Hlavní strana Watzmann

Info

Informace v časové ose
    Cesta autem
    Königssee
    Königssee – St. Bartolomä
    St. Bartolomä
    St. Bartolomä – Eiskapelle
    Eiskapelle 970 m
    Berchtesgadenská cesta
    Watzmann Süd 2712 m
    Watzmann Süd - Watzmannhaus
    Watzmannhaus
    Watzmannhaus – Königssee
    Znovu Königssee
    Souhrn
Informace všeobecně
    Stěna
    Geologie
    Historie
    Nároky na horolezce
    Nebezpečí stěny
    Bouřka
    Jištění
    Max. výška odkud se ještě vracet dolů
    Bivakšachtle
    Záchrana
    Zimní výstupy
    Výzbroj
    Časový plán
    Orientace
    Sestup
    Watzmanngrat
    Výstupové cesty
        Berchtesgadenská cesta
    Počasí
    Popisy výstupu na internetu
    Literatura

Informace v časové ose

Cesta autem

Z Prahy přes Mnichov na parkoviště v Königssee je 543 km, plánovač odhaduje trvání na 5 hodin a pár minut. Viz trasa v Googlu.

Königssee

Königssee je jezero, které leží v Německu v okrese Berchtesgaden (viz Wikipedie). Obec přímo na jeho severním břehu je Schönau am Königssee. Město Berchtesgaden je jen pár kilometrů severněji. Tímto nejjihovýchodnějším výběžkem svého území si Německo jakoby ukrajuje z Rakouska svůj díl na alpském pohoří.

 

Jméno Königssee se, zdá se, používá také pro samotný nejsevernější okraj jezera odkud vyjíždějí lodě (např. na ukazatelích nebo jízdních řádech). Asi proto, že je to z civilizace nejbližší místo, kam se dá k jezeru normálně dostat.

 

V jezeře je zakázáno kdeco – další lodě, surfování atd. – plavání je však povoleno.

 

U severního okraje jezera je veliké parkoviště a asi není moc žádná jiná varianta, kam auto dát. Dolní část parkoviště je více zaplněna, protože je blíž k jezeru. Z horní části to je zas blíž k lanovce Jennerbahn.

 

Nyní už parkoviště nemá vstupní bránu jako v minulosti, ale vjezd je volný a platí se předem u automatů rozesetých po parkovišti. Automaty nevrací peníze a nerozměňují, jsou taky ale zvlášť, i když méně často, rozměňovací automaty. Cena za jeden den parkování je 4 Eur. Doba parkování naskakuje průběžně podle vkládaných mincí, nejsou to tedy násobky celých dní.

 

Mysleli jsme, že si v Schönau ještě vybereme peníze z bankomatu. Nejbližší je ale v Berchtesgadenu a další v nákupním středisku asi 14 km směrem na Bad Reichenall.

Königssee – St. Bartolomä

Tento úsek se absolvuje lodí. Je dlouhý asi 5,5 km a trvá něco přes 30 minut. Lodě jsou motorové, asi elektrické.

 

V době, kdy jsme tam byli, jezdily lodě z Königssee od 8 do 17:15 (platí to pro červen až září). Intervaly po 30 minutách, ve špičkách přistavují další lodě častěji. Lodě jezdí celoročně kromě doby, kdy je jezero zamrzlé.

 

Zpět z Bartolomy jela poslední loď v 18:30. To je důležité pro představu, kdy poslední turisté opustí Bartolomu a je tam konečně klid. A také, kdy se zřejmě také zavře tamní restaurace (to jsme neověřovali).

 

Jízdní řád se dá stáhnout na Seenschifffahrt.de. Slibují tam i info o cenách, ty tam ale nevidím nebo jsem slepý. My jsme platili za jednoho jednosměrné jízdné Königssee – St. Bartolomä 7 EUR. Kasy jsou na břehu jezera hned u přístaviště lodí. Neviděli jsme, ale ani jsme se neptali na možnost zaplatit lístek kartou.

 

Cestu doprovází výklad průvodce v němčině. Cestou je atrakce – průvodce troubí u skály s ozvěnou. Pak obchází cestující a vybírá drobné za výstup.

 

Úbočí jezera jsou tak strmá, že se kolem jezera nedá chodit. Do Bartolomy se dá dojít, ale za cenu převýšení 800 m (přes Kührointalm).

St. Bartolomä

St. Bartolomä je kostel na poloostrově Hirschau na břehu Königssee. Poloostrov vznikl v průběhu tisíciletí jako delta vod stékajících z východní stěny Watzmannu.

 

Kostel má cibulovité kupole, ale je katolický a každopádně velmi fotogenický (o kostelu na Wikipedii, anglicky). S kostelem tvoří jednu budovu restaurace, což byla původně lovecká - řekli bychom - chata, budova je ale, aspoň nyní, zděná.

 

Pak už je na poloostrově jen asi 7 dřevěných budov – vesměs v blízkosti kostela. Hned u přístavu je stavení nyní s prodejem suvenýrů. Další na břehu s rybí restaurací a prostorami pro lodě. Za kostelem je několik hospodářských budov a ještě dále k Watzmannu informační centrum a poblíž něj ubytovna pro horolezce, což byly původně snad lovecká chata.

 

Restaurace má také sezení venku. Číšníci hned věděli co chceme a říkali, že si máme přijít pro klíč od chaty v osm večer. Při účtování po večeři jsme se ptali na možnost placení kartou. Odpověď byla záporná nebo jsme nerozuměli.

 

Večer k nám hostinská sama přišla – skasírovala nás 8 EUR za osobu na noc (chtěla vidět průkaz AV), vydala klíč od chaty a také knihu výstupů. Knihu jsme odnesli do chaty a zapsali svůj plánovaný výstup. Dostali jsme instrukce, že máme ráno nechat klíče v zámku a knihu na stole.

 

Informační centrum jede na autopilota (žádní živí informátoři). Jsou tu prospekty, také nějaké vitríny s živými obrazy z přírody, často na pokraji naivity. Je tu též plastická maketa východní stěny Watzmannu – slouží však jen rámcové představě.

 

Ubytovnu pro horolezce obstarává Alpenverein. Míst na spaní je tam asi 11. Jednak 3 kóje pro 2+3+3 osoby a pak v protilehlém rohu neoddělené letiště pro 3. Nejde o palandy. Jsou tam polštáře a příjemné deky. Pak už jen stůl a sezení. Žádný koutek ani vybavení na vaření. Na stěně visí prefabrikované upozonění do vysokohorských chat, že si člověk má odnášet odpadky, přitom je v místnosti koš na odpadky. Tak nevíme.

 

U hlavního klíče je ještě klíč od záchoda, ten je v budově informačního centra z druhé strany (přivrácené k ubytovně, potřební uživatelé tam vyšlapali pěšinu). Záchod je splachovací, s toaletním papírem a papírovými ručníky, umyvadlo s tekoucí studenou vodou, dokonce malá elektrická kamínka.

 

K vybavení chatky patří vlastně i samotné Königssee, jehož břeh je od dveří asi 50 metrů. Večer na břehu osiřelé St. Bartolomy byl kromě výstupu dalším nejsilnějším zážitkem. Když jsme vycházeli z chatky, abychom se opláchli v jezeru, tak byla přímo přede dveřmi liška. Z několika metrů si nás zvědavě prohlížela. Mysleli jsme, že má možná vzteklinu, ale byla jen tak oražená. Také říkala něco jako: "gute nacht", což je zřejmě něco německy nebo rakousky. Voda byla vzhledem k teplotě vhodná spíše pro zaryté přívržence koupání, také je zde kvůli deltě  i daleko od břehu mělko. Plavání nám ale nechybělo a omytí bylo jako vždy velmi příjemné. Na chvíli přestalo poprchávat, a tak jsme seděli na břehu a - dokud nám to chlad dovolil - pozorovali rozlehlou hladinu sevřenou horami mizející v mlze a poslouchali vlny malého moře.

 

Sladký byl i spánek - zase se rozpršelo a celou noc na střechu bubnoval déšť. Přestal až ráno - podle předpovědi.

St. Bartolomä – Eiskapelle

Jezero má nadmořskou výšku 605 metrů – Eiskapelle je vzdálená 3,5 km a je třeba nastoupat 350 m. Vycházeli jsme v 4:30 a šli jsme potmě. Trvalo nám to přesně hodinu Když jsme přišli pod stěnu, tak se již rozednilo. K orientaci ve stěně nám to však nebylo nic platné, protože stěna byla zahalena mraky.

Eiskapelle 970 m

ZnZnamená to ledová kaple a je to ledovec v hlavním kotli pod stěnou. Bod 970 m je přesně vzato již nad sněhem, výše na levé ostruze – v nejvyšším bodě, kam se dá na Berchtesgadenské cestě dojít pohodlně pěšky.

 

Tady se prochází klečí a vysokou travou. Jelikož celou noc pršelo a bylo jasné, že budeme za pár minut úplně mokří, tak jsme se netradičně převlékli do goretexu na holé tělo.

Berchtesgadenská cesta

Vlastní cesta nám trvala 7 hodin a 53 minut. Rychlost výstupu 220 m/hodinu. To je včetně zastávek – trochu delší jsme měli v sedélku 1870 m a pak u bivakšachtle 2380 m. Poznámky k orientaci viz popis cesty. Na vrcholu jsme byli ve 13:54.

Watzmann Süd 2712 m

Je o metr nižší než Watzmann Mitte. Na vrcholu jsme byli 30 minut. Původní předpověď byla s příchodem další fronty a bouřkami odpoledne. Nyní jsme však již od přátel prostřednictvím mobilu věděli, že je předpověď lepší a rozhodli jsme se sestoupit přes Watzmanngrat a Watzmannhaus místo Wimbachtalu.

Watzmann Süd - Watzmannhaus

Hřeben Watzmannů má tři vrcholy - Süd 2712 m, Mitte 2713 m (hlavní vrchol) a Hocheck 2651 m. Je to zajištěná cesta a je dlouhá 1,5 km (my 1 hod 20 minut). Na Hochecku je dřevěná boudička bez nějakého vybavení. Z Hochecku na Watzmannhaus se již jde pěšky 2,4 km (my dalších 1 hod 20 minut). Na zajištěné cestě jsme se nijak nejistili, ani k řetězům. Naše časy byly mnohem rychlejší než časy na ukazatelích. Celkový čas z vrcholu na Watzmannhaus byl tedy 2 hodiny a 40 minut.

Watzmannhaus 1930 m

To je již plně zajištěná chata Alpenvereinu. Vzhledem k času jsme se rozhodli pokračovat až ke Königssee.

Watzmannhaus – Königssee

Cestou přes Kührointalm to je 9,7 km a sestup 1300 metrů. Trvalo nám to 2 hodiny a 45 minut. Již dosti úmorné.

Znovu Königssee

Postavili jsme si stan v kempu co je hned u parkoviště. V recepci už nikdo nebyl, což byl problém, protože jsme neměli čip od záchoda a umýváren. Češi si ale vždy poradí :-).

 

Druhý den ráno jsme jeli domů.

Souhrn

Vystoupili jsme a sestoupili 2300 metrů, čas 15 hodin 45 minut, vzdálenost 20 km, kalorická spotřeba 7700 kcal. Viz též tabulka.

Informace všeobecně

Všeobecně o stěně*

* - položky označené hvězdičkou označují informace z průvodce (Rasp 2007)

 

Nejvyšší skalní stěna v Alpách - 1800 m. Vyšší je východní stěna Monte Rosy, je to však kombinace ledu a skály. Ročně se na ni jede lodí podívat 800 tisíc lidí. Ke konci 1988 tam zemřelo 91 lidí. (něm. Wikipedie - 100, poslední 27.9.2010 - stránky horské služby, něm.). Je to víc než Eiger. Sem ale jede víc lidí. Sklon do 50 stupňů, u základny šířka 2 km.

Geologie*

Dole, na úrovni vegetace, jsou spodní a horní Ramsaudolomity, oboje velmi lámavé. Nad tím, počínaje od obou kotlů jsou mnohočetné vrstvy, probíhající vzhůru ze severu na jih. To je dachsteinský vápenec. Mezi jeho metrovými vrstvami jsou decimetrové mezivrstvy dolomitského slínu (směs jílu a karbonátu, Wikipedie).

Historie*

Prvovýstup - Kederbacherova cesta - poprvé 1881 Johann Grill (Kederbacher) - přes 4. a 5. lávku k Mittelspitze (původně tedy ne k Südspitze). Tam poprvé vylezli Punz a Purtscheller v roce 1885.

 

Salzburská cesta - 1923.

Mnichovská - 1929.

Berchtesgadenská - 1947.

Frankfurtská - 1949.

Franz-Rasp-Gedächtnissweg - 1999.

 

Zajímavosti. Schöllhorn - Mnichovan, který se ve stěně zřítil v roce 1890 (po něm Schöllhornkar = Schöllhorneis, Schöllhornplatte).

První zimní přelez Salzburské cesty - Hermann Buhl 1953, sólo, v přípravě na Himaláje.

Nároky na horolezce*

Při dobrém počasí, dobré kondici a orientaci by neměly být problémy. Dá se dosáhnout 300 výškových metrů za hodinu (náš průměr včetně zastávek 220 m/hod). Jinak je tomu, když v horní části stěny padne mlha, což se může stát neočekávaně, protože oblačnost přichází ze západu a není z východní stěny vidět. Nejhorší to je při náhlé změně počasí navzdory dobré předpovědi. V oblasti jsou fény, které mohou počasí rychle změnit. V souvislosti s deštěm se skála může pokrýt ledem. Nebo může napadnout sníh - jako tomu bylo v září 1965. Sníh byl nad 1900 m, během několika hodin napadl decimetr - foto v průvodci (Rasp 2007). Pak jsou podmínky horší než v zimě, protože sníh není spojený s podkladem.

 

Autoři průvodce doporučují služby vůdců. Stránky vůdců - www.vdbs.de, tel. 08651/71221.

Nebezpečí stěny*

Pád kamení, i od kamzíků - dostávají se až k biwakšachtli (!). (Jejich stopy jsme viděli i výše, samotného kamzíka přímo na Klettersteigu na Watzmanngratu.) Na policích může být až do podzimu sníh, podmáčený vodou. Často není zespodu vidět. Proto ve žlabech jen minimum času i když tam láká voda k napití. V mlze vypadá horní část stěny stěny na stovky metrů vlevo i vpravo stejně. Mnoho lezců se dostalo příliš doleva do Gipfelschlucht. Ve spodní třetině stěny by se ale nikdo neměl zmýlit, protože vše je vidět z Eiskapelle. To je protikladu s časným začátkem lezení ještě za tmy.

Bouřka*

Během pár minut se ze suchých žlabů stávají potoky. Cesta zpět je tak odříznuta. Pokud déšť přestane, tak po několika hodinách voda opadne a případný sestup je možný. Ten je také vhodný, protože při v promoklém stavu hrozí v horní části stěny podchlazení.

Jištění*

Nejistí se od stanoviště ke stanovišti, i když to někde může být nutné. Při současném postupu na laně by vzdálenost měla být maximálně 5 metrů.

 

My jsme byli rozhodnuti jistit co nejméně, s vyloučením postupu na laně bez jištění, který vede k stržení obou lezců. Já jsem s tím plně souhlasil, ale tuto taktiku zastával hlavně Pavlík. Asi si myslel, že by to byl spíše on, kdo by spadl zbytečně. :-)

Max.  výška odkud se ještě vracet dolů*

Je to 1800-1900 m, čili začátek vrcholové rokliny (Gipfelschlucht) u Berchtesgadenské a Salzburské cesty nebo konec 3. pásu u Kederbacherweg. Odsud výše je lepší hledat záchranu v bivakšachtli.

Bivakšachtle*

Leží ve spádnici vrcholu, u úpatí masivního pilíře ve výšce 2380 m. Je tam místo pro čtyři osoby. Leží na časté hranici sněhu. Člověk je v bivaku úplně bezpečný. Zároveň ale trochu v pasti, když se počasí zhorší na delší dobu.

 

Je tam kniha, kam se mají zapsat i pouze procházející (jméno, čas, cesta sestupu). Při hledání pohřešovaných se totiž prohledávají zápisy v této knize a ve vrcholovce. Po přenocování se mají deky a spacáky pověsit na šňůry a pevně zavřít vstupní otvor.

 

Historie. Byly velké debaty zda tam vůbec bivak zřídit - kvůli znehodnocení výstupu. Rozhodnutí padlo 1949. Materiál pocházel ze spadlého letadla. Obtížně se její části dopravily na Südspitze a odtud slaněním dolů. Sestavena 1951. Ukázala se jako důležitá. V roce 2003 byl bivak vyměněn za nový.

Záchrana*

Nouzové signály - 6x za minutu, odpověď je 3x za minutu. Spoléhat se na to dá jen v horní polovině stěny, kam je vidět z hřebene nebo vrchlů Watzmannkinder. Pokud půjde pro pomoc jeden z družstva, tak z horní části stěny to je nejlepší přes vrchol do Wimbachtalu. Tam pak jít na Grieshütte nebo dál do Wimbachschloss, kde je telefon. Z bivaku je nejkratší cesta traverz k lyžovací strži (Skischarte) nad Watzmankarem. Člověk tím může strávit daleko víc času než cestou přes vrchol, zvláště při špatné viditelnosti.

 

Mobilní signál je na celé cestě. Při sestupu se ale ztrácí pod 2400 m hranicí.

 

Telefonní čísla: Evropské univerzální: 112 (též bez SIM karty). Východní stěnu obhospodařuje horská služba Berchtesgaden, jih, sever a východ Ramsau. Posádky mají stejné číslo - 056 52 / 19 222 (z Čech +49 5652 19 222). Hlášení o neštěstí a pohřešovaných přijímá také Hraniční policie Königssee - 0 86 52 / 23 19 (z Čech +49 8652 2319).

 

Pozn. - na stránkách horské služby (Bergwacht) Berchstesgaden (www.bergwacht-berchtesgaden.de) je ale jiné číslo: +49 (0) 8652/1515 (z Čech +49 8652 1515).

 

Při hlášení zásada pěti W (was, wann, wo, wer, wetter). Tím wetter se myslí hlavně viditelnost.

 

Vrtulník (Hubschrauber) - typ Bergetau nebo Winde. Zásady pro přistání 1. žádné překážky v poloměru 100 m. 2. horizontální plocha 30x30 m, prolákliny jsou nevhodné 3. musí se uklidit předměty, které by zvednul vzdušný vír 4. Vrtulník bude naváděn osobou v Y postavení tak, aby přilétal s větrem v zádech. 5. k vrtulníku se přibližujeme jen zpředu a teprve na znamení posádky. Osoby na zemi by měly také místo viditelně označit - rozestřený bivakovací pytel, červenou bundu nebo batoh. Vrtulník nevyhnutelně způsobuje ve východní stěně Watzmanu způsobuje pád kamení. Družstva ve spádnici by se tedy měla vyhnout nebo skrýt.

Zimní výstupy*

Problém je hlavně v tom, že stěna nemá velký sklon a sníh neopadává, takže hrozí laviny. Podmínky mohou být ale velmi rozdílné - například - v r. 1964 vystoupil v zimě Franc Rasp a dva další Salzburgskou cestou nahoru a Kederbach dolů za jeden den. Přitom předchozí a následující zimy nebyl výstup možný vůbec.

Výzbroj

Platí pro léto. Pro lanové družstvo - jednoduché lano, 4 expresky, na Salzburgské cestě 8, 5 skob nebo vklíněnců. Kladivo nebo kladivocepín. Bivakovací pytel. Čelovka, výškoměr, sedák. Pro jednotlivce - helma, pohorky (ne lezečky, ty nutné do Salzburgské cesty), batoh, bunda a flísová bunda. Rukavice, čepice, sluneční brýle, jídlo, pití. Do konce června (Kederbacher vždy) - cepín nebo kladivocepín, mačky.

 

Kdo ve stěně nechce mermomocí bivakovat, tak si vezme jen minimum věcí. Bivakovací vak by ale měl být podmínkou.

Časový plán*

Roční doba. V dubnu a květnu sníh - nevhodné. V červnu kvůli tání sněhu pád kamení, proto by lezení mělo končit v 11 hodin. Nejlepší v srpnu a září, tehdy se již však může objevit sněžení v oblasti vrcholu. Většina cest nemá sezónní zvláštnosti. V Kederbacherově cestě jsou okrajové trhliny, které se s postupem let stále obtížněji překonávají, zvláště ta u Schöllhorneis. Ten je počátkem léta sněhový, od září stále více z čistého ledu. Je vhodné mít mačky i když se na první pohled zdá sněhový.

 

Kdy vyjít. Berchtesgadenská sekce AV zřídila v roce 1949 v Bartoloma možnost přenocování. Je to neobhospodařovaná dřívější lesnická chata za hostincem na břehu jezera. Klíč je u hospodské. Tam je taky třeba se zapsat do knihy. Přespání v Bartoloma je vhodné, ale nemá se vstávat dřív než hodinu před svítáním, aby si bylo možné prohlédnout spodní část stěny z Eiskapelle (byli jsme tam za světla, ale stejně jsme nic neviděli kvůli mlze). Jinak je napříkla možno jít po stopách příliš daleko doleva do Eisbachtal.

 

Doba výstupu. Časová náročnost výstupu (z Eiskapelle na vrchol) je 6-8 hodin. Výjimečně dobrá družstva byla i rychlejší, jiná ale pomalejší a každoročně někdo bivakuje.

 

Stále častěji se výstup podniká z první lodi. Času ale pak zbývá méně a na podzim jede první loď už moc pozdě. Odjezdy lodí jsou tedy podle roční doby. Telefon - 086 52 / 96 36 18. Když loď ujede, tak zbývá poslední možnost - pěšky přes Kunsteisrodelbahn, pak vystoupat na Kührointalm (800 m převýšení) a sestoupit do Bartolomy (cesta se jmenuje Rinnkendlsteig). Trvání - asi 4 hodiny.

Orientace*

Obvyklé fotografie stěny jsou z Bartolomy nebo Feuerpalfen (1740 m) nad Goztenalm (to je přes jezero). Ani jeden z těchto bodů však není kolmo ke stěně. Ideální pohled je z Hachelköpfe (1837-2066 m), odtamtud jsou i fotografie v průvodci (Rasp 2007, viz Mapa v Googlu).

 

Orientační body podle nadmořské výšky. Jezero - 603 m. začátek suťoviště Eisskapelle 830 m, suťový kotel v Berchtesgadenské cestě a kotel Schöllhorn vpravo 1300-1500 m, oblast pásů 1500-1900, začátek Gipfelschlucht 1900 m, šachtle 2380, Südspitze 2712 m.

 

Opticky nápadné body. Eiskapelle, 500 metrů výše doleva suťový kotel (Schuttkar), vpravo úhel Schöllhornkaru. 200 metrů nad Schuttkarem černá trojúhelnikovitá stěna, většinou mokrá. Tam začíná na Berchtesgadenské cestě rampa doprava nahoru, samotná rampa není vidět. V horním levém rohu Schöllhornkaru začíná 1. pás, ve stejné vzdálenosti následují další 4 pásy. Tam kde se první pás protíná s myšlenou rampou B. cesty, tam je začátek Gipfelschlucht (při pohledu zdola proláklina, většinou se sněhem). Odtamtud příčně doprava nahoru až k nápadnému převisu (masivní pilíř s bivakem u úpatí), 340 m pod vrcholem. Přímo nahoru je vidět výstupový komín a Jižní vrchol.

Sestup*

Lehčí než Watzmanngrat je sestup do Wimbachtal, také menší problémy při špatném počasí. Pozor - Wimbachgries leží západně od J vrcholu, sestup ale začíná přímo jižně. Teprve ve druhém zářezu (šartě, počítáno shora) uhnout doprava (západně) do žlabu. Cesta je značená, v mlze ale problém. Každopádně nechodit moc doprava (západně). Od počátku kosodřeviny vede cesta grandiózní krajinou, sestup je ale nepříjemný. Pozor při mokru. Po dosažení Wimbachgriess zahneme doprava dolů k Wimbachgrieshütte (1327 m, obsluhovaná, přenocování, 0 8657/344). Z J vrcholu asi 2,5 hod. Na parkoviště ve Wimbachgries to je přesně 9 km. Po 4,5 km je Wimbachschloss (obsluha, žádné nocování, 0 8657/343). I na zbytek cesty to chce světlo.

 

Při parkování v Konigssee problém - lépe představit auto do Wimbachbrucke. Při dvou autech žádný problém. Při jednom autu možnost představit auto a vrátit se dopravou - 6 km autobusem k nádraží Berchtesgaden (směr Ramsau/Alpenstrasse) a pak (asi) vlakem.

 

Autem to je 8 km (12 minut) - viz trasa v Googlu. Takže by taxík asi taky byla možnost.

Watzmanngrat*

Poprvé 1868 Johann Grill (Kederbacher). Šli obráceně, tedy začínali ve Wimbachtalu. Cesta jde většinou západně od hřebene. Vícekrát stoupá a klesá. Jinak ale často i vzdušná a exponovaná. Při dobrých podmínkách a kondici to je pěkné završení východní stěny. J vrchol 2712 m, Mittelspitze 2713 m, Hocheck 2651 m - 1,5 hodiny (to byl přesně i náš čas). Pak ještě hodinu sestup k Watzmannhausu (08657/331, +49 865 7331, to jsme šli hodinu a 12 minut). Na parkoviště ještě 2-3 hodiny (přes Falzsteig a Kührointalm, náš čas 2:50). Rozdíl vůči sestupu k Wimbachbrücke představuje 1-2 hodiny.

Výstupové cesty*

Všeobecné srovnání. Lezou se především Berchtesgaden, Kederbach a Salzburg. Statistika - v letech 1981-85 celkem 3787 lidí (ročně tak 800) - B 80% K 16%, všechny ostatní 5%.

 

Kederbacherova cesta - dvě ledovcová pole. Obtížnost - asi 20 m IV u Schollhornplatte, krátké úseky III, ostatní II

Berchtesgadenská cesta - obtížnost - u plotny a nad rampou asi 80 m za III, ostatní II

Salzburgská cesta - obtížnost až V, na poměry ve stěně překvapivě vzdušná a v pevné skále. Na důležitých stanovištích nýty. 250 m IV+/V-. Pak je na prvním pásu 20 m za IV, zbytek II.

Berchtesgadenská cesta*

Aschauer, Schuster 1947 III (80 m ve střední části stěny), jinak II, pěkná lezecká místa mezi Schuttkar a Gipfelschlucht. Stále výhled na Bartolomu. Nebezpečí - kameny, zvláště ve střední a horní části stěny. Převýšení 1800 m z Eiskapelle. Lezecké metry - 3000 (my jsme pomocí GPS naměřili 3,5 km - viz tabulka - vzdálenost 3D, signál GPS byl ovšem špatný). Čas 6-8 hodin.

 

Přehled: Vlevo od vlastní V stěny se táhne skalnatý svah s trávou k zářezu Schönfeld (Schönfeldschneid). V jeho dolní části je nápadný suťový kotel (Schuttkar) - ve stejné výši jako Schöllhornkar, jen 300 m více vlevo. 200 m nad Schuttkarem jsou Rampy, mají opačný sklon než Pásy (Bänder), táhnou se nahoru doprava k Gipfelschlucht. Cesta vede střední rampou.

 

Vlastní popis (naše poznámky kurzívou): Firnové pole Eiskapelle se obchází zřetelnou stezkou na hranici sutě. Nástup je na začátku ostruhy, která se táhne přímo doleva nad firnovým polem - bod 970 m.

 

Ostruha je výrazná, od hlavní stěny ji odděluje výrazný žlab. Na začátku je na ní více cestiček, do jedné se spojují až v úrovni trávy a výše kleče. Bod 970 m je již nahoře na ostruze, roste tam tráva a začíná tam kleč. U několika kamenů je vhodné místo ke krátkému odpočinku a převlečení před prvními lezeckými úseky (I-II).

 

Cestičkou po ostruze vzhůru až ke skalnatému svahu s trávou - 1070. Doleva do žlabu, jím nahoru k závěrečnému zářezu.

 

Ostruha je celkem ostrá, s cestičkou na temeni, takže není pochyb kudy jít. Uvedený závěrečný zářez žlabu je způsoben tím, že velký hluboký žlab zmíněný výše je zde přehražen žebrem a končí.

 

Následujícím žlabem 50 m vzhůru, pak ostře doprava ven ze žlabu.

 

S odbočením jsme krátce váhali. V popisu je pominuto, že tento žlab ústí do dalšího žlabu, řekněme po 40 metrech a tím dalším se pokračuje ještě asi 10 m. První žlab je šikmý - ve stejném směru jako velký žlab oddělující ostruhu od stěny, druhý je kolmý. V místě odbočení z kolmého žlabu doprava je značka barvou (myslím zelenou). Zde jsme do GPS (poprvé a naposledy) sejmuli průměrováním bod (N47 32.417 E12 55.867). Výlez je asi dvojkové lezení a pak pokračuje pěšina.

 

Dlouhý traverz travami doprava nahoru, ke konci většinou vlhkými plotnami - až téměř do spádnice Schuttkaru (1180 m).

 

To souhlasí, je vidět pěšina. Plotny byly vlhké, celkem nepříjemné, hlavně kvůli určité expozici, ale klasifikace III minus (ze schématu v jiném průvodci) je možná přehnaná - při srovnání s trojkovými plotnami u Vodopádové plotny.

 

Doleva travnatým žlabem k markantnímu pilíři - 1270 m - a přimo pod ním doprava (sem možno taky doprava probíhajícím rovnoběžným žlabem). Vpravo od pilíře žlabem 50 m nahoru, pak ostře doprava z něj ven. Traverz šikmo doprava nahoru k přespříštímu žlabu, kterým nahoru až do 1250 m. Vpravo pěšinkou ze žlabu ven a po jeho okraji (ke konci skalami s travou) nahoru na travnaté svahy vlevo od Schuttkaru - 1340 m.

 

Z této pasáže jsme si vědomi pouze toho, že jsme v 1180 m otočili doleva nahoru do žlabu. Už jsme se ale neshodli jestli byl rovnoběžný žlab nad námi nebo pod námi. Nebyli jsme si jisti markantním pilířem - jediná věc, která ho připomínala byla spíše žebrem a nezdálo se nám, že by se dalo přímo pod ním jít pohodlně doprava. Nadmořské výšky 1270 a 1250 m jsou opsány správně, v německém průvodci je chyba. Postupovali jsme tedy spíše podle vyšlapaných míst a poznali jsme až travnaté svahy vlevo od suťového kotle (1340 m).

 

Vyšlapanou pěšinou doprava nahoru do kotle. V něm nahoru až nad nejnižší skalní bariéru. Hned za ní doprava ke korytu potoka (většinou voda) a 50 m doprava k suťovému hřebínku.

 

S pojmem skalní bariéra jsme nepracovali, potok jsme přešli podle stop, které byly vidět na protilehlé straně. Suťový hřebínek je dobře patrný.

 

Suťovým hřebínkem nahoru, ve 1410 m doprava na skálu. Krátce přímo nahoru krátkým komínkem, pak doprava na markantní výšvih - 1440 m. Pak šikmo doprava a k velkému žlabu, který spadá k Eiskapelle - původní nástup k Mnichovské cestě.

 

Levým ohraničením tohoto žlabu a částečně žlabem doleva k travnatému výšvihu hřebene (1. ostruha, 1570 m). V dosavadním směru stále doleva - nejprve chráněně, pak odkryté plotny s nebezpečím padajících kamenů.

 

První ostruha je dobře patrná, je to prostě žebro, které přelézáme kolmo (vodorovně). Další postup je skutečně chvíli chráněn před kameny, silnějším zážitkem však je, že chránící skála pár metrů současně vytlačuje a nejsou dobré stupy, to vše v určité expozici. Plotny jsou nevýrazné.

 

A nakonec skalami s travou doleva k druhé ostruze (1630 m). Na ostruze doprava (= po jejím ostří, = po hřebeni) až do 1650 m. Vyhnout se odsazenému bloku stěny krátkým zářezem zleva. Nakloněnými a zpočátku lámavými plotnami vzhůru k Wassefallplatte.

 

Toto byl pro nás jeden z orientačně problematických úseků. Druhá ostruha je sice dobře patrná, to je ale poslední co nám bylo jasné. Při dodržení dosavadního směru jsme se ocitli na ostří ostruhy v místě odkud se dalo pokračovat stejným směrem (na počátku trochu sestup) nebo se vydat po jejím ostří. Výše skutečně byl mužík, nebylo to však dosti jistě 20 metrů, ale méně. Z tohoto místa jsme se vydali (a ukázalo se, že správně), šikmo doleva nahoru a tam jsme narazili na borháky a kruhy.

 

Zde 3 borháky. Asi 10 m před borháky doleva (nebo 10 m doleva?) k lepenému kruhu. Ukloněnými plotnami 20 m vzhůru po dobrých chytech, pak 5 m doleva ke stanovišti - borhák. Od něj rampou 15 m šikmo doprava nahoru a zase 5 m šikmo doleva ke kruhu. Od kruhu kolmo nahoru a doleva vyhýbajíce se ukloněným plotnám, které jsou v horní úrovni Vodopádové stěny - 1750 m. Vodopádová stěna by měla být kvůli kamenům lezena rychle. Vlevo od stanoviště je až do časného podzimu voda.

 

Zde si již nevybavuji polohu jednotlivých kruhů a traverzů, ale kruhy byly stále po cestě, tak to asi bylo správně. Zde bylo jediných 50 m, kde jsme se jistili - bylo to na plnou délku lana, dokonce kus chybělo a druhý musel popolézt, proto zvážit dobrání u kruhu uprostřed.

 

Pozor - Nad Vodopádovou stěnou nechodit dál doleva k "rampě pod žlutou stěnou". Od stanoviště nad Vodopádovou stěnou traverz doprava a jen mírně nahoru k téměř neviditelné rampě (žlabu). Rampou nahoru, částečně se vyhýbat vpravo do malého sedélka na konci rampy (1870 m).

 

Toto bylo naše druhé orientačně nejproblematičtější místo. Vyhlíželi jsme rampu pod žlutou stěnou a bylo tam několik kandidátů na tuto strukturu. Stanoviště u kruhu, kde jsme byli, bylo nad Vodopádovou stěnou, pouze ale výškově, sama stěna byla vlevo pod námi. Nad stanovištěm (asi 10 m) jsou na skále vedle sebe dvě šipky. Levá červená ukazuje skoro kolmo nahoru (a jen trochu vpravo), pravá žlutá ukazuje doprava a jen mírně nahoru. Terén v prodloužení červené šipky vypadá nejedlý, v prodloužení žluté šipky je mělká travnatá rampa, kterou se snad myslí neviditelná rampa/žlab. Po rampě jsme šli asi dvojkovým terénem do zařezu na žebírku (cca 40 m). Ze žebírka trochu dolů do celkem výrazného členitého žlabu probíhajícím kolmo. Pak jsme se pokoušeli pokračovat dosavadní rampou, ta ale stále méně výrazná, též stále vodorovnější a končící v těžším terénu. Vrátili jsme se tedy žlabu a jím postupovali nahoru až jsme se dostali do sedélka, které výškou odpovídalo sedélku na konci rampy (1870 m). Dále jsme také viděli mužíkem značený sestup doprava, což odpovídalo dalšímu popisu.

 

Zde nepokračovat do kolmé stěny, nýbrž traverzovat doprava - nejprve dolů, pak nahoru, dokud skála s travou neskončí. 30 m držet se vlevo, pak 60 m vpravo spárou s dobrými chyty dokud nevidíme v pokračování rampy 2 otvory (1920 m). Buď a/ doleva k děrám a od nich doprava kolmými stěnkami (III) na skály s travou. Tímto úbočím šikmo doprava nahoru až k Vrcholové strži (původní cesta). Nebo b/ před traverzem doleva 10 m doprava nahoru, krátkou kolmou spárou (III) doprava a hladkými plotnami a navazujícími skalami s travou doprava k ostruze na nejspodnějším výběžku Vrcholové strže (1970 m). Vlevo nahoře je dobrý otvor pro bivak (1990 m).

 

Jak bylo řečeno, tak v nejnižším místě sestupu je mužík, od něj jsme šli nahoru. Další popis plusminus odpovídá. Pak jsme zdola kolmo přišli na skoro vodorovnou rampu ubíhající doleva - na konci rampy, asi po 20 metrech, jsou v levé stěně dva něco přes metr velké otvory. Rampa je velmi pohodlná. K děrám jsme popolezli asi 1, 5 m a pak vpravo nich přímo nahoru. Je to skutečně několik metrů asi za III a v určité expozici. Šli jsme tedy variantou a/ z popisu výše. "Ostruha na nejspodnějším výběžku Vrcholové strže" nám jasná nebyla.

 

Vrcholová strž je v těchto místěch 50 m široká a jsou v ní dvě koryta (stále voda, zde však nezastavovat). Po pravém břehu levého potoka vzhůru. Nejpozději v 2060 m se musí Vrcholová strž traverzovat doprava (starý sníh až do podzimu) až do žlabu, který běží doprava nahoru.

 

Dva žlaby ve strži jsou patrné, jde se mezi nimi, blíže k levému žlabu. Pokušení posvačit ve žlabu u zdroje vody je opravdu veliké a neodolali jsme. Žlab je zde totiž mírný a široký a svítí sem slunce. Jak se později ukázalo, tak to bylo poslední místo k nabrání vody. S vytraverzováním ze žlabu byl trochu problém - pravý břeh byl všude strmý se spíše těžším lezením. Dno jsme traverzovali těsně pod zbytky sněhu a pak jsme dnem pokračovali mezerou mezi sněhem a pravou stěnou. V doporučené výšce (2060 m) jsme, nejspíše jinde než jsme měli, vylezli pravou stěnu (několik metrů za III, ale žádná expozice, protože ve žlabu)

 

Pozor - od začátku Vrcholové strže až sem velké nebezpečí pádu kamení.

 

Žlabem nahoru doprava, v 2120 m zde ústí Kederbacher (konec 3. a 4. pásu). Pak společně k vrcholu. Dále popsáno v Kederbacherweg. str. 56 (Rasp 2007).

 

Pásy jsme neviděli, protože bychom museli traverzovat žebro vpravo od nás.

 

Od 2120 se držíme vlevo na pravém ohraničení Vrcholové strže, ve 2200 m doprava nahoru na výšvih. Suťovým žlabem doprava nahoru k velkému výšvihu (Dabelsteinplatte, 2240 m). Ukloněnou skalou s travami 60 m k převislým skalám (masivní pilíř), na úpatí se nalézá šachtle (2380 m).

 

Zde je v popisu málo větami pokryt větší úsek cesty. Detaily z popisu jsme s jistotou neidentifikovali. Cesta je ale logická, více než dole se vyskytují mužíky a značky barvou na skále. Bivak je oranžový.

 

Další cesta je, až na výstupový komín, ohrožena kameny. Před šachtlí nejprve 70 m šikmo doprava nahoru (sníh nebo suť) dokud nelze nastoupit vlevo do lámavého žlabu nad masivním pilířem. Krátce před koncem žlabu (2440 m) šikmo doprava nahoru do výstupového komína, který je odsud již vidět. Komínem doprava nahoru, místy III, nahoře doprava ven do mělkého žlabu. Zde velmi opatrně - výšvihy jsou pokryté sutí.

 

Obcházení masívu pilíře nejprve doprava nahoru a pak žlabem doleva je jasné. Bod 2440 m je na ostří hřebínku, kde žlab končí. Odsud je skutečně vidět komín. Jen z popisu nevyplývá, že z bodu 2440 m k začátku komína je cca 20 m lezení (cca II+). Komín vypadá z dálky převisle, lezení je ale navzdory úsekům za III příjemné - jasný směr, pevné chyty, díky komínu pocit malé expozice - takže bez jištění. Z komína doprava ven do žlabu se jde proto, že zde komín končí a žlab navazuje trochu vpravo (není to tedy opuštění komína a tím pádem snad orientační problém). Všudypřítomná suť výše je opravdu nepříjemná.

 

Na horním konci žlabu vpravo dosahujeme výšvih hřebene (2630 m). Tento výšvih lze také zdolat přímo hřebenem, když se na konci výstupového komína traverzuje doprava nahoru (ochrana před kameny, ale těžší).

 

Krátce nad hřebenovým výšvihem přes 8 m kolmý stupeň (III+) a přímo nahoru k J vrcholu. Kolmý stupeň se dá obejít, když se traverzuje 100 doprava mírně dolů a žlabem se nastoupá na hřeben, který je již zajištěn.

 

V posledním úseku jsme se s popisem rozešli. Nebyl jasný pojem "výšvih hřebene" (kolmější stupeň na hřebeni?, strmé úbočí hřebene?). Viděli jsme kousek vpravo nad námi sedélko s vyšlapaným terénem a mužíkem - nebylo jasné jestli je v hlavním nebo postranním hřebeni. My jsme dvojkovým terénem traverzovali doleva - až vlevo od spádnice vrcholu a pak lezli přímo k vrcholu (zpočátku pár metrů II-III, pak již lehce).

Počasí
Evropa na Wetterzentrale

Poláci 48 hodin

Poláci 84 hodin

Berchtesgaden-wetter.de

   Wetteronline.de

   Donnerwetter.de

   Wetter.de

   Koenigssee.com

   Wetter.com

Popisy výstupu na internetu
Jakub Turek na Horydoly.cz: 5 lidí. Říjen, snad 2004. Na Baroloma nespali, jeli lodí v 8 hod. Počítali s bivakem, proto nesli spacáky. Spali pod bivakovací chatou - asi hodinu lezení pod ní. Po prudkém skalním výšvihu tam jsou nejprve dvě malé jeskyňky - jsou po levé ruce a traverzuje se doprava po pevné skále a stoupá podél spár do velkého suťového kotle. Na jeho horním okraji jsou dvě velké převisové jeskyně. Ta pravá má skoro rovné dno a dobře se v ní spí. Pod jeskyní je stále sněhové pole, kde je voda pro vaření. Druhý den pokračovali kolem oranžové bivakovací boudy (šest erárních spacáků a na podlaze guma). Systémem komínů a žlabů pokračovali do míst, kde je vidět hřeben a vrchol. Nechtělo se jim do mokrého komína, uhnuli doprava na skalní hřebínek a dolezli na vrchol Mitterspitze. Sestoupili ferátou k Watzmannhausu a přespali v zimním prostoru ve vedlejším domečku (palandy, deky, dřevo), kde se platí do kasičky. Pěší sestup ke Königssee jim zabral následující dopoledne. Lano potřebovali jen dvakrát. Poprvé k jištění ženy v družstvu přes místo zvané Platte. Jsou zde natlučené nové kruhy. Podruhé se jistili všichni čtyři na pětimetrovém výšvihu hřebínku, na který uhnuli z podvrcholového komínu. Nikde neměli velké orientační problémy, měli dva různé průvodce. Na horách i na skalkách lezou běžně cesty 5 až 6. Pozn. - Jakub Turek je šéfredaktor HoryDoly.cz.

 

Ivan Jánský na Lezec.cz: 2 osoby. 21-22.11. listopad, asi 2009. Berchtesgadenská cesta. V Bartolomě nespali, do stěny vyrazili ve 12 hodin. Bivak v jeskyni pod bivakovací chatou. V cestě sníh. Sestup přes Watzmanngrat, Watzmannhaus až do Königssee.
Literatura
1. Franz Rasp. Watzmann-Ostwand, Bergverlag Rother, Mnichov, 3. vydání - 2007

 

V Kiwi v Praze koupeno za 239 Kč. Brožura je německy. Velikostí a vazbou určena k nesení do stěny.

 

První předmluva  - od Franze Raspa. Rok 1881 byl v Alpách rokem významných výstupů. Také východní stěna Watzmannu. Johan Grill z Ramsau (podle "Hausname" Kederbacher, asi něco jako obdoba příjmení) studoval cestu mnoho let a v roce 1881 s Vídeňanem Otto Schuckem (klient) cestu poprvé prostoupili. Bylo mu 46. K stáru hospodařil na Watzmannhausu. Ke stému výročí výstupu mu Franz Rasp věnuje tohoto průvodce.

 

Druhá předmluva - od Waltera Kellermana, únor 2007. Franz Rasp zemřel 1. ledna 1988 - vykonával funkci vůdce ve východní stěně Watzmannu. Asi ho klient strhnul. Nikdo neví, jak to bylo. Byl to pro něj v pořadí 295. průstup stěnou. Ještě více průstupů měl Heinz Zembsch - více než 300. V roce 1999 byla ve stěně proložena nová cesta (Michael Grassl, Peter Hundegger - Vzpomínka na Franze Raspa (Franz-Rasp-Gedachtnissführe). 

 

Průvodce stojí spíše na fotografiích než přesném popisu krok po kroku. Tento popis je zde také, trpí však, jako všechny takové popisy,  nepřesnostmi mluveného slova. Unikátní jsou topografické fotografie s udáním nadmořské výšky s přesností na desítky metrů. Ty byly opravdu velkou pomocí a doporučujeme do stěny výškoměr a jeho pečlivou kalibraci na počátku (úroveň jezera - 670 m) a pak během dne kdykoliv jsme si jistí, v jaké výšce se podle popisu nacházíme (kalibrace výškoměru může přestat platit při měnícím se tlaku).  

Slovíčka, které jsem si vyhledal při čtení průvodce:

plagen trápit stets stále plagen trápit
stets stále
ausweichen vyhnout se
mitreissen jemanden někoho strhnout
besiegeln zpečetit, ztvrdit
Hergang, der průběh
übertroffen předstihnout
vermuten předpokládat
wahrgenommen postřehnout, pozorovat
bevorzugt přednostní
abwägung zvážení
Fazit souhrn
Gemsen kamzíci
verfehlen chybit, minout, splést se
verhauen zkazit
gerieten dostat se
locken lákat
Aufbruch odchod a spousta dalších významů
finster temný, zlý, pochmurný
Prägung ražení
eher spíše
gefährte společník, druh, kamarád
Ausrutscher, der kiks, uklouznutí, chyba
Luke,die vikýř, okno, vstupní otvor
Entwertung znehodnocení
Zuflucht útočiště
Mausefalle past na myši
hütten střežit (sich davor - se před)
unkundig neznalý, nezkušený
Bergung záchrana
Einweisen instruovat, zasvětit, uvést, dát pokyny
weithin nadále, daleko
Bewerber zájemce, uchazeč
Einstieg nástup, vstup
Klemmkeil vklíněnec
Eisbeil kladivocepínv Verbandszeug úvaz
alljährlich každoročně
torartig jako brána
aufwärts vzhůru
Grieß, der štěrk
Schotter, der štěrk, suť
Geröll, das štěrk, suť
Schutt, der štěrk, suť
Latschenkiefer, die kosodřevina
abwärts dolů
Neigung sklon
entgegengesetzt protichůdný, protilehlý
Steig, der stezka, pěšina
begrünte travnatý (zelený, zarostlý travou)
ausgetretene vyšlapaný
hinüber tam, přes, na druhou stranu
Überdach stříška
ausweichen vyhnout se
splittrig tříštivý
sondern nýbrž
abbrechen přerušit, ukončit
Fortsetzung, die pokračování
zunächst nejdříve
Seichte, die mělčina

2. Genussklettern Österreich Mitte - Turenblatt Watzmann - Ostwand.

Popis je dosti stručný. Výborné je ale schéma. Vychází zřejmě z předchozího průvodce, protože například odpovídají nadmořské výšky a pod.

Přeložený popis je uveden níže. Samotné schéma z důvodu autorský práv nikoliv.

Přístup: Z parkoviště v Konigssee lodí do St. Bartolomy (618 m). Člověk se nemá nechat odstrašit zastávkou s troubením na trumpety. Přenocování v noclehárně (Ostwandlager), klíče jsou v hospodě (Gasthof). Ráno se vychází ještě za tmy - až k lavinovému kotli pod stěnou, tzv Eiskapelle. Je tam pamětní deska.

 

Cesta: Z levého okraje firnového kužele přes travnatý hřbet (stopy). Cesta vede přes (schrofige) svahy a žlaby do suťového kotle v levé dolní části východní stěny. Stále dále nahoru k nápadné černé stěně s vodopádem (Wasserfallwand). U stěny rampou (Art? Rampe) doprava nahoru k lehkému šikmému žlabu, který vede do tzv. vrcholové strže (Gipfelschlucht). Na jejím konci, téměř ve spádnici Jižního vrcholu vystoupat k vrcholovému hřebeni, tam se narazí na Normální cestu (viz též topo).

 

Sestup: Normální cestou dolů až k mostu ve Wimbachu (místa ve skále do obtížnosti I). Je třeba překonat převýšení 2000 m (!). Ze Südspitze sestupovat po hřebeni jižním směrem až k druhému sedélku (šartě). Tam doprava (západně) žlabem až k suťovému poli nebo zbytkům firnu. Na dolním okraji suťového kužele lehce doleva dolů a pak přes (über, ale asi se nemyslí napříč) žlaby a travnaté svahy k muldě (= proláklina) s pramenem. Odtud pokračovat do údolí až k Wimbachgrieshütte (1327 m). Nyní následuje 9 km pěšího pochodu k Wimbachbrücke. Tam je silnice. Autostop nebo autobus do Königssee. Varianta přes Watzmannhaus: Hřeben přes Mittelspitze (2713) a Hocheck (2651) je ale dlouhý, zajištěná cesta (Klettersteig) do stupně B.

 

Hlavní strana Watzmann