Hlavní strana Kilimandžáro

Deník a souhrny

Text je rozčleněn na popisy jednotlivých dnů v deníku a celkové souhrny. Denní souhrny jsou uvedeny též na konci každého dne v deníku.

Deník

4.8. Let Praha–Istanbul–Nairobi

Let z Prahy do Istanbulu (viz údaje GPS - Istanbul*) je celkem příjemný. Trvá 2 hodiny a 35 minut, dávají docela dobré jídlo. Překonáváme tak 1415 km. Bavíme se měřením výšky. Výškoměr ukazuje 2300 m, jde ale samozřejmě o tlak odpovídající této výšce, letadlo letí ve skutečnosti v 10 kilometrech. Tlak v kabině je vytvářen uměle. Oximetrem si také měříme saturaci krve kyslíkem - 94-97%. Je to méně než na hladině moře nebo v Praze – tam je norma 98%.

V Istanbulu si můžeme posunout hodinky o hodinu dopředu. Tento čas si tam můžeme nechat i dalších 10 dní, protože Keňa i Tanzanie leží ve stejném časovém pásmu**. Na letišti v Istanbulu máme mezi lety 3 a půl hodiny, které zčásti trávíme přechodem mezi gejty. Od kohosi dostáváme k vyplnění formulář pro výzkum turistického ruchu v Turecku. Pro někoho, kdo je jen na pár hodin na letišti, je nesmyslný, ale úředníci tomu nechtějí rozumět. Inu – turecké hospodářství :-).

* údaje GPS - takto je v textu vyznačen první výskyt místa, pro které máme zeměpisné souřadnice, po kliknutí a vyhledání místa v seznamu lze znázornit jeho polohu v mapách Googlu

** platí po dobu našeho letního času, v zimě si my i Turecko posuneme čas dozadu, takže vůči Turkům máme stále rozdíl hodinu, vůči Tanzanii a Keni, které mají stále stejný čas, máme rozdíl 2 hodiny

Přelet z Istanbulu do Nairobi je trochu horší, protože trvá šest a půl hodiny. Opět zjišťujeme, že se zadarmo aklimatizujeme – tlak odpovídá 2200 metrům. Přilétáme v 1:20 po půlnoci (tedy již v pátek 5.8.), díky posunu času je to pro nás o hodinu méně drastické.

Na cestě jsme tedy strávili 12 a půl hodiny, z toho čistý let byl něco přes 9 hodin. Celková vzdálenost 6369 km.

Podrobnosti letu: Praha (Ruzyně) – Istanbul (Ataturk Airport) 11:45 - 15:20, trvání 2:35, vzdálenost 1514 km, přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko.

Istanbul - Nairobi (Jomo Kenyatta International Airport) 18:45-1:20, trvání 6:35, vzdálenost 4755 km, přes Středozemní moře, Egypt, Sudán a Etiopii.

(uvedeny místní časy, v Istanbulu i v Nairobi čas posunutý o hodinu dopředu, viz Čas)

5.8. Přílet do Nairobi, krátká noc v hotelu, přejezd do Moši

Ještě na letišti nás čeká úřadování na pasové kontrole.

Chtějí vyplnit jednak imigrační formulář do Keni. Ten je nějak barevný, už jsem zapomněl jak. Nedostatek formulářů je na letišti řešen jejich xeroxováním. To má malý nedostatek – jako účel cesty se má vyplnit číslo – legenda je však na druhé (neoxeroxované) straně formuláře. Nijak zásadně to však nevadí, úředníci se o obsah formulářů nijak nezajímají. Nezajímá je ani naše potvrzení o očkování proti žluté zimnici, které nám bylo z mnoha stran tolik zdůrazňováno. Další, a důležitější formalita je keňské vízum. Procedura zahrnuje vyplnění žádosti (A4, bílá barva) a předstoupení před úředníka. Ten nás fotí počítačovou kamerkou (nechtějí fotky, které jsem si přinesl, jak kdesi doporučovali) a vyfasuje 50 USD. Jsme překvapeni, protože jsme měli informaci, že to bude 20 USD (viz Víza). Jinak čekání ve frontě není tak dlouhé a jsme rádi, že to jinak je bez zádrhelů.

U východu z pasové kontroly hned nacházíme naši keňskou průvodkyni – drží papír s naším jménem. Vede nás před letiště a vyhlíží odvoz. Je chladněji, ale skoro určitě to není 10 stupňů, o kterých mluví pro tuto roční a denní dobu statistiky. Současně se na nás nalepí muž, který nabízí safari a další služby. Chvíli nechápeme, že k sobě nepatří, žena nám to nijak nenaznačuje, asi se muže bojí. Žena skoro neví, kdo jsme a jaký máme program. Předává nás řidiči taxíku, tím její úloha končí. Dáváme jí spropitné 4 USD, nejspíše příliš mnoho. Jsme trochu rozladěni, že taxikář na naší krátké cestě do hotelu (viz údaje GPS - Nairobi - Sentrim 680 Hotel) ještě jede natankovat benzín. Ani on neví, co s námi bude ráno.

Vynáší nám baťohy do recepce, fasuje dolar a odjíždí. Když se zapisujeme v recepci, tak jsou 2 hodiny a 30 minut. Problémy nejsou, jen nikdo neví, jaký je náš další program. Baťohy nám na pokoj nese zřízenec. Přestává se nám líbit frekvence s jakou odevzdáváme spropitné, zřízenec ale naznačuje, že to bez toho nepůjde.

V hotelovém pokoji se ukazuje, že máme okna na hlavní třídu (Kenyatta), kde probíhá do pěti do rána diskotéka. Takže pospání nic moc.

V 6:45 nás budí hotelový telefon, máme být v 7:30 v recepci připraveni k odjezdu do Moši. Zvládáme probuzení, hygienu i sbalení, a snídani v hotelové restauraci. Auto nás veze asi 500 metrů, ke stanovišti autobusů (viz údaje GPS - Nairobi - Bus Nairobi). Řidiči už nic nedáváme. U autobusu se nám představuje další průvodce – mladík s námi pojede skoro 400 do Moši a zpět jen kvůli tomu, aby na nás dal pozor. Začínáme poznávat cestování a africkou cestovkou – každý kousek naší cesty je s námi někdo jiný. Zavazadla se do autobusu nevejdou, dávají se standardně na střechu. To je starost řidiče a jeho pomocníka. Autobus se zaplňuje a v 8 hodin vyjíždíme. Postupně vyjíždíme z Nairobi. Silnice je celkem dobrá, zpočátku dálničního typu. Řidič jede chvílemi velmi rychle, až nebezpečně.

Krajina je většinu cesty rovinatá a ač exotická, tak nakonec fádní. Rozlehlé plochy jsou porostlé jednotlivými stromy – kapinicemi – a keři. Půda často bez trávy, suchá a vyprahlá (Foto). Poměrně často jsou mezi stromy rozesety úzké homole z hlíny. Dohadujeme se, že to jsou termitiště, i když jsme si nepředstavovali, že by byla takto častá (Foto). Na větvích mnohých stromů jsou zavěšená hnízda snovačů (Foto).

Cestou nám řidič z DVD pouští keňský rodinný seriál – amatérsky natočený a naivní. Mluví se tam africky s anglickými titulky. Co dílu chybí na propracování, to dohání silou zápletek – žena hlavního hrdiny někoho zavraždí, v krátkém sledu porodí a manžel, když jede do porodnice, tak cestou autem nerad zabije její matku (kdyby to nebylo hloupé, tak bych sem dal smajlík, ale sem už asi můžu :-)).

Nikde nezastavujeme, až necelé 2 km před hraničním přechodem v Namanze (viz údaje GPS - Namanga - Refreshment). Jsou zde suvenýry, bufet a WC (jen dobrovolné placení). V bufetu platit dolary lze, ale asi v nevýhodném kurzu.

Na hranici (viz údaje GPS - Namanga - Namanga border) jsme vyzváni abychom vystoupili z autobusu. Nejprve absolvujeme keňskou pasovou kontrolu, tam odevzdáváme emigrační formulář. Podrobnosti si už moc nepamatuju, protože silnější dojem na nás udělaly formality na tanzanské straně.

Nejprve je třeba přejít asi stometrovou neutrální zónu. Tam stojí kamióny a taky agresivní prodavači suvenýrů. Pak je již po levé straně budova tanzanské pasové kontroly, nebo jak tomu mám říkat. Klíčovou formalitou je vydání tanzanského víza. Je samozřejmě třeba vyplnit formulář – ten však není nikde volně k mání. Je třeba ho získat u okénka, kde se podává, čili je třeba asertivně předběhnout někdy dosti dlouhou frontu aplikantů. Po vyplnění se tato fronta vystojí. Úřednice pracuje nad našimi papíry a pak nám dá něco jako složenku na zaplacení víza. Je to jen několik dní stará organizační změna – peníze se nedávají této úřednici, ale jde se zaplatit naproti do banky. Asi k zamezení korupce. Přecházíme cestu na druhou stranu – tam je přízemní budova. V pravé části má nápis Departures a hrozivou frontu. Nás se naštěstí týka levý vchod, což je banka. Je tam i paní na informace a naše okénko je bez fronty. Vracíme se k naší úřednici, kde mezitím fronta značně narostla. Naší spolucestující z Holandska se stala nemilá věc – úřednice jí omylem zaškrtla, že bude platit v USD. Přitom hlásila že má eura a procedura to umožňuje (taxa je 40 EUR, což je asi trochu horší kurz než při placení v dolarech – 50 USD). Jedinou cestou se zdá vystát znovu hroznou frontu, formulář si nechat opravit, zaplatit a vystát znovu. Pomáháme výměnou eur za dolary. Po chvilce stání ve frontě nás napadá, že zkusíme okénko vedle, i když má nápis že je jen pro diplomaty. Úředník neprotestuje a hned nás bere k vyřízení. Fotí nás webovou kamerou a dává razítko do pasu.

Někdy v průběhu těchto procedur také odevzdáváme barevný formulář pro tanzanskou imigraci, což si opět dobře nepamatuji.

Náš africký průvodce nám s ničím nepomáhá, jen si občas přijde zakonverzovat. Říká například, že máme štěstí, protože nová silnice z Namangy do Aruši byla otevřena teprve nedávno. A též, že má takovéto doprovázení klientů raději než celodenní sezení v kanceláři, protože se cítí tak nějak relaxovaný, což nás nepřekvapuje :-).

Pokračujeme tedy v cestě, kterou začínáme pociťovat jako úmornou, protože v autobuse je málo místa pro nohy. Nová cesta do Aruši je výhodou, i když některé úseky jsou nehotové a objíždějí se po hlíně vedle nebo má silnice – i v místech, kde se tváří jako dálnice - zpomalovací příčné valy (spící policajty).

Pomalu začínáme vyhlížet Kilimandžáro. Nad krajinou se však povaluje nízká oblačnost a nikde nic. Až před Arušou se vlevo zdvíhá obrovský kopec s vrcholkem v mracích. Usuzujeme však, že je příliš blízko (Kili má být odsud 80 km), jedná se o Mount Meru. Až později Kilimandžáro zahlédneme. Tentokrát mraky zakrývají jeho střední část a v nepochopitelné a hrozivé výšce nad mraky prosvítá vrchol se sněhovou čepicí. Tohle asi jinde na světě není – osamělý šestikilometrový kopec vyrůstající z nížiny.

Další zastávka je v Aruši (viz údaje GPS - Arusha -  Bus Arusha). Ukazuje se, že tady budeme přestupovat. Baťohy putují z jedné střechy na druhou a my do druhého autobusu. Skvělá příležitost pro prodavače suvenýrů.

V Moši jsme pak už za chvilku. Autobus staví u Clock Tower (viz údaje GPS - Arusha - Clock Tower), což je kruhové náměstí v centru Moši, kde je v centru spíše nevelký monolit s hodinami (což je ta Clock Tower). Všichni z autobusu vystupují. Průvodce říká, abychom zůstali, vypadá to, že tomu předcházelo nějaké jednání. Dáváme si baťohy dovnitř tentokrát už prázdného autobusu. Ten nás veze na okraj Moši a pak asi 1 km pro prašné a hrbolaté cestě k našemu hotelu (od Clock Tower celkem 3,5 km). Hotel tedy stojí prakticky za městem – vedle trati, v jedné řadě s nuznými usedlostmi. Zabezpečen je jako nějaká pevnost, není na něm také žádný nápis a až uvnitř se dozvídáme že se jmenuje Springlands Hotel (Foto, stránky hotelu, údaje GPS - Moshi - Springlans Hotel).

S úlevou vystupujeme. Celá cesta trvala 8 hodin. Bez jídla, nevyspalí a na nepohodlných sedadlech nic moc.

Asi únava způsobuje, že nás recepční rozčilují. Připadají nám zbytečně překvapení našim příjezdem. Průvodce z Nairobi opět nijak zvlášť nefunguje. Pak se ale v zásadě bez problémů registrujeme a jdeme se ubytovat.

Hotel uvnitř je jako oáza uprostřed pouště. Na dvoře spousta zeleně, cestičky. U stolů pod přístřešky sedí klienti a číšníci je obsluhují. Za zastřešenou jídelnou je docela obstojný bazén. Pokoj je celkem pěkný, s klimatizací, splachovacím WC a sprchou. Nad postelí je smotaná moskitiéra. Později se ukazuje, že občas vypadne proud, klimatizace je dosti hlučná a teplotu vody lze regulovat jen s obtížemi. To vše ale rádi Afričanům odpustíme, hlavně že už si můžeme odpočinout.

Náš večerní program zahrnuje instruktáž o výstupu a večeři. Sedíme u velkého stolu na nádvoří a kdosi, koho později už nikdy nevidíme, nám dává informace o výstupu. Namátkou – o pitném režimu, horské nemoci, jak bude vypadat vrcholový den, jak spropitné a že jsou v hotelu sejfy na cennosti. Nás třeba zajímá jak je to s karimatkami, protože o těch v našich informacích nic nebylo. Ty nám prý vezmou když je nemáme. Z triček průvodců a propagačních materiálů vidíme, že jdeme s cestovkou Zara. Pak si nás z nějakého důvodu rozdělí a jen my dva sedíme s průvodcem z Nairobi a chlapíkem, co se představil jako Agostino – náš vůdce. Agostino se stále baví s průvodcem svahilsky, takže si myslíme, že domluva nebude možná. Později však vykazuje angličtinu sice částečně provizorní, ale většinou dostačující. Dohadujeme se, proč jsme takto odděleni od ostatní skupiny. Třeba podle věku, třeba myslí, že potřebujeme větší pomoc.

Máme informaci, že potřebujeme denně vypít až 4 litry vody a máme si opatřit petky s balenou vodou. V obchůdku v hotelu si pořizujeme 4 láhve s obsahem 1,5 litru.

Večeře není v ceně zájezdu, ale je celkem nemyslitelné, že bychom teď šli jíst do městečka. Večeře probíhá formou bufetu, hraje si na luxus. Nápadná je obrovská ryba, ze které si dle přání odkrajujeme. Na zítra je vyhlášen budíček na půl sedmé a v půl deváté se odjíždí. Po tom všem jdeme hned spát.

Moc nám nevadí, že ze dvora doléhá hluk lidí, kteří se ještě chtějí bavit. Několikrát během noci mě štípne komár.

Cesta autobusem z Nairobi do Moši (červeně) a pak auty z Moši pak (následující den) k bráně do parku v Rongai (zeleně). Z Nairobi do Moši to je 358 km a pak ještě 4 km z centra Moši k hotelu. Z Moši do Rongai jsme ujeli 93 km.

6.8. Přejezd do Rongai autem, výstup do kempu Simba 2640 m

Vstáváme dle plánu a jdeme na snídani. Pozlátko mnohahvězdičkového hotelu se občas setře – teď například nejsou žádné hrníčky na kávu. Loučíme se také s naším průvodcem z Nairobi. Dostává 3 dolary, nemám představu jestli to je hodně nebo málo. Po snídani balíme. Svoje věci musíme rozdělit do tří zavazadel – 1. co tu necháme 2. příruční zavazadlo 3. zavazadlo, které nám ponesou nosiči. V příručním zavazadle je vždy jen to co bezprostředně potřebujeme po dobu pěšího výstupu – něco na přioblečení nebo případ deště, pití, foťák. Přitom je třeba uvážit, že budeme moci do hlavního zavazadla nejspíše až v úplném cíli, protože nosiči jdou vlastním tempem a většinou rychleji. O jídlo je skoro vždy postaráno, i po cestě, takže maximálně jen nějakou tyčinku. Zítra jdeme jen několik hodin, tak určitě vystačíme s jednou lahví na pití. V hlavním zavazadle můžeme mít až 15 kg – to jsme již zaplatili a budeme-li mít méně, tak žádnou slevu nedostaneme. Je tam tedy vše ostatní co je potřeba k výstupu – nepočítá se ovšem stan a matrace. Z postradatelných věci si oba bereme například druhé boty – lehčí dolů, bytelnější na vrchol. Předpověď počasí neexistuje a pršet může kdykoliv. Hlavní i příruční zavazadlo by tedy měly být nepromokavé. U příručního to řeším pláštěnkou na baťoh. Na hlavní zavazadlo si opatřujeme igelitový pytel, který zde za úplatu nabízejí. Dohadujeme se, jestli dáme vše do igelitu a až ten do baťohu nebo naopak. Někde – asi na stránkách jiné cestovky – jsem četl, že to sami dávají do nějakého obalu aby to neodřeli. Nakonec jsme igelit k baťohu jen přiložili, ať si s tím dělají co chtějí*. Potřebujeme taky další zavazadlo do úschovny. To nemáme, tak si od nich pořizujeme další igelitový pytel. Pytel dáváme do úschovny, dostáváme potvrzení. Kdo chce, tak si může v recepci vybavit uložení věcí v sejfu (1 USD/den, takže 6 USD). V recepci je také třeba vyrovnat účet. Ubytování a snídaně jsou v ceně, doplácíme večeři, nápoje, balenou vodu, půjčení matrací, úschovnu a sejf.

*nebylo to ale asi správné, velký pytel se postupem času zničil, protože jsme ho na prašných/blátivých kempech měli jako předložku ke vchodu a nosiči ke konci naše baťohy nosili bez obalu, dokonce normálně za popruhy na těle, což není asi žádný hygienický ideál

Představuje se nám Zakaria, říká, že je náš vůdce a Agostino je jeho pomocník. Před hotelem nás posazují do džípu, ale jen na chvíli, protože ten to není a konečně jedeme. Vracíme se do centra Moši a pokračujeme do Marangu. Postupně stoupáme stále výše. Oblast Marangy vypadá o mnoho přívětivěji, je zde dostatek vody, vše je bujně zelené, všude spousta banánovníků. V Maranze (1880 m) je zastávka, průvodci vybavují nějaké formality kterých se neúčastníme. Při čekání nás obtěžují místní prodavači suvenýrů a různí pobudové. Zajímavou vsuvkou je místní pohřeb. Jedno auto veze rakev s nebožtíkem, na dalším hraje dechovka, dosti podobná té naší, melodie je veselá (Foto).

Jedeme dál, stále postupně získáváme výšku. Však také z 780 m, ve kterých je náš hotel v Moši, musíme vystoupat do 2000 m. Silnice je také mnohem horší, jedeme pomalu a často to hodně hází. Konečně jsme u vstupní brány do národního parku (Foto)(viz údaje GPS - Kilimanjaro - Rongai Gate). Zapisujeme se do knihy a ve 14:30 vyrážíme (Foto).

Všichni klienti od Zary jdeme tentokrát společně. Vůdce se stará, aby nikdo nezaostával a zejména, aby se šlo pomalu. Je slunečno a jsme namazaní krémem na opalování. Je to ale jedno, protože cesta vede hustým pralesem (Foto). Pro tento úsek jsem zvolil sandály, krátké kalhoty a tenké moirové tričko s dlouhými rukávy a jsem spokojený. Hůlky jsme zatím nechali v hlavním zavazadle, protože stoupání není velké (600 m na 7 km). Dle popisu v průvodci skutečně vidíme opičku Colobus – i když je to jen její velký bílý ocas v dálce v korunách stromů.

Do prvního kempu přicházíme v 17:45 hod, tedy po 3 a čtvrt hodině. Kemp se jmenuje Simba, což znamená lev, a nachází se ve výšce 2640 m (viz údaje GPS - Kilimanjaro - Simba Camp). Je poblíž potoka, takže není problém s vodou. Náš stan už stojí a můžeme se tam nastěhovat (Foto). Dostáváme instrukce kam chodit na záchod. Je tu jednak chemický záchod, který nosí nosiči s sebou a pak taky pevná budka – turecký záchod, ale solidní a čistý.

Sandály byly dobré, ale díky prachu mám úplně špinavé nohy a chci se jít umýt. To je pro nosiče problém, protože mají předepsáno, že nám mají poskytnout lavor s teplou vodou a tímto bychom jim to překazili. Nakonec jdeme. Na potoce si nacházíme odlehlé místo po proudu a myjeme se dle chuti, i když ve studené vodě. Po návratu se seznamujeme s nebývalým komfortem, ze kterého se budeme těšit – máme svůj jídelní stan pro dva, se stolem a židličkami (Foto). A po příchodu na tábořiště je zvykem dávat klientům čaj s popkornem a nějakými drobnostmi. Moc nechápeme, proč jsme my dva zvlášť a druhou skupinu tvoří deset lidí. Vybalujeme si spacáky a už téměř potmě odcházíme na večeři.

Je docela chladno, a tak si rádi oblékáme svoje péřovky. Je zeleninová polévka asi z prášku a přichází velmi k chuti. Druhý chod je také dobrý. Ještě pijeme co se do nás vejde. Vůdce Zakaria nás přichází informovat o zítřejším programu a jdeme spát. V noci je jasno a svítí měsíc.

*Jedná se o minimální a maximální teploty, jsou odhadnuty z nadmořské výšky. Viz komentář k přehledu na konci Deníku.

7.8. Výstup z kempu Simba ke Kikelewa Caves 3670 m

Ráno nás dle plánu přichází vůdce probudit v půl sedmé. Snídaně bude na sedmou, tak se oblékáme a balíme. Agostino přináší lavor s teplou vodou. V noci bylo jasno, i teď svítí slunce. K snídani je kaše z vločkového prášku, taky opečený anglický chleba, máslo, med, džem (Foto). Když se ukazuje, že je ještě jeden chod – omeleta a párek, tak už nemůžeme. Jídlem se zde neplýtvá a co nedojíme, to pravděpodobně hned dojedou naši nosiči.

Dnešní etapa je dost vydatná, z 2640 m vystoupáme do výšky 3670 m, čili přes 1 kilometr. Vzhledem ke klesajícím teplotám kraťasy a sandále putují do hlavního baťohu. Zvažujeme použití hůlek, ale Agostino nás přemlouvá, že to není moc prudké. V plánu je zastávka a oběd u Second Cave, kde nám doplní i pitnou vodu. Proto si každý bereme jen jednu láhev s litrem a půl vody. Chtějí naše druhé plné láhve nést – asi je to pro ně jednodušší než na místě vodu převařovat.

Vyrážíme v 8:15. Tábor je položen na horní hranici lesa a tak stoupáme vegetačním pásmem s porostem keřů. Stále svítí slunce, a tak přichází ke slovu čepice a klobouky chránící kromě hlavy i obličej a krk (Foto 1, Foto 2). Postupně se však zatahuje. Stoupání není těžké, i když je nadmořská výška už asi trochu znát. Je možné si i povídat  (Foto) – od vůdce se dozvídáme, že našich nosičů je celkem jedenáct. Tedy včetně vůdce a jeho pomocníka. Vůdce i pomocník také nesou baťohy, ale prý o něco lehčí.

Těsně před Second Cave je doleva krátká odbočka k jeskyni, zřejmě First Cave, kde se fotíme s dalšími turisty, kteří mají stejnou cestu i zastávky.

V místě zvaném Second Cave (viz údaje GPS - Kilimanjaro -  Second Cave) jsme asi po dvanácté, po téměř 4 hodinách. Je zde skutečně jeskyně, a to dost velká. Nosiči ji využívají k vaření, protože se začíná zdvíhat docela nepříjemný vítr (Foto). Jinak je tu jeden stůl s lavicemi a nějaké kadibudky (jsou vidět na satelitním snímku na mapách Googlu :-)). Asi se tu někdy i stanuje. Velké paralelní skupině od naší cestovky jejich nosiči postavili jejich jídelní stan. Nám Agostino prostírá u toho stolu, což, než se zatáhne a zvedne vítr, vypadá jak dobrý nápad (Foto). Oblékáme si proto vše, co máme včetně goretexu. Agostino přináší čaj, pak oblíbenou zeleninovou polévku a dobré sendviče. Nevím jak to dělají – jsou z čerstvého a čerstvě opečeného anglického chleba a vůbec je to dobré.

Fasujeme další vodu a vyrážíme na zbytek cesty. Ten by už měl být méně obtížný – odbočujeme z přímého směru na Kibo Huts doleva po vrstevnici ve směru vrcholu Mawenzi. Tím se naše trasa o den prodlouží a lépe se aklimatizujeme. Skutečně už prakticky žádnou absolutní výšku nenabíráme. Cestička však střídavě stoupá a klesá, a tak výškoměr ke konci dne ukazuje přes 1 km stoupání. Též bychom možná, zvláště v klesáních, využili ty hůlky. Ty jsou však v našich zavazadlech někde v dálce. Zůstává už zataženo, občas spadne pár kapek.

Konečně přicházíme ke kempu Kikelewa Caves (viz údaje GPS - Kilimanjaro - Kikelewa Caves). Jeskyně nevidíme, jistě tu však někde jsou. Tábor je opět u potoka, stékajícím malým údolíčkem. Tábor je lehce neutěšený – z prachu a hlíny trčí jednotlivé trsy trávy nebo malé keříky, u vody jsou ojedinělé Giant Senecia o velikosti stromu. Navíc zde zřejmě před nějakou dobou řádil požár. Tráva je černá a ze senecií jsou jen pahýly. Zakaria si myslí, že ho asi někdo založil schválně. Navíc je okolí potoka rozbahněno, takže celkový dojem je neutěšený. Zakaria nám ukazuje náš stan, který je opět vzorně připraven. V táboře jsou opět pevné kadibudky a je postaven i přenosný záchod. Pro únavu a neutěšený stav tábora upouštíme od mytí v potoce a snažíme se umýt teplou vodou z lavoru, co nám přináší Agostino. Pak Agostino vyhlašuje tea time - posezení v našem dvoumístném jídelním stanu u čaje a popkornu, což je opět jako vždy příjemné. I další program je podobný jako předchozí dny. Na večeři dochází až při setmění. Prášková polévka má tentokrát pórkovou chuť. Prášková – tím myslím rozmělněná na prášek. Skoro určitě ji jako práškovou i převážejí, i když Agostino stále o všem říká, že to je fresh - čerstvé. Polévku má můj trochu výškou nahlodaný žaludek nejradši. Jinak mě trochu bolí hlava, ale jíst a pít naštěstí můžu. Minimální kritéria pro diagnózu lehké výškové nemoci jsou však splněna (viz Výšková nemoc). Po polévce Agostino hlásí, že budou špagety a maso. Přes jeho protesty si proto necháváme lžíci. Ukazuje se, že to jsou kolínka. Na ně je však lžíce taky dobrá. Příloha tentokrát dostává jedna mínus, kolínka jsou trochu nedovařená. Po večeři jdeme zase brzo spát. Tentokrát usínají brzo všichni a v táboře je ticho, protože dnešní den byl vydatný.

V noci se opět vyjasňuje a měsíc svítí jako o závod. Přestává svítit až k ránu, kdy se schovává za masív Kilimandžára.

Tato etapa se skládá ze dvou trochu odlišných úseků - uprostřed je Second Cave 3340 m. Jsou skoro stejně dlouhé (5,7 a 6 km), ale v úrovni Second Cave se uhýbá prakticky po vrstevnici, takže stoupání v první části je 790 m a v druhém jen 280 m (součet 1080 je o 50 m více než rozdíl absolutních výšek, který je 1030, protože se také chvílemi klesá). Proto také jsme první úsek šli 3:45 hodin a druhý 2:45. V Second Cave jsme odpočívali hodinu. Viz též souhrnná tabulka na konci Deníku.  

Od Second Cave vede jinak přímá cesta ke Kibo Hut, stejně strmá jako úsek Simba-Second Cave. Ke Kikelewa a Mawenzi se však odbočuje kvůli aklimatizaci. Viz výstupové trasy na Kilimandžáro.

8.8. Kikelewa - Mawenzi Tarn Hut 4310 m

Dnes vstáváme v sedm. Je modro a vše je pokryto námrazou (Foto). Při snídani si dáváme pozor, abychom nepřepálili start a mohli participovat i na omeletce a párečku. To dnes zvládáme. Dnešní etapa je spíše odpočinková, převýšení je jen 600 m. Stoupání však bude aspoň zčásti prudké, protože vzdálenost je jen 3,7 km. Proto konečně zařazujeme do aktivní výzbroje hůlky. Je jasné, že i dnes vystačíme každý s jednou lahví. Oblečení volíme stejné jako včera.

Na cestu vyrážíme po půl deváté. Stále svítí slunce a vydáváme se údolíčkem našeho potoka směrem k masívu Mawenzi. Stále jsou zde stopy požáru a ohořelé senecie trčí jako šibenice.

Pěšina je skutečně strmější. Stejně jako včera se postupně zatahuje. Přecházíme boční suťový hřeben Mawenzi (Foto) a jsme na tábořišti pod Mawenzi (viz údaje GPS - Kilimanjaro - Mawenzi Tarn Hut). Tábor je na jakémsi ostrohu, je tu také malé pleso, kde nosiči nabírají vodu. Pleso je anglicky Tarn, proto Mawenzi Tarn. Je to asi nejmalebnější tábor z celého výstupu (Foto 1, Foto 2). Jdeme se zaregistrovat ke strážcům parku. Jsou v plechové boudě, což je zde, kromě záchodů, jediná další budova. Proto se asi místo jmenuje Mawenzi Tarn Hut. Nabízejí třetinky koly a piva za 3 dolary. No tak to nemusíme.

Po obvyklém čaji s popkornem si jdeme lehnout do stanu. Cítím, že ještě nejsem aklimatizován. Také se zdvíhá vítr a jemně prší. To také zdržuje plánovanou odpolední vycházku, kterou chceme podniknout kvůli aklimatizaci. Nakonec vyrážíme i když občas padne nějaká kapka (Foto). Stoupáme suťovým hřebenem asi o 150 metrů výše (Foto) a vracíme se. Totéž činí klienti v ostatních skupinách.

Nedaří se mi najít mobilní signál, i když by zde podle informací měl být a ostatní ho občas mají. O iPhone se ale říká, že díky kombinaci antén na různé signály nepřijímá moc dobře.

9.8. Mawenzi Tarn Hut – Kibo Hut 4700 m

Ani dnešní den není nějak impozantní na překonané převýšení nebo délku trasy. Vystoupat máme 400 metrů, jen vzdálenost je trochu větší – necelých 9 km.

Nejprve se vracíme trochu zpět na suťový hřeben a tam odbočujeme směrem ke Kibu. Opět je ráno pěkně a postupně se zatahuje. Pokračujeme rozhlehlou plání mezi oběma vrcholy Kilimandžára (Mawenzi a Kibem). Několikakilometrová pláň se nazývá Sella – Sedlo -  a je prakticky ve stále stejné nadmořské výšce. Prostor je otevřený a celkem slušně zde pofukuje (Foto). Většinu výškových metrů získáváme až na posledním úseku před Kibo Huts.

V Kibo Huts (viz údaje GPS - Kibo Huts) se setkávají dvě výstupové trasy – Rongai a Marangu. Tomu odpovídá počet lidí co se zde vyskytuje. Náš stan je namačkaný mezi ostatními u vlastní chaty, která slouží jako ubytování pro klienty na Marangu route. Fouká ještě slušněji, a tak je celkový dojem, spolu s nedobrým pocitem z výšky, nedobrý (Foto).

Dnes je program trochu jiný. Večeře je o něco dříve. Zakaria nás informuje o výstupu. Prý rozhodli, že budeme „vstávat“ už v jedenáct večer, tak abychom o půlnoci vyrazili. Výstup potrvá 6 hodin a na vrcholku budeme za svítání. Prý si máme obléci všechny věci, protože bude zima. Dohadujeme se o vodě na cestu. Termosky nemáme, jednu má ale Zakaria a prý ji vezme. Půjde s nám s Agostinem, sami nebudou mít baťoh, vodu na pití si dají do kapsy a dle potřeby ponesou naše baťohy. Opět zavrhujeme větší množství tekutin než 1,5 litru. Přemlouváme však nosiče, aby nám vodu „ráno“ ohřáli, aby nezmrzla. Dáváme do čelovek nové baterky. Pak zvažujeme oblečení – poslední 3 etapy jsme byli oblečeni stejně – jednu vrstvu dole a nahoře 1-3 dle situace. Nakonec se rozhoduju pro 3 vrstvy na nohy. Teplo přinejhorším bez svlékání vydržím. A nahoru čtyři – 3x termoprádlo + Goretex. A vezmem i péřovky, snad nás to nebude mrzet a někde při svačině se třeba budou hodit.

Kromě tea time, večeře a jednoduchého balení nemáme jiné povinnosti než si odpočinout. Jdeme si lehnout a pyžamo volíme tak, abychom se ráno při vstávání museli co nejméně převlékat. Bylo by dobré aspoň krátce usnout, to se mi ale nedaří.

10.8. Hlavní výstup (Uhuru Peak 5895 m), sestup do Horombo Huts 3710 m

Ještě před jedenáctou vstávají některé okolní skupiny, my dle plánu v jedenáct. V jídelním stanu nás čeká čaj a sušenky. Je jasno, intenzivně svítí měsíc. Skupinky klientů se vydávají za svitu čelovek na cestu. Je taková zima, že si oblékáme vše, včetně péřovek. V baťozích nám tak zůstává jen voda na pití. O půlnoci vyrážíme.

Spousta světelných vláčků je už před námi, nebo – vzhledem k prudkému sklonu lépe řečeno nad námi, někteří i dost daleko. Již nešetříme tolik síly jako předchozí dny. Zakaria s námi postupně předchází několik větších pomalejších skupin. Přitom se pěkně zadýcháme. Pěšinka začíná v prudkém svahu meandrovat. Ve štěrku a prachu se jde celkem dobře, ale nepozoruji, že by podklad byl zmrzlý, což se udává jako důvod nočního načasování výstupu. Uprostřed meandrů je někdy pás, kde se trochu propadáme a jde se hůře – jsou to místa rozrytá od sestupujících. Měsíc vydatně svítí a tak naše skupinka jde většinou bez baterek.

Stále je zima a stoupání není tak intenzivní, aby nás zahřálo. Po 1-2 hodinách děláme zastávky. Postupně mě začíná bolet hlava a cítím, že žaludek bude možná protestovat. V horní části se měsíc schovává za Kibo a občas si pomáháme čelovkami. Je zima a o svlékání nemůže být ani řeči. Také proto odmítám aby mi Agostino nesl baťoh. Skoro nic v něm není a hřeje mě na záda. Na okraji kráteru – v místě zvaném Gilman’s Point 5685 m (viz údaje GPS - Kilimanjaro - Gilman’s Point) jsme v pět hodin, čili za pět hodin (Foto). Je stále tma. Nyní se vydáváme po okraji kráteru doleva. Pochodujeme střídavě mírně nahoru i dolů a jen postupně nabíráme zbývající metry. V této výšce je sněhový poprašek, čerstvý větřík dotváří dojem nepohody. Míjíme Stella point 5752 m (viz údaje GPS - Kilimanjaro - Stella Point), místo kde ústí další výstupová cesta (Foto na sestupu). Slunce vychází v 6:35, to už jsme nedaleko vrcholu. Po levé straně vidíme okraj docela velkého vrcholového ledovce. V kráteru jsou však mraky a mlha. V 6:50 dosahujeme nejvyššího místa na okraji kráteru – jsme na vrcholu Uhuru – 5895 m (viz údaje GPS - Kilimanjaro - Uhuru Peak). Fotíme se u vrcholových cedulí (Foto), což vzhledem k velikému zájmu není úplně jednoduché a po 10 minutách vyrážíme zpět. 

Cesta po okraji kráteru směrem ke Gilman’s Point je převážně z kopce, ale i tak je to únavné. I sestup hlavním svahem je méně příjemný než jsme si představovali. Je možné sledovat meandry nebo to vzít prachem a sutí přímo dolů. To je rychlejší, ale také namáhavější. Opakovaně vsedě odpočíváme i směrem dolů. V táboře jsme krátce před jedenáctou. Sestup z vrcholu nám tedy trval asi 4 hodiny.

Sestup je lehčí, ale vzhledem k nastupující výškové nemoci a narůstající únavě stále úmorný. V Kibo Huts jsme v 11 hodin (takže za 11 hodin).

Vzhledem k probdělé noci a únavě si nepřeju nic jiného než si na chvíli lehnout. Dnes máme však za úkol ještě ujít něco přes 9 km do tábora u Horombo Huts, a tak nám nosiči nedávají klid. Po krátkém odpočinku a malém občerstvení vše balíme a po 1,5 hodině klidu znovu vyrážíme.

Shora to tak nevypadalo, ale cesta do Horombo Huts je skutečně stále z mírného kopce. Jde se nám lépe než jsme mysleli. Asi bychom se cítili ještě lépe, kdybychom se rychleji dostali dolů, za kyslíkem. Cesta ale dlouhé kilometry neklesá pod 4 tisíce metrů (Foto). Klesání je geometricky přesně rozprostřeno na celou vzdálenost, snad z doby, kdy byla láva tekutá.

Zakaria mi říká, že vypadám docela dobře. Odpovídám, že mu připadám černý asi proto, že už je pod mrakem a on si zapomněl sundat černé brýle. Tomu se směje.

Kemp Horombo Huts (viz údaje GPS - Kilimanjaro - Horombo Huts) je na horním okraji zeleného vegetačního pásu a jeho předzvěstí jsou malebné gigantické Senecie – jednotlivé stromy i celý les (Foto). Tyto stromy (nebo co to je) nerostou jinde než na Kilimandžáru. I samotný reliéf u Horombo Huts je členitější a místo je velmi malebné (Foto). Navíc kemp vypadá zcela odlišně než to co jsme dosud viděli. Tentokrát poprvé odpoledne neprší a slunce dotváří příjemný pocit. Je tu spousta chatek (proto asi huts), taky přepychové sociální zařízení. V umývárně je splachovací záchod i sprcha, i když jen se studenou vodou.

Jinak je vše jako jindy – náš stan již připraven, ohřátá teplá voda, registrace, tea time. Opět je možné u správců parku koupit kolu a pivo.

Postupně přicházejí i klienti z paralelní skupiny. Taky jsou spokojení, z 12 lidí dosáhlo vrcholu 10 osob. A to někteří z nich vypadali na umření už první den.

Konečně se můžeme důkladněji umýt a jdeme na večeři. Také se společně s nosiči fotíme (Foto).

Ukazuje se, že zítra se nebude vyspávat a budíček je v sedm. Buď to nosiči už chtějí mít za sebou nebo opravdu potřebujeme dost času na celý zítřejší program. Také se se Zakariou dostáváme na otázku spropitného pro naše nosiče. Trochu nám to dělá starosti, protože úhrnná částka, která vyplývá z jeho denních sazeb pro různé profese, vychází pro všech 11 lidí na 700 dolarů. Žádnou podobnou informaci jsme od cestovky neměli.

* čas je součtem úseků Uhuru Peak - Kibo Hut a Kibo Hut - Horombo Huts, rozdíl časů (7:00 a 15:45 je větší protože jsme na cestě zpět 1,5 hod odpočívali v Kibo Huts), něco podobného platí pro součet za celý den. Další podrobnosti o vrcholovém dni, včetně např. záznamu tepové frekvence viz statistika vrcholového dne na konci Deníku.

11.8. Horombo Huts – Mandara Huts – brána Marangu - Moši

Klesání stezky je zpočátku stále nevýrazné, ojediněle jdeme i do kopce. Kolem je dost zeleně, tak je to veselejší. Občas křížíme nějaké potůčky.

V jednom místě potkáváme afroafričana, který tlačí do kopce jednokolové vozítko – něco jako trakař, ale s kolem uprostřed. Je to prý na lidi, když se z Kilimandžára zachraňují. Přitom trasa Kibo Hut – Horombo Huts je sjízdná pro terénní vozidlo (landlover). Jestli jsem dobře rozuměl, tak trasa vede jinudy než pěší stezka. V úseku Horombo Huts – Mandara Huts je nutno zachraňovaného vézt na tomto trakaři. A dále je cesta zase dvojí – turistická a pro auto.

Mandara Huts jsou při horním okraji pralesního vegetačního pásu a vypadá to, že alespoň v tuto roční dobu, je horní okraj dolní vrstvy mraků, kterou jsme dosud stále viděli pod sebou, ve stejné úrovni jako okraj pralesa. Nakonec to musí mít nějaký důvod, že někde najednou začne bujet prales. Nejdřív se objevují jednotlivé stromy, které jsou pak stále častější. Ze stromů na cestičku kape, i když je slunečno. Prý stromy, i se svými mechovitými (?) cizopasníky nachytaly noční vláhu. Nakonec se úplně noříme do pralesa a současně do mlhy a začíná poprchávat (Foto).

Povyražením jsou četné černé opice (black monkeys) – jsou často blízko cesty a nechají se fotografovat (Foto).

V Mandara Huts (viz údaje GPS - Kilimanjaro - Mandara Huts) jsou taky chatky. Jsou ale jednak jsou zastrčené v lese, a také se utápí v deštivé mlze, takže výsledný umělecký dojem je podstatně horší než u Horombo Huts. Asi je tady déšť normální, protože občerstvení pro nás je naplánováno v zastřešené jídelně. Agostino přibíhá s porcelánovými talíři a ubrousky a stejně jako ostatní klienti si při jídle užíváme absurdního luxusu.

Po třech hodinách pochodu pralesem je odbočka k záchodům. Tam si fotíme zvíře, které bych tvarem těla i velikostí přirovnal k jezevci. Jen je zbarven fádně šedočerně. Zakaria říká, že to je mangusta (Foto, viz Zvířa). Také zde vidíme cestu pro auta. Chodí po ní i nosiči, ale klientům je zapovězená. Není asfaltová, ale šlo by se po ní o mnoho lépe než po výmolech, kamenech a schodech turistické stezky.

Konečně jsme u brány parku v Marangu (viz údaje GPS - Kilimanjaro - Marangu Gate)(Foto). Tady výstup končí.

Nasedáme do auta. Jede s námi nějaká dívka, asi zástupkyně cestovky. Dává nám dotazník na naši spokojenost se službami, ale jinak si nás nevšímá. Zvažujeme, že si necháme v Moši zastavit u bankomatu, pak ale jedeme až do hotelu.

Jsme ještě víc unavení než při prvním check-inu před 7 dny, snad proto nám připadá tento recepční ještě víc nechápavý. Co by asi mohli chtít tito zaprášení a unavení pocestní, kteří večer dorazili do našeho hotelu? Že by ubytovat? Nemožné… Nakonec vše zas funguje. Vybíráme cennosti ze sejfu a věci z úschovny. V recepci ještě hovoříme o dopravě do Nairobi. Máme si prý vybrat, jestli chceme jet v 6 nebo 11 hodin. Volíme šestou hodinu, ať máme jistotu. Říkají také, že máme vyrovnat účet už večer, protože brzo ráno v recepci nikdo není.

V plánu je ještě posezení s nosiči a večeře. Nosičům máme dávat spropitné a oni nám zase diplomy. Nestíháme se nijak moc vybalit a ani pořádně umýt a převléknout, protože nám dělá starost to spropitné. Hledáme v papírech, co je kde o tom napsáno. Také nakonec volám do naší cestovky do Prahy. Nejdřív to vypadá, že to nepůjde – mobil se napojil na operátora Vodacom, dovolat se ale nelze. Až po ručním připojení na Zantel, který vybírám náhodou, vše funguje. V Praze nám radí, abychom tak velké spropitné v žádném případě neplatili. Přesto to ještě chvíli vymýšlíme, protože je třeba výslovně uvést, kolik peněz dáváme jednotlivým kategoriím, tj. vůdci, pomocníkovi, kuchaři, WC chlapci a nosičům. Máme pro tento účel 120 dolarů.

Sedíme s nosiči v pěti – my dva, vůdce Zakaria, pomocník vůdce Agostino a jeden z nosičů jako zástupce. Nevím, jestli správné pořadí není nejprve předání diplomů, ale sami začínáme o tom spropitném. Zakaria na to skoro nic neříká, ani nijak nesmlouvá. Na předávání spropitného má cestovka speciální formulář, kam vyplňujeme kolik má kdo ze skupiny dostat peněz. Asi opatření, aby si vůdce vše nenechal sám, možná to cestovka používá k úpravě celkových platů, kdo ví. Pak nám Zakaria dává diplomy o výstupu. Jsou zlaté, protože jsme byli až na samém vrcholu. Za Gilman’s Point by byly zelené. Pak všechny zveme na 2-3 piva a loučíme se.

Pokračujeme rovnou na večeři. S paralelní skupinou se míjíme, protože oni se rozhodli po sezení s nosiči ještě pro sprchu a převlečení do gala. Inu Američané. My se ale na velké vysedávání necítíme, též brzo ráno zase vstáváme.

Zase, už pokolikáté, balíme. V recepci už jsou nervózní, že jsme neplatili a přichází nás upomínat. Dávají nám také další formulář cestovky s dotazy na spokojenost s prací jednotlivých profesí – vůdce, nosičů, atd, ale i řidičů aut. Z tohoto hodnocení měli Zakaria a Agostino vítr a oba nás předtím opakovaně nabádali, abychom pro ně napsali dobré hodnocení. Ta nezaměstnanost asi není velká legrace.

Noc nic moc (jde o trojnásobný rým :-)). Štípají komáři. Taky je teplo – tak by bylo dobré spát bez oblečení, je ale problém natřít se úplně všude repelentem. Taky je v tomto pokoji neobvykle nepohodlná matrace. Pouštíme klimatizaci i když je hlučná. Vypíná se sama v průběhu noci při výpadku proudu. O tom už ale nevíme.

12.8. Moši –  Nairobi

Ráno vstáváme za tmy. V jídelně je obsluha u snídaně, ale jinak nikde nikdo. I představený autobus je prázdný a až za chvíli se objevují řidič a průvodčí.

Zase zastavujeme u Clock Tower v Moši. Ukazuje se, že nemusíme přestupovat a tento autobus pojede až do Aruši. I zavazadla si můžeme nechat uvnitř, lidí nebude mnoho.

V Aruše přesedáme do autobusu do Nairobi. Tentokrát musí baťohy na střechu.

Při vyhlížení z okénka jsme pozornější, protože už víme, že v Africe jsou zvířata skoro všude. A máme štěstí – opakovaně se nám daří zahlédnout pštrosy. Pár kilometrů před Namangou jen tak v savaně na 20 minut zastavujeme. Účel této zastávky nám není znám.

Na tanzanské straně hranice zastavujeme u nám už známé budovy s nápisem Departures. (Hned vlevo je banka, kde jsme platili za tanzanská víza.) Tentokrát je dlouhá fronta před Departures naše. Ukazuje se však, že postupuje velmi svižně. U okénka odevzdáváme vyplněný emigrační formulář, co jsme dostali od autobusáka. Novinkou je snímání otisků prstů na skeneru. Na skener se dají nejprve 4 prsty pravé ruky. Ze světýlek na skeneru se dá usoudit, kdy je s tím přístroj hotov. Pak se tam dá palec pravé ruky. Totéž pak s levou rukou. Výsledkem procedury je razítko do pasu. Spíše nás tam nefotili, nemůžu to ale úplně vyloučit, protože na nás mířila počítačová kamera. Pak pěšky přecházíme 100 m neutrálního území mezi státy a následuje keňská část přechodu. Je to opět na levé straně. Po odstátí celkem rychlé fronty se odevzdáváme imigrační do Keni. (Nyní si už nepamatuji, kde jsme ho vzali.) Opět razítko a žádné placení. Kolegové z Česka vracející se ze safari zde platit museli, protože měli jiný typ víza do Keni. Poprvé je stál 20 USD a nyní znovu, takže na tom vydělali, protože my jsme si, asi omylem, opatřili vízum za 50 USD. Možná to bylo proto, že jsme do žádosti o keňské vízum napsali, že tam budeme 10 dnů. Z těch 10 dnů ovšem byla ve skutečnosti většina v Tanzanii. Vlevo od okýnek pasové kontroly je směnárna, kde řešíme výměnu eur za dolary. Za 40 EUR nám dali 51 USD. A vpravo od pasové kontroly je zase záchod – tam je třeba platit 1 dolar.

Za hranicí se zastavujeme na stejném místě jako minule – občerstvovna se suvenýry a záchodem. Vyvařovna pro nás trochu nepřehledná – nikde žádný jídelní lístek či ceny. Kuchaři a číšníci dohromady, hosté ve stejné místnosti hned vedle. Koukáme do talířů, co vaří a říkáme si o rýži s masem – mají hovězí nebo kuřecí křidýlka. Obojí maso je trochu tuhé, rýže je ale skvělá. Chtějí 470 KES. My však máme jen dolary. Netváří se moc vstřícně, chystají se použít nevýhodný kurz. Bereme ještě dvě koly, aby nám nevraceli KES, které nepotřebujeme.

Do Nairobi přijíždíme skoro ve čtyři. Jak to bývá, tak trampoty nemají konce a město nás vítá vydatnou dopravní zácpou. Na konečné autobusů zkušeně odrážíme nájezdy taxikářů. Také již víme, že řidič autobusu zde má jakousi větší zodpovědnost za cestující a je normální se na něm domáhat další dopravy. GPS ukazuje, že to k hotelu máme jen 500 m, ale s dvěma baťohy se nám chodit nechce. Taky to máme v ceně. Skutečně se zakrátko objevuje auto, které nás dopravuje do hotelu.

V recepci úspěšně vyjednáváme, aby náš pokoj neměl okna do hlučné hlavní ulice. Zbývající čas do večeře se povalujeme v posteli. Nemůžeme najít ovladač od televize, tak ji zapínáme ručně (ano, takto se to v dřívějších dobách běžně dělalo :-)) a sledujeme značně zrnitého Clinta Eastwooda. Jinak bychom totiž museli sledovat sice nezrnité, ale monotónní keňské hudební klipy nebo pořady v afričtině.

Nikam se nám nechce, tak večeříme v hotelové restauraci. Kuřecí polévka a hovězí nebo jehněčí s hranolky. V průvodci psali, že flákota s hranolky je ve východní Africe dobrá volba, i když to nepřehánějí s oblohou. S tím se dá souhlasit, i když oboje maso bylo zase trochu tužší. Pivo Tuscana nás nijak neohromuje. Při odchodu z restaurace po nás chtějí zaplatit, ale přemlouváme je, aby nám večeři připsali na účet.

13.8. Den v Nairobi

Naší cestovce se nepodařilo sehnat navazující let do Prahy, a tak strávíme dnešní den v Nairobi. Na snídani jdeme v půl desáté. V recepci si vybavujeme půjčení televizního ovladače – vydává se oproti vratné záloze 1000 KES, od nás si berou 10 USD. Internet je v hotelu bezdrátový, s hodinovou platbou. Drátový internet je prý v kavárně za rohem, která už k hotelu nepatří.

O Nairobi průvodce píše jako o metropoli východní Afriky, hlavní centrum však lze pohodlně projít pěšky. Za ideový cíl vycházky si bereme Národní muzeum, které je od našeho hotelu něco přes 1 km severně (viz údaje GPS - Nairobi - Museum). Průvodce doporučuje dopravu taxíkem, nám však, poté, co jsme ušli 70 km horizontálně a 2x4 km vertikálně,  tato vzdálenost nepřipadá hrozivá. Hotel leží nedaleko Uhuru Highway, po té však jít nechceme a tak vyrážíme severně paralelní ulicí. Naše cesta vede kolem City Marketu – v předních místnostech se prodává maso, v hlavním prostoru je nějaké ovoce, ale hlavně je to suvenýroviště. Po pravé straně je mešita Džamía (Jamia), je nestarší ve městě. Kvůli ní - zahýbáme doprava a obcházíme blok, který tvoří jedna velká budova se spoustou obchůdků v přízemí. Proto se taky jedna z ulic jmenuje Biashara Street (biašara je svahilsky obchod). Cestu na sever nám zahrazuje příčná silnice dálničního typu s hustým provozem a bez přechodu – University Way. Po jejím překonání se ocitáme u univerzity. Je to nejstarší univerzita ve východní Africe – založená po osvobození na počátku šedesátých let. Procházíme její komplex – jsou tu pěkné budovy, rozhlehlé zelené plochy a spousta studentů. Také si procházíme univerzitní prodejnu knih. Pak pokračujeme severním směrem. Po levé straně je za univerzitou Národní divadlo, proti němu Norfolk hotel. Hotel byl postaven r. 1904, čili jen pár let po založení města. Ulice pak blízko u Národního muzea končí. Dále je třeba jít pár set metrů po hlíně podél Uhuru Highway (naše ulice byla totiž od University Way zalomena západně a k Uhuru Highway se přibližovala). Pak přecházíme přes mostek přes Nairobi River, což je tok velikosti a kvality Botiče v Praze.

Pak již je po pravé straně Národní Muzeum. Vstupné je celkem vysoké – zvl. pro cizince a kombinaci se vstupem do plazí zoo (Snake Park) – 1200 KES/os (220 Kč/os). Muzeum je slabým odvarem našeho Národního muzea, i když některé sbírky jsou celkem vydatné – třeba ptáci. Mě zaujala mapa historického stěhování keňských národů – Svahilci byli jen v úzkém proužku na pobřeží, zato Bantúové byli všude. Bantúové jsou ovšem velká skupina kmenů, ke kterým patří i Svahilci (viz Obyvatelstvo – Tanzanie). A pak info o opicích a prvních lidech. Keňa má na svém území důležitá naleziště prvních lidí. Homo erectus byl sice nalezen na Zemi na více místech – např. v Gruzii, Pekingu. Ale keňský nález od jezera Turkana je nejkompletnější kostra Homo Erectus a zde je k vidění (viz Historie).

V plazím zoo jsou hadi z celého světa, nejenom z Afriky. Jsou jednak samostatně v teráriích, též je zde jakýsi venkovní výběh s mnoha hady. Pak je zde několik velkých klecí s krokodýly. K vidění jsou též želvy, chameleoni, akvarijní rybičky.

Bufet v muzeu se nám nelíbí – je zde hlučná hudba a pachy z kuchyně. Vydáváme se stejnou cestou zpět k Norfolk hotelu, kde si – dle doporučení průvodce – dáváme kávu na terase lorda Delamere (viz místa v Nairobi). Začíná též v Nairobi dlouho očekávaný déšť. Samotný podnik i ceny jsou luxusní, pěkné posezení. Mají tu též wifi zdarma. Trochu ovšem ruší hluk od aut z ulice. Dáváme si i zmrzlinu. Každá položka je za cca 700-800 KES, takže výsledný účet je dost vydatný (600 Kč). Ještě, že berou karty.

Upouštíme od prohlídky kostelů na Uhuru Highway a ještě v mírném dešti odcházíme do hotelu. V recepci se snažíme zjistit, jak to bude s dopravou na letiště. Jeden z recepčních nás posílá k nějaké paní v hale, která bere objednávky na taxi, abychom si to zařídili sami. To se nám nezdá. Jiná recepční se ale ozývá, že z naší cestovky volali – vyzvednou nás zde v hotelu ráno ve 3. Zase ty zmatky, co dobře končí.

Vydávám se do internetové kavárny u hotelu. Problém je, že nemám KES (bylo by to 60/hod) a kluci od počítačů nejeví ochotu brát dolary. Před hotelem se na mě lepí Afroafričan středních let. Tvrdí, že je student medicíny – 3. ročníku, pobožný, velmi chudý atd. Jeho historka je tak propracovaná a prošpikovaná řadou detailů, že mu na chvíli uvěřím a od předání větší částky podvodníkovi mě zachraňuje jen to, že v žádném bankomatu nelze na moji kartu vybrat peníze. Skončilo u něj mých 8 dolarů a též se nechal skromně pohostit v univerzitní kantýně – čaj s mlékem a čapati. Čapati je indické jídlo a sem se dostalo s Indy, kteří zde v koloniálních dobách stavěli železnici. Nemůžu úplně vyloučit, že nelhal, ale bylo to jen tak asi na 3% :-).

Večeříme zase v hotelu – lazaně i špagety jsou dobré. Zkoušíme jiné pivo než Tusker. Pilsner a Tusker Lager. Oboje je dobré, Pilsner ale nemá takovou chuť jako naše Plzeň, i když je na etiketě napsáno, že je připraveno podle receptu z východní Evropy. Tusker Lager je třetinka. (Pivo viz Pití.)

Pokoušíme se večer vyrovnat účet, abychom zkrátili ranní formality, systém ale neumožňuje zaplatit noc, která ještě neproběhla.

(místa v Nairobi viz též Zeměpis – Nairobi)

14.8. Let Nairobi–Praha

Ráno nás budí v 2:45. V recepci už nejsou žádné formality, jen vyrovnáváme účet ve vedlejším okénku v pokladně. Platíme kartou, není to velké zdržení. Ukazuje se, že řidič vozidla na letiště je samotný spolumajitel společnosti ZARA, pan Rafael (RA v ZARA je od Rafael). Přijel asi zejména kvůli tomu incidentu se spropitným pro vůdce a nosiče. Volali mu totiž z cestovky z Prahy. Říká, že bychom bývali měli zaplatit asi 300 USD (místo 120). Jinak se ale nezdá, že by šlo o konflikt. Asi to chtěl urovnat a taky vědět, co se stalo.

V noci není v Nairobi samozřejmě žádný provoz, a tak jsme na letišti 2 hodiny a 20 minut před odletem. Ve frontě je třeba zase vyplňovat formulář – keňský emigrační, je žlutý a je v prostoru před přepážkami volně k dispozici. Letadlo se má nakonec zpoždění – již jsme na runwayi, ale vracíme se do parkingu. Nějaká vnitřní měřidla prý měřila něco jiného než venku. Skutečný start je v 7:47 místo 5:55. Během letu zpoždění asi o 20 minut snižujeme.

Teď by to asi chtělo nějakou doopravdy odpočívací dovolenou. To se ale trochu rouhám.

Souhrny

Během pěší části výpravy byla trasa zaznamenávana GPS přístrojem značky Garmin (eTrex Vista HCx) a sporttesterem značky Polar (RS800Cx). GPS přístroj zaznamenává zeměpisnou polohu a nadmořskou výšku. Sporttester zaznamenává tepovou frekvenci a nadmořskou výšku. Oba přístroje vztahují údaje k času. Oba přístroje tedy poskytují možnost odečtení zahájení pochodu i jeho ukončení a rovněž překonané převýšení. GPS přístroj navíc odečítá překonané vzdálenosti a umožňuje identifikovat trasu na mapě, sporttester zase zaznamenává srdeční činnost - počet stahů srdce a jejich frekvenci - průměrnou a maximální. Díky údaji o spotřebě kyslíku přístroj také sčítá spotřebované kalorie.

Nadmořskou výšku odečítají přístroje odlišně - GPS ji počítá pomocí satelitů, sporttester má jen výškoměr, takže ji odhaduje z barometrického tlaku. Satelitní údaje jsou méně přesné, na druhé straně nezávisí na změnách počasí.

Měření nejsou kompletní. V GPS jsem nezapnul funkci ukládání každého dne na paměťovou kartu a tak mi novější trasy začaly v paměti přístroje přepisovat ty starší. Údaje před vrcholovým dnem proto  nemám - délky tras odměřeny na OpenStreetMaps (služba na Garmin.openstreetmap.nl umožňuje navolení kterékoliv části světa, ze které vyrobí instalační soubor do Mapsource, mapu pak člověk tím pádem má na počítači a může si ji přenést i do GPS). Polar mi zas přestal měřit puls při sestupu z vrcholu v 5000 metrech, protože jsem se už nepotil a elektrody neměly kontakt. Pás jsem si pak též nenasadil stejný den při sestupu z Kibo Huts do tábora Horombo, protože už jsem toho měl plné zuby. Chybějící údaje byly dopočteny nebo odhadnuty z jiných podobných úseků.

Teploty jsme sami neměřili, jsou odhadnuty pomocí údajů z Wolframalfa.com, vždy ze srpna 2010. Pro Prahu, Nairobi a Moši individuálně. Pro Kilimandžáro použita data pro letiště Aruša - to je 87 km JZ od Kili, ve výšce 1387 m. Průměrné minimální teploty touto dobou tam v roce 2010 byly 16 st, maximální 23 st. Pak již bylo počítáno s poklesem teploty o 0,5 stupně na každých 100 m.

Celý zájezd

Místa nocování podle dnů s nadmořskými výškami.

Letadlo azurově, auto/autobus šedě, pěšky nahoru červeně, pěšky dolů modře.

Pěší část cesty

Místa nocování podle dnů s nadmořskými výškami, vyznačeny jsou vegetační pásma (viz Rostliny)

Výstup po jednotlivých dnech

Souhrn nahoru (brána Rongai - vrchol) a dolů (vrchol - brána Marangu)

Trasa Rongai a statistika výstupu na vrchol. Celkově jsme ušli 70,4 km a čistý čas chůze byl 41 hodin a 25 minut. Do času jsou zahrnuty i přestávky během pochodu - byly časté a bylo by je těžké oddělit. Jsou tam i výraznější přestávky, které byly v Second Cave, při sestupu v Kibo Huts a Mandara Huts (vždy 1-1,5 hod, viz tabulky níže). Tomu odpovídá průměrná rychlost 1,7 km/hod. Vertikálně jsme vystoupili a sestoupili 4 km. Dolů o něco více, protože brána Marangu je níže než brána Rongai (plus to vypadá na nějakou malou chybičku). Energetický výdej byl 15 tisíc kalorií, srdečních úderů skoro čtvrt miliónu. Průměrná srdeční frekvence byla 96 tepů/min. To není nijak mnoho. Je to proto, že jsme při postupu vzhůru šli pomalu kvůli aklimatizaci. Pohyb dolů zas vysoké pulzy nevyžaduje. Maximální tepová frekvence byla 143 tepů/min a bylo to při sestupu z vrcholu a svou roli hrála únava.  Ne tedy při výstupu - pravděpodobně z důvodů uvedených výše. Viz také záznam tepové frekvence ve statistice 5. dne.

Nejvydatnější byl vrcholový den - vystoupili jsme 1200 m vzhůru, navíc do výšky, na kterou jsme nebyli aklimatizovaní. Sestup pak představoval 2100 metrů. Celková vzdálenost 20 km a doba pochodu (ovšem včetně přestávek) byla 14 hodin a 24 minut. Tomu odpovídá rychlost 1,7 km/hod. Průměrná tepová frekvence byla tento den vyšší, i když stále ne závratná - 112 tepů/min (zatímco jiné dny 90-105). Bylo to proto, že jsme již nešetřili tolik síly a neměli obavy z výškové nemoci, protože jsme stejný den sestupovali o mnoho níže. Plus samozřejmě hrála roli únava.

Druhý nejvydatnější den byl přechod z táboru Simba do Kikelewa - vzestup 1100 m, 12 km, 7 a půl hodiny., 12 km, 7 a půl hodiny.

Dny s postupnými cíli

Některé dny měly výrazné postupné cíle. Pro tyto dny jsou uvedeny podrobnější statistiky.

Nejvýraznějším postupným cílem je jistě vrchol v pátém dni. Dalším je Second Cave na trase Simba-Kikelewa druhý den - jednak byla v Second Cave dlouhá přestávka s občerstvením, a také se charakter výstupu po Second Cave výrazně změnil, protože trasa odbočuje na vrstevnici. Zařazen je i poslední (šestý) den s přestávkou v Mandara Huts, i když se v tomto případě první a druhá část trasy směrem a sklonem výrazněji neliší.

2. den - Simba-Second Cave- Kikelewa

5. den -  výstup na vrchol (Kibo Huts-vrchol-Kibo Huts-Horombo)

Úsek Kibo Huts - Uhuru - Kibo Huts je mezisoučet (proloženě).

Záznam tepové frekvence na trase Kibo Huts - vrchol - Gilmanns point. Tepová frekvence je červená linka ohraničující shora bílou plochu. Přístroj také barometricky zaznamenává nadmořskou výšku - to je hnědá linka nad hnědočervenou plochou. Tepová frekvence s pohybovala mezi 90 a 130 pulzy, nejvíce na posledním úseku pod Gilmanns point. Na výškovém profilu jsou jako horizontální úseky patrné zastávky. Na tepové frekvenci se zastávky projevují poklesem. Je tak vidět, že pod Gilmanns point jsme zastavili 3x - poprvé po hodině a půl a pak vždy po 50 minutách.  Zastávky trvaly jen 6-8 minut. Postup do výšky se postupně mírně zpomaluje. Pak je vidět odpočinek na Gilmans point a na vrcholu. Na Gillmans point jsme byli za 4 hodiny a 50 minut. Zbytek na vrchol trval hodinu a půl. Zpět z vrcholu na Gilmanns point 40 minut.

6. den - Horombo-Mandara Huts-brána Marangu

Hlavní strana Kilimandžáro