezero. Toho se již účastním jen jako pořadatel - podle GPS okruh měří 800 m.

2.8. Odpočinek v BC - 3. den.

Konečně jsme se zeptali na slibovaný internet a ukazuje se, že nebude. To mě lehce demotivuje v psaní tohoto deníku, protože jsem doufal, že ho budu moci průběžně dávat na stránky.

 

Ondra a Milan jdou bouldrovat na séracích v ledovci. Vydávám se za nimi.  V jakési mylné euforii vyrážím v sandálech. V labyrintu ledovce se ale ztrácím a zažívám adrenalinové chvíle – řekl bych ale jen tak prvního stupně J. Chvíli je pozoruju a fotím a pak se jdu projít na kopeček nad tábor, abych si ho vyfotil. Pavlík mezitím připravil jídlo k výstupu na Koržu. Odpoledne odpočíváme a trochu předbalujeme. Před večeří mě načalnik za 4 EUR nechává poslat SMS. Příliš jeho telefon nezvládám - po stištění klávesy je nutno listovat změtí latinky a azbuky, takže psaní jde zoufale pomalu. Přitom načalnik stojí vedle a čeká. V tom spěchu se zmáhám jen na "jsme v pořádku".

 

Večer přichází do BC Polák, co byl dnes na vrcholu - dnes to byli první čtyři lidé, co se dostali na vrchol.

 

Zítra tedy vyrážíme na Koržu.

3.8. Výstup do tábora 5100 m.

Ráno nijak nepospícháme, dnešní program představuje jen výstup do tábora 5100 m, prý se to dá vyjít asi za pět hodin. Jdeme dokonce ještě na snídani, která je v osm. Do baťohů balíme stan, jídlo na pět dní, samozřejmě oblečení a minimální horolezecké vybavení. Lano po dlouhých diskuzích nebereme. Batohy váží něco přes 20 kg. Asi v deset vyrážíme.

 

Nejprve je třeba přejít ledovec Moskvina, který se valí od piku Četyrjoch. Cesta je vyznačena praporky, respektive je cest několik, mírnému bloudění se však neubráníme. Pak pěšina stoupá napříč suťovým svahem, vidíme celý základní tábor pod sebou.

 

Trasa traverzuje dvě žebra spadající z piku Korženěvské. Obě představují alternativní výstupové cesty na Koržu. Nejsou příliš složité - vždy mají několik délek trojkového lezení. Za jednu z nich bylo Československým horolezeckým svazem v roce asi 1985 uděleno první místo v kategorii ženský výstup roku v zahraničních horách, druhé žebro jsem absolvoval s PB v roce 1987 (Petr Budanov, JV úbočím, 5B). Naše cesta se spojovala s klasickým výstupem. Tenkrát jsem z posledního tábora nemohl pokračovat na vrchol kvůli horské nemoci.

 

Přechod žeber je vcelku příjemná procházka skoro mrtvou krajinou připomínající parky Kalifornie. Kameny a skály laděné do černočervena a trsy zakrslé trávy. Po přechodu každého žebra - jak lze čekat - následuje klesání, což vypadá mrzutě. Když si to však přeměříme džípíeskami, tak se na prvním žebru jedná jen o 40 výškových metrů, podruhé ještě méně. V údolí za prvním žebrem teče potok. Ten je ráno příjemně čirý, takže se dá nabrat voda na pití, během dne se však kalí. Za potokem následuje prudké a dlouhé stoupání. Pěšina však inteligentně meandruje, aby stoupání zmírnila. Na jednom nebo dvou problematických místech jsou krátká fixní lana. Nemáme oblečené sedací úvazky a jumary takže postupujeme systémem "chyť a drž", což je dostačující.

 

V údolí za druhým žebrem již je ledovec, který bude naše trasa sledovat. Přesněji řečeno ledovec končí zhruba v úrovni, kde jsme se na druhém žebru vynořili. Pěšina podchází mohutné rozervané čelo ledovce na jeho (orograficky) pravou stranu. Překročení potoka vytékajícího z ledovce může být malý oříšek, zvláště v odpoledních hodinách. Pak cesta pokračuje po skále podél ledovce. Potkáváme další dva Poláky, kteří se vracejí z úspěšného pokusu o vrchol. Jsou to ti z našeho džípu do Džirgitalu, co s námi tak nadšeně zpívali Jožin z bažin. Mládek teď v Polsku neuvěřitelně letí. Krátce si vyměňujeme informace a my gratulujeme.

 

Pak říkají, že se jeden z nich po výstupu na vrchol nevrátil. Také nás varují, že se ukotvení fixních lan nedá věřit. Realita smrti při této činnosti sloužící zábavě je šokující. Připadá mi to všechno nesmyslné. Nechápu, proč se všichni neotočíme a nejdeme domů.

 

Těsně pod táborem 5100 m nás ještě čekají nepříjemné prachové svahy - je tu i fixní lano - a již jsme v táboře. O táboře panovaly zvěsti, že sem spadl sérak a rozmáčkl stan, později přišla pravdivější informace, že to bylo jen o kousek vedle. A skutečně, ledovec je zde v celém rozsahu pokryt kusy roztříštěného ledu pocházejícího z visutého ledovce na druhém žebru. Našli jsme na suti skvělou plošinku na stan, je asi 15 m nad laviništěm. To není mnoho, ještě níže jsou však další stany. Nechávám si pro sebe svůj pocit, že objem převislých ledovců je takový, že by po utržení mohly asi vyplnit údolí do větší výšky.

 

Nepříjemně pociťuju výšku, i když už jsme takhle vysoko spali. Bolí mě hlava rychlejší je pořád vyšší. Naštěstí mám letos při horské nemoci jen minimálně nechutenství a pocit na zvracení, takže můžu mimo jiné hodně pít, což je předpoklad, aby tělo zvládlo horskou nemoc. Moc neváhám a beru si Diluran.

 

Ještě zvečera, když bojujeme s nespavostí, se v horní části údolí ozve ohlušující rachot. Pavlík řekne něco nepublikovatelného a z jeho hlasu vnímám stejný strach. Náraz však nepřichází a ani se nedozvíme, co to přesně bylo.

 

Podobný zvuk se ozve v druhé polovině noci. Jsem zrovna před stanem kvůli potřebě. Navzdory nedostatku kyslíku a tmě uběhnu směrem od laviniště do svahu několik desítek metrů. Zase nic.

 

Aniž bychom se dohodli, tak se oba rozhodujeme, že už se nebudeme bát. Ne, že bychom byli tak odvážní, ale někdy člověk prostě vytěsní věci, které nemůže řešit.

 

K ponuré atmosféře vydatně přispívá, že celou noc sněží.

 

4.8. Výstup do tábora 5600 m.

A sněží i ráno. Aspoň že mně je dobře. Bez domlouvání je jasné, že tady zůstat nechceme. Pavlík rozhoduje, že navzdory počasí půjdeme výš. Počasí tomu vlastně nebrání a aklimatizace se bude hodit. V neradostném rozpoložení balíme mokrý stan a vyrážíme na cestu.

 

Cesta do tábora 5300 m vede stále stejně - po skalách podél ledovce, ojediněle na ledovec vstupuje, mačky ale nejsou potřeba.

 

Sám tábor 5300 m je zase ještě mimo ledovec - na moréně. Zdá se být méně ohrožen padáním věcí (jako jsou led a kamení) než tábor 5100 m. Tábor nyní působí ponuře - stany jsou zapadané sněhem. Pokud tu někdo je, tak leží ve stanu a snaží se přijít k vědomí až bude lepší počasí.

 

Nad táborem již je nutné vstoupit na ledovec, protože náš břeh tvoří kolmé skály. Ledovec je také strmější a obouváme mačky. Údolí se výše rozšiřuje do gigantického amfiteátru, jehož horním západní ohraničením je skalní stěna vrcholové partie Korži. V horním patře je na ledovci tábor 5600 m. Je také vidět tábor 5800 m i sedélko 6100 m.

 

Stoupáme tedy stále prudším svahem. Je zde nakonec nejméně stovka metrů fixních lan. Pak se sklon ledovce zmírňuje a narovnává a jsme v táboře 5600 m.

 

Stany stojí v jedné řadě v místě nejmírnějšího svahu a není tu žádná volná plošina. Chceme tu zůstat, takže začínáme kopat - máme cepíny a lopatu. Chvíli to vypadá, že to v čistém ledu skoro nepůjde, pak jsme ale s dílem spokojeni. Míjejí nás horoleci opouštějící horu ve špatném počasí. Turkům načalnik vysílačkou řekl, že špatné počasí potrvá nejméně tři dny. Zase si říkáme, že pokud to půjde vydržet, tak kvůli aklimatizaci zůstaneme.

 

Od tábora 5800 m se blíží zjevně vyčerpaný horolezec. Opakovaně odpočívá vleže na sněhu a nakonec zůstává asi 100 metrů od nás. Poláci, kteří táboří vedle, na něj kupodivu zlostně volají. Pak, stále za nadávek, jdou pro jeho baťoh a přikazují mu aby šel do tábora. Postupně se dozvídáme, že je to jeden z pětice co byla na vrcholu. Z nich se tři vrátili, jeden se zřítil a tento na sestupu zůstal ve stanu v 6100 m aniž by o něm někdo ale věděl. Stejně ale máme pochybnosti jestli je takové jednání mezi členy expedice opodstatněné.

 

Můj noční program je opět stejný - horská nemoc (Diluran) a snaha nějak přemoci ucpaný nos.

 

5.8. Výstup do tábora 6100 m.

Ráno je krásně, taky horská nemoc je zase pryč. Slunce musí vystoupat nad druhý hřeben, aby nás zahřálo, ale na to si rádi počkáme. Čeká nás zase jen 500 výškových metrů, tak nás čas moc netlačí. Jediným problémem jsou padající kameny za táborem 5800 m. Do této západní stěny však začíná svítit slunce až po 11 hodině.

 

Na cestě m do tábora 5800 je ledovcový práh s fixním lanem. Oba máme jeden a ne moc dobrý cepín, tak ke slovu přichází šplh na laně pomocí jumaru. S baťohem na zádech to je dost námaha. Ve svahu nad prahem jsou zase fixní lana.

 

Tábor 5800 m je pod velkým převisem. Nezařadili jsme ho mezi postupové tábory, protože tu je omezený počet míst a věděli jsme, že jsou obsazená. Táborem jen rychle procházíme. Jeho osazenstvu nezávidíme - je tu problém s odpadky i kam chodit na záchod. Také sem, jak bylo řečeno, začíná svítit slunce až před polednem.

 

Za táborem 5800 m začíná gigantický traverz podél úpatí skal. Skoro v celém rozsahu je opatřen fixními lany. Povyražením je setkání s horolezci postupujícími v opačném směru - zvláště ve vertikálních úsecích. Potkáváme také ruského vůdce. Oznamuje nám, že se zřítil další horolezec. Máme být opatrní, mj. nezatěžovat naplno fixní lana.

 

Ten mrtvý je Alexej. Poprvé jsme ho potkali na verandě ve dvoře domu v Dušanbe. Nejprve jsme mysleli, že patří ke Švýcarům, ale pak se ukázalo, že je to Rus z Moskvy a horský samotář. Byli jsme společně ubytováni i na letišti v Dušanbe. Tam se jednou také více rozpovídal, měl už asi samoty dost. Vloni jen o málo nedošel na vrcholek sedmitisícovky Lenina. Prý je hodně pomalý. Pak povídal o své letošní taktice aklimatizace a také o výzbroji. Letos by chtěl na vršek po jednom aklimatizačním výstupu a ne po dvou, protože samotné výstupy jsou taky únavné. Snad se mu tato taktika stala osudnou. To už se nikdo nedozví, protože ani jeho pád nikdo neviděl.

 

Traverz je dost únavný, protože současně zahrnuje stoupání. Konečně jsme sedélku 6100 m. Tady je míst na stany ještě méně - čtyři tu stojí a snad by se tu dala vykopat plošina na jeden další. Odkopáváme ostrý sněhový hřebínek až plošina právě stačí pro náš stan. Stan se tak nedá zakotvit vpředu a vzadu, protože tam jsou prudké srázy. Ještě že máme boční vchody. Bez stoupacích želez to není na velké procházení, na malou potřebu chodíme jen tak 2 metry od stanu. Tábor se mi moc nelíbí - kvůli zmíněnému nebezpečnému nepohodlí. Mezerou v předsíňce je možné vidět tábor o kilometr níže! Psychicky taky špatně působí, že člověk vidí obtížně vypadající kolmou skalní pasáž nad sedélkem, ale z další trasy nic nevidí.

 

Pády horolezců ve vrcholové partii nás vyděsily. Domýšlíme si, že by to mohlo být z vyčerpání a odstupujeme od původního plánu jít na vrchol z  tohoto nižšího tábora. Převýšení by tak bylo 1 km, což je hodně, výhodou by však byl spánek v menší výšce a tím pádem lepší odpočinek. Nad určitou nadmořskou výšku už člověk nemůže žít trvale, protože stále ztrácí síly. Podle některých pramenů to je už nad 6000 metrů a oblasti nad tuto výšku se nadneseně říká zóna smrti. Nyní jako nebezpečnější hodnotíme dlouhý výstupový den a rozhodujeme se, že zítra tábor přeneseme do 6300 m, odkud je ostatně obvyklejší chodit na vrchol.

 

Se zpožděním, jako vždy, se dostavují obtíže z lehké horské nemoci a moje noc je stejná jako ta minulá.

6.8. Odpočinek v táboře 6100 m.

Ráno je pěkně jako obvykle, já ale bohužel musím konstatovat, že mi stále ještě není dobře a nemůžu pokračovat nahoru.

 

Den trávíme vleže ve stanu, protože nic jiného se tu dělat nedá. Zažíváme zvláštní nepohodlí - v sedélku stále někdo je - buď v sousedních stanech nebo zde odpočívají skupiny postupující zezdola - a v důsledku toho se nedá jít na toaletu, protože tu není žádné skryté místo. Úlevy docházíme až pozdě během dne.

7.8. Výstup do tábora 6300 m.

Další den už mi je dobře a balíme. Nastupujeme na skalní stěnku - je samozřejmě opatřena fixním lanem - a ukazuje se, že to není takový problém, jak jsme se obávali. Zanedlouho jsme v táboře 6300 m. Tábor je na hřebeni na sněhovém hrbu a je útulnější než ten minulý, i když místa taky není nazbyt. Je tu asi 10 stanů. Zase žádná volná plošina, takže začínáme kopat.

 

Dozvídáme se, že po úspěšném pokusu první polské pětice výstupová trasa znovu zapadla sněhem a nepodařilo se ji prostoupit ani při včerejším pokusu.

 

Zanedlouho se však vracejí lezci z dnešního pokusu - s dobrou zprávou - dostali se na vrchol. Místo obcházení vrcholové skalní pyramidy, kde bylo hodně sněhu, trasu pozměnili a vydali se přímo po skalním hřebínku na vrchol.

 

Počasí se začíná mračit a vůdcové, kteří v 6300 permanentně táboří, po radiové relaci se základním táborem vyhlašují, že přišel Afgáněc a bude ošklivě několik dní. Afgáněc je vítr z Afganistánu přinášející zvířená mračna prachu a špatné počasí. Máme po náladě - to by znamenalo úplně sestoupit a začít potom nanovo. Noc je větrná a plácající se tropiko stanu odpočinku nepřeje. Při vynucených nočních vycházkách však vidíme bezmračnou oblohu.

8.8. Výstup na vrchol 7070 m.

V půl páté je tma a ještě fouká, to zrovna k procházkám neláká. Ležíme ve spacácích a čekáme co se bude dít. Postupně ožívají i okolní stany, rozednívá se a vítr je mírnější. Ve stanu je minus pět stupňů, to bude venku méně než mínus deset. Vaříme proto v předsíňce. Jen vodu na čaj, k tomu si vezmeme sušenku. Na cestu si kromě pití berem jen dvě sladké tyčinky, ze zkušenosti víme, že člověk stejně nemůže jíst.

 

Na cestu se vydáváme v sedm hodin, skoro poslední. Oblékli jsme si skoro všechno co máme, jen na poslední chvíli jsem se rozhodl nechat péřovou bundu a rukavice v baťohu. Trasa začíná hned nad táborem prudkým stoupáním, ale jde se dobře, konečně po mnoha dnech jdeme s minimální zátěží. Slunce nabírá na síle a vítr ustává. Když překonáme první prudší svah, tak se otvírá pohled na celou výstupovou trasu. Až na skalní závěr to je sněhový hřeben s několika hrby. Lezci daleko před námi jsou jako korálky navléknuté na nitku prošlapané stopy. Ti nejpilnější mají před námi náskok několika set výškových metrů.

 

Je úplné modro a výhledy jsou strhující. Tušíme, že teď už to záleží jen na nás a víme, že si to po všech těch útrapách nenecháme jen tak vzít. To všechno nám pomáhá přemáhat krátký dech a tuhnoucí svaly.

 

V mírnější části hřebene nás čeká malé lezecké cvičení - pěšina jde úbočím a pak se přes úsek čistého ledu vyhoupne pod převěj s rampouchy. Postupně docházíme nejpomalejší členy karavany před námi. Čekáme, kdy bude úsek hřebínku ostrého, jak se praví v popisu trasy, "jako nůž", ale ten se jaksi nekoná. Před námi je první z pověstných hrbů - to budeme muset přitlačit. Předbíháme další spolulezce a zdoláváme druhý hrb. Přicházíme na skalnatý hřebínek ve vrcholové partie. Jsou tady asi dvě lezecká místa o obtížnosti II, nevím jestli II-III, myslím, že ani ne. Nejsou zato opatřeny fixními lany a mají skvělou expozici do obrovité západní stěny. Po hlubokých úvahách jsme si na "vyfixovanou" horu lano nevzali, tak teď to máme. Těsně před vrcholem předcházíme dvojici Kazachů. Vzato popořadě, tak jsme minuli dva Turky, skupinu Rusů a Poláků, Francouze Nikolase, kterého známe už z letadla, a dva Kazachy. Před námi zůstali jen Ukrajinci. Celkem dnes na vrcholu bude asi 15 lidí. Předbíhání není zadarmo a jsem z tempa, které Pavlík nasadil, spíš rozladěný. Zase se ukazuje, že mu ve výškách organizmus slouží lépe a rychleji se aklimatizuje. Těsně před vrcholem dlouho odpočívám, abych mohl při příchodu na vrchol natáčet video na foťák a přitom nezastavit. A taky ještě mluvit. Záměr se celkem daří, ale výsledek za moc nestojí, protože se vrchol mezitím ponořil do mraku. Na vrcholu jsme ve 12 hodin, výstup tedy celkem trval 5 hodin.

 

Každý si užívá vrcholu jak může - nejvíc samozřejmě frčí focení, gratulace a objímání, je čas i na trochu dojetí. Ti upsaní se fotí s plakáty a znaky svých sponzorů.

 

Pak už je čas k odchodu. Některé skupiny se kvůli skalním pasážím navazují na lano. Je jim však spíš na obtíž. Obtížná místa slézáme s náležitým respektem, ale svižně. Zbývající sestup je samozřejmě mnohem rychlejší než výstup. Přesto je, jak to bývá, únavný. Je ale bez příhod. V táboře 6300 m stojí mezi stany noví adepti na vrchol. Koukají na nás zvědavě a závistivě a ptají se na podrobnosti. Jsme rádi, že jsme si na dnešek nenaplánovali ještě balení a odchod do nižšího tábora. Krátce vaříme a pak se blaženě noříme do spacáků.

9.8. Sestup z Korženěvské.

Ráno nemusíme vstávat a v pohodě čekáme až nám slunce zahřeje stan. Není to od věci, protože dnes je před východem slunce ve stanu ještě chladněji - minus 7 stupňů. Pomalu snídáme, balíme se a vyrážíme. Ukrajinci jsou zase pilnější a už jsou na cestě. První technická pasáž je skalní výšvih nad táborem 6100 m, který slaňujeme.

 

Mezi koncem slanění a vlastním táborem 6100 m je krátký sněhový hřebínek po jehož ostří vede jediná stopa. Když se po slanění otočím, tak vidím, že proti nám stoupá skupina Iránců. Jeden z nich stojí proti mně na ostrém hřebínku. Jak se vyhneme? Krátce se pozorujeme a mně se trochu uleví. Je to Iránec, který byl v jídelně dole v bejzu při tancování nejaktivnější a taky nejšikovnější. To zvládneme. Rozvzpomínám se na jednu figuru, kdy se tanečníci čelem k sobě těsně míjejí. Myslím, že role jsou určeny spíše pro muže a ženu. To zde ale není podstatné a oba jsme rádi, že jsme obtančení zvládli.

 

Obří traverz do 5800 m je, až na občasné míjení se stoupajícími lezci, bez problémů. Jen ve dvou místech, kde musíme zase stoupat, se pěkně zadýcháme. Projdeme táborem 5800 m, pak sejdeme svah pod ním a slaníme ledový práh. V táborech, kde jsme spali, sbíráme odpadky, které jsme tu nechali, abychom je odnesli dolů. Po fixních lanech scházíme svah pod táborem 5600 m a pak na chvíli váháme - ledovec nad táborem 5300 m se změnil - nyní to je led pokrytý bahnem a kamením. V mačkách tím humusem scházíme do tábora 5300 m. Tady jsme si naplánovali přenocování. Plošinky v horní části tábora jsou volné, na jedné z nich si mátožně stavíme stan. Nejsme moc nadšení - sněhu jsme se sice zbavili, ale v táboře všude leží několikacentimetrová vrstva prachu. Zabahněným ledovcem přichází známá postava a radostně máváme - Nikolas. Když se trochu přiblíží, tak se 30 metrů za ním na místo, kterým právě prošel, s velkým rachotem ze skály vysype vagón kamení. Pěkný šok. Nyní už víme, kam se poděl sníh z ledovce a proč je nyní jen samý prach a kamení. A taky proč jsou horní plošinky v táboře 5300 m volné. Rozhodujeme se, že se stejně jako Nikolas pokusíme dojít až do základního tábora. Jen musíme dobře hospodařit se silami, protože po včerejšku i po dnešku jsme dost unavení.

 

Sestupujeme rozvážně, nevynecháváme přestávky na odpočinek a občerstvení. Poslední překážku nám připravuje ledovec u tábora, který se mezitím změnil, takže bloudíme a předvádíme nebezpečné unavené skoky. Konečně jsme - po 8 hodinách sestupu - bezpečně v táboře. Stavíme stan a stíháme i večeři.

10.8. Odpočinek po výstupu - 1. den.

Jsme rádi, že jsme se včera odhodlali sestoupit až dolů. Dnes se můžeme ráno vyvalovat ve spacácích a čekat až nás slunce vyžene ven.

 

Hlavní událostí dneška je Milanův výstup základní tábor - vrchol a zpět. Milan v tom už má praxi - absolvoval takový výstup třeba na Aconcaguu. Milan vstal ráno v pět, vzal si plátěné kalhoty, co si koupil v Dušanbe, aby neměl jen kraťasy, na nohy kecky a do baťohu skelety do horních partií výstupu. No a my jsme pak celý den jen čekali.

 

Co se tu bez nás odehrálo nového?

 

Moraváci Zdeněk a Tomáš vyrazili na Pik Četyrjoch. Výraznou kratochvíli jim připravila odtrhová trhlina v horní části masívu. Zdeněk do ní spadl. Měl přitom na nohou mačky, ale lano, helmu a ledovcové vývrtky v baťohu. Nemohl sám vylézt, Tomáš šel proto pro pomoc za Rusy, kteří byli v té chvíli na vrcholu. Zdeněk si mezitím dokázal sáhnout zespodu do baťohu a zavrtat ledovcovou vývrtku. Celou dobu totiž zápasil s tím, aby se nepropadl hlouběji. Ostatní mu hodili lano, ale nedokázali ho vytáhnout. Zdeněk pak sám s pomocí lana a cepínu z trhliny vylezl. Pobyt v trhlině trval asi dvě hodiny a Zdeněk to celé odnesl zle podvrtnutým kotníkem a omrzlými prsty na ruce. Když o zážitku teď vypráví, tak má slzy v očích. Pozitivem je kontakt s domácím obyvatelstvem a domorodou medicínou. Paní Mája z kuchyně mu na kotník ordinuje střídavě vajíčka a vodku. Oboje bohužel zevně.*

 

Poláci u kamene s památečními deskami odsloužili hodinový obřad za svého kamaráda. Pak odcestovali do civilizace, aby zařídili formality kolem úmrtí.

 

Ondra proměnil naši část tábořiště ve skalku - cestičky jsou lemovány kameny a ve středu tábořiště vyrostl mnohapatrový monument, tvořený díky Ondrově vzpěračské minulosti obrovitými kameny. Kolemjdoucí dílo velmi obdivují.

 

Milan se vrací po 16 hodinách. Vyfotil sám sebe při vstupu do ledovce u tábora, pak stoupal 10 hodin na vrchol. Tam ho jeho foťákem vyfotil nějaký Turek. Pak 6 hodin sestupoval do základního tábora. Celkem tedy 16 hodin, skoro 3 km převýšení. Korženěvská prý má rekord 14 hodin.

 

* - doma se ukázalo, že kotník je zlomený a byla z toho operace a šroubování. Zdeněk svoje zážitky popsal v časopisu Everest - 2009/2, stať "Pik Četyre a boj o život".

11.8. Odpočinek po výstupu - 2. den.

Tento den má pro nás s Pavlíkem stejnou náplň jako ten předchozí - to znamená celkem žádnou.

 

Odpoledne jsme hrajeme volejbalový zápas Česko proti zbytku světa. Volejbal ve výšce 4300 m má svoje specifika. Člověk se zadýchá i když popobíhá jen semtam pár metrů za balónem. Jedna z důležitých taktických zásad – pro balón, který se odkutálel z hřiště, zásadně neběháme, ale chodíme, abychom na další minuty nebyli vyřazeni ze hry pro dušnost. Zápas prohráváme 1:2. Prohry v setech jsou těsné a vůbec je to pěkný výsledek, protože ze všech národností v kempu nastoupili nejlepší borci a hra měla slušnou úroveň.

 

Z vrcholu Korženěvské sestoupil Rus. Ještě se vykoupal v banje a pak dostal mrtvici s ochrnutím na polovinu těla. Načalnik pro něj žádá mimořádný vrtulník, protože první plánovaný má přiletět až třináctého. Zajímáme se, jestli bychom se s mimořádným letem nesvezli. Vrtulník se však z vyšší moci nekoná - smůlu má nemocný i my.

12.8. BC - 3. den.

Šli jsme s Milanem za náčelníkem - oznámit mu výkon a taky se zeptat jestli by kluci nemohli odletět sanitárním vrtulníkem. Na výkon náčelník říká, že to není rekord a spíš žertem Milana plísní, že někomu po cestě shodil brýle. Souhlasí ale s tím, že se výkon zaznamená.

13.8. BC - 4. den.

Balíme všechno, protože dnes máme odletět vrtulníkem. Jen náhodou se dozvídáme, že vrtulník bude jen jeden, my s Pavlíkem neletíme a Ondra a spol. jsou jen náhradníci na ploše.

 

Když přilétá vrtulník, tak ho cestující berou útokem. Přes značný zmatek se daří naložit nemocného. Milan nastupuje jako jeden z posledních, již proti značnému odporu. Sílu mu dává vědomí, že uvnitř je Věra a jeho zavazadla. Motor vrtulníku samozřejmě stále běží, protože vrtulník by v téhle výšce nemusel znovu nastartovat, a nikdo nikoho neslyší. Nakonec se rozzuří voják co řídí nakládání a začne dveřmi vyhazovat lidi a věci, co mu přijdou nejblíže pod ruku. Odnese to Milan a několik Basků.

 

Milan předvádí další kousek. Vedle našich stanů se utábořili čtyři Rusové. Na rozdíl od ostatních přišli do BC odzdola pěšky. Za 12 dní. Milan ví, že to je do Džirgitalu 80 km, a jde se jich zeptat na cestu, že by tam doběhl. On by to asi dokázal, ale ne v tomto terénu. Cesta je orientačně náročná a zahrnuje obtížné přechody průsmyků a divokých řek. Připomínám si, že před mnoha lety na této trase zahynul kamarád z našeho horolezeckého oddílu. Spadl z lana nataženého přes řeku. To znamená v takto rozbouřené řece konec.

 

Během dopoledne přichází překvapivá zpráva - vrtulník přiletí ještě jednou a odveze nejpotřebnější. Teď už Milan nastupuje v pohodě. K legračnímu zmatku pouze přispívá, že se vše děje během oběda. U vrtulníku postáváme i my s Pavlíkem - kdyby náhodou.

 

Náhodou ale nic.

 

...Zbývající dny proběhly ve znamení očekávání vrtulníku. Opakovaně jsme balili, chodili na přistávací plochu a zase vybalovali - až jsme 16.8. skutečně odletěli do Džirgitalu a pak přejeli do Dušanbe.

 

Hlavní strana Pamír